AS 2000, č. 2. Závodský, Vít: Hanácká Thálie opět příjemně překvapila
Na prahu letošního jara, 22.-26. března 2000, uspořádalo již po osmé Městské kulturní středisko Kojetín, vedené agilní ředitelkou Mgr. Miroslavou Ernstovou, ve spolupráci s referátem kultury Okresního úřadu v Přerově a hostitelskou obcí přehlídku amatérských divadelních souborů, a to převážně z regionu Haná. Podobně jako loni a předloni byl o ni mezi okolními i vzdálenějšími ochotníky mimořádný zájem. Hrálo se dopoledne, odpoledne i večer a ani při jejím prodloužení o jeden den se na část ze čtrnácti původních zájemců bohužel nedostalo.
Do Kojetína nakonec přijela desítka souborů (o dva více nežli v r.1999) ze čtyř okresů (při absenci Prostějovska Přerov, Kroměříž, Zlín a Brno-venkov), čímž se přehlídka přestala omezovat jen na oblast centrální Moravy. Dva úvodní kolektivy - Hanácká scéna MěKS Kojetín s divácky vděčným večerem z díla Járy Cimrmana (Vražda v salonním coupé a Vizionář) v režii Jolany Šťastníkové a Divadlo Opona Zlín s hudební čertovskou pohádkou Josefa Lady a režírujícího Jiřího Javorka O statečné princezně Máně - vystoupily s představeními nesoutěžními. Tvůrci soutěžních nastudování byli jak amatérští režiséři, tak hostující profesionální divadelníci. Čtyřčlenná odborná porota každé vystoupení v přátelsky vstřícné, ale kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila deset individuálních, především hereckých a režijních ocenění. Podle očekávání opět převažoval komediální, zejména hudebně zábavný repertoár. I tak jsme zaznamenali dostatečnou tematickou i žánrovou pestrost, zahrnující meziválečnou alegorii a protitotalitní satiru, náročné současné zahraniční drama a romanticky laděnou konverzačku, básnivé podobenství vedle výrazné adaptace české klasiky či černošského muzikálu, takže každý divák si podle vlastního vkusu mohl přijít na své. Absentovaly tentokrát experimenty tzv. alternativního divadla, ale zato jsme mohli fandit několika mladým partám. Nepominutelná část vybraných her přitom pocházela od souborů vyhraněné poetiky (kromě zmíněných Cimrmanů např. z dílny Osvobozeného divadla nebo Semaforu), k nimž bylo nutno najít samostatný interpretační přístup. Pozornost kojetínské samosprávy, která si význam regionální přehlídky pro kulturní prestiž a renomé města naštěstí plně uvědomuje, dokumentovala mj.aktivní účast starosty ing.Mojmíra Haupta a dalších obecních představitelů na slavnostním festivalovém zahájení i zakončení.
Regulérní soutěžní začátek náležel Divadlu 6.května při Městském kulturním středisku Holešov, které funguje přes půl století a v čerstvě omlazené sestavě se při spolupráci s profesionálními tvůrci věnuje titulům pro děti nebo hudebně rekreativnímu žánru. Právě sem spadala "divadelní moralita se zpěvy" Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého Faust, Markéta, služka a já, k níž hudbu složili J. Vomáčka, V.Vodička a Z.M.Procházka a písňovými texty přispěli též Pavel Kopta a Zdeněk Borovec. Semaforskou předlohu, plnou slovní hravosti a osobitého intelektuálního humoru, zvládl soubor za vedení herce Městského divadla Zlín Milana Hlouška na scéně Ivany Macháčkové a Kateřiny Duroňové jen zčásti - se stíženou srozumitelností některých dialogů či zpěvu a jeho nedostatečnou sladěností s hudebním doprovodem, což se nedalo svést jen na cizí prostředí. Relativně nejlépe si vedla Bohdana Hýžová v roli služky Vágnerové.
V obdobné linii pokračoval Divadelní soubor gymnázia Kojetín, který údajně na podnět ředitelství školy sáhl po známé protifašistické satiře Jiřího Voskovce a Jana Wericha Kat a blázen. Studenti od 14 let do maturitní třídy, vesměs typově vhodně obsazení, naprostí začátečníci, vedli si za režijního dohledu mladé učitelky dramatické výchovy Jolany Šťastníkové před fandovským obecenstvem svých kamarádů docela kurážně.Zdolat některé dějové peripetie (např. sebevraždu zločinného oficiála Carierry v "burianovsky" přehrávaném podání Ondřeje Leinerta) zůstalo nad jejich síly, jednotlivé situace nebyly rytmicky diferencovány, i při svižném tempu svazovalo účinkující v čele s ústřední dvojicí Jana Spálovského (Gaspar Radůzo) a Dalibora Čajky (Melichar Mahuleno) statické aranžmá. Přesto se šikovným domácím gymnazistům (jejich starší kolegové se tu loni pochlubili Cimrmanovým Záskokem) podařilo ze scénograficky chudého provedení meziválečné hry vyloupnout aktuální varování před zákulisním pletichářským politikařením a účelovým vytvářením společen vlastních možností přimělo vypustit všechny Ježkovy písničky.
Letošní nováček kojetínské přehlídky, Divadelní soubor Tomáše Miličky a Spolkové loutkové divadélko, přivezl - na rozdíl od většiny ostatních, kteří nabídli čerstvé premiéry - inscenaci již rok starou a tedy reprízami dostatečně usazenou. Expresionistickou féerii bratří Čapků Ze života hmyzu podrobil hrající režisér Roman Švehlík (takto posluchač olomoucké divadelní vědy), oceněný též za dramaturgii, vcelku vhodným redukujícím úpravám, jimiž se ovšem vzdal např. jepičího chóru. Jednotlivé sekvence alegorického mysteria, v důmyslné gradaci vystihujícího egoismus individuální, rodinný i nacionálně státní, propojil namísto Tuláka poněkud obecnou postavou Člověka, nadto ztělesněného - podobně jako u liberecké STOPY na loňském Jiráskově Hronovu - starší ženou. Labyrintem hmyzího světa s postavami požitkářů (afekty vášně posedlá Apatura Iris Jany Cholastové) kořistníků či militaristů civilně a nepateticky procházela Marie Nešporová v podobě pozorující, komentující i chápající dobrácké tetky. Poučená režie se neuchylovala k povrchním aktualizacím a v herecké složce (řada účinkujících vytvořila více figur) vcelku zamaskovala rozdíly interpretačního přístupu vícegeneračního souboru, výprava z žebříků-dvojáků a obměňovaných barevných textilií upomněla na inventář prvních divadel poezie.
Moderní světovou tvorbu zastupovala dvě představení. Velmi obtížný úkol vzal na svá bedra předloňský vítěz přehlídky (Jaroslav Vostrý: Tři v tom) Malá scéna ZUŠ Zlín. Po předchozí antikou inspirované tragédii Lászlo Gyurkóa Elektro, má lásko nastudovala dramaturgicky nejexponovanější titul přehlídky - hru Ritter, Dene, Voss (překlad Zuzana Augustová) z odkazu kontroverzního Rakušana Thomase Bernharda, v posledních letech vyhledávaného našimi profesionálními divadly. Neměnný, ale zabydlený interiér Vladimíra Komory, v němž do tragédie vyústí soužití sourozenecké trojice, erudovaný posluchač brněnské teatrologie Petr Nýdrle šťastně umístil přímo na jeviště spolu s diváky. V abstraktně laděných mimoběžných replikách, nezvykle náročných už na pamětní zvládnutí, prostřednictvím vzácně koncentrovaných hereckých kreací bez režijních schválností demonstroval vnitřní úzkost a beznaděj ztvárněného stereotypu "stále na hranici šílenství", spojeného s postavou egocentrického rodinného tyrana - sebevraha. Úctyhodné jemně gradované inscenaci, oscilující na pomezí psychologického prožívání a postmoderně stylizovaného verbalismu, neublížil ani nevděčný dopolední čas; právem si zasloužila trojí ocenění, které převzali P.Nýdrle (dramaturgický a režijní přínos) a obě herečky, vynikající Erika Marková-Krahulíková (Ritter) a Magda Zelená (Dene).
Oddechovou linii představovalo vystoupení Divadla "Nad kinem" Horní Moštěnice, které po čtyřicetkrát reprízovaném Kishonově apokryfu Byl to skřivan sáhlo k současnému americkému autoru Albertu Gurneyovi jr., jehož "romantická psí komedie" Sylvie měla premiéru na newyorském Manhattanu r. 1995. Titulní hrdinkou je lidsky uvažující a člověčí řečí hovořící fenka, která se jakožto hýčkaný i nenáviděný nalezenec stává katalyzátorem uvadajícího manželského vztahu. Hostující režisér Čestmír Beťák projevil pro tento solidní bulvár s momenty laskavého humoru, sentimentu i moudré toleranca pochopení. Svěží překlad Jiřího Stacha s vtipnými blackouty průběžně prokrátil a na Šomanově scéně se základním mobiliářem a pohyblivými panely využil komorního rozměru již rok uváděné hry k propracování nezvyklého trojúhelníku protagonistů. Za nevtíravé podpory Slávka Odložila (korpulentní pohodový a žoviální Greg) a Aleny Hošťálkové (racionálně skeptická pedagožka Kate) mohl přirozeně vyniknout porotou oceněný výkon debutantky Jarmily Šarišské. V proměňujících se kostýmech dnešní holky, bez naturalistického popisu zvířecího chování vyjádřila širokou škálu Sylviina chování - od snahy vděčně se přizpůsobit domácím poměrům přes pubertální frackovitost a erotické probuzení po závěrečné poučování svých pánů o skutečných životních hodnotách.
Zbylá tři vystoupení (každé z nich by si zasloužilo samostatný článek) náležela k syntetickým múzickým žánrům a svou uměleckou vyrovnaností i neskrývanými ambicemi na soutěžní postup přidala pečlivé porotě nejednu vrásku.
V pozici mírného favorita zdál se být Divadelní soubor Domu kultury Kroměříž. Broadwayský muzikál Dana Goggina Jeptišky aneb Klášterní škola u nesmylosrdných sester zazářil loni poprvé právě v Kojetíně, slavil úspěchy na Hronově a dosud se za živého ohlasu obecenstva pravidelně reprízuje na spřátelených amatérských i profesionálních jevištích. Pravidelný spolupracovník, uherskohradišťský herec a odnedávna též soukromý divadelní podnikatel Karel Hoffmann, nakonec vybral a mírně "oprášil" hudební komedii Američana Jamese Langstona Hughese Jesse Semple se žení, populární u nás v adaptaci Václava Lohniského, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra počátkem šedesátých let. Výtvarník Pavel Valiska j.h. navrhl několik jednoduchých interiérů (levné kulisy se musejí vejít do zájezdového autobusu) a stranou umístil živě hrající kapelu s výbornou pianistkou Evou Zonovou; v kojetínské sokolovně se však akce utápěly v hloubce jeviště, což zřejmě negativně ovlivnilo srozumitelnost mluveného i zpívaného slova. Dvojdílná mozaika šestnácti výjevů z přátelské komunity Harlemu, prožívající každodenní chvíle hašteření, smutku i kýženého štěstí, neumožňovala o mnoho více nežli mechanické střídání dialogů s mikroporty podpořenými hudebními čísly. Právě v nich ovšem soubor vynesl své hlavní trumfy: melancholické blues a zejména spontánní spirituály v choreografii hostující Aleny Pavelkové uváděly hlediště do varu. Kateřina Nakládalová (Miss Mamie) s Janou Štěpánkovou (Arcie) si odvážely herecké diplomy, kolektivní ocenění převzali také muzikanti; všichni účinkující kolem ústřední dvojice Jesseho (Bronislav Mašík) a jeho milé Joyce (Romana Blažková) si pak důkladně vyzkoušeli líčení a pestré kostými. Nechce-li sympatická kroměřížská parta směřovat vyloženě do poloh koncertních, musí se potrápit namáhavým dramaturgickým hledáním vhodných (muzikálových?) titulů, popřípadě pokusit se o vlastní tvorbu. Přes mimořádné interpretační nasazení její čerstvá premiéra potvrdila známý herakleitovský postřeh, že do téže řeky dvakrát vstoupiti nelze.
Jeden z nejznámějších a zároveň stylově nejvyhraněnějších moravských ochotnických kolektivů, Ořechovské divadlo z Ořechova u Brna, objevilo se v Kojetíně kupodivu poprvé. Jednu z tamních klíčových repertoárových linií, spočívající v originálních adaptacích rozličných klasických látek, rozhojnil stálý spolupracovník, ředitel brněnské Radosti Vlastimil Peška, Tylovým Strakonickým dudákem, kde se tento všeuměl uplatnil jako režisér, skladatel, scénograf i ztělesnitel ležérního Kalafuny. Jeho zhušťující textová úprava sice vycházela z loňské zahajovací premiéry v nové budově ostravského Divadla loutek, inscenačně ji však nijak nekopírovala. Soudila, že z obrozenecké báchorky má dnes dýchat především dobrá pohoda a že její žádoucí zdynamičtění i obohacení o mnoho komických nápadů nesmí mít zesměšňující ráz. Zachovanými klíčovými situacemi příběhu o lásce překonávající rozličné nástrahy světa, jemuž vládnou peníze, provází tu diváky jarmareční Opovědník (Miroslav Urban), místy přijdou ke slovu revuální prvky (vlak, balon, telegraf) a kolektivní chuť "si pořádně zařádit", občas potlačující naivní poetickou líbeznost předlohy, vyvrcholí v balábile orientální Tramtárie, kde se uplatní i speciální mluva. Očekávanou kaskádu gagů umožňuje vynalézavé scénografické řešení (točnu nahrazující centrální kůl s vodorovnými pohyblivými ráhny, velká plachta pro výjevy lesních panen), v němž půldruhahodinové nonstop odpoledne běží jako dobře promazaný stroj. Tradičním múzickým entuziasmem souboru, oficiálně oceněného za "zapálený tvůrčí postup", se s chutí nakazili také přizvaní profesionálové z Radosti, Pavel Jan Riedl (chlapecký Švanda), Kateřina Mendelová (příjemná Dorotka) a Radim Koráb (protřelý Vocilka).
Přerovské Divadlo Dostavník již odstartovalo třicátou sezonu na kojetínských přehlídkách zpravidla nechybí. Je známé vytrvalým soustředěním na hudební a muzikálovou oblast, v níž se dobralo rutinní úrovně, aniž by mnohdy jevilo snahu vyzkoušet něco jiného nežli postupy mnohokrát otevřené a divácky chytlavé. Po Feldekově Jánošíku podle Vivaldiho, Vrchlického Noci na Karlštejně, semaforské Kytici a loňské "maškarní science-fiction" podle broučkiády Svatopluka Čecha odhodlalo se však nyní takříkajíc překročit svůj stín. Na počátku stála dramaturgicky šťastná volba hry místního rodáka Josefa Kainara Nasredin, již dříve upravené Miroslavem Plešákem a dále přepracované hrajícím Ivem Koláříkem v hudební komedii "na motivy", nazvané Perly Hodži Nasredina. Příběh legendárního tureckého šprýmaře, o němž u nás napsal drama už Jiří Mahen, líčí osud potulného filozofa, který jde vlastní životní cestou, střetává se s nevypočitatelným, lehce manipulovatelným davem obyvatel Fukšeşhíru i se slavným válečníkem Timurem a přes všechny zrady a podrazy svého okolí netouží po rajském závětří. Inscenátoři v čele s členkou Moravského divadla Olomouc Vlastou Hartlovou (odměněnou za tvůrčí přínos v oblasti režie, kostýmů a choreografie) původní činoherní text sice dějově zjednodušili, jednadvaceti obrazům s prologem a epilogem však uchovali autorovu paradoxnost a oblékli je do muzikálového kabátu. Večer proložili řadou Kainarových básní a písní v melodiích Ivana Němečka, z nichž některé se refrénovitě vracejí. V promyšlené scénografii Aloise Čuby (hrál Správce vodovodu) s otáčivým panelem připomínajícím obracené stránky knihy a orientálně stylizovanými úbory vznikla solidní inscenace kázně a řádu. V ní mohly vyniknout osvědčené principy souborové práce, zejména cit pro mizanscénu, takřka profesionální múzičnost i symbioza vyzrálého herectví starších členů s talentem nastupující mladé generace. Ústřední manželský pár uměřeně ztělesnili robustní, individuálně oceněný Zdeněk Hilbert a fortelná Renata Bartlová, ješitného Timura pod pantoflem Vratislav Lukeš a jeho velkorysou první ženu Božena Weiglová. Ve všech složkách poměrně vytříbené nastudování se tentokrát ubránilo apartním lacinostem i showmanskému exhibování a své poselství vyjádřilo spíše s poetickou melancholií.
Na letošním kojetínském festivalu jsme se nesetkali s vyloženou uměleckou prohrou, zato nechyběly inscenace jevištně zdařilé, takže jeho celková úroveň opět stoupla a na "medailových" místech vznikla "tlačenice" vyrovnaných scénických artefaktů. Přímou nominaci z 8.ročníku této soutěže na národní přehlídku divadelní Třebíč vybojovaly tedy Perly Hodži Nasredina Divadla Dostavník Přerov. První a druhé doporučení k případnému dalšímu výběru si odvážel Strakonický dudák Ořechovského divadla a Jesse Semple se žení Divadelního souboru DK Kroměříž. Kromě toho bylo nastudování Ritter, Dene,Voss Malé scény ZUŠ Zlín doporučeno k výběru na Šrámkův Písek.
Protože podobné regionální akce nemají jen funkci soutěžní, nýbrž i metodicko-výchovnou, bylo by jistě ideální, kdyby je větší část zúčastněných souborů mohla absolvovat celé a tak se na vlastní oči seznámit s prací přespolních kolegů i jejím kritickým zhodnocením. V Kojetíně to dosud pravidlem není, ač by to při nevelkých vzdálenostech jednotlivých obcí neměl být bez finančně náročného přenocování nepřekonatelný problém.Organizačně spolehlivě zvládnutý podnik měl však tentokrát jiné důležité plus - výrazně zvýšený zájem domácích diváků (zejména z řad studentů, jimž je správně umožněn volný vstup), což znatelně přispělo k herní pohodě účinkujících. Nejen potěšitelně stoupající umělecká úroveň, ale již samotný fakt pravidelného pořádání si s ohledem na další rozvoj této užitečné tradice onu uznalou pozornost rozhodně zaslouží.
Vít Závodský
Do Kojetína nakonec přijela desítka souborů (o dva více nežli v r.1999) ze čtyř okresů (při absenci Prostějovska Přerov, Kroměříž, Zlín a Brno-venkov), čímž se přehlídka přestala omezovat jen na oblast centrální Moravy. Dva úvodní kolektivy - Hanácká scéna MěKS Kojetín s divácky vděčným večerem z díla Járy Cimrmana (Vražda v salonním coupé a Vizionář) v režii Jolany Šťastníkové a Divadlo Opona Zlín s hudební čertovskou pohádkou Josefa Lady a režírujícího Jiřího Javorka O statečné princezně Máně - vystoupily s představeními nesoutěžními. Tvůrci soutěžních nastudování byli jak amatérští režiséři, tak hostující profesionální divadelníci. Čtyřčlenná odborná porota každé vystoupení v přátelsky vstřícné, ale kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila deset individuálních, především hereckých a režijních ocenění. Podle očekávání opět převažoval komediální, zejména hudebně zábavný repertoár. I tak jsme zaznamenali dostatečnou tematickou i žánrovou pestrost, zahrnující meziválečnou alegorii a protitotalitní satiru, náročné současné zahraniční drama a romanticky laděnou konverzačku, básnivé podobenství vedle výrazné adaptace české klasiky či černošského muzikálu, takže každý divák si podle vlastního vkusu mohl přijít na své. Absentovaly tentokrát experimenty tzv. alternativního divadla, ale zato jsme mohli fandit několika mladým partám. Nepominutelná část vybraných her přitom pocházela od souborů vyhraněné poetiky (kromě zmíněných Cimrmanů např. z dílny Osvobozeného divadla nebo Semaforu), k nimž bylo nutno najít samostatný interpretační přístup. Pozornost kojetínské samosprávy, která si význam regionální přehlídky pro kulturní prestiž a renomé města naštěstí plně uvědomuje, dokumentovala mj.aktivní účast starosty ing.Mojmíra Haupta a dalších obecních představitelů na slavnostním festivalovém zahájení i zakončení.
Regulérní soutěžní začátek náležel Divadlu 6.května při Městském kulturním středisku Holešov, které funguje přes půl století a v čerstvě omlazené sestavě se při spolupráci s profesionálními tvůrci věnuje titulům pro děti nebo hudebně rekreativnímu žánru. Právě sem spadala "divadelní moralita se zpěvy" Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého Faust, Markéta, služka a já, k níž hudbu složili J. Vomáčka, V.Vodička a Z.M.Procházka a písňovými texty přispěli též Pavel Kopta a Zdeněk Borovec. Semaforskou předlohu, plnou slovní hravosti a osobitého intelektuálního humoru, zvládl soubor za vedení herce Městského divadla Zlín Milana Hlouška na scéně Ivany Macháčkové a Kateřiny Duroňové jen zčásti - se stíženou srozumitelností některých dialogů či zpěvu a jeho nedostatečnou sladěností s hudebním doprovodem, což se nedalo svést jen na cizí prostředí. Relativně nejlépe si vedla Bohdana Hýžová v roli služky Vágnerové.
V obdobné linii pokračoval Divadelní soubor gymnázia Kojetín, který údajně na podnět ředitelství školy sáhl po známé protifašistické satiře Jiřího Voskovce a Jana Wericha Kat a blázen. Studenti od 14 let do maturitní třídy, vesměs typově vhodně obsazení, naprostí začátečníci, vedli si za režijního dohledu mladé učitelky dramatické výchovy Jolany Šťastníkové před fandovským obecenstvem svých kamarádů docela kurážně.Zdolat některé dějové peripetie (např. sebevraždu zločinného oficiála Carierry v "burianovsky" přehrávaném podání Ondřeje Leinerta) zůstalo nad jejich síly, jednotlivé situace nebyly rytmicky diferencovány, i při svižném tempu svazovalo účinkující v čele s ústřední dvojicí Jana Spálovského (Gaspar Radůzo) a Dalibora Čajky (Melichar Mahuleno) statické aranžmá. Přesto se šikovným domácím gymnazistům (jejich starší kolegové se tu loni pochlubili Cimrmanovým Záskokem) podařilo ze scénograficky chudého provedení meziválečné hry vyloupnout aktuální varování před zákulisním pletichářským politikařením a účelovým vytvářením společen vlastních možností přimělo vypustit všechny Ježkovy písničky.
Letošní nováček kojetínské přehlídky, Divadelní soubor Tomáše Miličky a Spolkové loutkové divadélko, přivezl - na rozdíl od většiny ostatních, kteří nabídli čerstvé premiéry - inscenaci již rok starou a tedy reprízami dostatečně usazenou. Expresionistickou féerii bratří Čapků Ze života hmyzu podrobil hrající režisér Roman Švehlík (takto posluchač olomoucké divadelní vědy), oceněný též za dramaturgii, vcelku vhodným redukujícím úpravám, jimiž se ovšem vzdal např. jepičího chóru. Jednotlivé sekvence alegorického mysteria, v důmyslné gradaci vystihujícího egoismus individuální, rodinný i nacionálně státní, propojil namísto Tuláka poněkud obecnou postavou Člověka, nadto ztělesněného - podobně jako u liberecké STOPY na loňském Jiráskově Hronovu - starší ženou. Labyrintem hmyzího světa s postavami požitkářů (afekty vášně posedlá Apatura Iris Jany Cholastové) kořistníků či militaristů civilně a nepateticky procházela Marie Nešporová v podobě pozorující, komentující i chápající dobrácké tetky. Poučená režie se neuchylovala k povrchním aktualizacím a v herecké složce (řada účinkujících vytvořila více figur) vcelku zamaskovala rozdíly interpretačního přístupu vícegeneračního souboru, výprava z žebříků-dvojáků a obměňovaných barevných textilií upomněla na inventář prvních divadel poezie.
Moderní světovou tvorbu zastupovala dvě představení. Velmi obtížný úkol vzal na svá bedra předloňský vítěz přehlídky (Jaroslav Vostrý: Tři v tom) Malá scéna ZUŠ Zlín. Po předchozí antikou inspirované tragédii Lászlo Gyurkóa Elektro, má lásko nastudovala dramaturgicky nejexponovanější titul přehlídky - hru Ritter, Dene, Voss (překlad Zuzana Augustová) z odkazu kontroverzního Rakušana Thomase Bernharda, v posledních letech vyhledávaného našimi profesionálními divadly. Neměnný, ale zabydlený interiér Vladimíra Komory, v němž do tragédie vyústí soužití sourozenecké trojice, erudovaný posluchač brněnské teatrologie Petr Nýdrle šťastně umístil přímo na jeviště spolu s diváky. V abstraktně laděných mimoběžných replikách, nezvykle náročných už na pamětní zvládnutí, prostřednictvím vzácně koncentrovaných hereckých kreací bez režijních schválností demonstroval vnitřní úzkost a beznaděj ztvárněného stereotypu "stále na hranici šílenství", spojeného s postavou egocentrického rodinného tyrana - sebevraha. Úctyhodné jemně gradované inscenaci, oscilující na pomezí psychologického prožívání a postmoderně stylizovaného verbalismu, neublížil ani nevděčný dopolední čas; právem si zasloužila trojí ocenění, které převzali P.Nýdrle (dramaturgický a režijní přínos) a obě herečky, vynikající Erika Marková-Krahulíková (Ritter) a Magda Zelená (Dene).
Oddechovou linii představovalo vystoupení Divadla "Nad kinem" Horní Moštěnice, které po čtyřicetkrát reprízovaném Kishonově apokryfu Byl to skřivan sáhlo k současnému americkému autoru Albertu Gurneyovi jr., jehož "romantická psí komedie" Sylvie měla premiéru na newyorském Manhattanu r. 1995. Titulní hrdinkou je lidsky uvažující a člověčí řečí hovořící fenka, která se jakožto hýčkaný i nenáviděný nalezenec stává katalyzátorem uvadajícího manželského vztahu. Hostující režisér Čestmír Beťák projevil pro tento solidní bulvár s momenty laskavého humoru, sentimentu i moudré toleranca pochopení. Svěží překlad Jiřího Stacha s vtipnými blackouty průběžně prokrátil a na Šomanově scéně se základním mobiliářem a pohyblivými panely využil komorního rozměru již rok uváděné hry k propracování nezvyklého trojúhelníku protagonistů. Za nevtíravé podpory Slávka Odložila (korpulentní pohodový a žoviální Greg) a Aleny Hošťálkové (racionálně skeptická pedagožka Kate) mohl přirozeně vyniknout porotou oceněný výkon debutantky Jarmily Šarišské. V proměňujících se kostýmech dnešní holky, bez naturalistického popisu zvířecího chování vyjádřila širokou škálu Sylviina chování - od snahy vděčně se přizpůsobit domácím poměrům přes pubertální frackovitost a erotické probuzení po závěrečné poučování svých pánů o skutečných životních hodnotách.
Zbylá tři vystoupení (každé z nich by si zasloužilo samostatný článek) náležela k syntetickým múzickým žánrům a svou uměleckou vyrovnaností i neskrývanými ambicemi na soutěžní postup přidala pečlivé porotě nejednu vrásku.
V pozici mírného favorita zdál se být Divadelní soubor Domu kultury Kroměříž. Broadwayský muzikál Dana Goggina Jeptišky aneb Klášterní škola u nesmylosrdných sester zazářil loni poprvé právě v Kojetíně, slavil úspěchy na Hronově a dosud se za živého ohlasu obecenstva pravidelně reprízuje na spřátelených amatérských i profesionálních jevištích. Pravidelný spolupracovník, uherskohradišťský herec a odnedávna též soukromý divadelní podnikatel Karel Hoffmann, nakonec vybral a mírně "oprášil" hudební komedii Američana Jamese Langstona Hughese Jesse Semple se žení, populární u nás v adaptaci Václava Lohniského, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra počátkem šedesátých let. Výtvarník Pavel Valiska j.h. navrhl několik jednoduchých interiérů (levné kulisy se musejí vejít do zájezdového autobusu) a stranou umístil živě hrající kapelu s výbornou pianistkou Evou Zonovou; v kojetínské sokolovně se však akce utápěly v hloubce jeviště, což zřejmě negativně ovlivnilo srozumitelnost mluveného i zpívaného slova. Dvojdílná mozaika šestnácti výjevů z přátelské komunity Harlemu, prožívající každodenní chvíle hašteření, smutku i kýženého štěstí, neumožňovala o mnoho více nežli mechanické střídání dialogů s mikroporty podpořenými hudebními čísly. Právě v nich ovšem soubor vynesl své hlavní trumfy: melancholické blues a zejména spontánní spirituály v choreografii hostující Aleny Pavelkové uváděly hlediště do varu. Kateřina Nakládalová (Miss Mamie) s Janou Štěpánkovou (Arcie) si odvážely herecké diplomy, kolektivní ocenění převzali také muzikanti; všichni účinkující kolem ústřední dvojice Jesseho (Bronislav Mašík) a jeho milé Joyce (Romana Blažková) si pak důkladně vyzkoušeli líčení a pestré kostými. Nechce-li sympatická kroměřížská parta směřovat vyloženě do poloh koncertních, musí se potrápit namáhavým dramaturgickým hledáním vhodných (muzikálových?) titulů, popřípadě pokusit se o vlastní tvorbu. Přes mimořádné interpretační nasazení její čerstvá premiéra potvrdila známý herakleitovský postřeh, že do téže řeky dvakrát vstoupiti nelze.
Jeden z nejznámějších a zároveň stylově nejvyhraněnějších moravských ochotnických kolektivů, Ořechovské divadlo z Ořechova u Brna, objevilo se v Kojetíně kupodivu poprvé. Jednu z tamních klíčových repertoárových linií, spočívající v originálních adaptacích rozličných klasických látek, rozhojnil stálý spolupracovník, ředitel brněnské Radosti Vlastimil Peška, Tylovým Strakonickým dudákem, kde se tento všeuměl uplatnil jako režisér, skladatel, scénograf i ztělesnitel ležérního Kalafuny. Jeho zhušťující textová úprava sice vycházela z loňské zahajovací premiéry v nové budově ostravského Divadla loutek, inscenačně ji však nijak nekopírovala. Soudila, že z obrozenecké báchorky má dnes dýchat především dobrá pohoda a že její žádoucí zdynamičtění i obohacení o mnoho komických nápadů nesmí mít zesměšňující ráz. Zachovanými klíčovými situacemi příběhu o lásce překonávající rozličné nástrahy světa, jemuž vládnou peníze, provází tu diváky jarmareční Opovědník (Miroslav Urban), místy přijdou ke slovu revuální prvky (vlak, balon, telegraf) a kolektivní chuť "si pořádně zařádit", občas potlačující naivní poetickou líbeznost předlohy, vyvrcholí v balábile orientální Tramtárie, kde se uplatní i speciální mluva. Očekávanou kaskádu gagů umožňuje vynalézavé scénografické řešení (točnu nahrazující centrální kůl s vodorovnými pohyblivými ráhny, velká plachta pro výjevy lesních panen), v němž půldruhahodinové nonstop odpoledne běží jako dobře promazaný stroj. Tradičním múzickým entuziasmem souboru, oficiálně oceněného za "zapálený tvůrčí postup", se s chutí nakazili také přizvaní profesionálové z Radosti, Pavel Jan Riedl (chlapecký Švanda), Kateřina Mendelová (příjemná Dorotka) a Radim Koráb (protřelý Vocilka).
Přerovské Divadlo Dostavník již odstartovalo třicátou sezonu na kojetínských přehlídkách zpravidla nechybí. Je známé vytrvalým soustředěním na hudební a muzikálovou oblast, v níž se dobralo rutinní úrovně, aniž by mnohdy jevilo snahu vyzkoušet něco jiného nežli postupy mnohokrát otevřené a divácky chytlavé. Po Feldekově Jánošíku podle Vivaldiho, Vrchlického Noci na Karlštejně, semaforské Kytici a loňské "maškarní science-fiction" podle broučkiády Svatopluka Čecha odhodlalo se však nyní takříkajíc překročit svůj stín. Na počátku stála dramaturgicky šťastná volba hry místního rodáka Josefa Kainara Nasredin, již dříve upravené Miroslavem Plešákem a dále přepracované hrajícím Ivem Koláříkem v hudební komedii "na motivy", nazvané Perly Hodži Nasredina. Příběh legendárního tureckého šprýmaře, o němž u nás napsal drama už Jiří Mahen, líčí osud potulného filozofa, který jde vlastní životní cestou, střetává se s nevypočitatelným, lehce manipulovatelným davem obyvatel Fukšeşhíru i se slavným válečníkem Timurem a přes všechny zrady a podrazy svého okolí netouží po rajském závětří. Inscenátoři v čele s členkou Moravského divadla Olomouc Vlastou Hartlovou (odměněnou za tvůrčí přínos v oblasti režie, kostýmů a choreografie) původní činoherní text sice dějově zjednodušili, jednadvaceti obrazům s prologem a epilogem však uchovali autorovu paradoxnost a oblékli je do muzikálového kabátu. Večer proložili řadou Kainarových básní a písní v melodiích Ivana Němečka, z nichž některé se refrénovitě vracejí. V promyšlené scénografii Aloise Čuby (hrál Správce vodovodu) s otáčivým panelem připomínajícím obracené stránky knihy a orientálně stylizovanými úbory vznikla solidní inscenace kázně a řádu. V ní mohly vyniknout osvědčené principy souborové práce, zejména cit pro mizanscénu, takřka profesionální múzičnost i symbioza vyzrálého herectví starších členů s talentem nastupující mladé generace. Ústřední manželský pár uměřeně ztělesnili robustní, individuálně oceněný Zdeněk Hilbert a fortelná Renata Bartlová, ješitného Timura pod pantoflem Vratislav Lukeš a jeho velkorysou první ženu Božena Weiglová. Ve všech složkách poměrně vytříbené nastudování se tentokrát ubránilo apartním lacinostem i showmanskému exhibování a své poselství vyjádřilo spíše s poetickou melancholií.
Na letošním kojetínském festivalu jsme se nesetkali s vyloženou uměleckou prohrou, zato nechyběly inscenace jevištně zdařilé, takže jeho celková úroveň opět stoupla a na "medailových" místech vznikla "tlačenice" vyrovnaných scénických artefaktů. Přímou nominaci z 8.ročníku této soutěže na národní přehlídku divadelní Třebíč vybojovaly tedy Perly Hodži Nasredina Divadla Dostavník Přerov. První a druhé doporučení k případnému dalšímu výběru si odvážel Strakonický dudák Ořechovského divadla a Jesse Semple se žení Divadelního souboru DK Kroměříž. Kromě toho bylo nastudování Ritter, Dene,Voss Malé scény ZUŠ Zlín doporučeno k výběru na Šrámkův Písek.
Protože podobné regionální akce nemají jen funkci soutěžní, nýbrž i metodicko-výchovnou, bylo by jistě ideální, kdyby je větší část zúčastněných souborů mohla absolvovat celé a tak se na vlastní oči seznámit s prací přespolních kolegů i jejím kritickým zhodnocením. V Kojetíně to dosud pravidlem není, ač by to při nevelkých vzdálenostech jednotlivých obcí neměl být bez finančně náročného přenocování nepřekonatelný problém.Organizačně spolehlivě zvládnutý podnik měl však tentokrát jiné důležité plus - výrazně zvýšený zájem domácích diváků (zejména z řad studentů, jimž je správně umožněn volný vstup), což znatelně přispělo k herní pohodě účinkujících. Nejen potěšitelně stoupající umělecká úroveň, ale již samotný fakt pravidelného pořádání si s ohledem na další rozvoj této užitečné tradice onu uznalou pozornost rozhodně zaslouží.
Vít Závodský
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.