Karolinka, HRDINOVÁ, Radmila: Recenze hry Doma. Zpravodaj JH 2005.

DS JANA HONSY KAROLINKA
MARTIN FRANTIŠÁK: DOMA
Mrtvý chlap sám v hoře zpívá
Po zhlédnutí hry Martina Františáka Doma
v podání Divadelního souboru Jana Honsy
z Karolinky jsem měla pocit, že jakákoli
slova, která hodlám vršit na adresu tohoto
představení, budou nutně planá. Že mi
zbývá toliko poděkovat, protože jsem byla
obdarována Zážitkem, který se přihodí jen
velmi vzácně. Nicméně, závazek recenzenta
nelze tak snadno obejít, a tak se pokusím
rozvést své díky do několika vět.
Už když jsem četla text Františákovy hry,
měla jsem silný pocit čehosi autentického,
nepředstíraného, prožitého, zakotveného
v jazyku nářečí, v jeho drsnosti i obrazivosti,
zemitosti i křehkosti. „Trnky pořezané.
Branka otevřítá. Stodola zas plná sena.
Pluh v tráve zaprstený. Ptáci za trámem.
Cestička zarostená. Vánek po ledu strachem
popraskaném...“
Měla jsem obavu, jak tohle vše dostat na
jeviště, aniž by se do slov, intonací a gest
vloudil sentiment či jiný druh falše. Ale herci
z Karolinky pod vedením režírujícího autora
Martina Františáka dokázali, že s textem
dokonale splývají, že hrají o sobě, o svých
tématech, o svém životě. V jejich představení
nezazněla jediná falešná intonace, jediné
zrazení. Hraje se tu o definici domova,
o smrti, o samotě, o nemožnosti spočinout,
o hluboké zakořeněnosti i vytrženosti,
sounáležitosti i odcizení, o patriarchálním
světě, kde slovo otce má svou váhu a ještě
větší váhu čin. Přitom tento obraz domova
je nepřikrášlený, je to tvrdá realita valašské
vesnice, kde se život točí v kruhu bez práce,
bez budoucnosti, bez okázale vyjevovaných
citů, kde nejen cesty a galoše, ale i vztahy
jsou zanešené blátem a rozmlžené pálenkou,
co dělá žluté skvrny ve tváři a díry v játrech,
kde se nedá žít, ale odkud také nejde odejít.
„Hra je napsána pro náš soubor a všichni
vědí, o čem hrají a stojí si za tím, co říkají,“
píše se v programové brožuře. K tomu není
co dodat. Snad jen tolik, že každý z herců je
naprosto přesný ve své postavě: Josef Králík
jako mlčenlivý otec Seninský s vědoucíma
očima v ustarané tváři, Jan Václavík jako
zarytý Jura upíjející se pozvolna k nevědomí,
René Vrchovský jako hluchoněmý Josefek
s čistým výrazem dítěte, žijícího svým
světem, v němž se ještě lze smát čertům,
Miroslav Urubek jako harmonizující Strýc,
který nepotřebuje ani slova k vyjádření
své lásky k Josefkovi i obavy o ostatní,
Marie Chovanečková jako Majka, věcně
pojmenovávající věci v jejich drsné podobě,
Marie Šustková jako Tetička, jíž se hodiny
promítají do vypitých štamprliček a půllitrů,
Josef Krét jako Farář, jenž si není jist už ani
desaterem, a mezi nimi procházející ztracený
syn Toncek Martina Metelky. Ale i všichni
ostatní, udržující čistý styl této inscenace
režiséra a autora textu Martina Františáka,
který je i tvůrcem jednoduché funkční
scénografie, s níž se zachází s obřadností
venkovských funusů, a hudba, která citlivě
dotváří emocionální hladinu představení,
aniž by dovolila upadnout do sentimentu.
Básnické atributy domova ne lyricky
šeptané, ale vykřikované téměř vzdorně jako
argumenty, které přesto nedokážou zadržet
odpadlíka.
Soubor z Karolinky vrátil divadlu jeho
naléhavost, působivost a pravdivost. Pro
mě je jejich Doma nejen vrcholný zážitek
letošního Hronova, ale celé uplynulé
divadelní sezóny, ne-li posledních let. „Mrtvý
chlap sám v hoře zpívá.“ Děkuju.
Radmila Hrdinová