AS 2005, č. 2, s. 36-38. Dora Štérová a Vladimír Hulec.
DVĚ HORSKÉ PRÉMIE, NĚKOLIK STOUPÁNÍ, JINAK NÍŽINA
STODŮLECKÝ PÍSEČEK 2005
Ve dnech 11. - 13. 3. 2005 proběhl v pražském Klubu Mlejn 9. ročník přehlídky studentského a netradičního divadla s výběrem na Šrámkův Písek – Stodůlecký Píseček. Účastnilo se ho šestnáct souborů, čtyři z nich se ucházely též o doporučení na Náchodskou prima sezónu.
Směr Náchod
Obvyklý stodůlecký maratón zahájilo Divadelní studio Botička Gymnázia Botičská. Divadlem ještě téměř nepoznamenaný soubor studentů uvedl na velkém jevišti autorskou hru se zpěvy nazvanou Voodoo. Nemá cenu pátrat po autorce D. Novákové, možná jde o profesorku, možná se jedná o kolektivní pseudonym, v každém případě je dramatický text, v podstatě historizující moralita, jen záminkou k tomu, vyzkoušet si přejít scénu a sem tam něco říct. Příběh party vysokoškolských studentů o tom, jak na cestě do jeskyně objevili loutku svého profesora historie Koniáše a následné broučkovské prolomení se jedné ze studentek do koniášovské historie, byl silně poznamenán právě divadelní nezkušeností – scenáristickou, režijní a hlavně hereckou. Pokud soubor vydrží, čeká ho ještě dlouhá cesta za vlastním divadelním výrazem a názorem. Doporučme mu více režijně-dramaturgického uvažování a nějakou tu hereckou divadelní dílnu.
To Praští křupani (nejde o překlep – pozn. aut.) už jsou o hodný kus dál. Jejich komorní inscenace vlastní dramatizace, jednoho z humorných příběhů Ivana Olbrachta O uhranuté koze, byla stylově čistá, a dokonce jakoby pracovala (možná ne zcela vědomě) s jednoduchými principy asijského divadla (vzdáleně připomínala kjógeny, jak je kdysi s amatéry i profesionály – Husa na provázku - inscenoval režisér Hubert Krejčí). Až rituálně pojatý „prázdný prostor“, stylizované herectví, práce se znakem, důraz na slovo, to byly devízy, jež inscenaci nakonec vyneslo doporučení na Prima sezónu. Víc toho do Náchoda porota ve složení Vladimír Jopek (mladý herec Malého vinohradského divadla), Dora Štérová (studentka teatrologie, herečka) a Vladimír Hulec (redaktor Divadelních novin) nenominovala ani nedoporučila.
Trochu to možná mrzelo ambiciózní ZUŠ Křtinská, jež uvedla dramatizaci povídky Ivana Vyskočila Masák. Vedoucí souboru, herečka Divadla ABC Hana Doulová, vštěpuje svým svěřencům základy herectví a jistě se na tomto víceméně hereckém cvičení mnohému naučili. O víc než o školní práci však nešlo.
Ještě větší ambice měl možná soubor Dramatické společnosti DrMol s vlastní dramatizací Turgeněvovy povídky Jarní vody. Své možnosti však zatím přecenil a režisérka ani herci zdaleka nezvládli nástrahy složité psychologie postav uvnitř zvoleného poetického textu. Několik zdařilých scén a nadějných hereckých výkonů (Lucie Vokrouhlíková v roli Marji Polozovové) zdaleka nevyvážilo rozpaky z převládajícího herectví přibližnosti, z ostychu více se s textem autorsky, režijně i herecky „poprat“. Vedoucí souboru, jež je též autorkou dramatizace a režisérkou, Darina Martinovská však v průběhu festivalu prokázala, že je zapálenou a přemýšlivou divadelnicí. Účastnila se všech diskuzí a její snahy dobrat se podstaty problému dávaly naději, že DrMol ještě neřekl poslední slovo.
Na Písek!
Konkurence uchazečů o nominaci na Šrámkův Písek byla silnější, bojovalo o ni dalších dvanáct inscenací. Žánrové pole bylo pestré, od improvizace, přes kabaret, hudební divadlo, inscenace autorských textů, po historickou „klasiku“ i současnou frašku.
S postupy improvizace a autorského divadla pracuje Homotronní neškvor ze Zruče nad Sázavou. Ve svém pokusu o morbidní grotesku (autor Pavel Jecelín) Nežerte Clinta Eastwooda se dva herci, v současnosti zřejmě hlavní či jediní členové souboru, snažili o jakýsi situační a slovní kabaret inspirovaný výstupy V+W, H+W, L+S apod. Nešlo ani tak o příběh, jako o to, jak jej oba zpracují, jak dokážou nakládat se slovním i situačním humorem, jak dokážou rozvíjet nápady své i svého kolegy, jak se navzájem „slyší“. Některé situace se jim vyvedly náramně (kanibalská scéna), jiné byly nedotažené, příliš křečovité a pouze slovně popisné. Je třeba nalézt svůj vlastní, divadelně originální typ, naučit se i v nečekaných situacích držet „glanc“, vzájemně se doplňovat a výsledek se dostaví. Originalitu však oba herci nepostrádají.
Ovšem karambolu se tentokrát nevyhnula ryze improvizátorská dvojice Javornický – Niklíček aneb ČSHPČR Divadlo v okovech Praha, jež předvedla „obskurní detektivní frašku“ Vražda tapírem. Duškovská improvizace „bez přípravy“ jim vůbec nevyšla. Oba herci se na sebe nedokázali naladit, unikala jim témata, nezvládali vypointovat gagy a tak rozumně záhy vyklidili pole, tedy jeviště komorního sálu.
Třetí improvizující, či spíše s improvizací jako stylotvorným prvkem pracující, dvojice, divadlo O holi předvedlo „akční maňáskový thriller o čisté lásce v éře vyspělého tržního hospodářství“ Muž s holí Michala Kotrouše. Jednalo se v podstatě o undergroundově pojatou klasickou rakvičkárnu o prodavači ran holí zahranou tak amatérsky, že vidět to „klasický“ loutkář, srdce by mu asi puklo. Panoptikum obskurních maňásků a hraček, se kterými dva herci divadla O holi vystupovali, i jejich způsob syrového podání na hraně srozumitelnosti včetně zákulisního dohadování se vyvolalo nadšení i rozpaky. Jde o styl, který ne každému vyhovuje, do divadla však přináší suverenitu bohémství, pach hospody, estetiku undergroundu, velkou míru nezávislosti a v neposlední řadě originalitu a provokaci. A to jsou devízy, jež v umění vždycky mají své přívržence, byť jsou jejich tvůrci vytlačováni na okraj oficiálního „umění“. Pozornosti ani té tradicionalistické divadelní větve by však rozhodně neměl ujít řádně drsný, rýmovaný, a chvílemi dokonce rapovaný původní text. Možná právě tak znělo kdysi jarmareční divadlo. Porota na tento soubor upozornila Loutkářskou Chrudim. Pokud jej pořadatelé pozvou, jistě nebude o kontroverzní diskuze a možná i skandál v Chrudimi nouze.
Drama Pierra Corneille Cid v úpravě T. Kalinčíka pro dva herce a klavíristu, uvedla Bradatá divadelná dvojica z Piešťan, jediný zahraniční účastník přehlídky. Inscenace využívá principu divadla na divadle. Dva herci sehrají celý příběh Corneillova Cida. Komentují jej, z postavy do postavy přecházejí přebíráním částí kostýmů. Herecká vybavenost obou představitelů je velmi vysoká, dokážou komunikovat s publikem, zobrazit rozličné charaktery postav, přesně držet rytmus a tempo inscenace. Bohužel ale, údajně nevědomky, často oba přebírají profesionální herecké manýry, namísto sofistikovaného, originálního, autorského herectví přichází klišé a šarže. Diváci i tak kvitovali vtipné převedení klasické látky na alternativní jeviště.
Prvním vrcholem přehlídky byla již páteční inscenace Hamlet: Přání zabít s podtitulem „Zabít, či nebýt – to je, oč tu běží“, kterou předvedl pražský Kabaret Caligula. Nakonec získala nominaci na Šrámkův Písek, navíc Tereza Rumlenová cenu poroty za kostýmy, pánové Štěpán Benyovszký, Ondřej Gabriel, Tadeáš Petr a Lukáš Rumlena cenu poroty za původní (!) text a Ondřej Gabriel, představitel Polonia a Laerta, cenu poroty za herecký výkon. Zcela původní (vyjma asi dvou či tří citací) veršovaný text na motivy Shakespearovy hry je nádhernou ukázkou persifláže, radostí z hry a objevování nečekaných jevů, výjevů a souvislostí v příběhu známém, avšak, jak se ukazuje, ještě zdaleka divadelně „nevytěženém“. Inscenace nejvíc inklinuje k jízlivé postmoderní parodii, opájí se brakem a kýčem, nemaže ale nikterak vznešenost a hloubku příběhu. Ba možná naopak, nachází v něm zcela aktuální a možná i vážně míněné kritické a přesně cílené pohledy na dnešní dobu, dnešní politiku(y). Styl herectví, rytmus inscenace a využití hudby jsou velmi expresivní, prozrazují inspiraci ve světě filmu a komiksu.
Zaslouženou pozornost vzbudila „feministická“ úprava známé jednoaktovky Arnošta Dvořáka nazvaná Mrtvá/ý, kterou přivezly Drátěné siroty. V původním textu dva „ovínění“ muži hovoří se svou mrtvou ženou – milenkou a manželkou. Drátěné siroty hru otočily. Dvě ženy se setkají se svým milencem a manželem, kterého ale hraje převlečená herečka. Navíc dopsaly postavu spisovatele, který hru zčásti komentuje, zčásti do ní vstupuje jako vnější postava, pokoušející se napsat budovatelský román o Robinsonovi. I když byly tyto připsané vstupy sporné, celkový přístup Drátěných sirot byl chytrý, vtipný, osobitý, svérázný a divadelně osvěžující. Právě takový je vždy důležitým kořením těchto přehlídek.
Již dlouho existující pražské Divadlo Na cestě P.M. letos neuvedlo autorský text, ale sáhlo po komedii „plzeňského Molièra“, úspěšného současného dramatika Antonína Procházky S tvojí dcerou ne! Soubor se rozhodl inscenovat hru bez úprav (pomineme-li posun z Čech do NDR, se kterým se ovšem příliš nepracuje, poznáme jej vlastně jen v hudebním podkresu inscenace) a zcela respektovat žánr situační a konverzační komedie. Na ten ale kvality souboru nestačí, a tak jsme byli svědky spíše humoru nechtěného. Například, když se herec opřel o kulisu, a ta mu ujela o půl metru, nebo když odcházející herečka nečekaně odcházela nezakrytou částí scény apod. Zkrátka jakýsi divadelní Ed Wood… Jen kdyby si to divadelníci přiznali a inscenaci připravili tímto způsobem záměrně. Možná by dosáhli všeho, čeho chtěli – divácky vděčné komedie, a přitom skutečné divadelní srandy.
Divadlo Na jevišti nabídlo pod názvem Na kratším konci ulice jevištní ztvárnění filmového scénáře (a později novely) Thomase Brussiga Sluneční ulice. Film běžel i u nás v kinech a ČT, a tak jej převážná část diváků znala. Slastný retropříběh mladých Němců žijících v těsném sousedství berlínské zdi však vyzněl v podání devíti herců (z nichž každý hrál několik postav) divadelně banálně a až příliš prvoplánově. Tak jako v případě některých předchozích souborů to bylo dáno nezkušeností všech zúčastněných.
Útvar totálního divadla VYDRŽ! představil velmi zajímavý kus z vlastní dílny Zákaz vycházení. Až filosofická úvaha „o malém chlapci ve velkém domě a velkém domě v malém chlapci“, o obrazech, které se v okamžiku smrti promítnou před očima, o duši, která je až do skutečné smrti nedobytnou pevností, dokázala v divácích vyvolat řadu podstatných existenciálních otázek. Ač v textu i příběhu zůstala řada otazníků, zaujal soubor závažným tématem zpracovaným originální formou porotu natolik, že získal 2. doporučení na Šrámkův Písek.
Choceradská Kocábka, již tradiční účastník přehlídky, nabídla lidový kabaret svého kmenového autora Jiřího Cinkeise: Přešlápnem aneb Co se do novin nevešlo. Úhledná, vkusná, bizarní mozaika minipříběhů, situací a postav z typické dnešní vesnice je svého druhu originál. Půvabný svou prostotou, přímostí, nefalšovaností.
„Neprůhledný drsný příběh o kožené bundě a červené helmě“ předvedlo Divadlo Kámen. Především jevištní podoba textu Petra Macháčka Mlejnek byla bezesporu nejčistším, formálně do dokonalosti dovedeným jevištním tvarem, který bylo možné na Písečku zhlédnout. Promyšlená, do detailů dotažená kompozice světel, barev a kostýmů i jejich částí, hudebních předělů, rytmika textu a jeho důsledná, až hudební forma vynesla souboru 1. doporučení na Šrámkův Písek. Otázkou je, zda tak exkluzivní forma unese přece jen až příliš banální a ke konci již předvídatelnou zápletku. Porota ani diváci se v tom nedokázali sjednotit. Doufejme, že se ještě s touto inscenací setkáme, rozhodně totiž stojí za to se nad ní (a možná i v profesionálním divadle) zamýšlet. Jak ovlivňuje či může ovlivnit forma vyznění samotného díla, může forma být tím hlavním v inscenaci, dokáže sama o sobě diváka strhnout a být dostatečnou (či hlavní) zárukou divadelní kvality? Petr Macháček klade aktuální divadelní otázky.
Poslední autorský text Monopoly, které uvedla Divadílna Krvik Totr, je ztřeštěnou hříčkou o rodince továrníkově a jeho dvojníkovi. Autoři textu obratně pracují s jemnostmi českého jazyka (v tomto kuse jsou okouzleni zejména přechodníky), inscenace je velmi stylizovaná, což herci, z velké části absolventi VOŠH Praha, suverénně zvládají, pracuje s prvky studentského humoru, ztřeštěné komedie, klasické konverzačky a její parodie, někdy úspěšně, někdy méně. Problematický byl hlavně rámec příběhu, společenská hra „monopoly“, tvůrci v podstatě neopodstatněná a nadbytečná.
A tak je další Píseček za námi. Byl to maratón. Dva vrcholy (Hamlet: Přání zabít a Mlejnek), několik mírných stoupání (Zákaz vycházení, O uhranuté koze, Přešlápnem, Nežerte Clinta Eastwooda, Mrtvá/ý, Muž s holí, Monopoly), zbytek nížina. A příští rok zas…
Dora Štérová, Vladimír Hulec
STODŮLECKÝ PÍSEČEK 2005
Ve dnech 11. - 13. 3. 2005 proběhl v pražském Klubu Mlejn 9. ročník přehlídky studentského a netradičního divadla s výběrem na Šrámkův Písek – Stodůlecký Píseček. Účastnilo se ho šestnáct souborů, čtyři z nich se ucházely též o doporučení na Náchodskou prima sezónu.
Směr Náchod
Obvyklý stodůlecký maratón zahájilo Divadelní studio Botička Gymnázia Botičská. Divadlem ještě téměř nepoznamenaný soubor studentů uvedl na velkém jevišti autorskou hru se zpěvy nazvanou Voodoo. Nemá cenu pátrat po autorce D. Novákové, možná jde o profesorku, možná se jedná o kolektivní pseudonym, v každém případě je dramatický text, v podstatě historizující moralita, jen záminkou k tomu, vyzkoušet si přejít scénu a sem tam něco říct. Příběh party vysokoškolských studentů o tom, jak na cestě do jeskyně objevili loutku svého profesora historie Koniáše a následné broučkovské prolomení se jedné ze studentek do koniášovské historie, byl silně poznamenán právě divadelní nezkušeností – scenáristickou, režijní a hlavně hereckou. Pokud soubor vydrží, čeká ho ještě dlouhá cesta za vlastním divadelním výrazem a názorem. Doporučme mu více režijně-dramaturgického uvažování a nějakou tu hereckou divadelní dílnu.
To Praští křupani (nejde o překlep – pozn. aut.) už jsou o hodný kus dál. Jejich komorní inscenace vlastní dramatizace, jednoho z humorných příběhů Ivana Olbrachta O uhranuté koze, byla stylově čistá, a dokonce jakoby pracovala (možná ne zcela vědomě) s jednoduchými principy asijského divadla (vzdáleně připomínala kjógeny, jak je kdysi s amatéry i profesionály – Husa na provázku - inscenoval režisér Hubert Krejčí). Až rituálně pojatý „prázdný prostor“, stylizované herectví, práce se znakem, důraz na slovo, to byly devízy, jež inscenaci nakonec vyneslo doporučení na Prima sezónu. Víc toho do Náchoda porota ve složení Vladimír Jopek (mladý herec Malého vinohradského divadla), Dora Štérová (studentka teatrologie, herečka) a Vladimír Hulec (redaktor Divadelních novin) nenominovala ani nedoporučila.
Trochu to možná mrzelo ambiciózní ZUŠ Křtinská, jež uvedla dramatizaci povídky Ivana Vyskočila Masák. Vedoucí souboru, herečka Divadla ABC Hana Doulová, vštěpuje svým svěřencům základy herectví a jistě se na tomto víceméně hereckém cvičení mnohému naučili. O víc než o školní práci však nešlo.
Ještě větší ambice měl možná soubor Dramatické společnosti DrMol s vlastní dramatizací Turgeněvovy povídky Jarní vody. Své možnosti však zatím přecenil a režisérka ani herci zdaleka nezvládli nástrahy složité psychologie postav uvnitř zvoleného poetického textu. Několik zdařilých scén a nadějných hereckých výkonů (Lucie Vokrouhlíková v roli Marji Polozovové) zdaleka nevyvážilo rozpaky z převládajícího herectví přibližnosti, z ostychu více se s textem autorsky, režijně i herecky „poprat“. Vedoucí souboru, jež je též autorkou dramatizace a režisérkou, Darina Martinovská však v průběhu festivalu prokázala, že je zapálenou a přemýšlivou divadelnicí. Účastnila se všech diskuzí a její snahy dobrat se podstaty problému dávaly naději, že DrMol ještě neřekl poslední slovo.
Na Písek!
Konkurence uchazečů o nominaci na Šrámkův Písek byla silnější, bojovalo o ni dalších dvanáct inscenací. Žánrové pole bylo pestré, od improvizace, přes kabaret, hudební divadlo, inscenace autorských textů, po historickou „klasiku“ i současnou frašku.
S postupy improvizace a autorského divadla pracuje Homotronní neškvor ze Zruče nad Sázavou. Ve svém pokusu o morbidní grotesku (autor Pavel Jecelín) Nežerte Clinta Eastwooda se dva herci, v současnosti zřejmě hlavní či jediní členové souboru, snažili o jakýsi situační a slovní kabaret inspirovaný výstupy V+W, H+W, L+S apod. Nešlo ani tak o příběh, jako o to, jak jej oba zpracují, jak dokážou nakládat se slovním i situačním humorem, jak dokážou rozvíjet nápady své i svého kolegy, jak se navzájem „slyší“. Některé situace se jim vyvedly náramně (kanibalská scéna), jiné byly nedotažené, příliš křečovité a pouze slovně popisné. Je třeba nalézt svůj vlastní, divadelně originální typ, naučit se i v nečekaných situacích držet „glanc“, vzájemně se doplňovat a výsledek se dostaví. Originalitu však oba herci nepostrádají.
Ovšem karambolu se tentokrát nevyhnula ryze improvizátorská dvojice Javornický – Niklíček aneb ČSHPČR Divadlo v okovech Praha, jež předvedla „obskurní detektivní frašku“ Vražda tapírem. Duškovská improvizace „bez přípravy“ jim vůbec nevyšla. Oba herci se na sebe nedokázali naladit, unikala jim témata, nezvládali vypointovat gagy a tak rozumně záhy vyklidili pole, tedy jeviště komorního sálu.
Třetí improvizující, či spíše s improvizací jako stylotvorným prvkem pracující, dvojice, divadlo O holi předvedlo „akční maňáskový thriller o čisté lásce v éře vyspělého tržního hospodářství“ Muž s holí Michala Kotrouše. Jednalo se v podstatě o undergroundově pojatou klasickou rakvičkárnu o prodavači ran holí zahranou tak amatérsky, že vidět to „klasický“ loutkář, srdce by mu asi puklo. Panoptikum obskurních maňásků a hraček, se kterými dva herci divadla O holi vystupovali, i jejich způsob syrového podání na hraně srozumitelnosti včetně zákulisního dohadování se vyvolalo nadšení i rozpaky. Jde o styl, který ne každému vyhovuje, do divadla však přináší suverenitu bohémství, pach hospody, estetiku undergroundu, velkou míru nezávislosti a v neposlední řadě originalitu a provokaci. A to jsou devízy, jež v umění vždycky mají své přívržence, byť jsou jejich tvůrci vytlačováni na okraj oficiálního „umění“. Pozornosti ani té tradicionalistické divadelní větve by však rozhodně neměl ujít řádně drsný, rýmovaný, a chvílemi dokonce rapovaný původní text. Možná právě tak znělo kdysi jarmareční divadlo. Porota na tento soubor upozornila Loutkářskou Chrudim. Pokud jej pořadatelé pozvou, jistě nebude o kontroverzní diskuze a možná i skandál v Chrudimi nouze.
Drama Pierra Corneille Cid v úpravě T. Kalinčíka pro dva herce a klavíristu, uvedla Bradatá divadelná dvojica z Piešťan, jediný zahraniční účastník přehlídky. Inscenace využívá principu divadla na divadle. Dva herci sehrají celý příběh Corneillova Cida. Komentují jej, z postavy do postavy přecházejí přebíráním částí kostýmů. Herecká vybavenost obou představitelů je velmi vysoká, dokážou komunikovat s publikem, zobrazit rozličné charaktery postav, přesně držet rytmus a tempo inscenace. Bohužel ale, údajně nevědomky, často oba přebírají profesionální herecké manýry, namísto sofistikovaného, originálního, autorského herectví přichází klišé a šarže. Diváci i tak kvitovali vtipné převedení klasické látky na alternativní jeviště.
Prvním vrcholem přehlídky byla již páteční inscenace Hamlet: Přání zabít s podtitulem „Zabít, či nebýt – to je, oč tu běží“, kterou předvedl pražský Kabaret Caligula. Nakonec získala nominaci na Šrámkův Písek, navíc Tereza Rumlenová cenu poroty za kostýmy, pánové Štěpán Benyovszký, Ondřej Gabriel, Tadeáš Petr a Lukáš Rumlena cenu poroty za původní (!) text a Ondřej Gabriel, představitel Polonia a Laerta, cenu poroty za herecký výkon. Zcela původní (vyjma asi dvou či tří citací) veršovaný text na motivy Shakespearovy hry je nádhernou ukázkou persifláže, radostí z hry a objevování nečekaných jevů, výjevů a souvislostí v příběhu známém, avšak, jak se ukazuje, ještě zdaleka divadelně „nevytěženém“. Inscenace nejvíc inklinuje k jízlivé postmoderní parodii, opájí se brakem a kýčem, nemaže ale nikterak vznešenost a hloubku příběhu. Ba možná naopak, nachází v něm zcela aktuální a možná i vážně míněné kritické a přesně cílené pohledy na dnešní dobu, dnešní politiku(y). Styl herectví, rytmus inscenace a využití hudby jsou velmi expresivní, prozrazují inspiraci ve světě filmu a komiksu.
Zaslouženou pozornost vzbudila „feministická“ úprava známé jednoaktovky Arnošta Dvořáka nazvaná Mrtvá/ý, kterou přivezly Drátěné siroty. V původním textu dva „ovínění“ muži hovoří se svou mrtvou ženou – milenkou a manželkou. Drátěné siroty hru otočily. Dvě ženy se setkají se svým milencem a manželem, kterého ale hraje převlečená herečka. Navíc dopsaly postavu spisovatele, který hru zčásti komentuje, zčásti do ní vstupuje jako vnější postava, pokoušející se napsat budovatelský román o Robinsonovi. I když byly tyto připsané vstupy sporné, celkový přístup Drátěných sirot byl chytrý, vtipný, osobitý, svérázný a divadelně osvěžující. Právě takový je vždy důležitým kořením těchto přehlídek.
Již dlouho existující pražské Divadlo Na cestě P.M. letos neuvedlo autorský text, ale sáhlo po komedii „plzeňského Molièra“, úspěšného současného dramatika Antonína Procházky S tvojí dcerou ne! Soubor se rozhodl inscenovat hru bez úprav (pomineme-li posun z Čech do NDR, se kterým se ovšem příliš nepracuje, poznáme jej vlastně jen v hudebním podkresu inscenace) a zcela respektovat žánr situační a konverzační komedie. Na ten ale kvality souboru nestačí, a tak jsme byli svědky spíše humoru nechtěného. Například, když se herec opřel o kulisu, a ta mu ujela o půl metru, nebo když odcházející herečka nečekaně odcházela nezakrytou částí scény apod. Zkrátka jakýsi divadelní Ed Wood… Jen kdyby si to divadelníci přiznali a inscenaci připravili tímto způsobem záměrně. Možná by dosáhli všeho, čeho chtěli – divácky vděčné komedie, a přitom skutečné divadelní srandy.
Divadlo Na jevišti nabídlo pod názvem Na kratším konci ulice jevištní ztvárnění filmového scénáře (a později novely) Thomase Brussiga Sluneční ulice. Film běžel i u nás v kinech a ČT, a tak jej převážná část diváků znala. Slastný retropříběh mladých Němců žijících v těsném sousedství berlínské zdi však vyzněl v podání devíti herců (z nichž každý hrál několik postav) divadelně banálně a až příliš prvoplánově. Tak jako v případě některých předchozích souborů to bylo dáno nezkušeností všech zúčastněných.
Útvar totálního divadla VYDRŽ! představil velmi zajímavý kus z vlastní dílny Zákaz vycházení. Až filosofická úvaha „o malém chlapci ve velkém domě a velkém domě v malém chlapci“, o obrazech, které se v okamžiku smrti promítnou před očima, o duši, která je až do skutečné smrti nedobytnou pevností, dokázala v divácích vyvolat řadu podstatných existenciálních otázek. Ač v textu i příběhu zůstala řada otazníků, zaujal soubor závažným tématem zpracovaným originální formou porotu natolik, že získal 2. doporučení na Šrámkův Písek.
Choceradská Kocábka, již tradiční účastník přehlídky, nabídla lidový kabaret svého kmenového autora Jiřího Cinkeise: Přešlápnem aneb Co se do novin nevešlo. Úhledná, vkusná, bizarní mozaika minipříběhů, situací a postav z typické dnešní vesnice je svého druhu originál. Půvabný svou prostotou, přímostí, nefalšovaností.
„Neprůhledný drsný příběh o kožené bundě a červené helmě“ předvedlo Divadlo Kámen. Především jevištní podoba textu Petra Macháčka Mlejnek byla bezesporu nejčistším, formálně do dokonalosti dovedeným jevištním tvarem, který bylo možné na Písečku zhlédnout. Promyšlená, do detailů dotažená kompozice světel, barev a kostýmů i jejich částí, hudebních předělů, rytmika textu a jeho důsledná, až hudební forma vynesla souboru 1. doporučení na Šrámkův Písek. Otázkou je, zda tak exkluzivní forma unese přece jen až příliš banální a ke konci již předvídatelnou zápletku. Porota ani diváci se v tom nedokázali sjednotit. Doufejme, že se ještě s touto inscenací setkáme, rozhodně totiž stojí za to se nad ní (a možná i v profesionálním divadle) zamýšlet. Jak ovlivňuje či může ovlivnit forma vyznění samotného díla, může forma být tím hlavním v inscenaci, dokáže sama o sobě diváka strhnout a být dostatečnou (či hlavní) zárukou divadelní kvality? Petr Macháček klade aktuální divadelní otázky.
Poslední autorský text Monopoly, které uvedla Divadílna Krvik Totr, je ztřeštěnou hříčkou o rodince továrníkově a jeho dvojníkovi. Autoři textu obratně pracují s jemnostmi českého jazyka (v tomto kuse jsou okouzleni zejména přechodníky), inscenace je velmi stylizovaná, což herci, z velké části absolventi VOŠH Praha, suverénně zvládají, pracuje s prvky studentského humoru, ztřeštěné komedie, klasické konverzačky a její parodie, někdy úspěšně, někdy méně. Problematický byl hlavně rámec příběhu, společenská hra „monopoly“, tvůrci v podstatě neopodstatněná a nadbytečná.
A tak je další Píseček za námi. Byl to maratón. Dva vrcholy (Hamlet: Přání zabít a Mlejnek), několik mírných stoupání (Zákaz vycházení, O uhranuté koze, Přešlápnem, Nežerte Clinta Eastwooda, Mrtvá/ý, Muž s holí, Monopoly), zbytek nížina. A příští rok zas…
Dora Štérová, Vladimír Hulec
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.