Dvůr Králové nad Labem, ZOUFALÁ, Radka: Z dějin ochotnického loutkového divadla ve Dvoře Králové nad Labem. 2.část

VII.2. Loutková scéna v České Podharti

Divadelní činnost členů stolové společnosti se objevuje brzy po založení stolové společnosti Cvrndorf. Svědčí o tom skutečnost, že již před první světovou válkou má Obec vlastní jeviště.1) Patřilo k tradici Obce, doplňovat plesy a zábavy půlnočními scénkami a živými obrazy. Roku 1923 hrají ochotníci Obce „Románek na horách“ a tehdy padl návrh ze strany Richarda Munzara na vznik samostatného dramatického kroužku, jehož ředitelem se stal právě on. Divadelní kroužek připravil s vědomím rychtářské stolice své stanovy, které ještě téhož roku byly schváleny na členské schůzi Obce a 28. září je odsouhlasila i Zemská politická správa.2) Stanovy dramatického kroužku obce Cvrndorf obsahovaly 27 paragrafů. Kroužek měl pěstovat ušlechtilou zábavu, vzdělání, četbu a pořádat divadelní představení. Činní členové měli zachovávat kázeň, mít aktivní účast na činnosti kroužku, šetřit a zvelebovat jeho majetek. K jejich právům patřilo hlasování, účast na jednání a právo být zvolen.3) Správu kroužku řídil výbor a valná hromada, které výbor za své jednání odpovídal. Výbor měl 16 činných členů. Vedle předsedy a místopředsedy to byl jednatel, dva pokladníci, tři režiséři, nápověda, sbormistr, správce domu, správce šatny, správce elektrického osvětlení, inspicient4) a dva knihovníci. Přílohou stanov byl divadelní řád, obsahující podstatné zásady činnosti a povinnosti členů kroužku.5)
O postavení loutkového divadla se usnesli členové Cvrndorfu již před 2. světovou válkou, respektive roku 1939. Nato se zakoupilo řezivo i jiný potřebný materiál a byly zadány truhlářské práce. Válka však všechnu činnost obce přerušila. Po válce je bez finančních prostředků. Pokračovat ve výstavbě loutkového divadla umožnily půjčky mezi členy a jejich tvůrčí nadšení. Další prostředky si ochotníci opatřují pořádáním plesů, zahradních koncertů, zábav a zájezdů. Tímto způsobem se jim podařilo nejen pokračovat v budování loutkové scény, ale i splatit dluhy a zakoupit do Podharťské školy promítačku pro mluvený film.6) Přestože se zde mluví o výstavbě loutkového divadla až po druhé světové válce, máme důvod se domnívat, že loutkové divadélko v České Podharti fungovalo již před 2. světovou válkou. Ukazují na to nejen písemné vzpomínky pana Janouška, ale i zprávy vlastivědného kroužku z roku 1971. V těchto dokumentech se píše, že staré loutkové divadélko nevyhovovalo a nebylo schopné hry, a tak se členové společnosti rozhodli vybudovat dětem moderní loutkovou scénu. Jejich vzorem bylo loutkové divadlo v Jaroměři.
Nyní již ke stavbě divadélka, které vzniklo během šesti týdnů roku 1949 v mateřské škole v Podharti. Truhlářské práce provedli sousedé Josef Patzak, František Svoboda a Šturma starší a mladší. Dva válce na běžící pás zhotovil Jan Mencl za povolení P. Slezáka, vedoucího bývalé firmy Baumelt, který neúčtoval ani spotřebovaný materiál. Elektriku nainstaloval soused Jaroslav Hrádek za pomoci Jaroslava Kostky. Na klempířských pracích měli zásluhu pan Pechánek a Emil Procházka. Čalounické práce provedl Alois Vonka, oponu a horizonty ušil soused Mandlík. Kromě práce věnovali lidé i mnoho cenných darů nutných k zprovoznění divadla. Nejcennější dar věnoval Jan Hynek, bez kterého by loutkové divadlo bylo bez elektrické instalace.7) Loutky a potřebnou dekoraci zapůjčil soused Karel Novák. Na šití šatů pro loutky a na jiných dekoračních úpravách pracovala paní Stalichová se sousedkami Prokešovou, Šmídovou, Jáklovou, Žabkovou, slečnou Dědkovou a sousedem Kalenským. Dekorační práce na kulisách, které se prováděly naposledy, provedl Jiří Šifner, který, jak vzpomíná pan Janoušek, překrásným malováním a vyřezáním kulis vykrášlil naše divadlo do pravých pohádkových scén a zaslouží si, aby v naší společnosti byl jmenován umělcem.8) Na dalších pracích se podíleli pan Liberský, pan Horáček ml., Václav Petera, Emanuel Häusler, Emil Rösel, Karel Jákl, František Kalenský, Bohouš Dítě, Antonín Kvaček, Josef Rybák, Emilie Mandlíková, Josef Fátor, Anežka Nováková, Karel Novák, Oldřich Prokeš, Oldřich Vyhleděl, Robert Tröster, paní Slezáková a pánové Kůs, Vojtěch, Vinš a Vondrouš.9)
Divadlo hrálo pod hlavičkou „Dramatický a vzdělávací kroužek v České Podharti“. Obec ho 12. ledna 1950 slavnostně předala oběma školám – obecné i mateřské na schůzi rodičovského sdružení za účasti celého učitelského sboru. Setkání označil ve své řeči předseda stolové společnosti Josef Hynek za malý svátek, vyzvedl tradiční dobrý poměr společnosti ke škole a uvedl, že loutkové divadlo je darem společnosti dětské drobotině a jejím prostřednictvím národu a vlasti, ne pro slávu a zisk, ale z čisté lásky k vyšším ideálům.10) Řediteli školy Oldřichu Kozákovi odevzdal darovací listinu se závazkem, že společnost zajistí další kulisy, dekorace, šití oděvů pro loutky a bude odstraňovat vzniklé závady. Pro doplnění byl pořízen inventární soupis loutkové scény jako doklad k darovací listině. Předávané divadlo bylo oceněno na 60 000 korun. K čemu by však školám bylo divadlo bez živých herců. Proto vytvořil Cvrndorf z dramatického kroužku loutkářský soubor, který se měl starat o činnost divadla, dokud rodičovské sdružení nevytvoří soubor vlastní. Ředitelem a režisérem loutkového divadla se stal osvědčený herec Miroslav Vondrouš.11) Dalšími loutkoherci byli Bohouš Dítě, Antonín Kvaček, Josef Rybák, Emilie Mandlíková, František Kalenský, Josef Fátor, Anežka Nováková a začátečníci Karel Novák, Oldřich Prokeš, Oldřich Vyhleděl, Karel Jakl, Robert Tröster a paní Slezáková.12) Jejich vysoký zájem o loutkové divadlo dosvědčuje i skutečnost, že se sedm členů kroužku účastnilo loutkářského kursu v Hradci Králové. Jelikož se hrálo v herně mateřské školy v České Podharti, museli se ochotníci po každém představení postarat o úklid místnosti.
První představení bylo zdarma. Hrály se hry „Kašpárek vaří živou vodu“ a „O pyšné base“. Na další představení platily děti vstupné 3 koruny a pro dospělé bylo dobrovolné. Cvrndorf, lépe řečeno Dramatický a vzdělávací kroužek, který loutkové divadlo hrál, požádal rodičovské sdružení o spolupráci. Obec chtěla, aby se rodiče stali loutkoherci, ale v tom se zklamala. Učitelský sbor i rodičovské sdružení dokázalo získat z celé Podhartě jen dvě ženy a to ještě jen na příležitostnou výpomoc v šatně.
V říjnu 1950 mělo již divadlo 42 marionetových loutek, které vyrobil Josef Jirásek z Horního Kostelce. Každá loutka byla pojmenována podle své první role. V této době je tato scéna označována jako nejlepší svého druhu v okrese.13) O rok později, roku 1951, již mělo loutkové divadlo hodnotu 127 000 korun. Mělo vysokou návštěvnost, ale jejich činnost nebyla kladně hodnocena. Hry, které dodával, okresní loutkářský referent, byly na jiných scénách hodnoceny kladně, zatímco v České Podharti nikoliv. Dokonce poslední hra Dramatického a vzdělávacího kroužku, která byla označena za nevhodnou, se hrála o týden později v loutkovém divadle pionýrů jako nejlepší hra pro zahájení činnosti v bývalém skautském domově.14)
Na valné hromadě konané 16. června 1951, na které se rozhodlo o rozpuštění spolku, dochází k zastavení činnosti loutkového divadla. Tento čin zdůvodňuje předseda Městského národního výboru údajnou nečistotou v mateřské škole a tím, že je to nejspíše jediná mateřská škola v republice, kde je dovoleno hrát loutkové divadlo.15) A tak za těchto nepříznivých okolností byli ochotníci přinuceni loutkové divadlo uklidit na půdu školy v Podharti. Jelikož tímto bodem končí veškeré písemné doklady, které jsou k dispozici, kromě krátkých zpráv v místním tisku a zmínkách v zápisech Spojeného závodního klubu, je další část této kapitoly založena pouze na ústních pramenech pamětníků.
Loutkáři se nevzdávali a nakonec se jim podařilo najít podporu v místním závodě Tiba Vorlech. Od Městského národního výboru získali starou budovu DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota), kterou upravili pro potřeby loutkářů. Na úpravě se podíleli technici divadla Spejbla a Hurvínka v Praze a dobrovolníci našeho města, především Miroslav Dítě. Na úpravách se pracovalo každý den odpoledne a ani sobota a neděle nebyly výjimkou. V DTJ byla vybudována zcela nová scéna, nazvaná „Radost“, která měla být údajně nejmodernější v celém okrese.16) Bylo použito dvou lávek, které byly tak vysoko, že vedení loutek muselo být 2,4 metrů dlouhé, což není pro vedení loutek praktické. V prostoru před scénou, pod úrovní podlahy, měli své místo tzv. mluviči, kteří pozorovali děj na scéně pomocí periskopu.17) Mluviči propůjčovali loutkám hlas a souhrou s vodiči ovlivňovali kvalitu představení. Technika (osvětlení, světelné efekty, ovládání opon apod.) byla ovládána zezadu, opět pomocí periskopu.Technické provedení divadla bylo pěkné, ale mělo mnoho nedostatků. Měli tam špatné topení, kanalizaci a žádné sociální zařízení. Protože měli velké problémy s prostory pro mluviče, které byly často zatopené, přešli později k nahrávání na magnetofonový pásek.
Divadlo zahájilo svou činnost na konci roku 1954 veršovanou pohádkou od Josefa Kainara „Zlatovláska“. Loutky, které použili na vystoupení, vyrobil Václav Král z Prahy. Loutky používali ochotníci 50-60 centimetrů vysoké s tzv. gibsovými hlavami, nesnášejícími vlhkost. Tento nedostatek způsobil úplné zničení těchto loutek, neboť do místnosti, kde byly loutky umístěny se dostala vlhkost, závěsná zařízení zvlhla a loutky spadly na zem. Plakáty zhotovoval Zdeněk Horáček, který si na to vlastnoručně vyrobil linoryt s motivem Kašpárka (příloha IX).
Soubor měl okolo dvaceti členů a ročně předvedl asi dvacet veřejných představení.18) Divadlo jezdilo po soutěžích, na kterých se setkali s mnoha zajímavými lidmi a prožili pěkné i choulostivé situace. Pan Horáček, vedoucí tohoto divadla, například vzpomíná na představení, kde jeviště, na kterém hráli, bylo špatně zametené. Tato maličkost způsobila, že když při představování mořských vln začali loutkáři mávat plachtami, prach vlítl mezi děti a představení se muselo na půl hodiny přerušit. Účastnili se také místní soutěže LUT 19), které se v oboru loutkářství účastnili většinou sami, výjimečně s divadlem ze školy 5. května. Možná proto se také pokaždé umístili na prvním nebo druhém místě či obdrželi čestné uznání.
Tato scéna fungovala asi roku do 1964, kdy musela svou činnost z technických důvodů přerušit. Jednalo se především o zchátralost budovy a plynového vedení.20) Členové loutkového divadla přešli do loutkové scény České spořitelny, kde se však nehrálo s marionetami, ale s maňásky.21)









VIII. Loutkové divadlo školy 5. května


První loutková scéna ve Dvoře Králové nad Labem po 2. světové válce začala svou činnost pod vedením Sdružení rodičů a přátel školy 5. května. Pokud bychom hledali příčinu pojmenování školy, dovíme se tragickou událost, která se odehrála ve zdech objektu. Dne 5. května 1945 zastřelili němečtí vojáci, obývající tuto školu, pět obyvatel Dvora Králové, kteří za nimi přijeli vyjednávat o příměří. Na jejich památku zde byl postaven pomník a pojmenována škola (příloha X).1)
První zmínka o loutkovém divadle SRPŠ se objevuje v zápisech školní kroniky v roce 1947/48 v tomto znění: „Při rodičovském sdružení byl ustanoven loutkářský soubor, zařízeno loutkové divadlo ve volné třídě vedle sborovny zásluhou loutkáře, úředníka Zdeňka Hrona.“2) Několik padesáti centimetrových dřevěných loutek, tzv. Münzberkových, věnovala bývalá česká textilní firma Josef Sochor, jejíž zaměstnancem byl právě Zdeněk Hron. Na začátek to stačilo, ale postupně se musely doplňovat vlastní výrobou nebo nákupem. Také kulisy si pod vedením Stanislava Měšťana vyráběli sami. Po ukončení sezóny loutky i kulisy zabalili a uklidili na půdu školy. Mezi členy tohoto souboru patřili např. Jan a Miroslav Vávrovi, František Jägr, Zdeněk Hron, František Štrégl, Emil Geltner, manželé Karel a Ludmila Divišovi, Květa Vávrová a další (příloha XI).
Od vánočních svátků 1947 se hrají, pro velký zájem, pravidelně každou sobotu jedno nebo dvě představení pro děti i pro dospělé. V repertoáru převažovaly hry lehké a technicky nenáročné. Nové se nacvičovaly o pracovních dnech ve večerních hodinách a jejich nácvik nebyl jednoduchý. Šlo zde především o nutnou souhru recitátora s vodičem loutky. Nejdříve se secvičovali pouze recitátoři bez výrazného přednesu na seznámení s textem a později recitaci režisér usměrňoval a opravoval až do konečné podoby. Mezitím se podle uvážení režiséra připojovali vodiči a pouštěli se zvukové efekty z gramofonu. Před každým vystoupením se musely loutky upravit tak, aby dané hře vyhovovaly. Probíhaly úpravy paruk, garderoby i jiných doplňků nutných k navození fikce. Veškerý zisk z loutkového divadla připadl rodičovskému sdružení.3) Výtěžky loutkového divadla používali na zmírnění nedostatků školy, na nákup učebnic a učebních pomůcek. Dětem se snažili loutkáři zajistit co největší zážitek ze hry. Dokazuje to např. objednávka na 200 medových perníčků u firmy „Dubea“ Josefa Šmída ze dne 16.2.1948.4)
Pořídila se také pojízdná konstrukce, která umožnila ochotníkům vyjíždět za dětmi do okolních měst a vesnic a nemuseli se tak spoléhat jenom na stálou loutkovou scénu. Často se hrávalo v tělocvičnách škol. Z jiných obcí jezdili někteří ochotníci autem, ve kterém byla složená scéna, ale většina chodila pěšky. Na ukázku bych ráda uvedla, jak vzpomíná na jednu veselou cestu z Vlčkovic, vzdálených 8 kilometrů od našeho města, kronikář Diviš v zápise z 30. dubna 1955: „Jelikož bylo právě 30. dubna, den takzvaných čarodějnic, ženy vědomy si svého významného dne, při pochodu puzeny odvěkou touhou v tuto dobu večerní se svésti na něčem, což koštěti se podobá. Štěstí, stojící vždy při ženách, potkalo naše ženy, pochodující za zpěvu dlouhými Vlčkovicemi, v podobě mnohých kup větví a klestí.... Jidáš Diviš jdoucí proti své vůli s partou těchto svátečnic, ochudil občana Vlčkovic o krabičku sirek....Zatím se Vlčkovicemi blíží dvě světla auta, mohlo to být také silniční SNB, ale to nevadí, snad to budou naši, a proto je nutno rychle jednat. Kupička podpálena uprostřed vozovky. Kdo by hledal v těchto fanfárech sténajících, křičících, hučících kolem ohně a přes oheň skákajících naše moudré ženy sboru, jistě by se mýlil.... První z úžasu se probral Frantík Štrégl, který držel v ruce ideální koště ověnčené pentlemi, které bylo kolektivem svátečnic předáno a doporučeno k přezkoušení v letu k hodině pozdější.“5) Z tohoto zápisu můžeme usoudit, že ačkoliv se museli loutkáři za svým obecenstvem dopravovat sami a často i pěšky, přispěly tyto pochody k utužení vzájemných vztahů a jistě zažili i spoustu legrace.
Velmi důležitá byla také organizační činnost. Každý školní rok zahájili loutkáři valnou hromadou, na které zhodnotil dosavadní vedoucí (principál) činnost odboru loutkářů za uplynulý rok, proběhlo sestavení plánu her a přípravných prací, volba nového vedoucího a rozdělení ostatních funkcí. Volil se technický poradce a jednatel, technický vedoucí, pedagog, zástupce za recitátory i vodiče, hospodář a kronikář.6) Propagační plakáty obstarával Zdeněk Hron a vzorným písmem je vyplňovala většinou některá ochotnice z učitelského sboru školy. Před představením se o hladký průběh obsazování míst musel starat také některý z ochotníků. Dbal o to, aby všechny děti měli kde sedět a především, aby viděly na scénu.
Pro činnost loutkového divadla mělo tehdejší ředitelství školy v čele s ředitelem Tobiáškem a celá školníkova rodina Vávrova vzácné pochopení. Když prostory uvolněné třídy loutkovému divadlu nestačily, začalo se po poradě s městským technikem panem Polákem a se svolením školní rady školy 5. května s probouráním zdi ze sborovny do rezervní třídy, která byla propůjčena loutkovému divadlu.7) Za zrušenou sborovnu přepažili rezervní třídu v přízemí tak, že jedna část se využívala jako sborovna a druhá jako jídelna pro žáky. Spoluprací a finanční dotací rodičovského sdružení se jeviště vestavělo do bývalé sborovny, třída se upravila jako hlediště se stoupající podlahou, pořídilo se linoleum pod nohy k lavicím a také byl proražen větrák s elektrickým ventilátorem. K jevišti se zakoupily mikrofony a gramofon.8) Z důvodu minimálního technického vybavení text interpretovali loutkáři. Jako výplň o přestávkách se používalo gramofonových desek. Gramofonu užívali také při pouštění hudebních efektů při představení.
Dne 4.12.1948 se poprvé pro veřejnost otevřelo loutkové divadlo v nově upravené místnosti školy.9) Opět se pro velký zájem hrála během sezóny (tzn. od listopadu do března) dvě představení každou sobotu. Od podzimu roku 1949 hráli jedno představení týdně pro děti a jedno představení za měsíc pro dospělé. Rodičovské sdružení se snažilo navázat kontakty i s jinými loutkovými divadly a získat od nich nové zkušenosti. Jednou z divadelních scén, kterou loutkáři navštívili a s níž úzce spolupracovali, byla loutková scéna „Jaro“ z Jaroměře.10) Během listopadu 1949 tato scéna sehrála ve Dvoře Králové celkem 6 představení. Dvě představení byla na programu pohádka „Míček Flíček“ a čtyři představení věnovali oslavám československo-sovětského přátelství ruskou pohádku „O zlaté rybce“. Po posledním představení následovala diskuse o zlepšení loutkářských výkonů pro děti. Pro zvýšení návštěvnosti loutkových představení naléhá ředitel školy na obohacení repertoáru o nové hry vydané po roce 1948.11) Zda loutkáři jeho požadavek splnili, se přesvědčil osobně.
První karneval loutkářského odboru SRPŠ se konal 11.února 1950 v restauraci „U Bauerů“. Získali tak pro účely školy a loutkového divadla 11 000,- Kčs, především díky učitelkám Novákové a Měšťanové, které osobně zvaly občany města, čímž zajistily vysokou účast.12) Na programu byly živé loutky, kabaret a komik Josef Stříbrný. K tanci hrála hudba Sokola z Hradce Králové. Vstupné bylo na tehdejší dobu vysoké, lidé v masce platili 25 Kčs a lidé bez masky 35 Kčs.13)
Místo pro loutkové divadlo ve škole však po čase nestačilo a také třídu, ve které bylo divadlo umístěno, škola potřebovala pro své účely. Začalo se přemýšlet o stěhování divadla do jiných prostor. Od začátku května 1950 se činí přípravy k přemístění loutkové scény se školní jídelnou do bývalé restaurace „U Rückrů“ (někde psáno „U Rykrů“). Na místo zrušeného divadla byla umístěna třída a klubovna pionýrské organizace.14) Na adaptaci loutkového divadla v jídelně se podílela především Juta I/2, která po ukončení prací obdržela děkovný diplom. Pro loutkové divadlo pořídilo SRPŠ jeviště, elektrické zařízení, reflektory, nábytek pro recitátory před jevištěm, plochu pro kulturní vložky aj. Městský národní výbor poskytl příspěvek 5 000 Kčs pro částečnou úhradu nákladů.
První představení na nové scéně nazvané „Loutková scéna 5. května“ proběhlo 11. února 1951.15) Hrála se hra „Aladinova lampa“. Týž den v 17 hodin bylo slavnostní představení pro zaměstnance závodu Juta I/2, kteří se velmi zasloužili o vybudování nového divadla. Kulturní vložku opatřila 1. třída školy 5. května a členové pionýrské organizace střední školy v Sylvárově zazpívali, tenkrát velmi oblíbenou, „Píseň práce“. Promluvil zástupce divadla, jednatel SRPŠ Albert Švál, za školu Antonín Tobiášek. V polovině dubna 1951 proběhl loutkářský kurs v loutkovém divadle 5. květen. Přijeli posluchači a vynikající odborníci, kteří projevili s průběhem kursu nemalou spokojenost.16)
Roku 1953 se zúčastnili soutěže LUT17), na které soupeřili s loutkovou scénou v Podharti. Loutkáři sehráli hru V. Šimanova „Aladinova kouzelná lampa“ pro dospělé. Kdo měl větší úspěch, zda loutková scéna 5. května či loutková scéna v Podharti, není v archivních záznamech napsáno, ale je to nejspíše jediná soutěž, ve které se setkaly. Kromě soutěže LUT se účastnili také okresní loutkářské soutěže roku 1955, kde se setkali pouze se souborem Osvětové besedy v Žirči. Před komisí, kterou tvořili Stanislav Měšťan, Bohumil Dítě a Válek, předvedli loutkáři hru „Rusalka“ v úpravě Jiřího Manna z Nových Lesů u Dvora Králové. Stanislav Měšťan v novinách „Podzvičinsko“ se o jejich vystoupení vyjádřil takto: „ ... Zde mimo vodičské umění nebylo provedení Rusalky ani na takové úrovni, v jaké bylo předvedeno u souboru v Nových Lesích.“18) Tato kritika samozřejmě způsobila v řadách ochotníků velké zklamání. V kronice se píše o zaujatosti Stanislava Měšťana k souboru. Tento názor podporuje fakt, že přítomný autor hry Jiří Mann posoudil jako lepší naopak hru našich ochotníků. Také, zatímco v Nových Lesích věnovali nácviku pouze tři zkoušky, tak loutkáři 5. května měli zkoušek deset. Jedná se zde nejspíše o delší spor, neboť došlo již před provedením soutěže mezi Stanislavem Měšťanem a režisérem divadla Jägerem k výměně názorů, týkající se výběru her. Měšťan poukazoval na to, že soubor má vybírat hry nových autorů, státem oceněných, u kterých je zaručena textová dokonalost. Jäger se proti němu postavil s názorem, hráti hry, ve kterých mohou prosadit hry starších i amatérských autorů a seznámit nejen děti, ale i dospělé s obsahem „Babičky“ či přiblížit „Rusalkou“ dílo Dvořákovo. Protože jsou dochovány písemné záznamy pouze ze sezóny 1954/55, nevíme kolikrát se této či jiných soutěží účastnili a jakých dosáhli výsledků.
Během roku 1954 se objevil spor mezi členy loutkářského souboru a zaměstnanci školní jídelny. Jednalo se o boudu účetního postavenou během prázdnin. Boudu postavili z hlediska divadla na nevhodném místě, protože při vyšší návštěvnosti překážela divákům ve výhledu na jeviště. Zaměstnanci jídelny však s přemístěním boudy, z neznámých důvodů, nesouhlasili. Ze strany loutkářů byl dokonce vysloven názor, hráti jen s pojízdnou scénou, dokud nebude bouda z hlediště odstraněna. Sporem o boudu se zabýval dokonce ředitel školy. Školní komise doporučovala boudu přemístiti z hlediště do místnosti jídelny, ale bez úhrady škody.19) Kolektiv loutkářů byl ochoten brigádnicky boudu z hlediště přemístit, takže záleželo pouze na ochotě jídelny. Jelikož jídelna žádala, prostřednictvím zástupkyně MNV paní Rykrové, o uvolnění jedné místnosti obývané loutkáři, kam chtěli umístit škrabku, došlo nejspíše k oboustranné dohodě. Jídelna odstranila boudu z hlediště a loutkáři jí za to uvolnili požadovanou místnost. Tento rok došlo také k upravení lávky pro vodiče o několik centimetrů výše pro snadnější a především zdravější vodění loutek. Zde bych uvedla část veselého rozhovoru mezi členy souboru. Milada Vávrová projevila při prvním spatření nové lávky obavy, že při větším naklonění může přepadnout do scény. Štrégl, tvůrce nové úpravy, ji však uspokojil slovy: „Tobě se to nemůže stát, ty máš dobré těžiště.“, přičemž ukázal na zadní část těla. S potěšením tak všichni zjistili, že její těžiště vylučuje jakýkoliv pád a že tím byla její spolupráce na celou sezónu zajištěna.20) I tato příhoda svědčí o dobrých vzájemných vztazích mezi loutkáři, vzájemné toleranci a smyslu pro humor.
Bohužel od roku 1955 nejsou zřejmě uchovány žádné písemné zprávy o této loutkové scéně. Kdy a za jakých okolností divadelní scéna svou činnost ukončila, mohu uvést pouze díky Zdeňku Hronovi, který mi své vzpomínky ochotně poskytl. A tak mohu napsat, že roku 1959 prostory divadla plně propadly potřebám jídelny, a protože nebylo kam loutkové divadlo odstěhovat, bylo uloženo na půdu školy v naději, že se v budoucnu loutkářská kulturní činnost obnoví. Tato předvídavost se ukázala jako správná, neboť o13 let později vzniká v našem městě nový a dodnes činný loutkový soubor při Spojeném závodním klubu 9. květen, vzniklý spojením scény 5. května a loutkového divadla z Podhartě.











IX. Maňáskové divadlo ve Dvoře Králové n. L.

Maňáskové loutkové divadlo nemá v našem městě tak dlouhou tradici, jako divadlo marionetové. První maňáskovou scénu v našem městě založil Karel Valášek, spoluzakladatel skautského loutkového divadla, roku 1955.1) Činnost divadla spadala pod Státní spořitelnu, proto také všichni, kteří v souboru pracovali, byli jejími zaměstnanci. Na začátku pracovalo v souboru sedm lidí. Byli to kromě Karla Valáška ještě Hana Dostálová, Miroslava Reilová, Erbanová, Jana Bolková, Laehnittová a Bartoška. Později se k nim přidali ještě František Valášek, Jana Reilová, Šedivková, Hubka, Janatová a další.2) Během své existence sehráli celkem 129 představení, z toho 16 v budově spořitelny (příloha XII). V repertoáru neměli pouze hry o spořivosti a hospodárnosti, ale i jiné, věnované např. přírodní tématice. Kromě stálé scény v České spořitelně si pořídili také scénu pojízdnou, lehce sestavitelnou, která jim umožnila hrát i mimo stálou scénu, na veřejných prostranstvích ve městě i mimo něj. Se svými maňásky navštívili Pec pod Sněžkou, Jánské lázně, Trutnov, Vrchlabí, Hradec Králové, Pardubice, Hostinné, Svobodu nad Úpou i hlavní město naší republiky, Prahu aj. Každý rok hráli na různých podnikových a školních besídkách. Kromě toho se účastnili loutkářské Chrudimi a přehlídky souborů n.p. Tiba 1963, kde získali čestné uznání za účast. Také byli, při zakládání maňáskového souboru v Hradci Králové, pozváni na sehrání několika ukázkových her.3)
Soubor si používané třiceticentimetrové loutky vyráběl sám. O jejich výrobu se zajímal především Karel Valášek, z jehož iniciativy také nejvíce loutek vzniklo. Hrána byla pásma pohádek od Rédla nebo čerpali z časopisu Mladá scéna, který uveřejňoval hry Eduarda Vavrušky. Hry nebyly nahrány na magnetofonový pásek, ale mluvily se přímo. Tento způsob je sice náročnější na množství zúčastněných ochotníků, ale umožňuje lepší kontakt s dětmi. Tato scéna fungovala do roku 1966, kdy musela stálou scénu v České spořitelně z neznámých důvodů opustit. 4)
Znovu vznikla maňásková scéna v říjnu 1968, již bez účasti zaměstnanců Státní spořitelny. Členem tohoto souboru byl zakládající člen Karel Valášek, dále Anna Šarounová, Zdena Petránková, Ferdinand Hájek, později ještě Slávek Janků.5) Po dohodě Karla Valáška s jednatelem místního klubu důchodců se jim uvolnila pro zkoušky a maňásková představení vhodná místnost právě v budově tohoto klubu. Hrálo se s vypůjčenou scénou a loutkami Státní spořitelny. V klubu důchodců sehráli ochotníci pouze čtyři představení pro školní družiny základních škol. Všechna představení se konala ve středu odpoledne a shlédlo je celkem 266 dětských i dospělých diváků. Po odehrání poslední hry vystoupil předseda klubu důchodců pan Strnad, který označil loutkové divadlo jako finančně nevýnosné a jako nositele nečistot do klubu. Pánové Karel Valášek a Merganz se poté rozhodli od dalších představení v klubu upustit.6)
Scéna i s loutkami byla za pomoci Josefa Munzara ochotně přenesena do prostor klubu fotoamatérů a vlastivědného kroužku, kde ji složili ve spolkové místnosti. První zkouška zde se konala 4. prosince 1968. Příští představení se, po jednání Karla Valáška s ředitelem knihovny panem Pokorným, uskutečňovala v místní lidové knihovně. Pro scénu byla uvolněna místnost v prvním poschodí a hrát se začalo v lednu 1969 pro školní družiny. Činnost podporoval ZV ROH, n. p. Juta 3. 7)
V sedmdesátých letech přešel tento maňáskový soubor pod spojený závodní klub ROH 9. květen ve Dvoře Králové n.L. Své zkoušky konal zprvu v Havlíčkově ulici, bývalé Šorfově vinárně v zadní místnosti v přízemí.8) V roce 1972, v období příprav na vybudování scény v Teplárně, se spojili s marionetáři a vytvořili jednu společnou scénu „Klíček“, která dodnes existuje.9) Na Teplárně již nebyla scéna pojízdná, ale sklápěcí. Stavěla se před scénou marionet a jejich jeviště využívali na odkládání rekvizit či maňásků. Zde používané maňásky zakoupil Hankův dům. Jejich výška je padesát centimetrů. Jelikož počet a pestrost neodpovídala náročnosti a rozmanitosti her, půjčovali si ochotníci potřebné maňásky z mateřské školy n. p. Tiba, kde pracovala Jarmila Schrabalová, jedna z ochotnic loutkového divadla. Tyto loutky v roce 1997, kdy byla mateřská škola zrušena, přešly do vlastnictví Hankova domu, jsou tedy stále k dispozici loutkářům. Další podrobnosti o činnosti maňáskářů jsou obsaženy v následující kapitole, která je věnována loutkové scéně „Klíček“.





























X. Loutkové divadlo „Klíček“

Od ukončení činnosti loutkového divadla v České Podharti neexistoval v našem městě žádný soubor se závěsnými loutkami. Fungoval zde pouze soubor maňáskový při České spořitelně. Až roku 1971 zde vznikl podnět k obnovení marionetového loutkového divadla ředitelkou Spojeného závodního klubu ROH 9. květen Milenou Martincovou.1) Ta požádala Zdeňka Hrona, bývalého vedoucího scény ve škole 5. května, aby se této věci ujal. Po projednání investiční otázky a možností umístění loutkového divadla, byli sezváni loutkáři z České Podhartě i ze školy 5. května. Zároveň byly vyvěšeny výzvy, které vybízely k navrácení majetku obou divadel. Na schůzi přišlo pouze 10 z 25 oslovených loutkářů. Sešli se v jedné ze tříd školy 5. května. Zde padlo rozhodnutí, že pokud budou Spojeným závodním klubem vytvořeny vhodné podmínky, tak jsou loutkáři schopni činnost loutkového divadla obnovit.2)
Následující prohlídka majetku bývalých loutkových divadel však nebyla povzbuzující. Veškeré náčiní a loutkářské potřeby zrezivěly a loutky po tolika letech nebyly schopné hry bez větších úprav. Přesto největším problémem zůstávalo objevení místnosti, kam by loutková scéna mohla být umístěna. Zdálo se, že sehnat vhodnou místnost je nemožné a bohužel, ani po rekonstrukci Hankova domu (místní kulturní zařízení), zde nebylo možno loutkovou scénu umístit. Nakonec, po obcházení možných objektů (tělocvičen, učilišť apod.), se zde objevila provizorní možnost umístit loutkové divadlo do sociální části Teplárny. Po dalším jednání byla vypracována dohoda o pronájmu mezi Spojeným závodním klubem a Teplárnou, a tak se již počátkem roku 1972 snesly všechny zachovalé části bývalých loutkových scén.3) Z divadla v Podharti se kromě elektrického stolku „Velim“ a některých loutek uskladněných ve vlhkém skladišti nedalo nic použít a podobný stav materiálu byl i ve škole 5. května. Loutková scéna v místech bývalé školní jídelny byla demolována, aniž by na to kdokoliv 000z bývalých ochotníků byl upozorněn. Pouze loutky, které ochotníci umístili na půdu školy, byly v pořádku, a tak je přenesli na novou scénu v Teplárně, kde je po dobu rekonstrukce opatrovala Marie Brentnerová.
Začátkem roku 1972 se na schůzce loutkářů projednával návrh na novou konstrukci loutkového divadla. Plány pak odborně narýsoval Jindřich Hroneš. Podle plánu se objednaly HAKI – trubky u Rudných dolů v Jílovém u Prahy, které dodali v říjnu 1972.4) Mezi tím vybrali ze skladiště Hankova domu (v té době umístěn v Kocbeři) vhodné opony, skříň a gramofon. Hledaly se také ztracené scénáře her, které byly v menším množství nalezeny. Scénáře školy 5. května našli Štrégl a Hron ve školní kůlně a texty z Podhartě byly nalezeny ve vlhkém skladišti „U Jiránků“. Po přijetí dodávky trubek HAKI Jindřich Hroneš scénu opět přerýsoval, a proto bylo nutné téměř třetinu dílů upravit. Úpravu dílců si vzala na starost paní Martincová, která vyjednala jejich změnu v učňovské dílně ve Strojtexu. Konstrukci nové scény loutkáři dostavěli 30. listopadu 1972. Kromě stavění konstrukce a úpravy loutek (navazování, úprava kostýmů apod.) byly nutné i jiné práce, jako např. úprava pojízdného jeviště a vozíků, kterou měl na starosti Josef Žďárek, dřevěné lávky pro vodiče zhotovil Václav Novotný a dekoraci loutkové scény navrhl Zdeněk Horáček. Jediný problém, jehož řešení nebylo v silách ochotníků, byl nedostatek prostoru v zákulisí. Proto po ukončení sezóny přemístili většinu inventáře z dočasně zapůjčených místností do prostor pod jevištěm. Stálou místnost jim poskytlo vedení Teplárny roku 1985. Interiér vybavili loutkáři potřebným nábytkem, skříněmi pro maňásky a stojany na loutky, které zhotovil místní závod Strojtex.
Na schůzi loutkářů 30. listopadu 1972 se projednávalo zahájení činnosti loutkového divadla. Uvažovalo se o několika hrách, které přicházely v úvahu. Nakonec byla odsouhlasena hra od Dr. Jana Malíka „Pohádka se vrací“, symbolizující návrat loutkového divadla do Dvora Králové n. L. Jako druhá měla být uvedena hra „Vodníkova Hanička“ od Ludmily Tesařové. O výběr loutek se postaral František Štrégl a vhodnou garderobu vybraly a zhotovily členky souboru. Dále bylo rozhodnuto, že součástí loutkové scény na Teplárně bude i divadlo maňáskové pod vedením Karla Valáška. Jednalo se také o vhodném pojmenování nové scény. V úvahu zde přicházely dva návrhy. Stanislav Měšťan navrhoval název „Tep“ a Zdeněk Horáček název „Klíček“. Nakonec loutkáři schválili jméno „Klíček“, symbolizující otevírání dětských srdcí pomocí loutkového divadla. Vedoucím loutkového divadla byl zvolen Zdeněk Hron, který sice podal první návrh na své odstoupení již roku 1987, ale tuto funkci zastával až do roku 1992. Na jeho místo nastoupil Zdeněk Horáček, po němž tuto funkci zastávala, od roku 1996, Jarmila Schrabalová. Roku 1972 pracovali v souboru Klíček tito lidé: František Štrégl, manželé Jaroslav a Milena Martincovi, Stanislav Měšťan, Emil Geltner, Václav Novotný, Josef Žďárek, Josef Munzar, Karel Valášek, Zdeněk Horáček, Josef Petřík, Zdeněk a Jiří Hronovi, Žofie Nedošínská, Eva Kubínová, Jaroslav Kožešník, Pavel Sedláček, Zuzana Lepšová, Věra Matysová, Jaroslav Hroneš a další. 5)
První loutková hra byla uvedena 17. února 1972, kdy na místo původně zamýšlené hry „Pohádka se vrací“, sehráli loutkáři pohádku „Začarovaný les“ od Zdeňka Schmorance.6) Premiéru uvedli zdarma pro zaměstnance Teplárny. Tato hra má čtyři obrazy, mezi kterými byla, jako i při následujících představeních, dětem poskytnuta přestávka na občerstvení. Hru nenahráli na magnetofonový pásek, ale využili mluvičů. Kritika diváků i loutkářských kritiků ohodnotila představení kladně. Na předvedení hry se podíleli: vodiči Zdeněk Hron, Jaroslav Martinec, Helena Šnoplová, Karel Valášek, mluviče zastupovali Žofie Nedošínská, Eva Kubínová, Václav Novák, Karel Valášek, Emil Geltner a František Jelínek. Pavel Sedláček a Miroslav Vávra měli na starosti osvětlení a Karel Rulf zvukové efekty. Funkci režiséra zastoupil Stanislav Měšťan a místo scénáristy obsadil Zdeněk Horáček. Vstupné na představení činilo pro děti a důchodce 3 a pro dospělé 5 Kčs. 7)
V únoru 1973 byl zakoupen nový magnetofon. Celé hry se tak mohly nahrát na magnetofonový pásek a nácvik her se tomu musel také podřídit. Výjimku však tvořila většina her maňáskových, při kterých chtěli loutkoherci pohotově reagovat na reakce dětí a zapojit je tak do hry. O představení v loutkovém divadle projevovaly děti i rodiče velký zájem. Ročně navštívilo tuto scénu okolo 2 500 diváků.8) Loutkáři hráli každou sobotu před přeplněným sálem (až 220 placených vstupenek), ale i v jiné dny na objednávku pro školy, závody (Slovany, Tiba, Juta), spolky (Sokol) a také pro důchodce. Loutkové divadlo navštěvovaly i hromadné autobusové zájezdy z Pílníkova, Hřibojed, Vlčkovic, Mostek aj. Výpravy do jiných obcí podnikali na přání také loutkáři, a to zejména s divadlem maňáskovým. Pro různé závody se hrálo nejčastěji v prosinci, v rámci tzv. mikulášských či vánočních nadílek. Představení probíhala přibližně od listopadu do března, neboť na jaře vlivem pěkného počasí opadával zájem a návštěvnost byla velmi nízká. V tomto období se pravidelně střídala představení divadla maňáskového a marionetového a v týdnu se secvičovaly nové hry. Ročně loutkáři uvedli jednu nebo i dvě premiéry.9)
Co se bude v určitý rok hrát rozhodovali loutkáři vždy na první společné schůzce, na níž se určily i dny na nácvik her a byl projednán plán činnosti na daný rok. Někdy se však program upravoval i v průběhu sezóny. Nahrávky nových her probíhaly z počátku v Mateřské škole n.p. Tiba, kde pracovala jako ředitelka členka souboru Jarmila Schrabalová (příloha XIII). Později již využívali technického vybavení Závodního klubu. Při nahrávání zvukových efektů používali různých pomůcek jako hudebních nástrojů, plechu, dveří, látky, dřeva a pod. Všechny nápady pocházely z fantazie lidí pracujících v souboru. Na velkém množství her prokázali velkou tvořivost. Jako příklad se nabízí vlastní úprava písní v pohádkové hře „Vodníkova Hanička“ či přidání role Kašpárka v „Perníkové chaloupce“.
Výnos ze vstupného býval použit k pořizování potřebného inventáře a běžné režie. Přistoupilo se i k postupnému objednávání nových loutek, neboť používané loutky byly již staré, opotřebované a stále častěji způsobovaly potíže v nejnevhodnějších chvílích. Cena jedné loutky, zakoupené v Unanově, se v té době pohybovala okolo 500 Kčs.10) Některé loutky a kulisy si vyrobili loutkáři sami. Mezi nejoriginálnější patří nejspíše loutky ke hře od Jana Malíka „Míček Flíček“ (příloha XIV). Tyto loutky, zhotovené Zdeňkem Horáčkem, jsou velmi zdařilé a v porovnání s jinými atypické. Jedinou nevýhodou je jejich vysoká hmotnost, proto se musela při jejich vodění používat závěsná zařízení.
V listopadu 1982 provedli členové souboru s pomocí paní Matysové inventuru celého loutkového divadla, jehož cena se odhadla na 100 tisíc Kčs. Za 11 let své existence činil čistý výtěžek 32 009, 70 a celkové vydání činilo včetně trubkové konstrukce, zakoupených loutek, magnetofonu a jiných investic 53 289, 90 Kčs. Spojený závodní klub tedy do loutkového divadla investoval celkem 21 280, 20 Kčs. 11)
Již od roku 1972 se účastnili členové souboru školení loutkářů, která probíhala v Úpici, Hostinném, Hradci Králové i v našem městě. Přednášeli převážně členové východočeské loutkové scény Drak z Hradce Králové. Přednášky se dotýkaly různých témat z daného oboru. Luděk Richter přednášel na téma „Režie v loutkovém divadle“, Jan Merta a MUDr. Karel Šefrna „K základním otázkám loutkového divadla“ apod. Na tyto přednášky i na zájezdy do loutkářské Chrudimi jezdili nejčastěji manželé Zdeněk a Zlata Horáčkovi, Zdeněk Hron, Jarmila Schrabalová a Martina Kozová.
Roku 1978 se účastnili okresní loutkářské přehlídky loutkářských souborů, kde vystoupil maňáskový soubor s ukázkovou hrou „Káčátko“ a s individuálními loutkami předvedli svá vystoupení Zdeněk Horáček a Jarmila Schrabalová (příloha XV). Všechny ukázky hodnotili loutkoví kritici kladně, včetně zástupce Krajského kulturního svazu Vladimíra Merty z Hradce Králové.12) Této okresní přehlídky se účastnili potom ještě 8x, a to v letech 1980, 1981 a 1985 až 1990.
Roku 1983 přidělilo Okresní kulturní středisko souboru ve Dvoře Králové uspořádání Okresní loutkářské přehlídky. Kromě místních se měli zúčastnit i loutkáři z Hostinného a ze Rtyně v Podkrkonoší, kteří se však nedostavili. Maňáskáři sehráli opět hru „Káčátko“ a marionetáři uvedli premiéru výpravné hry od Jana Karafiáta „Broučci“. Loutky k této hře vyrobil opět pan Horáček, oděvy ušila podle návrhů svého manžela Zlata Horáčková a hudbu vytvořil Jan Neruda (příloha XVI). Dopolední i odpolední představení byla zcela vyprodána a vyinkasovalo se celkem 987 Kčs. Roku 1979 vystoupili na Krajské přehlídce loutkářských souborů v České Třebové. Soubor zde reprezentovali Karel Valášek, Jaroslav Martinec, Zdeněk Horáček a Zdeněk Hron. V únoru 1982 se konala v Hankově domě v našem městě Krajská přehlídka individuálních výstupů s loutkou. Pro nečekaně malou účast vyplnili loutkáři asi polovinu programu uvedením hry „Káčátko“. Souboru bylo za projevenou pohotovost uděleno pochvalné uznání.13) Jejich představení se objevilo také na 2. ročníku loutkářské přehlídky v Dobrušce nazvané „Dobrušský svět loutek 1987“, kde vystoupili s pohádkou „O perníkové chaloupce“.
Loutkáři pořádali také vlastní zábavné akce. První Silvestrovskou merendu pořádali již roku 1973 v hledišti loutkového divadla. Byl to tříhodinový program, na němž vystoupili loutkoherci s varietními loutkami, provozovaly se společenské hry a nechyběly ani chvilky pro tanec, ke kterému hrál František Zoufalý. Občerstvení měla na starost Marie Brentnerová a vstupné bylo zdarma. Loutkáři se scházeli i mimo sezónu. Dokazují to záznamy z představení na 1. máje, společných výletů, exkurzí a různých akcí pořádaných na údržbu loutkového divadla.
Roku 1976 byl poprvé po rekonstrukci slavnostně otevřen Hankův dům. Zde vystoupil Zdeněk Horáček s loutkou cimbalisty (příloha XV). O několik dní později se účastnili slavnostního představení, opět v Hankově domě, ale coby diváci. Tento rok vystoupili i s jinými kroužky Spojeného závodního klubu v televizním pořadu „Neděle v klubu“, získali od Okresní odborové rady v Trutnově veřejné uznání a na výroční schůzi Spojeného závodního klubu jim byl předán diplom.
Od roku 1975 byli členy Svazu amatérů loutkářů a za roční příspěvek 300 Kčs dostávali časopisy „Rolnička“, „Miniinformace“ a „Loutkář“. Členství ve „Svazu českých divadelních ochotníků – skupina amatérských loutkářů“ získali v roce 1987.14) Na jaře 1978 vypršela smlouva mezi Spojeným závodním klubem a Teplárnou. Vedení Teplárny oznámilo, že prostory, v nichž se loutkové divadlo nacházelo, budou muset loutkáři vyklidit z důvodu plánované výstavby. Během roku se vystěhování divadla odsunulo na neurčito.Tuto záležitost řešil nejen Spojený závodní klub, ale i Městský národní výbor. V úvahu přicházelo nejdříve bývalé kino Oko (dnes Tělocvična ZŠ Komenského č. p. 29) a v květnu 1986 se jednalo o přesídlení do bývalé školní jídelny u hlavní pošty. Byl vypracován potřebný finanční projekt, ve kterém se myslelo nejen na loutkovou scénu, ale i na přednáškový sál, agitační středisko a popřípadě i na zařízení kroužku fotoamatérů. Nakonec ale došlo k demolici objektu a začalo se znovu vyjednávat o úpravách scény v budově Teplárny.15)
Po celou dobu hledání nové místnosti jim vedení Teplárny umožnilo hrát v jejich kulturním domě. Přesto fakt, že mohou být téměř kdykoliv z této budovy vystěhováni, jejich činnost musel ovlivnit. Projevilo se to již v době, kdy jim poprvé byl tento fakt sdělen. Roku 1978 totiž poprvé nebyla nacvičena žádná nová hra a loutkáři tak čerpali pouze z let dřívějších. O naléhavosti řešení a hlavně o malé aktivitě vedení Spojeného závodního klubu svědčí i příspěvek loutkářů na slavnostním výročí Spojeného závodního klubu v Hankově domě v roce 1987. Zde vystoupila Pavlína Brethová s Kašpárkem a Ilona Romášková s loutkou Honzy. Text namluvila Martina Kozová a Radek Trdlikát. Lehkou formou satiry tak loutkáři upozornili na dosud nevyřešený problém. Svůj výstup nazvali „Kam s loutkovým divadlem“. Po vystoupení loutek pronesl svou řeč vedoucí loutkové scény Zdeněk Hron. Část jeho projevu zněla takto: „…vedení Teplárny určilo poslední termín, a tak se může stát, že činnost loutkářů bude přerušena, tito se rozejdou a vím ze zkušenosti, že se takový soubor dobrovolných pracovníků bude opět velmi těžko dávat dohromady. Téměř polovina loutkářů sestává z důchodců, z nichž většina pomáhala před lety divadlo budovat. Je to k nepochopení, že soubor, který věnuje tolik času zájmové činnost, musí tolik let prosit, aby mu byly vytvořeny podmínky k tomu, aby pokračoval ve výchově příštího diváka.“16) Z proslovu jsou zřejmé dva nejzávažnější problémy, se kterými se museli ochotníci potýkat. Nejen, že měli problémy s umístěním scény, ale pan Hron zde narážel i na problém průměrného věku loutkářů, který se již v té době pohyboval okolo 47 let.
Potíže neměli loutkáři jen s umístěním scény, ale také s elektrickou instalací. Roku 1978 jim nejen hrozilo vystěhování, ale 24. října jim byla zakázána činnost, dokud nepředloží revizní zprávy o nezávadnosti elektrické instalace.17) Normy pro elektrická zařízení divadel jsou obzvlášť přísné a v tomto neodpovídala tato loutková scéna normám. V této době se projevili elektrikáři souboru a v čele s Pavlem Sedláčkem se pustili do rekonstrukce elektrického vedení, na kterém odpracovali přes 200 hodin, takže úřední revize mohla proběhnout již o měsíc později, tedy 24. listopadu. Jedno představení se v období zákazu konalo, a to proto, že na 28. října byly objednány zájezdy z okolních obcí. Po celou dobu představení museli budovu hlídat hasiči. První představení po revizi se však konalo až na konci ledna nového roku. Po dobu uzavření loutkového divadla však loutkáři nezaháleli a ke slovu se dostala přenosná maňásková scéna. Během prosince sehráli maňáskáři několik her, především v rámci vánočních nadílek např. pro VČE Trutnov, Texlen Trutnov, ČSAD, Jutu, Jednotu ve Dvoře Králové a další. Mnoho žadatelů ale muselo být, pro velký zájem, odmítnuto. Technické prohlídky se opakovaly každý rok a téměř pokaždé nalezla revize nějaké nedostatky týkající se starých reflektorů, osvětlovacího stolu a jevištního rozvaděče. Pro zlepšení elektroinstalace byl zakoupen závodním klubem roku 1985 magnetofon, zesilovač AZK, dvě reprodukční skříně a jevištní regulátor, vše za 23 787 Kčs. 18)
Rok 1989 znamenal pro loutkovou scénu Klíček mnoho změn. Za finanční podpory dosud existujícího Závodního klubu začalo se roku 1990 s rozsáhlými úpravami interiéru scény na Teplárně. Všechny práce se prováděly pod dohledem Zdeňka Horáčka a vydatně mu pomáhali především Miroslav Hak, Vladimír Šlisik a Miroslav Vávra. Byla provedena rekonstrukce jevištního prostoru, vyměnila se opona a zvedla se podlaha vodičů, čímž se získala i scénická hloubka jeviště. Podle návrhu Zdeňka Horáčka bylo postaveno před jevištěm pódium a zhotovena nová konstrukce pro maňáskové divadlo. Také se postavila promítací kabina a vyměnila se celá boční stěna sálu, která je nyní zděná a dosahuje až ke stropu. Ochotníci na těchto úpravách strávili více jak 1300 hodin. Bohužel z nedostatku finančních prostředků již nedošlo k výměně starého elektrického vedení, které již tolik let nevyhovovalo a způsobovalo loutkářům nemálo problémů při každoroční revizi. Ani tento rok nebyl výjimkou a opět jim hrozilo, že kvůli tomuto nedostatku by museli svou činnost pozastavit.19) Po roce 1989 byl zrušen Závodní klub 9. květen ROH a loutkáři se zařadili ke Kulturnímu zařízení při Městském úřadu.20) Loutkáři nezaháleli ani s projevy na veřejnosti, a tak v květnu a červnu roku 1991 pořádali ve výstavní síni staré radnice úspěšnou výstavu pod názvem „Svět loutek“(příloha XVII). 21)
Bohužel změnou režimu se objevily i stinné stránky. Kulturní dům Teplárny přešel do podnájmu a v předsálí byla zřízena restaurace s výherními automaty. Toto prostředí samozřejmě nebylo vhodné pro malé děti, a tak se začalo přemýšlet o odstěhování z Teplárny. Otázkou zůstávalo kam. Nejdříve pan Horáček vyjednával o využití sálu církve československé s představiteli Husitského sboru. Obě strany souhlasily. Zdeněk Horáček měl dokonce nakreslené plány, ale do jednání přišla nemoc pana Horáčka a jeho práci již neměl kdo ukončit. Scéna se tak roku 1993 odstěhovala do Hankova domu, kde hráli, téměř dva roky, na přenosné scéně umístěné na pódiu. Maňáskáři hráli se scénou novou, určenou k zájezdu do Francie, kam měli loutkáři odjet s pěveckým spolkem Záboj. Z finančních důvodů z této cesty sešlo. Od března 1995 stavěla brněnská firma Gladior, na náklady Městského úřadu, scénu novou, která je mimo představení uložena v propadlišti před pódiem.22) Slavnostní představení na nové loutkové scéně se konalo v neděli 24. září 1995, kdy ochotníci uvedli hru od Jana Malíka „Míček Flíček“ (příloha XIV).23) Její nevýhodou je velmi časově náročná stavba. Tato vlastnost a časový rozvrh akcí Hankova domu vlastně způsobila, že od doby, kdy se tato scéna odstěhovala z Teplárny, nejenže jsou loutková představení v sezóně jednou za měsíc, ale ani nebyla nacvičena a uvedena žádná nová hra. Kromě toho úroveň představení prudce klesá. Důvodů je několik. Malý počet a vysoký průměrný věk loutkářů, již nekvalitní nahrávky, není kde a kdy zkoušet apod. Také vstupné se několikanásobně zvýšilo. Dnes platí děti 15 a dospělí 20 Kč. Přesto je o loutková představení nemalý zájem. Byla by škoda, kdyby loutkové divadlo z našeho města úplně zmizelo a nemohlo dál přinášet radost všem dětem.

Závěr

V 80. letech 19. století se především působením učitelů začalo hrát loutkové divadlo pro dětské publikum. Repertoár byl zaměřen na výchovu dítěte ke správným zdravotním návykům, úctě k rodičům, šetrnosti apod. Dětská četba byla v té době teprve v počátcích a většině dětí loutkové divadlo přinášelo jedinečný kulturní prožitek. Nejvíce se propagovalo loutkové divadlo na počátku 20. století, kdy na jeho výchovný účinek upozorňovalo např. ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy, ministerstvo školství, Česká zemská komise pro péči o mládež, Masarykův lidovýchovný ústav, různé peněžní ústavy aj.
V dnešní době loutkovému divadlu konkuruje rozhlas, televize, počítač a jiné technické vymoženosti, při kterých je dítě pouze pasivním posluchačem, popřípadě divákem. V loutkovém divadle je však dítě aktivně zapojeno do hry, prožívá ji. Kromě toho návštěva divadla pěstuje v dětech vztah ke kultuře a naučí děti naslouchat mluvenému slovu.
V našem městě má loutkové divadlo dlouholetou tradici. Jako první loutkáři jsou uváděni Paulus a Zelinka, kteří hráli vlastenecké hry v letech 1840 – 1860. O dalších loutkových scénách existují zprávy až z období první republiky. V té době vzniklo v našem městě hned několik loutkových souborů, které hrály s marionetami. Jedná se o Skautské loutkové divadlo, scénu církve československé, Volné školy a divadlo tělocvičné jednoty Sokol, přičemž bylo každé z nich ovlivněno organizací, při které působilo.
Nejvíce spolupracovala s dětmi loutková scéna Volné školy, která působila v našem městě od roku 1920 do okupace pod názvem „Radost“. Děti školy se svou prací přímo podílely na úpravě loutek a organizaci představení. Nejvýznamnějším členem byl Leopold Petera, který velmi propagoval výchovný účinek loutkového divadla a pomáhal zakládat loutková divadla i v jiných obcích.
Scéna církve československé, zvaná „Kašpárek“, zde existovala od roku 1993 asi do roku 1952. Tato scéna fungovala nejdéle a také jako jediná neměla problém s umístěním, neboť od roku 1929 vlastnili vlastní sál přímo v Husově sboru.
Loutkové divadlo začali hrát již v roce 1918 zakladatelé skautingu v našem městě, Bohumil Munzar a Stanislav Veselý. V roce 1920, kdy došlo k založení skautské organizace v našem městě, přešlo loutkové divadlo automaticky do jejího vlastnictví. Již o rok později bylo neznámým pachatelem zničeno a znovu bylo obnoveno údajně až roku 1948. V roce 1950 došlo k násilnému rozpuštění skautské organizace a tím i ke zrušení jejich loutkového divadla.
Těsně po 2. světové válce vznikly v našem městě dvě loutkové scény se závěsnými loutkami. jednou z nich bylo loutkové divadlo školy 5. května, které mělo na starosti Rodičovské sdružení přátel školy. Nejdříve se hrála představení přímo v budově školy, později se museli ochotníci odstěhovat do restaurace „U Rückrů“. Do této budovy také umístili školní jídelnu, a protože jídelně poskytnuté prostory po čase nestačily, museli se loutkáři asi roku 1959 vystěhovat a veškerý inventář uložit na půdu školy.
Další bylo divadlo podporované stolovou společností „Cvrndorf“ v České Podharti. Tato společnost byla v roce 1951 násilně rozpuštěna a loutkové divadlo začalo pracovat pod patronátem národního podniku Tiba Vorlech. Svou scénu umístili marionetáři do bývalé budovy Dělnické tělovýchovné jednoty, která roku 1964 již nevyhovovala a členové souboru přešli do loutkové scény České spořitelny, kde se nehrálo se závěsnými loutkami, ale s maňásky.
První maňáskové divadlo v našem městě založil Karel Valášek, spoluzakladatel skautského loutkového divadla, roku 1955. Činnost divadla spadala pod Státní spořitelnu, proto všichni, kteří pracovali v souboru, byli jejími zaměstnanci. Roku 1966 museli z neznámých důvodů stálou scénu opustit. Roku 1968 se hrálo již bez účasti zaměstnanců Státní spořitelny. Nejdříve probíhala představení v klubu důchodců, později v Lidové knihovně. V 70. letech přešli maňáskáři pod Spojený závodní klub ROH 9. květen ve Dvoře Králové n. L. V roce 1972 se spojili s marionetáři a vytvořili společný soubor, který vystupuje dodnes pod názvem „Klíček“.
Loutkové divadlo „Klíček“ vzniklo původně spojením loutkové scény z Podhartě a ze školy 5. května. Scéna byla umístěna do kulturního domu Teplárny, kde ochotníci hráli až do roku 1993, kdy do pronajatého předsálí Teplárny, byla umístěna restaurace a výherní automaty. Po celou dobu svého působení na Teplárně měli loutkáři problémy s elektroinstalací a s prodlužováním smlouvy s Teplárnou. Od roku 1993 hrají v Hankově domě. Bohužel pro rozvoj loutkářské aktivity tam nejsou vhodné podmínky. Loutkářům je ponechána na představení pouze jedna neděle v měsíci a také z technických důvodů nelze nacvičovat a zkoušet nové hry. Vysoký je také věkový průměr loutkářů a mladí lidé v souboru chybí. Přesto věřím, že díky bohaté tradici loutkové divadlo v našem městě nezanikne a bude nadále působit radost malým i velkým divákům.

Poznámky


I.

1) Dvůr Králové a okolí. Dvůr Králové n. L. 1973, s.3.
2) Tamtéž, s. 3.
3) Tamtéž, s. 3.
4) Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí. Dvůr Králové n.L.1995, č. 3, s. 1.
5) Tamtéž, s. 9.
6) Kalmuk - hrubá oboustranně počesaná vigoňová tkanina.
7) Dvůr Králové a okolí, c.d., s. 4.
8) Vlastivědné čtení o našem městě a jeho okolí, c.d.,s.1.
9) Tamtéž, str. 1.


II.

1) O českých loutkářích z doby národního obrození. Český rozhlas 3, Vltava, 19. 11. 1999 od 20. hod. (dále jen rozhlasové vysílání).
2) Bartoš, Jaroslav: Loutkářská kronika. Praha 1963, s. 7.
3) Rozhlasové vysílání.
4) Tamtéž.
5) Tamtéž.
6) Bartoš, J: Loutkářská kronika, c. d., s. 51.
7) Tamtéž.
8) Rozhlasové vysílání.
9) Bartoš, J: Loutkářská kronika, c. d., s. 144.
10) Tamtéž, s. 88.
11) Rozhlasové vysílání.
12) Tamtéž.
13) Tamtéž.
14) Tamtéž.
15) Česal, Miroslav: Kapitoly z historie českého loutkového divadla a české školy herectví s loutkou. (dále jen Kapitoly…). Praha 1988, s.120.
16) Rozhlasové vysílání.
17) Česal, M.: Kapitoly…, c. d., s. 120.
18) Bartoš, J.: Loutkářská kronika, c. d., s. 122.
19) Vejrychová – Solarová, Božena: Loutky Matěje Kopeckého. Praha 1974, s. 14.
20) Bartoš, J.: Loutkářská kronika, c. d., s. 124.
21) Tamtéž.
22) Tamtéž, 125.
23) Vejrychová – Solarová, B.: Loutky Matěje Kopeckého, c. d., s. 21.
24) Bartoš, J.: Loutkářská kronika, c. d., s. 184.
25) Česal, M.: Kapitoly…, c. d., s. 125.
26) Bartoš, J: Loutkářská kronika, c. d., s. 191.
27) Tamtéž, s. 184.


III.

1) Královédvorské listy (vydávané po roce 1989), r. VI-1996, č. 9.
2) Viták, Antonín Konstantin: Dějiny královského věnného města Dvora Králové n. L. Praha 1867, s. 213.
3) Fiala, Rudolf: Písemné podklady pro přednášku „Ochotnické divadlo v našem městě“, s. 2. Toho času u autora, Všehrdova 141O, Dvůr Králové n. L. (dále jen Ochotnické divadlo)
4) Královédvorské listy (vydávané po r. 1989), VI - 1996, č.9.
5) Fiala, Rudolf: Ochotnické divadlo, s. 3.
6) Viták, A. K.: Dějiny Královského věnného města Dvora Králové n.L., c.d., s.214. Křestní jména nejsou uvedena.
7) Fiala, R.: Ochotnické divadlo, s.3.
8) Tamtéž.
9) Královédvorské listy (vydávané po r. 1989), VI - 1996, č. 9.
10) Fiala, R.: Ochotnické divadlo, s. 5.
11) Královédvorské listy (vydávané po r. 1989), r. VI - 1996, č. 11. Náčrtky divadla jsou uloženy ve Státním okresním archívu v Trutnově.
12) Rukopis královédvorský byl nalezen Václavem Hankou roku 1817 v kobce kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové n. L.
13) Záboj – pěvecká jednota založená r. 1861.
14) Královédvorské listy (vydávané po r. 1989), r. VI - 1996, č. 11.
15) Tamtéž.
16) Tamtéž.
17) Tamtéž.
18) Fiala, R.: Ochotnické divadlo, s. 7.
19) Zprávy královédvorského muzea a vlastivědného kroužku rok 1968. Toho času v Městském muzeu ve Dvoře Králové n. L.
20) Fiala, R.: Ochotnické divadlo, s. 23.
21) Eliščin dům – původně manská vrata tašemberská na Karlově; zbourán 1934. Sem se zřejmě uchylovali na noc ti, kteří přijeli k městu po uzavření městské brány.
22) Fiala, R.: Ochotnické divadlo, s. 23.
23) Tamtéž.
24) Městské kulturní zařízení Hankův dům ve Dvoře Králové n. L: (dále jen H. D. v D. K. n. L.), fond loutkového divadla, nezpracováno.
25) Státní okresní archiv (dále jen SOkA) Trutnov, fond Sokol Dvůr Králové n. L. Karton č. 13, D 108.84. Povolení ke stavbě kuželkárny.


IV.

1) Malý K., Šturma J., Šturma M.:75 let skautingu ve Dvoře Králové nad Labem (dále jen 75 let skautingu…). Dvůr Králové n. L. 1995, s.7.
2) Tamtéž.
3) Tamtéž, s. 13.
4) Tamtéž, s. 9.
5) Tamtéž.
6) Tamtéž, s. 11.
7) Tamtéž, s. 22.
8) Tamtéž, s. 32.
9) Almanach vydaný k 70. výročí skautingu ve Dvoře Králové n. L.,s.36. Toho času uložen ve Skautském domově, Kotkova 1278, Dvůr Králové n. L.
10) Tamtéž.
11) Tamtéž.
12) Malý, K. a kol.: 75 let skautingu…,c.d., s.20.
13) Tamtéž, s.20.
14) Tamtéž, s.11.


V.

1) HD v D.K.n.L., fond loutkového divadla, nezpracováno.
2) Čestmír – spolek mládenců ve Dvoře Králové n. L. fungující od roku 1884. Účelem spolku bylo vzbuzovat a pěstovat společenský život, rozšiřovat uvědomění a vzdělání třídy mládenecké a podporovati vlastenecké podniky.
3) HD v D.K.n.L., fond loutkového divadla, nezpracováno.
4) Tamtéž.
5) Tamtéž.
6) Tamtéž.
7) Tamtéž.
8) Tamtéž.
9) Tamtéž.
10) Tamtéž.
11) Tamtéž.
12) Tamtéž.
13) Tamtéž.
14) Tamtéž.
15) Tamtéž
16) Tamtéž.
17) Tamtéž.
18) Královédvorské listy, ročník.XXIV - 1936, č.18.
19) HD v D.K.n.L., fond loutkového divadla, nezpracováno.
20) Městská tržnice – vybudována za 1. republiky z bývalé Mayerovy továrny, kterou město koupilo pro své účely – pro městskou tržnici, pro umístění veřejné knihovny a čítárny a později i pro textilní muzeum.
21) Tamtéž.
22) Tamtéž.
23) Tamtéž.


VI.1.

1) Archiv církve československé Dvůr Králové n. L. (dále jen
Archiv cčs.). Pamětní kniha, nestránkováno.
2) Tamtéž.
3) Tamtéž.
4) Tamtéž.
5) Tamtéž.
6) Tamtéž.
7) Tamtéž.
8) Tamtéž.
9) Některá křestní jména nejsou uvedena.
10) Archiv cčs. Pamětní kniha, nestránkováno.
11) Tamtéž.
12) Tamtéž.
13) Tamtéž.
14) Tamtéž.


VI.2.

1) Archiv cčs. Dvůr Králové n. L. Kronika dramatického odboru Palcát (dále jen kronika), s. 3.
2) Tamtéž, s. 11.
3) Tamtéž, s. 1.
4) Tamtéž, s. 2.
5) Tamtéž, s. 3.
6) Tamtéž, s. 10.
7) Tamtéž, s. 17.
8) Tamtéž, s. 12.
9) Tamtéž.
10) Královédvorské listy, r. XV - 1927, č. 51.
11) Tamtéž, r. XXIII - 1935, č.37.
12) Archiv cčs. Dvůr Králové n. L. Kronika, s. 17.
13) Tamtéž, s. 31.
14) Tamtéž, s. 19.
15) Divadelní spolek Hanka - ochotnický divadelní spolek ve Dvoře Králové n. L., který fungoval od 24.5.1974.
16) Divadelní spolek Havlíček - ochotnický divadelní spolek ve Dvoře Králové n. L., který fungoval od 1.10. 1899.
17) Archiv cčs. Dvůr Králové n.L., Kronika, s. 20.
18) Tamtéž, s. 26.
19) Tamtéž, s. 24.
20) Tamtéž, s. 29.
21) Tamtéž, s. 33.
22) Tamtéž.


VI.3.

1) Archiv cčs. Dvůr Králové n. L., Kronika, s. 1.
2) Tamtéž, s. 2. Některá křestní jména nejsou uvedena.
3) Tamtéž, s. 6.
4) Tamtéž, s. 7.
5) Tamtéž, s. 8.
6) Tamtéž, s. 9.
7) Tamtéž, s. 13.
8) Tamtéž, s. 10.
9) Tamtéž, s. 11.
10) Tamtéž, s. 12.


VII.1.

1) Podklady pro zpracování Vlastivědného čtení o našem městě i jeho okolí. Dvůr Králové n.L.1996, č. 7, s.1. Toho času o pana Janouška, Fibichova 1111, Dvůr Králové n. L. (dále jen podklady pro zpracování vl. čtení ).
2) Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí, c. d., č.7, s.2.
3) Tamtéž, s.2.
4) Zprávy vlastivědného kroužku, rok 1971, s. 132. Uloženy v Městském muzeu ve Dvoře Králové nad Labem.
5) Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí,c.d., č.7, s.3.
6) Některá křestní jména nejsou uvedena
7) Zprávy vlastivědného kroužku, rok 1971, s.132.
8) Aklamace – zjevný a veřejný projev souhlasu.
9) Zprávy vlastivědného kroužku, rok 1971, s. 132.
10) Podklady pro zpracování vl. čtení, s.6.
11) Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí, c.d., č.7,s.4.
12) Zprávy vlastivědného kroužku, rok 1971, s.135.
13) Podklady pro zpracování vl. čtení, s.6
14) Tamtéž, s.7.
15) Zprávy vlastivědného kroužku, rok 1971, s. 135.
16) Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí, c.d., č.7, s.8.
17) Tamtéž, s.8.
18) Zprávy vlastivědného kroužku, rok 1971, s.135.
19) Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí, c.d., č.7, s.8.
20) Prapor Stolové společnosti Cvrndorf – toho času uložen
v Městském muzeu ve Dvoře Králové n. L.
21) Podklady pro zpracování vl. čtení, s.14.
22) Tamtéž, s.13.
23) Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí, c.d., č.7, s.10.
24) Podklady pro zpracování vl. čtení, s.14.
25) Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí, c.d., č.7, s.10.
26) Podklady pro zpracování vl. čtení, s.19.
27) Tamtéž, s. 20.
28) Tamtéž, s. 20.
29) Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí, c.d., č.7, s.11.
30) Tamtéž, s. 12.


VII.2.

1) Zprávy vlastivědného kroužku, rok 1971, s.135.
2) Tamtéž, s. 135.
3) Tamtéž, s. 136.
4) Inspicient – pomocník režiséra v divadle.
5) Zprávy vlastivědného kroužku, rok 1971, s. 136.
6) Tamtéž, s. 137.
7) Podklady pro zpracování vl. čtení, s.24 .
8) Tamtéž, s. 25.
9) Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí, c. d., č.7, s.11.
10) Zprávy vlastivědného kroužku, rok 1971, s.138.
11) Podklady pro zpracování vl. čtení, s.25.
12) Tamtéž, s. 25.
13) Dopis Dramatického a vzdělávacího kroužku a stolové společnosti Česká Podharť ve dvoře Králové n. L. Správě národní školy III. obvodu ve Dvoře Králové n. L. České Podharti ze dne 9.10.1950. Městské muzeum, Pomocný materiál 166.
14) Podklady pro zpracování vlastivědného čtení, s.28.
15) Tamtéž, s.29.
16) Vorlešská jiskra, r. VI - 1954, č.10, s.5.
17) Periskop – optický přístroj k nepřímému pozorování dění na jevišti
18) H.D. v D.K.n.L., fond loutkového divadla, nezpracováno.
19) LUT – zkratka místní soutěže nazvané „Lidová umělecká tvořivost“
20) Archiv Tiba Slovany Dvůr Králové n.L. 1/4, výroční konference 1961-63, 1968, 1971, 1973, 1981.
21) Tamtéž, 1/7, Plány činnosti 1963, 1964, 1971, 1972, 1975-1980, 1982, 1983.


VIII.

1) Šturmová, Hana a kol.: 100 let základní školy 5. května ve Dvoře Králové n. L. Dvůr Králové n. L. 1989, s. 17.
2) SOkA Trutnov, školní kronika (1940-1953), národní škola 5. května ve Dvoře Králové n. L. II. obvod, s. 48.
3) Tamtéž.
4) HD v D.K.n.L., fond loutkového divadla, objednávací list, nezpracováno.
5) Tamtéž, Kronika loutkového divadla 5. květen 1954/55.
6) Tamtéž.
7) SOkA Trutnov, školní kronika (1940-1953), Národní škola 5. května ve Dvoře Králové n. L. II. obvod, s. 65.
8) Tamtéž.
9) Tamtéž, s.67.
10) Tamtéž, s. 101.
11) Tamtéž, s. 111.
12) Tamtéž, s. 113.
13) HD v D.K.n.L., fond loutkového divadla, Kronika
loutkového divadla 5. květen z let 1954/55.
14) SOkA Trutnov, školní kronika (1940-1953), Národní
škola 5. května ve Dvoře Králové n. L. II. obvod, s. 147.
15)Tamtéž, s. 150.
16)Tamtéž, s. 158.
17)HD v D.K.n.L., fond loutkového divadla, novinový výstřižek z ledna
1953, název novin neuveden.
18)Podzvičinsko, r. V - 1955, č.6.
19)HD v D.K.n.L., fond loutkového divadla, Kronika loutkového divadla
5. květen z let 1954/55.
20)Tamtéž.


IX.

1) HD v D.K.n.L. , fond loutkového divadla, nezpracováno.
2) Některá křestní jména nejsou uvedena.
3) H. D. v D.K.n.L., fond loutkového divadla, nezpracováno.
4) Tamtéž.
5) Tamtéž.
6) Tamtéž.
7) Tamtéž.
8) Tamtéž.
9) Tamtéž.


X.

1) H.D. v D.K.n.L., fond loutkového divadla, nezpracováno.
2) Tamtéž.
3) Tamtéž.
4) Tamtéž.
5) Tamtéž.
6) Tamtéž.
7) Tamtéž.
8) Tamtéž.
9) Tamtéž.
10) Tamtéž.
11) Tamtéž.
12) Tamtéž.
13) Tamtéž.
14) Tamtéž.
15) Tamtéž.
16) Tamtéž.
17) Tamtéž.
18) Tamtéž.
19) Tamtéž.
20) Tamtéž.
21) Tamtéž.
22) Královédvorské listy (vydávané po r. 1989), r. V - 1995, č. 3.
23) Tamtéž, r.V - 1995, č. 8.



















Seznam použitých pramenů a literatury


Odborná literatura:

Bartoš, Jaroslav: Loutkářská kronika. Praha 1963.
Česal, Miroslav: Kapitoly z historie českého loutkového divadla a české školy herectví s loutkou. Praha 1988.
Dvůr Králové a okolí. Dvůr Králové n. L.1973.
Malý Karel, Šturma Josef a Miroslav: 75 let skautingu ve Dvoře Králové n. L.
Šturmová, Hana a kol.: 100 let základní školy 5. května ve Dvoře Králové n. L. Dvůr Králové n. L. 1989.
Vejrychová – Solarová, Božena.: Loutky Matěje Kopeckého. Praha 1974.
Viták, Antonín Konstantin: Dějiny královského věnného města Dvora Králové n. L. Praha 1867.




Zvukový záznam:

O českých loutkářích z doby národního obrození. Český rozhlas 3, Vltava, 19. 11. 1999 od 20 hod.


Noviny a časopisy:

Královédvorské listy, r. XIV - XVII, 1926 – 1929; XIX - 1931,
XXIII - 1935, XXIV - 1936, XXVI - 1938, XXVII - 1939.
Královédvorské listy (vydávané po roce 1989), r. V - 1995.
Královédvorské listy (vydávané po roce 1989), r.VI - 1996.
Podzvičinsko, r.V - 1955.
Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí. Dvůr Králové n. L. 1995, č. 3.
Vlastivědné čtení o našem městě i jeho okolí. Dvůr Králové n. L. 1996, č. 7.
Vorlešská jiskra, r. VI - 1954.


Archivní prameny:

Archiv církve československé Dvůr Králové n. L.:
Pamětní kniha.
Kronika dramatického odboru Palcát.

Archiv Tiba Slovany Dvůr Králové n. L.:
sign. 1/4 - plány činnosti rok 1963, 1964, 1971, 1972,
1975 – 1980, 1982, 1983.
- výroční konference rok 1961- 63, 1968, 1971, 1973,
1981.

Městské kulturní zařízení Hankův dům ve Dvoře Králové n. L.:
fond: Loutkové divadlo.



Městské muzeum ve Dvoře Králové n. L.:
Pomocný materiál č. 166 - Dopis dramatického a vzdělávacího
kroužku a stolové společnosti Česká Podharť ve Dvoře Králové n. L. správě národní školy II. obvodu ve Dvoře Králové n. L. České Podharti ze dne 9.10. 1950.
Söllner Bohumil: Pamětní kniha Dvora Králové n. L.
Zprávy královédvorského muzea a vlastivědného kroužku, rok
1968.
Zprávy vlastivědného kroužku, rok 1971.

Skautský domov ve Dvoře králové n. L.:
Almanach sepsaný k 70. výročí skautingu ve Dvoře králové n. L.

Státní okresní archiv Trutnov:
fond: Sokol Dvůr Králové n. L.
Kronika národní školy 5. května ve Dvoře Králové n. L. z let
1940 – 1953.


Písemné prameny soukromých osob:

Podklady pro zpracování vlastivědného čtení o našem městě i jeho okolí. Dvůr Králové n. L. 1996, č.7. Toho času u pana Pavla Janouška, Fibichova 1111, Dvůr Králové n. L.
Fiala, Rudolf: Přednáška „Ochotnické divadlo v našem městě“. Toho času u autora, Všehrdova 1410, Dvůr Králové n. L.


Ústní prameny:

Zdeněk Hron (1909)
Zdeněk Horáček (1923 – 1999)
Zlata Horáčková (1932)
Jarmila Schrabalová (1943)

Seznam příloh


I. Severní strana náměstí před rokem 1910; v pozadí kostel sv. Jana Křtitele.

II. Hankův dům – kresba; rok neuveden.

III. Pilský mlýn; postaven 1791 a zbourán ve 30. letech 20. století. Na jeho místě je nyní postaven supermarket COOP. Portál je nyní umístěn v lapidariu u kostela sv. Jana Křtitele.

IV. Část dopisu MUDr. Drimla adresovaný L. Peterovi ze dne 26. 2. 1923.

V. Přenosná scéna Volné školy.
Vycházka Volné školy.

VI. Plakát loutkového divadla „Kašpárkův svět”.

VII. Husův sbor církve československé; základní kámen položen 14. 6. 1924.

VIII. Podhraťská zvonička; symbol stolové společnosti „Cvrndorf”.

IX. Část plakátu loutkového divadla v Podharti; použito linorytu Zdeňka Horáčka.

X. Škola 5. května.

XI. Členové loutkářského souboru 5. květen.

XII. Maňásková scéna ve Státní spořitelně.

XIII. Zdeněk Horáček s loutkou cimbalisty.

XIV. Nahrávání hry v Mateřské škole n. p. Tiba; nahrává Ota Hak, role čtou Jarmila Schrabalová a Robert Pavel.

XV. Loutky ke hře od Jana Malíka „Míček Flíček”; zhotovil Zdeněk Horáček.

XVI. Ukázka z pohádky Jana Karafiáta „Broučci”; loutky zhotovil Zdeněk Horáček.

XVII. Ukázka z výstavy nazvané „Svět loutek” konané v roce 1992 v Městské radnici ve Dvoře Králové n. L.

XVIII. Scéna umístěná v propadlišti Hankova domu; postavila brněnská firma Gladior.