HRUŠKA, Jaromír: Já chci dítě versus Já chci Lorcu. AS 10. 5. 2013-Recenze.
Já chci dítě versus Já chci Lorcu
Dramatická báseň “Pláňka” Federica Garcii Lorcy v podání Divadelního souboru HANÁ při MKS Vyškov fungovala a působila v metaforickém slova smyslu, bohužel, inscenačně obdobně stejně „vyprahle“, jako nenaplněný život hlavní postavy této hry, Yermy.
Svět a obrazivost Lorcových textů jeho vrcholného období, kam toto dílo bezesporu patří, zpracovává zásadní téma lidské existence, jako je touha po svobodě jedince, fungujícího a vrostlého do jisté společnosti, komunity, která má svá jasně daná pravidla a konvence. Nutnost a potřeba, touha po onom osvobození se ve smyslu práva na svobodné jednání a chování jedince, vytváří onu základní dramatickou situaci u všech tří základních dramatických textů tohoto období, kterými jsou samozřejmě vedle „Pláňky“ i „Krvavá svatba“ a „Dům Bernardy Albové“. U každého z textů existuje jiné vedlejší téma, ovšem vždy směřuje k onomu výše uvedenému zastřešujícímu tématu. Lorcovy hry vyrůstají i formálně ze zajímavého mixu dvou zásadních vlivů, kterými bylo jednak intenzivní setkání se španělskou avantgardou vznikající na přelomu 19. a 20. století a dále folklórem jižního Španělska. Tímto mixem pak vznikají v dějinách evropského dramatu tato svébytná a inscenátory stále přitahující díla.
Intenzita, touha a jisté vzrušivé „prahnutí“ inscenátorů po sdělení a akcentaci tématu, které je ovšem u Lorcy pouze jedním z témat vedlejších, respektive je mu „pouze“ prostředkem ke sdělení témat „vyšších“, zavedlo vyškovské do slepé uličky. Proč? Je-li pro soubor téma nenaplněného mateřství u Yermy možností, jak se vyrovnat a vyslovit svůj až individuální a osobní postoj k této otázce, bylo by k tomu zapotřebí vytvoření jasné dramaturgicko-režijní koncepce, která by toto jejich bytostné téma uchopilo inscenačně a naprosto konkrétně, přes jednotně zvolené divadelní prostředky, zpředmětnilo na jevišti. K tomu by bylo třeba samozřejmě nutno i upravit původní text. Respektive vypreparovat téma přes situace z dokonalého textového Lorcova systému. Vytvořit svůj svébytný systém situací, jednajících postav s jasnými cíli. To se ale neděje.
To, co pro mne zastupuje „španělské kořeny“ a souvisí s některými konkrétními motivy z děl Lorcových (vzpínající se hřebec, stařena, dítě, vlci, nahé ženské tělo, smrt i ďábel), je vedeno přes výtvarnou složku inscenace, ovšem pouze v podobě onoho zadního prospektu, onoho pozadí, na kterém by se inscenace mohla odehrávat. Dokonce v momentech, kdy není tento „obraz“ přesvícen, v situaci, kdy na něj dopadá pouze mihotavé světlo plamene svíčky, působí až atavisticky. Myslím, že mi připomíná jeskynní malby našich předků, a jsme u oněch kořenů, kde se nonverbálně dostáváme k nejhlubší podstatě lidské existence tak, jak je archetypálně uložena v Lorcových textech. Inscenace ale tento inscenačně potenciálně velmi využitelný objekt používá pouze jako dekoraci a nikoliv jako významotvornou složku. Herecky velmi dobře vybavený soubor bojuje s absencí vyložených situací a konkrétního nastavení figur, které by se vyvíjely v čase. Vnitřní boj Yermy tak trpí monotónností a vyústí v neodůvodněný závěr, který má ovšem v Lorcově předloze svou fatálně i kauzálně neúprosnou logiku.
Jsme tedy svědky byť poučeně, ale přesto oddeklamovaného textu, proudu Lorcových slov, ale Lorcy jsme se, v nejen divadelním slova smyslu, téměř nedotkli. Nutno ovšem říci, že soubor si vzal nelehký úkol zpracovat inscenačně nejhůře uchopitelnou hru z oněch tří, o kterých jsme v úvodu mluvili. Není to lehké a mám pocit, že i přes veškeré výhrady má smysl, se o to stále pokoušet.
DS Haná Vyškov při MKS Vyškov / režie: Tomáš Dorazil
Federico García Lorca: Pláňka
Psáno z představení 10. 5. 2013 ve Volyni
Jaromír Hruška
Dramatická báseň “Pláňka” Federica Garcii Lorcy v podání Divadelního souboru HANÁ při MKS Vyškov fungovala a působila v metaforickém slova smyslu, bohužel, inscenačně obdobně stejně „vyprahle“, jako nenaplněný život hlavní postavy této hry, Yermy.
Svět a obrazivost Lorcových textů jeho vrcholného období, kam toto dílo bezesporu patří, zpracovává zásadní téma lidské existence, jako je touha po svobodě jedince, fungujícího a vrostlého do jisté společnosti, komunity, která má svá jasně daná pravidla a konvence. Nutnost a potřeba, touha po onom osvobození se ve smyslu práva na svobodné jednání a chování jedince, vytváří onu základní dramatickou situaci u všech tří základních dramatických textů tohoto období, kterými jsou samozřejmě vedle „Pláňky“ i „Krvavá svatba“ a „Dům Bernardy Albové“. U každého z textů existuje jiné vedlejší téma, ovšem vždy směřuje k onomu výše uvedenému zastřešujícímu tématu. Lorcovy hry vyrůstají i formálně ze zajímavého mixu dvou zásadních vlivů, kterými bylo jednak intenzivní setkání se španělskou avantgardou vznikající na přelomu 19. a 20. století a dále folklórem jižního Španělska. Tímto mixem pak vznikají v dějinách evropského dramatu tato svébytná a inscenátory stále přitahující díla.
Intenzita, touha a jisté vzrušivé „prahnutí“ inscenátorů po sdělení a akcentaci tématu, které je ovšem u Lorcy pouze jedním z témat vedlejších, respektive je mu „pouze“ prostředkem ke sdělení témat „vyšších“, zavedlo vyškovské do slepé uličky. Proč? Je-li pro soubor téma nenaplněného mateřství u Yermy možností, jak se vyrovnat a vyslovit svůj až individuální a osobní postoj k této otázce, bylo by k tomu zapotřebí vytvoření jasné dramaturgicko-režijní koncepce, která by toto jejich bytostné téma uchopilo inscenačně a naprosto konkrétně, přes jednotně zvolené divadelní prostředky, zpředmětnilo na jevišti. K tomu by bylo třeba samozřejmě nutno i upravit původní text. Respektive vypreparovat téma přes situace z dokonalého textového Lorcova systému. Vytvořit svůj svébytný systém situací, jednajících postav s jasnými cíli. To se ale neděje.
To, co pro mne zastupuje „španělské kořeny“ a souvisí s některými konkrétními motivy z děl Lorcových (vzpínající se hřebec, stařena, dítě, vlci, nahé ženské tělo, smrt i ďábel), je vedeno přes výtvarnou složku inscenace, ovšem pouze v podobě onoho zadního prospektu, onoho pozadí, na kterém by se inscenace mohla odehrávat. Dokonce v momentech, kdy není tento „obraz“ přesvícen, v situaci, kdy na něj dopadá pouze mihotavé světlo plamene svíčky, působí až atavisticky. Myslím, že mi připomíná jeskynní malby našich předků, a jsme u oněch kořenů, kde se nonverbálně dostáváme k nejhlubší podstatě lidské existence tak, jak je archetypálně uložena v Lorcových textech. Inscenace ale tento inscenačně potenciálně velmi využitelný objekt používá pouze jako dekoraci a nikoliv jako významotvornou složku. Herecky velmi dobře vybavený soubor bojuje s absencí vyložených situací a konkrétního nastavení figur, které by se vyvíjely v čase. Vnitřní boj Yermy tak trpí monotónností a vyústí v neodůvodněný závěr, který má ovšem v Lorcově předloze svou fatálně i kauzálně neúprosnou logiku.
Jsme tedy svědky byť poučeně, ale přesto oddeklamovaného textu, proudu Lorcových slov, ale Lorcy jsme se, v nejen divadelním slova smyslu, téměř nedotkli. Nutno ovšem říci, že soubor si vzal nelehký úkol zpracovat inscenačně nejhůře uchopitelnou hru z oněch tří, o kterých jsme v úvodu mluvili. Není to lehké a mám pocit, že i přes veškeré výhrady má smysl, se o to stále pokoušet.
DS Haná Vyškov při MKS Vyškov / režie: Tomáš Dorazil
Federico García Lorca: Pláňka
Psáno z představení 10. 5. 2013 ve Volyni
Jaromír Hruška
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.