JANÁL, Zdeněk: Být sám na jevišti v Kaznějově. AS 28.10.2021 a web SČDO.
Být sám na jevišti v Kaznějově
Svaz divadelních ochotníků (SČDO) letos uspořádal již XV. ročník národní přehlídky Divadla jednoho herce, který se uskutečnil v Kaznějově v organizaci zdejšího Divadelního spolku Štace. Stalo se tak o víkendu 16. – 17. října 2021. Tato přehlídka, bienále, nese i další název – Memoriál Slávky Trčkové. Lektorský sbor se sešel ve složení: Máša Caltová, Rudolf Felzmann a Zdeněk Janál.
Činoherní | Hudební | Soubory
Úvodem lze ocenit vytrvalost a snahu, se kterou je zde přistupováno k menšinovému divadelního tvaru, kterým v současném amatérském, popřípadě ochotnickém divadle divadlo jednoho herce je. Že je to druh menšinový, bylo zjevné již z programu přehlídky, který čítal pouze tři soutěžní představení a jedno bonusové, nesoutěžní. Bohužel vlivem nemoci hlavního (čili i jediného) představitele inscenace Přiznání podle Jamese Grahama Jakuba Pilaře z Ochotnického spolku ŽUMPA v Nučicích se soutěžní program dva dny před přehlídkou bohužel ještě snížil jen na počet dvou soutěžních inscenací.
Nesoutěžní inscenace Modelka XXL (s karanténou v bocích) tak byla uvedena hned dvakrát – v původním termínu v neděli dopoledne, tak i v sobotu večer, kdy se původně mělo hrát Přiznání. S touto inscenací její představitelka Monika Nováková (pod režijním vedením Bety Minářů) vyhrála minulý ročník přehlídky v roce 2019. Pro velký úspěch titulu autorky Venduly Borůvkové přijela Monika Nováková znovu – s mírně upravenou inscenací na téma, jak naše postavy ovlivnil čas koronavirové karantény, tentokrát pod hlavičkou nově vzniklého Spolku MonAMOUR, Mnich na Vysočině. Nutno však říct, že oproti původnímu tvaru inscenace zaznamenala spíše jen kosmetické úpravy, které se v současné době zkrátka nabízely. Publikum se však může ještě o něco více ztotožnit s hlavní postavou inscenace, neb má vlastní zkušenost. Jedná se o sled výstupů, tragikomických skečů, u jehož sledování se jistě mnohým vybaví i pojem „stand-up“. Postava Vendy, která chtěla být kdysi modelkou, ovšem její sen se nenaplnil, neboť přibrala a již není ani mladou dívkou, však není žádnou ublíženou chudinkou. Jako single žena se pere sama se sebou, s nadváhou i se svým okolím s humorem, se schopností sebereflexe a sebeironie. Schopnost sebeironie je pak zároveň velkým darem její představitelky Moniky Novákové.
Soutěžily tedy pouze tyto dvě inscenace: Herecká legenda Jiří Hlávka z Divadelního spolku VOJAN (Libice nad Cidlinou) přivezl svoji autorskou inscenaci Jenom herec aneb Střípky ze života Eduarda Vojana. Připravil ji k 50. výročí svého spolku, který (jako mnohé jiné v českém ochotnickém prostředí) nese ve svém názvu jméno právě Eduarda Vojana. Je, myslím, v první řadě velmi záslužné si tuto významnou hereckou osobnost české divadelní historie připomínat, však právě Vojan byl díky své stoupající tendenci k individualizaci herecké postavy tím, který stál na počátku českého moderního divadla. Stal se nejznámějším hercem své doby, dle německého tisku pak patřil i k nejvýraznějším dramatickým osobnostem v celé Evropě. Divadlem byl fascinován, divadlu věnoval celý svůj život. – A právě to na něm zřejmě nejvíce fascinovalo Jiřího Hlávku. Přibližuje nám Vojanům příběh od skromných začátků až po velké role a úspěchy v Národním divadle, peripetie jeho snažení a upřímnou radost z člověka z toho, že se ve své milované herecké profesi vyšvihnul na výsluní. Hlávka tento příběh přibližuje skrze jakýsi „boží soud“, do kterého se dostane po rozčíleném přiběhnutí do herecké šatny v momentě, kdy Vojan hraje Cyrana a v publiku sedí mnoho cizinců, kteří na jeho výkon reagují nedostatečně. Vojan se v šatně propadne do svého snu, je souzen, ale zároveň vede vnitřní monolog, řeší svůj vnitřní konflikt. Jiří Hlávka v inscenaci následně střídá dvě postavy – Vojana na pravé straně jeviště a Soudce či Boha? na straně levé. Vystupuje v základním kostýmu Cyrana, když přechází z jedné postavy do druhé, děje se tak převlekem za paravánem (Vojan má paruku, Soudce ne, ten má naopak přehozený bílý plášť) a za účasti stále stejného hudebního motivu, což je přinejmenším již při třetí výměně stává značně monotónní. Větší znaková jednoduchost by při těchto proměnách jistě prospěla. Nelze též nezmínit, že touto koncepcí si Hlávka i dost ztížil práci – ano, soudce obviňuje i se vyptává, dává tak postavě Vojana impulsy, na jejichž základě pak ten může reagovat a tím zjevovat svůj osobní příběh, jenže převlek za paravánem Vojanovu odpověď zdržuje, tedy výměna názorů na jevišti je pak málo akční. Pak diváka může napadnout, proč jde vlastně o divadlo jednoho herce a nehrají tuto hru herci dva! Jistě, obhájí nám to fakt, že se jedná o svár vnitřní, nikoli o skutečný soud. Další komplikovaností, kterou si Hlávka naložil, je nutnost dostatečně odlišit ony dvě postavy – temperamentem, způsobem jednání. Zde jsou zatím ještě rezervy, ale ty se dají jistě při dalším zkoušení a v reprízách jistě dořešit a zpřesnit. Je to škoda, neboť ty části, v nichž je Hlávka Vojanem, Jiřímu Hlávkovi velmi sluší a dokáže svoji postavu prožívat i obhájit. Za svůj počin si Jiří Hlávka odnesl Cenu za scénář.
Značně příjemným překvapením přehlídky pak byla novinka Divadelního souboru Štace – autorská inscenace Olgy Paškové Obcházení (Suita c moll). Ve svém poetickém až lyrickém počinu Olga Pašková reflektuje své vlastní životní zážitky a prožitky, vypovídá o svém vnitřním (ženském) světě, o svých vztazích k mužům a k muži osudovému atd., a pozoruhodně je propojuje „s výtažky“ s Ibsenova Peera Gynta. Ibsenovo kolosální dílo je pro ni především vstupní inspirací. Prozkoumává ho především skrze svoje témata – nebo jí Peer Gynt pomáhá svoje témata rozvinout, pojmenovat? Jistě oboje. Gynt jí poskytuje zkoumání krize identity. Ale i zkoumání sebe samé – hledání Peera Gynta v sobě, tak jako Solveigy a Zelené dívky (i Trollů). Kým z nich Olga Pašková – potažmo žena, kterou v inscenaci ztvárňuje, její dramatický subjekt – ve skutečnosti je? Jasná odpověď na to není. Zřejmě nejvíce Peerem samotným, ale spíše nám inscenace ukazuje, že žádný z nás není černobílý a každý z nás může v sobě mít různé aspekty – které se také v různých situacích projevují různě; byť zde máme co dočinění dokonce s postavami téměř archetypálními. Skrze Gynta objevuje průměrnost a nestálost, skrze Solveig věrnost a odevzdání se, skrze Zelenou animální vášnivost… Toto naznačené pohrávání si s postavami z Peera Gynta (a s jejich motivy) považuji za dramaturgicky velmi objevné. A k tomu se však přidává i zdařilost scénická, či chcete-li zdařilost ve složce režijní, výtvarné i herecké. K tomu významně přispívají také technické složky souboru, neboť bez přesné práce s hudbou, se zvukem i se světly a projekcemi by byla Olga Pešková ve své básnicko-hudebně-dramatické performance značně ochuzena. A to by jistě nechtěla, neboť z jejího záměru je znatelná právě snaha o propojení všech divadelních složek a o plnohodnotné a barvité divadlo, nikoli jen o minimalistický herecký výstup. Další inspirací je Suita Peer Gynt No.1 Edwarda Griega. Ale opět jen jako východisko – z ní v inscenaci nezazní ani tón, Pašková používá svoje vlastní skladby. Ale ona Suita hned v úvodu naznačuje, kdo Paškové postava je – klavíristka, která si doma na bílém klavíru údajného Peer Gynta přehrává. Tedy takto vstupuje do jeho – do svého – příběhu. Nad atrapou bílého klavíru je pak ústřední scénický prvek – bílé akrobatické šály známé z nového cirkusu – který nese postupně různé významy. Chvíli je na vztyčena do špice, jako horské masivy, kterými Gynt prochází, jindy je to ulita opuštěné ženy, prostor, do kterého se může schovat, ženské lůno apod. Stává se též projekčním plátnem, na které je promítáno ono „obcházení“ světa okolo, cestování a hledání sama sebe třeba na Novém Zélandu. Spojuje tak jak téma potřeby vnitřního usebrání, tak hledání sama sebe na cestách… Olga Pašková získala Cenu za autorsko-režijní koncept a herecký výkon ve výše jmenované inscenaci a spolu se svým Divadelním souborem Štace také hlavní Cenu za inscenaci.
Dle výše uvedeného hodnocení se lektorský sbor národní přehlídky Divadlo jednoho herce 2021 rozhodl inscenaci Olgy Paškové a Divadelního souboru Štace Obcházení (Suita c moll) doporučit příslušným programovým radám – jak k účasti na Krakonošově divadelním podzimu 2022 ve Vysokém nad Jizerou, tak k zahrnutí do oficiální části programu na mezioborové divadelní přehlídce Jiráskův Hronov 2022.
(Na přiložených fotografiích Jiří Hlávka a Monika Nováková – pozn. red.)
Autor: Zdeněk Janál
Přílohy:
246440139-4494122880684543-7185874661074810626-n-htvf2 WhatsApp-Image-2021-10-18-at-14.14.58-1--4w002
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543
Svaz divadelních ochotníků (SČDO) letos uspořádal již XV. ročník národní přehlídky Divadla jednoho herce, který se uskutečnil v Kaznějově v organizaci zdejšího Divadelního spolku Štace. Stalo se tak o víkendu 16. – 17. října 2021. Tato přehlídka, bienále, nese i další název – Memoriál Slávky Trčkové. Lektorský sbor se sešel ve složení: Máša Caltová, Rudolf Felzmann a Zdeněk Janál.
Činoherní | Hudební | Soubory
Úvodem lze ocenit vytrvalost a snahu, se kterou je zde přistupováno k menšinovému divadelního tvaru, kterým v současném amatérském, popřípadě ochotnickém divadle divadlo jednoho herce je. Že je to druh menšinový, bylo zjevné již z programu přehlídky, který čítal pouze tři soutěžní představení a jedno bonusové, nesoutěžní. Bohužel vlivem nemoci hlavního (čili i jediného) představitele inscenace Přiznání podle Jamese Grahama Jakuba Pilaře z Ochotnického spolku ŽUMPA v Nučicích se soutěžní program dva dny před přehlídkou bohužel ještě snížil jen na počet dvou soutěžních inscenací.
Nesoutěžní inscenace Modelka XXL (s karanténou v bocích) tak byla uvedena hned dvakrát – v původním termínu v neděli dopoledne, tak i v sobotu večer, kdy se původně mělo hrát Přiznání. S touto inscenací její představitelka Monika Nováková (pod režijním vedením Bety Minářů) vyhrála minulý ročník přehlídky v roce 2019. Pro velký úspěch titulu autorky Venduly Borůvkové přijela Monika Nováková znovu – s mírně upravenou inscenací na téma, jak naše postavy ovlivnil čas koronavirové karantény, tentokrát pod hlavičkou nově vzniklého Spolku MonAMOUR, Mnich na Vysočině. Nutno však říct, že oproti původnímu tvaru inscenace zaznamenala spíše jen kosmetické úpravy, které se v současné době zkrátka nabízely. Publikum se však může ještě o něco více ztotožnit s hlavní postavou inscenace, neb má vlastní zkušenost. Jedná se o sled výstupů, tragikomických skečů, u jehož sledování se jistě mnohým vybaví i pojem „stand-up“. Postava Vendy, která chtěla být kdysi modelkou, ovšem její sen se nenaplnil, neboť přibrala a již není ani mladou dívkou, však není žádnou ublíženou chudinkou. Jako single žena se pere sama se sebou, s nadváhou i se svým okolím s humorem, se schopností sebereflexe a sebeironie. Schopnost sebeironie je pak zároveň velkým darem její představitelky Moniky Novákové.
Soutěžily tedy pouze tyto dvě inscenace: Herecká legenda Jiří Hlávka z Divadelního spolku VOJAN (Libice nad Cidlinou) přivezl svoji autorskou inscenaci Jenom herec aneb Střípky ze života Eduarda Vojana. Připravil ji k 50. výročí svého spolku, který (jako mnohé jiné v českém ochotnickém prostředí) nese ve svém názvu jméno právě Eduarda Vojana. Je, myslím, v první řadě velmi záslužné si tuto významnou hereckou osobnost české divadelní historie připomínat, však právě Vojan byl díky své stoupající tendenci k individualizaci herecké postavy tím, který stál na počátku českého moderního divadla. Stal se nejznámějším hercem své doby, dle německého tisku pak patřil i k nejvýraznějším dramatickým osobnostem v celé Evropě. Divadlem byl fascinován, divadlu věnoval celý svůj život. – A právě to na něm zřejmě nejvíce fascinovalo Jiřího Hlávku. Přibližuje nám Vojanům příběh od skromných začátků až po velké role a úspěchy v Národním divadle, peripetie jeho snažení a upřímnou radost z člověka z toho, že se ve své milované herecké profesi vyšvihnul na výsluní. Hlávka tento příběh přibližuje skrze jakýsi „boží soud“, do kterého se dostane po rozčíleném přiběhnutí do herecké šatny v momentě, kdy Vojan hraje Cyrana a v publiku sedí mnoho cizinců, kteří na jeho výkon reagují nedostatečně. Vojan se v šatně propadne do svého snu, je souzen, ale zároveň vede vnitřní monolog, řeší svůj vnitřní konflikt. Jiří Hlávka v inscenaci následně střídá dvě postavy – Vojana na pravé straně jeviště a Soudce či Boha? na straně levé. Vystupuje v základním kostýmu Cyrana, když přechází z jedné postavy do druhé, děje se tak převlekem za paravánem (Vojan má paruku, Soudce ne, ten má naopak přehozený bílý plášť) a za účasti stále stejného hudebního motivu, což je přinejmenším již při třetí výměně stává značně monotónní. Větší znaková jednoduchost by při těchto proměnách jistě prospěla. Nelze též nezmínit, že touto koncepcí si Hlávka i dost ztížil práci – ano, soudce obviňuje i se vyptává, dává tak postavě Vojana impulsy, na jejichž základě pak ten může reagovat a tím zjevovat svůj osobní příběh, jenže převlek za paravánem Vojanovu odpověď zdržuje, tedy výměna názorů na jevišti je pak málo akční. Pak diváka může napadnout, proč jde vlastně o divadlo jednoho herce a nehrají tuto hru herci dva! Jistě, obhájí nám to fakt, že se jedná o svár vnitřní, nikoli o skutečný soud. Další komplikovaností, kterou si Hlávka naložil, je nutnost dostatečně odlišit ony dvě postavy – temperamentem, způsobem jednání. Zde jsou zatím ještě rezervy, ale ty se dají jistě při dalším zkoušení a v reprízách jistě dořešit a zpřesnit. Je to škoda, neboť ty části, v nichž je Hlávka Vojanem, Jiřímu Hlávkovi velmi sluší a dokáže svoji postavu prožívat i obhájit. Za svůj počin si Jiří Hlávka odnesl Cenu za scénář.
Značně příjemným překvapením přehlídky pak byla novinka Divadelního souboru Štace – autorská inscenace Olgy Paškové Obcházení (Suita c moll). Ve svém poetickém až lyrickém počinu Olga Pašková reflektuje své vlastní životní zážitky a prožitky, vypovídá o svém vnitřním (ženském) světě, o svých vztazích k mužům a k muži osudovému atd., a pozoruhodně je propojuje „s výtažky“ s Ibsenova Peera Gynta. Ibsenovo kolosální dílo je pro ni především vstupní inspirací. Prozkoumává ho především skrze svoje témata – nebo jí Peer Gynt pomáhá svoje témata rozvinout, pojmenovat? Jistě oboje. Gynt jí poskytuje zkoumání krize identity. Ale i zkoumání sebe samé – hledání Peera Gynta v sobě, tak jako Solveigy a Zelené dívky (i Trollů). Kým z nich Olga Pašková – potažmo žena, kterou v inscenaci ztvárňuje, její dramatický subjekt – ve skutečnosti je? Jasná odpověď na to není. Zřejmě nejvíce Peerem samotným, ale spíše nám inscenace ukazuje, že žádný z nás není černobílý a každý z nás může v sobě mít různé aspekty – které se také v různých situacích projevují různě; byť zde máme co dočinění dokonce s postavami téměř archetypálními. Skrze Gynta objevuje průměrnost a nestálost, skrze Solveig věrnost a odevzdání se, skrze Zelenou animální vášnivost… Toto naznačené pohrávání si s postavami z Peera Gynta (a s jejich motivy) považuji za dramaturgicky velmi objevné. A k tomu se však přidává i zdařilost scénická, či chcete-li zdařilost ve složce režijní, výtvarné i herecké. K tomu významně přispívají také technické složky souboru, neboť bez přesné práce s hudbou, se zvukem i se světly a projekcemi by byla Olga Pešková ve své básnicko-hudebně-dramatické performance značně ochuzena. A to by jistě nechtěla, neboť z jejího záměru je znatelná právě snaha o propojení všech divadelních složek a o plnohodnotné a barvité divadlo, nikoli jen o minimalistický herecký výstup. Další inspirací je Suita Peer Gynt No.1 Edwarda Griega. Ale opět jen jako východisko – z ní v inscenaci nezazní ani tón, Pašková používá svoje vlastní skladby. Ale ona Suita hned v úvodu naznačuje, kdo Paškové postava je – klavíristka, která si doma na bílém klavíru údajného Peer Gynta přehrává. Tedy takto vstupuje do jeho – do svého – příběhu. Nad atrapou bílého klavíru je pak ústřední scénický prvek – bílé akrobatické šály známé z nového cirkusu – který nese postupně různé významy. Chvíli je na vztyčena do špice, jako horské masivy, kterými Gynt prochází, jindy je to ulita opuštěné ženy, prostor, do kterého se může schovat, ženské lůno apod. Stává se též projekčním plátnem, na které je promítáno ono „obcházení“ světa okolo, cestování a hledání sama sebe třeba na Novém Zélandu. Spojuje tak jak téma potřeby vnitřního usebrání, tak hledání sama sebe na cestách… Olga Pašková získala Cenu za autorsko-režijní koncept a herecký výkon ve výše jmenované inscenaci a spolu se svým Divadelním souborem Štace také hlavní Cenu za inscenaci.
Dle výše uvedeného hodnocení se lektorský sbor národní přehlídky Divadlo jednoho herce 2021 rozhodl inscenaci Olgy Paškové a Divadelního souboru Štace Obcházení (Suita c moll) doporučit příslušným programovým radám – jak k účasti na Krakonošově divadelním podzimu 2022 ve Vysokém nad Jizerou, tak k zahrnutí do oficiální části programu na mezioborové divadelní přehlídce Jiráskův Hronov 2022.
(Na přiložených fotografiích Jiří Hlávka a Monika Nováková – pozn. red.)
Autor: Zdeněk Janál
Přílohy:
246440139-4494122880684543-7185874661074810626-n-htvf2 WhatsApp-Image-2021-10-18-at-14.14.58-1--4w002
narodni-informacni-a-poradenske-stredisko-pro-kulturu-z8543
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.