Karolinka, CÍSAŘ, Jan: Karolinka v Národním. AS 2007, č. 4
Karolinka v Národním
Jan Císař
Je to jistě událost mimořádná a jedinečná. Poprvé se stalo, že dramatický text, jenž se zrodil a měl premiéru v amatérském souboru, vstoupil přímo na jeviště Národního divadla. Stalo se to premiérou činohry 21. června 2007, kdy hra Doma dorazila z Karolinky do Prahy. Geografické souvislosti mimořádnou jedinečnost této události ještě zvyšují. Karolinka leží na samém východě našeho státu, pár kilometrů od slovenských hranic, samostatnou obcí se stala v roce 1947 a městem v roce 1998. Tato „městská aglomerace“ vinoucí se údolím podél vsetínské Bečvy neztrácí ani kontakt s přírodou, ani přes všechny proměny nezmizel její venkovský ráz. Koneckonců: bezmála 3000 obyvatel Karolinky odpovídá i kritériím stanoveným pro soutěž venkovských souborů. Divadelní soubor Jana Honsy z Karolinky, v němž text Doma vznikl, se také od konce 70. let minulého století, kdy vstoupil mezi přední amatérské soubory, což potvrzoval i svou účastí na Jiráskově Hronově, této soutěže účastnil a patřil na jejím vyvrcholení – Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém nad Jizerou – svými inscenacemi ke špičce.
Z tohoto zakořenění v této půdě tedy Doma vzešlo a zahájilo svou cestu na jeviště Národního divadla. O jeho pozoruhodné kvalitě se vědělo prakticky od počátku, definitivně se to pak potvrdilo na Jiráskově Hronově 2006. Tehdy např. Radmila Hrdinová psala o autentické nepředstíranosti, drsnosti i obraznosti, zemitosti i křehkosti a konstatovala, že je to velký zážitek uplynulé divadelní sezony, ne-li posledních let. Potvrdilo se to i v anketě Divadelních novin o nejlepší inscenaci divadelní sezony 2006, kdy Doma počtem hlasů obsadilo mezi profesionálními inscenacemi 6. místo. Svou kvalitu však dokládalo také diváckým ohlasem; inscenace souboru Jana Honsy byla natočena televizí a dosáhla do okamžiku, kdy na počátku července 2007 vznikají tyto řádky, 46 představení. Tato kvalita a z ní vyrůstající divácké zážitky jsou organicky, neoddělitelně spojeny s inscenací karolinského souboru. Dramaturgyně pražské „dvouinscenace“ – Jiráskův Otec a Františákovo Doma – Daria Ullrichová píše ovšem v programu k tomuto uvedení v činohře ND, že tuto, dnes už skoro legendární inscenaci neviděla; i bez ní však vysoce ocenila text, jejž si přečetla v Amatérské scéně a „...zjistila jsem, že je to zřejmě to nejzajímavější, co jsem v české dramatice od roku devadesát četla, že jde o autentické, silné, nevykalkulované psaní / ... / Skutečně dobré hry jsou přenositelné a vlastně jiný důkaz jejich kvality, než další uvedení, neexistuje.“ Martin Františák v této zveřejněné korespondenci s dramaturgyní zmíněné „dvojinscenace“ píše: „Karolinští herci jsou strážci pravdy této hry. Proto říkají, že nehrají, ale jsou... Nebýt herců z Karolinky, tak Doma nikdy nevzniklo.“
Je-li v souvislosti s textem Doma vždycky řeč o zakotvenosti v konkrétním prostředí, píše-li v Lidových novinách Jana Paterová (28. června 2007), že text „odráží i sociální atmosféru dnešního Valašska“, že je v něm „vlastně shrnuto množství skutečných momentů, lidí, událostí“, je to jádro toho, co Daria Ullrichová nazývá „nevykalkulovaným psaním“ a co jako pravdu střežili herci z Karolinky. V souvislostech vývoje českého amatérského divadla druhé poloviny 20. století je to v prvním desetiletí 21. století vrchol, jenž v tradiční poetice realistického dramatu naplňuje program autorského divadla. V této struktuře a v tomto systému by asi nikdo nic takového nehledal, naopak. Tak jak to na 75. Jiráskově Hronově v roce 2005 učinil Vladimír Hulec, jenž o Doma ve Zpravodaji napsal, že jde o odvozeninu ze všech minulých i současných textů, o intelektuální slátaninu vzniklou na valašském dvorečku. Jenže marná sláva: ten proud „naléhavosti, působivosti a pravdivosti“ (což je jiná charakteristika Doma z téhož Zpravodaje) v rovině miméze jako bezprostředního kontaktu s realitou a odkazu na sociální praxi byl jednou pro vždy jako proud opřený o pradávnou tradici evropské činohře dán a v amatérském divadle zůstal a nadále zůstane obsažen trvale. Neboť jeho tvůrci jsou v té životní realitě každodenní mimodivadelní zkušenosti vkořeněni primérně, především a hlavně – prostě ji žijí a divadlo je pro ně v jistých podmínkách a za jistých okolností prostředkem jak ji vyslovit, vyjádřit. A v tom okamžiku věnuje toto divadlo maximální pozornost konkrétním životním faktům a sociálně-historické dimenzi bytí společnosti i jednotlivců, z nichž logicky a přirozeně vyrůstají existencionální problémy postav. Právě tato váha této bezprostřední, přímé, zažité a prožité každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná – z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního realismu“ zobrazit přítomnost každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná – z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního realismu“ zobrazit přítomnost každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná – z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního realismu“ zobrazit přítomnost.
Jan Císař
Je to jistě událost mimořádná a jedinečná. Poprvé se stalo, že dramatický text, jenž se zrodil a měl premiéru v amatérském souboru, vstoupil přímo na jeviště Národního divadla. Stalo se to premiérou činohry 21. června 2007, kdy hra Doma dorazila z Karolinky do Prahy. Geografické souvislosti mimořádnou jedinečnost této události ještě zvyšují. Karolinka leží na samém východě našeho státu, pár kilometrů od slovenských hranic, samostatnou obcí se stala v roce 1947 a městem v roce 1998. Tato „městská aglomerace“ vinoucí se údolím podél vsetínské Bečvy neztrácí ani kontakt s přírodou, ani přes všechny proměny nezmizel její venkovský ráz. Koneckonců: bezmála 3000 obyvatel Karolinky odpovídá i kritériím stanoveným pro soutěž venkovských souborů. Divadelní soubor Jana Honsy z Karolinky, v němž text Doma vznikl, se také od konce 70. let minulého století, kdy vstoupil mezi přední amatérské soubory, což potvrzoval i svou účastí na Jiráskově Hronově, této soutěže účastnil a patřil na jejím vyvrcholení – Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém nad Jizerou – svými inscenacemi ke špičce.
Z tohoto zakořenění v této půdě tedy Doma vzešlo a zahájilo svou cestu na jeviště Národního divadla. O jeho pozoruhodné kvalitě se vědělo prakticky od počátku, definitivně se to pak potvrdilo na Jiráskově Hronově 2006. Tehdy např. Radmila Hrdinová psala o autentické nepředstíranosti, drsnosti i obraznosti, zemitosti i křehkosti a konstatovala, že je to velký zážitek uplynulé divadelní sezony, ne-li posledních let. Potvrdilo se to i v anketě Divadelních novin o nejlepší inscenaci divadelní sezony 2006, kdy Doma počtem hlasů obsadilo mezi profesionálními inscenacemi 6. místo. Svou kvalitu však dokládalo také diváckým ohlasem; inscenace souboru Jana Honsy byla natočena televizí a dosáhla do okamžiku, kdy na počátku července 2007 vznikají tyto řádky, 46 představení. Tato kvalita a z ní vyrůstající divácké zážitky jsou organicky, neoddělitelně spojeny s inscenací karolinského souboru. Dramaturgyně pražské „dvouinscenace“ – Jiráskův Otec a Františákovo Doma – Daria Ullrichová píše ovšem v programu k tomuto uvedení v činohře ND, že tuto, dnes už skoro legendární inscenaci neviděla; i bez ní však vysoce ocenila text, jejž si přečetla v Amatérské scéně a „...zjistila jsem, že je to zřejmě to nejzajímavější, co jsem v české dramatice od roku devadesát četla, že jde o autentické, silné, nevykalkulované psaní / ... / Skutečně dobré hry jsou přenositelné a vlastně jiný důkaz jejich kvality, než další uvedení, neexistuje.“ Martin Františák v této zveřejněné korespondenci s dramaturgyní zmíněné „dvojinscenace“ píše: „Karolinští herci jsou strážci pravdy této hry. Proto říkají, že nehrají, ale jsou... Nebýt herců z Karolinky, tak Doma nikdy nevzniklo.“
Je-li v souvislosti s textem Doma vždycky řeč o zakotvenosti v konkrétním prostředí, píše-li v Lidových novinách Jana Paterová (28. června 2007), že text „odráží i sociální atmosféru dnešního Valašska“, že je v něm „vlastně shrnuto množství skutečných momentů, lidí, událostí“, je to jádro toho, co Daria Ullrichová nazývá „nevykalkulovaným psaním“ a co jako pravdu střežili herci z Karolinky. V souvislostech vývoje českého amatérského divadla druhé poloviny 20. století je to v prvním desetiletí 21. století vrchol, jenž v tradiční poetice realistického dramatu naplňuje program autorského divadla. V této struktuře a v tomto systému by asi nikdo nic takového nehledal, naopak. Tak jak to na 75. Jiráskově Hronově v roce 2005 učinil Vladimír Hulec, jenž o Doma ve Zpravodaji napsal, že jde o odvozeninu ze všech minulých i současných textů, o intelektuální slátaninu vzniklou na valašském dvorečku. Jenže marná sláva: ten proud „naléhavosti, působivosti a pravdivosti“ (což je jiná charakteristika Doma z téhož Zpravodaje) v rovině miméze jako bezprostředního kontaktu s realitou a odkazu na sociální praxi byl jednou pro vždy jako proud opřený o pradávnou tradici evropské činohře dán a v amatérském divadle zůstal a nadále zůstane obsažen trvale. Neboť jeho tvůrci jsou v té životní realitě každodenní mimodivadelní zkušenosti vkořeněni primérně, především a hlavně – prostě ji žijí a divadlo je pro ně v jistých podmínkách a za jistých okolností prostředkem jak ji vyslovit, vyjádřit. A v tom okamžiku věnuje toto divadlo maximální pozornost konkrétním životním faktům a sociálně-historické dimenzi bytí společnosti i jednotlivců, z nichž logicky a přirozeně vyrůstají existencionální problémy postav. Právě tato váha této bezprostřední, přímé, zažité a prožité každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná – z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního realismu“ zobrazit přítomnost každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná – z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního realismu“ zobrazit přítomnost každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná – z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního realismu“ zobrazit přítomnost.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.