SVOBODA, Petr Jan. Patrick Haudecoeur, Gérald Sibleyras: Pozor, natáčíme! DS teaTrum, Velké Opatovice. Online. Web Krakonošův divadelní podzim 7. 10. 2025
Z přehlídky Sněhový Brněnec 2025 přijel na doporučení poroty do Vysokého na Krakonošův divadelní podzim soubor DS teaTrum z Velkých Opatovic.
Francouzští autoři Patrick Haudecoeur a Gerald Sibleyras byli za tuto hru nominováni v roce 2017 na Moliérovu cenu za komedii. Jedná se tedy o divácky prověřený a oblíbený titul, a protože řada zdejších diváků znala a viděla už teaTrum – zejména jejich úspěšnou adaptaci Balady pro banditu, bylo očekávání dosti velké. Ale jak už to někdy bývá, velká očekávání mohou být také záhy zklamána. A to nás bohužel potkalo právě při včerejším představení. Soubor zkušených a talentovaných herců – za všechny třeba Martina Ondrová a Martin Moučka – se s režisérem Pavlem Petrželkou nechali patrně zmást věhlasem hry a jejím textem a zapomněli, že tento druh divadla vyžaduje i naprosto precizní výklad, a to nejen v celkovém vyznění, ale zejména i v jednotlivých situacích.
Jak už to často u francouzských komedií bývá, jsou hnací silou milostné trojúhelníky. V našem případě ale nesmíme zapomenout, že tím hlavním motivem – a soubor to správně v průvodním slově o hře konstatuje – je pokus žárlivého manžela o zabití své ženy (hlavní herečky). Další milostný trojúhelník se odehrává mezi režisérem natáčeného filmu, jeho asistentem a mladou herečkou. A do toho všeho se promítne rozchod zadluženého producenta s jeho manželkou – kterou není nikdo jiný než ona hlavní herečka Rose v podání už zmíněné Martiny Ondrové.
Ke správnému výkladu je ovšem naprosto nezbytné přesně nastudovat nejen prostředí filmu a mechanismus natáčení, ale současně si připravit i jednotlivé scény, které nemohou být prezentovány před divadlem plným komparzního publika. Tady je třeba najít opravdu funkční a pokud možno jednoduché divadelní řešení, které bude jednoznačně odlišovat komorní a svým způsobem intimní scény odhalující nevěru a intriky s ní spojené a samotné filmové natáčení. Není překvapivé, že scény s filmovým štábem, zapojováním diváků jako komparzu vycházejí Opatovickým daleko lépe. Bohužel i tady chybí přesný popis skutečného natáčení a tím se oslabuje vyznění řady komických situací a gagů. Už v úvodu jsem konstatoval, že se jedná o zkušené a talentované herce a celá řada vtipů a gagů je opravdu skvělá. Mám na mysli třeba oba pády z vrcholku schodů, nebo opravdu dokonale dotažené angažování pana Mariana z publika. Jako příklad nesmyslného a nelogického gagu mohu uvést „komický výstup Jojo“ po štaflích k poškozené ceduli, když není nic jednoduššího než dojít k této ceduli normálně po schodech. A že je tam podobných „vtipů“ opravdu hodně!! Ostatně, jak už to někdy bývá – méně by bylo více.
Úspěch a nominace na Moliérovu cenu jistě není náhodná. Autoři si divadelní a filmové prostředí patrně osahali velmi pozorně a důkladně. Jeden z nich prý dokonce už ve 12 letech hrál Exuperyho Malého prince. Zmiňuji se o tom proto, že například kumulace funkcí v natáčecím štábu vede k nejasným vztahům mezi jednotlivými postavami a například funkce „hlavní technička“ (mimochodem nikdy jsem takovou profesi při natáčení nepotkal) by nejen že nemohla takto rázně honit štáb do práce a vzápětí držet tágo (mikrofon), aby opět nepochopitelně začala za chvíli sama opravovat poškozenou dekoraci (onu výše zmíněnou ceduli). Asi by bylo něco podobného možné při studentském natáčení ve filmové škole, kde každý pomáhá každému, ale tady jde jednoznačně o profesionální produkci – buď v pronajatém divadle, nebo dokonce ve velkém ateliéru s vestavěným hledištěm. Tohle vše musí inscenátoři při přípravě domyslet, neboť i když osou inscenace by měly být milenecké trojúhelníky, je nezbytné hned v úvodu nastavit „pravidla“, která jsou pak striktně dodržována – a pokud jsou porušena, tak pouze gagem, vtipem, novou komickou situací.
Režisér Pavel Petrželka bohužel onen „zmatek“ nevyřešil a nezorganizoval tak, aby zpřehlednil vztahy mezi jednotlivými postavami a umožnil i divákovi, aby se v této smršti vyznal a stačil ji zpracovat tak, aby si ji mohl užít a vychutnat.
Samotná scéna je podle programu dílem celého souboru. Ano, takovéto řešení skutečně umožňuje celou řadu hereckých prezentací, ale jeden každý musí sám zapřemýšlet o jejich smysluplnosti. Je například proti logice, že Jojo odvádí mokrého diváka po schodech nahoru. Jistě, následuje jeho pád, který je, jak jsem už napsal hezkým gagem. Ale copak nemůže mokrý a vyděšený divák vyběhnout zmateně na schody sám a Jojo ve snaze mu ukázat správnou cestu ho například výkřikem, pronásledováním, nebo čímkoli jiným dožene k onomu komickému pádu?
Závěrem musím konstatovat, že soubor ve spolupráci s režisérem vytvořili jednoznačně vyhraněné typy, které sami o sobě mají svou logiku a pokud nepřehánějí a nevytvářejí „komiku pro komiku“, jsou zajímavé a publikum evidentně baví. Pokud si tedy ještě najdou polohy, ve kterých dokážou navzájem více spolupracovat a respektovat jednotlivé profese a jejich hierarchii, možná se vytratí i ona nepřehlednost a zmatek, které zatím v inscenaci převládají.
Přeji souboru i nám divákům, aby se to podařilo. Zkušeností a invence na to mají Opatovičtí dost.
SVOBODA, Petr Jan. Patrick Haudecoeur, Gérald Sibleyras: Pozor, natáčíme! DS teaTrum, Velké Opatovice. Online. Web Krakonošův divadelní podzim 7. 10. 2025 [cit. 2025-10-09]. Dostupné z: https://www.kdpvysoke.cz/2025/patrick-haudecoeur-gerald-sibleyras-pozor-natacime/. Také Vysoké nad Jizerou, Krakonošův divadelní podzim, Větrník, 2025, č. 5, s. 2-3
Francouzští autoři Patrick Haudecoeur a Gerald Sibleyras byli za tuto hru nominováni v roce 2017 na Moliérovu cenu za komedii. Jedná se tedy o divácky prověřený a oblíbený titul, a protože řada zdejších diváků znala a viděla už teaTrum – zejména jejich úspěšnou adaptaci Balady pro banditu, bylo očekávání dosti velké. Ale jak už to někdy bývá, velká očekávání mohou být také záhy zklamána. A to nás bohužel potkalo právě při včerejším představení. Soubor zkušených a talentovaných herců – za všechny třeba Martina Ondrová a Martin Moučka – se s režisérem Pavlem Petrželkou nechali patrně zmást věhlasem hry a jejím textem a zapomněli, že tento druh divadla vyžaduje i naprosto precizní výklad, a to nejen v celkovém vyznění, ale zejména i v jednotlivých situacích.
Jak už to často u francouzských komedií bývá, jsou hnací silou milostné trojúhelníky. V našem případě ale nesmíme zapomenout, že tím hlavním motivem – a soubor to správně v průvodním slově o hře konstatuje – je pokus žárlivého manžela o zabití své ženy (hlavní herečky). Další milostný trojúhelník se odehrává mezi režisérem natáčeného filmu, jeho asistentem a mladou herečkou. A do toho všeho se promítne rozchod zadluženého producenta s jeho manželkou – kterou není nikdo jiný než ona hlavní herečka Rose v podání už zmíněné Martiny Ondrové.
Ke správnému výkladu je ovšem naprosto nezbytné přesně nastudovat nejen prostředí filmu a mechanismus natáčení, ale současně si připravit i jednotlivé scény, které nemohou být prezentovány před divadlem plným komparzního publika. Tady je třeba najít opravdu funkční a pokud možno jednoduché divadelní řešení, které bude jednoznačně odlišovat komorní a svým způsobem intimní scény odhalující nevěru a intriky s ní spojené a samotné filmové natáčení. Není překvapivé, že scény s filmovým štábem, zapojováním diváků jako komparzu vycházejí Opatovickým daleko lépe. Bohužel i tady chybí přesný popis skutečného natáčení a tím se oslabuje vyznění řady komických situací a gagů. Už v úvodu jsem konstatoval, že se jedná o zkušené a talentované herce a celá řada vtipů a gagů je opravdu skvělá. Mám na mysli třeba oba pády z vrcholku schodů, nebo opravdu dokonale dotažené angažování pana Mariana z publika. Jako příklad nesmyslného a nelogického gagu mohu uvést „komický výstup Jojo“ po štaflích k poškozené ceduli, když není nic jednoduššího než dojít k této ceduli normálně po schodech. A že je tam podobných „vtipů“ opravdu hodně!! Ostatně, jak už to někdy bývá – méně by bylo více.
Úspěch a nominace na Moliérovu cenu jistě není náhodná. Autoři si divadelní a filmové prostředí patrně osahali velmi pozorně a důkladně. Jeden z nich prý dokonce už ve 12 letech hrál Exuperyho Malého prince. Zmiňuji se o tom proto, že například kumulace funkcí v natáčecím štábu vede k nejasným vztahům mezi jednotlivými postavami a například funkce „hlavní technička“ (mimochodem nikdy jsem takovou profesi při natáčení nepotkal) by nejen že nemohla takto rázně honit štáb do práce a vzápětí držet tágo (mikrofon), aby opět nepochopitelně začala za chvíli sama opravovat poškozenou dekoraci (onu výše zmíněnou ceduli). Asi by bylo něco podobného možné při studentském natáčení ve filmové škole, kde každý pomáhá každému, ale tady jde jednoznačně o profesionální produkci – buď v pronajatém divadle, nebo dokonce ve velkém ateliéru s vestavěným hledištěm. Tohle vše musí inscenátoři při přípravě domyslet, neboť i když osou inscenace by měly být milenecké trojúhelníky, je nezbytné hned v úvodu nastavit „pravidla“, která jsou pak striktně dodržována – a pokud jsou porušena, tak pouze gagem, vtipem, novou komickou situací.
Režisér Pavel Petrželka bohužel onen „zmatek“ nevyřešil a nezorganizoval tak, aby zpřehlednil vztahy mezi jednotlivými postavami a umožnil i divákovi, aby se v této smršti vyznal a stačil ji zpracovat tak, aby si ji mohl užít a vychutnat.
Samotná scéna je podle programu dílem celého souboru. Ano, takovéto řešení skutečně umožňuje celou řadu hereckých prezentací, ale jeden každý musí sám zapřemýšlet o jejich smysluplnosti. Je například proti logice, že Jojo odvádí mokrého diváka po schodech nahoru. Jistě, následuje jeho pád, který je, jak jsem už napsal hezkým gagem. Ale copak nemůže mokrý a vyděšený divák vyběhnout zmateně na schody sám a Jojo ve snaze mu ukázat správnou cestu ho například výkřikem, pronásledováním, nebo čímkoli jiným dožene k onomu komickému pádu?
Závěrem musím konstatovat, že soubor ve spolupráci s režisérem vytvořili jednoznačně vyhraněné typy, které sami o sobě mají svou logiku a pokud nepřehánějí a nevytvářejí „komiku pro komiku“, jsou zajímavé a publikum evidentně baví. Pokud si tedy ještě najdou polohy, ve kterých dokážou navzájem více spolupracovat a respektovat jednotlivé profese a jejich hierarchii, možná se vytratí i ona nepřehlednost a zmatek, které zatím v inscenaci převládají.
Přeji souboru i nám divákům, aby se to podařilo. Zkušeností a invence na to mají Opatovičtí dost.
SVOBODA, Petr Jan. Patrick Haudecoeur, Gérald Sibleyras: Pozor, natáčíme! DS teaTrum, Velké Opatovice. Online. Web Krakonošův divadelní podzim 7. 10. 2025 [cit. 2025-10-09]. Dostupné z: https://www.kdpvysoke.cz/2025/patrick-haudecoeur-gerald-sibleyras-pozor-natacime/. Také Vysoké nad Jizerou, Krakonošův divadelní podzim, Větrník, 2025, č. 5, s. 2-3
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.