TEJKALOVÁ, Jiřina: Přehlídka dětského divadla Ostrov, 15. a 16. 4. 2019. Deník Dětské scény, č. 0., str. 13 - 15, 7.6.2019.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
OSTROV, 15. A 16. 4. 2019
Celkem dvanáct představení obsahovalo krajské kolo přehlídky Dětská scéna 2019. Snad jediným negativním momentem jinak dobře organizačně zvládnutého dvoudenního maratonu byl termín konání, protože se zároveň konaly přijímací zkoušky na střední školy, takže řada souborů nemohla vidět práci svých kolegů a zúčastnit se celé přehlídky, naopak většina ihned po představení odjížděla domů. Je velká škoda – pro všechny zúčastněné – a jistě pro příští ročníky memento.
Nelehké úlohy prvních vystupujících se zhostili členové divadelního souboru HOP-HOP ZUŠ Ostrov. Šlo o žáky cca pátých tříd, pro něž představení Klárka a 6 babiček (na motivy textu Olgy Černé Klárka a 11 babiček) bylo druhou větší divadelní prací pod vedením Ondřeje Šulce.
Velký praktikábl uprostřed jinak prázdného jeviště soustředil na sebe všechny zásadní scény příběhu Klárky, jejíž dědeček kominík se po úrazu o ni nemůže starat, takže ji pošle za „babičkami“ – svými známými ženami. O svém pobytu u nich (ne vždy snadném) Klárka dědečkovi píše dopisy. Rozehrávání těchto minipříběhů tvoří základní osu hry.
Sbor „dědečků“ zdatně sekunduje „babičkám“, náznakově pojaté kostýmy jednoduše charakterizují celou škálu postav, a tak je jen škoda, že dosud neusazená inscenace trpí mnoha „přibližnostmi“, pramenícími jak z trémy, tak určité jevištní nedotaženosti. Můžeme mluvit o přibližnosti práce postav s imaginárními rekvizitami, nedostatečným, ba někdy až zmatečným jednáním v zadním plánu či rozkolísaném rytmu představení. Tyto dílčí nedostatky jsou ale vyváženy jak vhodnou volbou předlohy, tak pozitivním vkladem herců a jejich zaujetím.
Inscenace má všechny předpoklady k dotažení a dozrání, proto byla doporučena do širšího výběru.
Představení Císařovy nové šaty Spolku švandy ze ZŠ Kraslicepod vedením učitelky Lenky Winkelhöferové nastolilo mnoho otázek. Žáci sedmé třídy bez jakékoliv divadelní průpravy tvořili na jevišti očividně víc než nejednotnou, povýtce rozpačitou komunitu. Paní učitelka přiznala, že se pokusila tímto divadelním projektem stmelit velmi nesourodý kolektiv žáků s nejrůznějšími handicapy.
Děti si samy udělaly výpravu (želbohu nefunkční, začasté dokonce překážející pomalované krabice), přichystaly rekvizity (nápadité bedýnky na břiše trhovců a davu) a zvolily kostýmy (někdy sahající až k vulgární kýčovitosti, např. chlapec v dlouhé blonďaté paruce a přiléhavých šatech, který se marně snažil předstírat, že je švadlenka, a jehož zjev nutně vyvolával výbuchy smíchu v hledišti i na jevišti).
Mechanické odrecitovávání rolí, ba někdy oddrmolení nijakých textů, očividné „neslyšení“ se postav, nesmyslné přestavby krabic, absence sebemenší herecké práce, natožpak režie, to vše se negativně podepsalo na jinak jistě sympatickém pokusu.
Paní učitelka češtiny se podle vlastních slov bude snažit nadále vzdělávat v oboru dramatické výchovy. Její nadšení je chvályhodné a odvaha malých herců vystoupit na jevišti v někdy až dehonestujících situacích obdivuhodná.
Už samotná dramatizace klasického Čapkova textu Válka s mloky kladla řadu otázek. Nedivadelní text, notně zkrácený a přejinačený pro potřeby nevelkého kolektivu (součást souboru HOP-HOP ZUŠ Ostrov) byl stejně jako celá inscenace dílem pedagoga Ondřeje Šulce. Náročný divadelní tvar však pro děti 5. – 6. tříd očividně představoval příliš velké sousto stejně jako pro režiséra. Divák (natožpak mladý divák), který nezná dopodrobna předlohu, chvílemi jen tápe, kdo je na jevišti, kdo a co tam vlastně pohledává. Napomáhá tomu značná neurčitost až ledabylost v práci s rekvizitou i přehnaná vyumělkovanost divadelních prostředků, které rozhodně přesahují herecké schopnosti účinkujících.
Depresivní hudba, pláštěnkové černé kostýmy s kapucí jako znak zotročených mloků, dlouhé přechody (možná zaviněné velkým jevištěm) mezi jednotlivými částmi, nelogické a nefunkční usazení „lidských“ hrdinů na forbíně – to vše spolu s nedbalou výslovností některých představitelů podpořilo dojem chaosu a nepotkání se jak s předlohou, tak s dramatickou výchovou. Výsledný divadelní tvar sice nepostrádal vnější zajímavost (červené stuhy jako krev apod.), bohužel povětšinou samoúčelnou a míjející se účinkem. Problém nejspíš tkví už ve volbě tématu, předlohy a dramatizace samotné a jejich vhodnosti pro danou věkovou skupinu.
Jako živá voda naopak zapůsobilo představení dětí z téhož souboru, HOP-HOP, ZUŠ Ostrov, tentokrát žáčků z 1. – 2. tříd, které pro vedením zkušené Ireny Konývkové nabídlo kratičké texty o zvířátkách pod společným názvem Věřte nevěřte. Dvacetiminutová feérie s hravou hudbou, zpěvnými texty písničky a básněmi přiměřenými věku interpretů, poučenou divadelní zkratkou a stále ještě spontánností dětí (přes několikerou produkci v mateřských školkách) prozrazovala poctivou pedagogickou práci: děti mluvily zřetelně, nestyděly se, nepředváděly se, nepřehrávaly ani se na jevišti neztrácely. Snad jen Straka měla až příliš plná křídla práce... (a překážejících rekvizit). Byla to teprve druhá inscenace tohoto slibného kolektivu a jistě si zasloužila postup do širšího výběru. Pokud slovo divadlo znamená nejen dívat se, ale i divit se, na tomto představení byl divák vrcholně odměněn a těšil se ze sdílené radosti a hravosti. Jen hnidopich by se dál ptal, zda by se neslušelo „divadelně“ předat divákovi i názvy jednotlivých básní, jejichž neznalost může ztížit pochopení pointy. Přece jen škodolibá otázka na závěr: kdy jen ten ulétlý balonek spadne?!
Kdo by neznal Kopčema, Veverčáka a spol. z oblíbené knihy Eduarda Štorcha Lovci mamutů? A bude mamut na scéně? A jaký? To jistě napadlo každého, kdo se těšil na poslední představení prvního dne 2. ročníku Dětské scény v Ostrově, na představení Mamuti. Bohužel mamut viděn byl, a to sice molitanový, v inscenaci plodného pedagoga Ondřeje Šulce ze souboru HOP-HOP ZUŠ Ostrov. V loňském roce nazkoušené představení bylo prvním divadelním počinem tohoto rozsahu pro mladý kolektiv, který podle všeho k sobě i k tématu teprve hledá cestu.
Končící doba ledová se změnila na jevištní dobu plastovou – jak kostýmy, tak část výpravy sestávaly z různě potrhaných igelitových pytlů, doplněných plastovými různobarevnými trubkami, které následně získaly prostřednictvím herecké akce mnoho účelů a významů. V pořádku, řeklo by se, kdyby výsledný tvar, umocněný šamanským bubnováním pedagoga (vnutil jím inscenaci výrazný rytmus, byť sám nebyl na scéně), nebyl tak zmatečný, chaotický, rozpačitý, nevěrohodný a nejvíc ze všeho nepřehledný. Vrcholem všeho byl onen nevkusný mamut s obrovskou molitanovou hlavou, který byl jakože loven.
Možná právě toto slovo nejvíc vystihuje podstatu problematické inscenace: jakože. Nic nebylo tak úplně – na frak zde dostala divadelní pravda, stejně jako jevištní řeč, orientace v prostoru (možná podmíněná malým jevištěm na tolik „akcí“ včetně četného zmateného běhání odnikud nikam), bez vzájemného slyšení a reagování spoluhráčů (a že je těžké nevšimnout si mamuta, byť molitanového).
Je velká škoda, že tak silný inspirační zdroj, navíc blízký věku představitelů, v jevištním tvaru nepřinesl adekvátní divadelní zážitek. Na konci představení pak udivení diváci i rozpačití herci jako by ani nevěděli, zda už je opravdu konec těchto lovců mamutů.
Den druhý přehlídky Dětská scéna v Ostrově odstartovalo dopolední představení Poslední vlaštovka, opět z tvůrčí dílny Ondřeje Šulce z divadelního souboru HOP-HOP ZUŠ Ostrov. Předpokládám, že jedním z inspiračních zdrojů byla kniha Eduarda Petišky Kouzelný dědeček, konkrétně pohádka O poslední vlaštovce.
Osm žáků 3. tříd, s nimiž pedagog systematicky pracuje už od jejich školkových let, se velmi sympaticky, hravě a s odvahou drželo svého lana – doslova, protože základním výtvarným prvkem bylo dlouhé, silné lano – a v půlhodinovém představení potěšilo jak poučené, tak nezaujaté diváky. Bylo to vystoupení spontánní, v němž četné výměny rolí byly řešeny pouze náznakovým kostýmem (rozstřižený zadní díl trička místo krovek, chlupatá čepice symbolizující kočku). Soustavná práce – jednotlivé situace vznikaly postupně na základě etud a her, děti si nakonec role vybíraly samy – se bohatě zúročila. Přirozenost aktérů a příchodů-příletů nenarušily ani někdy nešťastně zvolené rekvizity (ježčí žrádlo), ani občasné problémy s jevištní mluvou (drmolení).
Představení má veškerý potenciál k dalšímu pozitivnímu vývoji, proto bylo doporučeno do širšího výběru do programu celostátní přehlídky Dětská scéna.
Není důležité, zda izraelská spisovatelka Jael Biranová ví o tom, že její kniha Překážka, ovečky, človíček a problém (v překladu Lenky Bukovské) posloužila Ireně Konývkové a jejím malým svěřencům ze souboru HOP-HOP ZUŠ Ostrov jako inspirace k představení Človíček a ovečky. Důležité je, že divadelně čistě jsou malému divákovi nabízena východiska tématu: každý problém je řešitelný, nic není tak strašné, jak to vypadá, protože řešení (nejen matematické) se vždycky najde.
Režisérka Irena Konývková divadelně velmi umí, ví, jen možná v tomto konkrétním případě platí, že méně by bylo více – méně čarování se světly, méně péče o kostým (dokonce i na rolničky došlo, aby nebylo mýlky, že se jedná o ovečky). A protože šlo jen o desetiminutovou moralistní hříčku, přílišným zatěžkáním jinak roztomilého „netextu“ jevilo se použití až opulentních divadelních prostředků jaksi nadbytečné. Nepochybně inscenaci ublížilo i velké jeviště, na němž se malé ovečky „ztrácely“. Podle informací vedoucí má však toto představení svůj kratičký divadelní život víceméně za sebou, neb je ke spokojenosti všech mnohokrát odehrané a všechny ovečky to mají „spočítané“.
Představení Liška s dobrou náladou patřilo k tomu nejlepšímu, co přehlídka přinesla. Pro nás relativně neznámý autor, filolog Jaime de Angulo, v knize Jak se Lišáček stal Lišákem zpracovává originálním způsobem mýty severoamerických indiánů. Ondřej Šulc ze souboru HOP–HOP ZUŠ Ostrov si zvolil příběh Liška s dobrou náladou – a udělal dobře.
Dobrou náladu rozdávali i herci, žáci 4. tříd, pro něž to bylo první „velké“ představení na jevišti. Svými tkanými malými koberečky, náznakovým kostýmem a plným nasazením vytvořili přímo před očima diváků dokonalou iluzi lesa, kanoe, zvířených vod peřejí, podoby různých zvířat i ptáků, ba dokonce hry v kostky, již originálně zpředmětnil mladý herec neskutečným pohybem hyperaktivních paží. Uměřené prostředky a neilustrativní jednání, vzájemné poslouchání a naslouchání (živou hudbu provozující pan učitel mimo scénu tak nenápadně „donutil“ děti k maximálnímu soustředění a pozornosti), to vše určilo jasného favorita na postup do celostátního kola.
Je radost sledovat tento tvůrčí přístup, kdy soubor s minimem textu, který slouží vlastně jen jako inspirační zdroj, nikoliv jako kánon, jenž musí být naplněn, dosáhl tak pozitivního divadelního zážitku, který je obohacením účinkujících i diváků. Velkou předností inscenace kromě uměřené a nenásilné režie je v tomto případě kolektiv, jeho souhra, vzájemné potěšení ze hry a prožitku. A občasné rozpaky a hledání partnerů jsou jen důkazem toho, že představení je živý, nezakonzervovaný organismus, který se vyvíjí a stále košatí.
Inscenace My a strach předvedl soubor Rytíři a víly ZUŠ Aš pod vedením Pavly Hoškové. Děti samy si jako téma vybraly strach a jako jednu z inspirací zvolily povídku Stanislavy Reschové Noční můra. Tento povýtce literární útvar ale pak paradoxně souboru jako by překážel při „inscenování“ a vizualizaci strachů a obav. Možná jistá vnímaná faleš výpovědí mladých pramenila z toho, že jednotlivé „strachy“ byly vybrány nahodile z internetu a nepramenily z osobních bázní herců samotných. Sympatická zkratka výpravy – matrace v různých polohách – naznačovala, jakým směrem se asi toho představení bude dál vyvíjet, protože je pořád ještě ve stadiu zrodu. Přejme mladým adeptům úspěch při jejich poctivém hledání adekvátního divadelního tvaru „strachu“.
Zcela jiný pocit zůstal po zhlédnutí představení Holky Elkyautorky Radmily Adamové, které jako absolventskou inscenaci připravila děvčata ze souboru 4 plus 1, ZUŠ Aš, pod pedagogickým vedením Anny Pokorné. Pomiňme jistou povrchnost textu (vydala ho DILIA), a soustřeďme se na jeho vhodnost pro mladé absolventky literárně-dramatického oboru. Předkládané herecké úlohy – čekání na fotografování při castingu mladých modelek – představují 45 minut vychrlených monologů, zveřejněných, ač stěží uvěřitelných, motivací, v nichž hrají jistou roli mobily a cosi, co se odehrálo kdysi a kdesi jinde, to vše na čtyřech židlích obrácených čelem k divákovi. To je pořádná kláda i pro zkušenou, vyzrálou a režijně pevně vedenou herečku. Bohužel tato inscenace přinesla nevěrohodné, ba až nepříjemně působící herecké výkony, zmatečnou režii a řadu trapných pocitů. Jistě, na jevišti se může nečekaně stát ledacos neplánovaného, pistole se může rozbít, herečky se mohou „odbourat“, téměř nemluvící fotografka může spořádaně ve vedlejším plánu svačit i delší dobu, nic z toho by pevně postavenému divadelnímu tvaru nemělo ale uškodit. Jenže právě absentující režijní vedení, které herečkám umožnilo především předvádění nejrůznějších poloh hysterie, vždy stoprocentní, vždy uječené a pitvorné, nejenže dívkám nepomohlo, ale utvrzuje je ve falešné cestě nikoliv k herectví, ale k exhibici a předvádění. Není třeba být hysterický, abych mohl hysterii zahrát – tedy zpředmětnit ji divadelními prostředky. Což se bohužel v dané inscenaci vyjevilo v celé nahotě a plytkost příběhu a nepřipravenost nesrozumitelně mluvících dívek, které nereagovaly ani na takové podněty jako blesk fotoaparátu, jímž byly „tajně“ foceny, tím víc bila do očí. Se vší úctou ke světu modelingu a modelek, autorce, režisérce, dlouholeté práci mladých absolventek – nic pozitivního představení nepřineslo.
Tatáž pedagožka – Anna Pokorná – byla podepsána i pod představením Dívka v červeném, tentokrát souboru Darebáci, ZUŠ Aš. Prvním překvapením byl fakt, že si očividně dospívající žáci zvolili parafrázi na pohádkovou Červenou karkulku (východiskem byl dramatický text Francouze Joëla Pommerata Červená karkulka, rovněž publikovaný DILIA). A překvapením nemělo být konce – Karkulky byly tři, jejich jedna maminka byla prezentovaná coby uječená domovnice v zástěře, jinak velmi půvabný vlk se choval ve výsledku jako prznitel malých děvčátek... Vrcholem nevkusu byla scéna, kdy „ztrojení“ vlci nakládají chromou (asi) babičku na svítící invalidní vozík a drandí s ní po jevišti, natolik malém, že babička málem vypadla. Nikdo netušil, kdo, s kým, o čem, pro koho, jediným štěstím bylo, že i nezkušený divák měl za to, že vše dobře dopadne. Jenže ouha, i tady vše bylo jinak, matka nakonec rozhodne – kde se v domečku údajně sežrané babičky vzala, tu se vzala –, že vlk Karkulku nesní či co to s ní na matraci tropí...
Bylo to truchlivé podívání. Nemá smysl vyjmenovávat, co všechno na tomto představení bylo špatně – jak z hlediska dramatické výchovy, tak čistě divadelního, nedej příroda uměleckého. Talentovaní mladí herci se snažili ze všech sil. Tím smutnější byl výsledek.
Shodou náhod i Pohádkování Divadla Centrálka ze Sokolovapředstavilo jako jednu z pohádek Červenou karkulku, následovanou Šípkovou Růženkou, Sněhurkou a Popelkou. Text sepsal Martin Volný, zkušený divadelní ochotník, pro děti, s nimiž dobrovolně ve volných chvílích pracuje. Každý rok dostává „nové“ děti, s tímto souborem má za sebou šest inscenací.
Na setmělém jevišti visí na velkém věšáku dospělé divadelní kostýmy a překáží jakási palma v obrovském květináči. Chumel děti na jakési prohlídce hradu neposlechne varování průvodců (jakýchsi fantomů hradu včetně masky a hudebního motivu muzikálu), takže za trest musí děti sehrát pohádku, na jejímž konci na ně vždy čeká moralistní poučení: poslouchej rodiče, neber si nic od cizích lidí atd. Základem je tedy aktualizovaná a zmodernizovaná klasická pohádka (jistěže v každé hrají velkou roli mobily, což v případě zrcadla macechy i funguje). Tento princip je zachován v celém hodinovém představení.
Autor textu sám přiznává, že je to jeho prvotina, že nemá s psaním pro děti zkušenost, že děti v souboru chtějí „jen“ hrát divadlo. Bohužel takto pojatý text má všechny nectnosti, stejně jako herecké ztvárnění a neexistující režie. Děti převlečné do příliš velkých kostýmů na forbíně mechanicky a udýchaně odříkávají namemorované texty, fungují jakoby „na písknutí“ – teď se obrať, teď přejdi, teď si sedni na trůn... Smutnou podívanou je např. zcela nefunkční a zdržující převlékaná dvou malých herců za sedm trpaslíků, ač řada dětí občas přecházejících po jevišti se žádné role nedočkala.
Nechceme mírnit svaté nadšení autora a režiséra v jedné osobě. Je jistěže chvályhodné a obdivuhodné, že s dětmi podobný kus secvičil. Možná by však bylo pro něj zajímavé seznámit se s jinými cestami, jak může vzniknout a divadelně zajímavě vypadat představení malých, mladých a divadla chtivých herců a jejich vedoucích.
Lektorský sbor přehlídky pracoval ve složení: Jaroslav Provazník (předseda), Jaroslav Dejl a Jiřina Tejkalová.
Jiřina Tejkalová