RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: Divadlo chudé, leč rozmanité. AS 16.4.2018.
Divadlo chudé, leč rozmanité
V sobotu 7. dubna 2018 proběhl osmnáctý ročník nesoutěžní přehlídky chudého divadla – v divadélku v sokolovně TJ Sokol Jinonice, za účasti čtyř souborů (tří z Prahy a jednoho z Karlových Varů), lektorů Miroslava Pokorného a Petry Richter Kohutové a pod patronací Amatérské divadelní asociace.
Činoherní | Experimentální | Hudební
Tato přehlídka akcentuje herecký projev, jediná podmínka účasti zní „scéna je omezena na stůl, židle a věšák“ s vtipným dodatkem „věšák je možno po dohodě s pořadateli nahradit jiným, stejně nenáročným kusem nábytku (stojací lampa, křeslo aj.)“.
Divadlo Žumpa (aneb Žebravé umělecké panoptikum), které předloni zaujalo velmi soustředěnou inscenací Averčenkových Čtyř, se tentokrát spolehlo na sto let starou jednoaktovku Zázračné křeslo Frigyese Karinthyho – o křesle způsobujícím chorobnou pravdomluvnost, které z pomsty dopraví na státní sekretariát pro patenty zneuznaný vynálezce a způsobí tak zásadní rozklad vnitřních vztahů na úřadu, rozklad vztahu úřadu s ministerstvem a nakonec i rozklad života státního sekretáře. Typově dobře obsazené, asi hodinu trvající inscenaci neprospěla archaičnost textu, stejně tak chabá motivace některých postav; hodně se diskutovalo o změně žánru v posledním obrazu; nicméně soubor v diskusi projevoval velkou poučenost a smysl pro hledání. Dařilo se tam, kde se konkrétně jednalo a kde se řešila konkrétní situace; zejména za zručnost v tomto ohledu získali čestná uznání Jakub Pilař (za roli Státního sekretáře) a Ondřej Sýkora (za roli Ministra).
Za umění šťastně žít pak získaly čestné uznání Akademičky (čili sedm báječných dam v pokročilém věku), které pod vedením Petra Pochopa odvyprávěly, odzpívaly a odtančily, ale hlavně odehrály svou představu o Štěstí. Jak pravil Mirek Pokorný v diskusi, „podobné moderní divadlo se už dnes nedělá“ – neb se jednalo skutečně o syntetický tvar, který vznikl fixovanou kolektivní improvizací. A tak jsme se dozvěděli nejen spoustu osobních až niterných zážitků od účinkujících, ale byli jsme i svědky několika výsostně divadelních a autentických okamžiků (např. když si dámy na konci navzájem „kradly“ přání do budoucna).
Karlovarští VeKa a PóReK přivezli čtení Kingova Prodlužování času; jako rozšíření žánrového (nic cyničtějšího nezaznělo) a druhového spektra (scénické čtení je momentálně módní záležitost) a zejména jako příspěvek do diskuse, co je ještě divadlo, i když chudé, a co už není.
To nejlepší přišlo nakonec. Helena Niklausová z divadla Refektář napsala desetiminutový skeč Manželé navždy a ve vlastní režii ji nazkoušela s kolegou Pavlem Holubem. Jediné představení, které využilo oponu (soubor si ji vlastnoručně nainstaloval), postavené na hereckém výkonu dvou herců, kteří leží na šikmě s podvázanými bradami a nejenže umějí jednat slovem, ale dávají význam i minigestům (např. otevření očí), s dovětkem ve formě písně Mrtví skupiny Hradišťan. Trochu to připomínalo Schmittovo Manželské vraždění, trochu dialogy Nagga a Nell z Becketova Konce hry – bylo to napínavé, bylo to tragikomické – a hlavně (navzdory krátké stopáži) nekonečně zábavné. A množství čestných uznání (pro oba představitele za herecký výkon, pro Helenu Niklausovou navíc za scénář a režii) následovalo.
Dubnová sobota v Jinonicích rozhodně nebyla chudá…
Autor: Petra Richter Kohutová
V sobotu 7. dubna 2018 proběhl osmnáctý ročník nesoutěžní přehlídky chudého divadla – v divadélku v sokolovně TJ Sokol Jinonice, za účasti čtyř souborů (tří z Prahy a jednoho z Karlových Varů), lektorů Miroslava Pokorného a Petry Richter Kohutové a pod patronací Amatérské divadelní asociace.
Činoherní | Experimentální | Hudební
Tato přehlídka akcentuje herecký projev, jediná podmínka účasti zní „scéna je omezena na stůl, židle a věšák“ s vtipným dodatkem „věšák je možno po dohodě s pořadateli nahradit jiným, stejně nenáročným kusem nábytku (stojací lampa, křeslo aj.)“.
Divadlo Žumpa (aneb Žebravé umělecké panoptikum), které předloni zaujalo velmi soustředěnou inscenací Averčenkových Čtyř, se tentokrát spolehlo na sto let starou jednoaktovku Zázračné křeslo Frigyese Karinthyho – o křesle způsobujícím chorobnou pravdomluvnost, které z pomsty dopraví na státní sekretariát pro patenty zneuznaný vynálezce a způsobí tak zásadní rozklad vnitřních vztahů na úřadu, rozklad vztahu úřadu s ministerstvem a nakonec i rozklad života státního sekretáře. Typově dobře obsazené, asi hodinu trvající inscenaci neprospěla archaičnost textu, stejně tak chabá motivace některých postav; hodně se diskutovalo o změně žánru v posledním obrazu; nicméně soubor v diskusi projevoval velkou poučenost a smysl pro hledání. Dařilo se tam, kde se konkrétně jednalo a kde se řešila konkrétní situace; zejména za zručnost v tomto ohledu získali čestná uznání Jakub Pilař (za roli Státního sekretáře) a Ondřej Sýkora (za roli Ministra).
Za umění šťastně žít pak získaly čestné uznání Akademičky (čili sedm báječných dam v pokročilém věku), které pod vedením Petra Pochopa odvyprávěly, odzpívaly a odtančily, ale hlavně odehrály svou představu o Štěstí. Jak pravil Mirek Pokorný v diskusi, „podobné moderní divadlo se už dnes nedělá“ – neb se jednalo skutečně o syntetický tvar, který vznikl fixovanou kolektivní improvizací. A tak jsme se dozvěděli nejen spoustu osobních až niterných zážitků od účinkujících, ale byli jsme i svědky několika výsostně divadelních a autentických okamžiků (např. když si dámy na konci navzájem „kradly“ přání do budoucna).
Karlovarští VeKa a PóReK přivezli čtení Kingova Prodlužování času; jako rozšíření žánrového (nic cyničtějšího nezaznělo) a druhového spektra (scénické čtení je momentálně módní záležitost) a zejména jako příspěvek do diskuse, co je ještě divadlo, i když chudé, a co už není.
To nejlepší přišlo nakonec. Helena Niklausová z divadla Refektář napsala desetiminutový skeč Manželé navždy a ve vlastní režii ji nazkoušela s kolegou Pavlem Holubem. Jediné představení, které využilo oponu (soubor si ji vlastnoručně nainstaloval), postavené na hereckém výkonu dvou herců, kteří leží na šikmě s podvázanými bradami a nejenže umějí jednat slovem, ale dávají význam i minigestům (např. otevření očí), s dovětkem ve formě písně Mrtví skupiny Hradišťan. Trochu to připomínalo Schmittovo Manželské vraždění, trochu dialogy Nagga a Nell z Becketova Konce hry – bylo to napínavé, bylo to tragikomické – a hlavně (navzdory krátké stopáži) nekonečně zábavné. A množství čestných uznání (pro oba představitele za herecký výkon, pro Helenu Niklausovou navíc za scénář a režii) následovalo.
Dubnová sobota v Jinonicích rozhodně nebyla chudá…
Autor: Petra Richter Kohutová
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.