FIXOVÁ, Kateřina: Popelka poprvé v Mladé Boleslavi (na dlani). Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 37 - 38.
Popelka poprvé v Mladé Boleslavi
(na dlani)
Kateřina Fixová
Ve dnech 28. až 31. května tohoto roku se v Debři v Mladé Boleslavi uskutečnil první ročník krajské postupové přehlídky Popelka na dlani.
Takhle stručná informace samozřejmě zdaleka nedokáže vystihnout všechno, co novou přehlídku činoherních souborů hrajících pro děti provázelo. Tak především je potřeba říct, že u její kolébky stál divadelní soubor Divadýlka na dlani, který nabídl své prostory, zázemí a samozřejmě všechny své síly k tomu, aby pro ni připravil důstojné podmínky. Zbrusu nová přehlídka tak probíhala ve velmi přátelském, neformálním prostředí, členové souboru se objevovali jako pořadatelé, hostitelé souborů, obsluhovali nás, malovali si s dětmi reflexe na představení, ale také vlastními silami obstarávali redakci „Popelčiny Rozárky“ – deníku přehlídky, svítili, zvučili, pomáhali se stavěním scény, vzali zkrátka přehlídku za svou. Takže všechno, jak má být, a možná ještě víc, kdyby… Kdyby se bohužel stejně v superlativech mohlo mluvit o samotném programu přehlídky, nebo spíš o jeho technických okolnostech. Ukázalo se totiž, že v podstatě čtyři ze šesti souborů téměř doslova „naráželi“ na specifika zdejšího divadelního prostoru. Sympatický hrací prostor, nabízející blízkou komunikaci s divákem, nemá provaziště, strop je nízký a de facto zde neexistují portály. A tak soubory musely řešit především uspořádání příchodů a odchodů na jeviště, někdy redukci scénických objektů, v jednom případě došlo i ke snížení perníkové chaloupky (a to přiříznutím). Tenhle problém má samozřejmě dvojí příčinu: jednak se soubory dostatečně předem s prostorem neseznámily, jednak bude pro příště nutné nabídnout mladoboleslavskou přehlídku hlavně těm souborům, které pracují spíše neiluzivním způsobem, alternativním, interaktivním, nebo zkrátka nepotřebují velké jeviště. To se ukázalo na příkladu výborného výsledku dvou inscenací, které pracovaly právě takovými postupy, jedna z nich byla navržena na nominaci, druhou jsme chtěli doporučit. (Porota pracovala ve složení: dramaturg Zdeněk Janál, scénograf Pavel Purkrábek a dramaturgyně a herečka Divadla A. Dvořáka v Příbrami Kateřina Fixová – pozn. red.)
Ale k inscenacím pěkně popořadě.
Spravedlivý Bohumil Divadelního souboru Tyrš Lány, autorský text členů souboru podle pohádky Boženy Němcové, přehlídku zahajoval. Právě samotná dramatizace byla největším problémem inscenace. V podstatě absence hlavních motivů příběhu způsobuje to, že sledujeme pouhé vyprávění informací, ztrácíme souvislosti děje a především jeho napětí. Zvláštností této inscenace je zajímavé využití UV-lamp pro scény v princeznině kryptě. Bohužel díky jejich umístění pro diváka „viditelně“ bylo použití spíše kontraproduktivní. Děti sledovaly více technický efekt než to, k čemu by měl sloužit. Také zásadní dějový fakt pohádky, Bohumilovo rozhodnutí obětovat princeznu ve jménu čestného slibu, který dal, není dostatečně v textu připraven a působí nevěrohodně. Na druhé straně musím říct, že herecky velmi přirozenému Janu Lukavskému, představiteli titulní role, jsme po zásluze udělili cenu za nejlepší mužský herecký výkon přehlídky.
Velmi početný a sympatický soubor Divadla hudby z Nymburka přivezl jevištní adaptaci známého pohádkového filmu S čerty nejsou žerty. Ovšem jestliže píšu „adaptaci“, musím sama sebe okamžitě opravit. Soubor totiž přenesl na jeviště filmový scénář jen s drobnými kosmetickými úpravami a ústy svého režiséra se na rozborovém semináři přihlásil k tomu, že jde vlastně spíš o kopii filmu. Na jevišti stojí mlýn, zámecký krb i komín, za nímž se přesně podle filmu schovávají pekla se obávající intrikáni. Jezdí se na koních, vidíme vojenské cvičení i ples na zámku. I Nymburští měli pochopitelný problém s prostorem. Zdaleka se sem nevešly všechny kulisy, v rychlosti filmového střihu se jednotlivé scény překrývaly, herci ze dvou různých situací se potkávali při procházení jediným možným východem z jeviště. Celkový výsledek pak byl spíše chaotický, všechno mělo stejnou důležitost. I přesto, že věříme, že publikum Nymburských vyžaduje přesnost replik tak, jak je zná z filmu, my bychom byli radši, kdyby se na předlohu soubor podíval svým osobitým pohledem – a to především proto, že v některých detailech inscenace naznačil, že by na to mohl mít.
Páteční deštivé ráno v Debři přineslo milé překvapení. Ďulíka a Kokoláče. Tedy inscenaci Divadelního souboru Kocábka Chocerady Ďulík a Kokoláč jdou na rozhlednu. Dva klauni se během padesáti minut trochu pomlouvají, trochu se vzájemně podvádějí, hrají s dětmi slovní kopanou, pozvou děti na jeviště, aby jim rozmotaly zamotané kšandy, hádají, co se dá jíst a co ne, řeší pomocí dětí zapeklité spory, zpívají a nakonec dojdou na tu kýženou rozhlednu, aby zjistili, jak je svět krásný, když má člověk jít s kým. Představení, které dokonale zpracovalo děti v hledišti tak, že v jednu chvíli jich bylo na scéně snad dvacet a přestalo být jasné, kdo je tu herec a kdo divák. Bylo to vystoupení, jehož humor oslovuje děti i dospělé. Naši porotu inspirovalo k tomu, že jsme založili tradici udílení tzv. Rozárčiny ceny, což by mělo být i pro následující ročníky přehlídky ocenění pro výjimečné počiny v oblasti divadla pro děti. Rozárčina cena byla udělena pánům Cinkejsovi a Šímovi za komunikaci s dětským divákem. Zbývá bohužel dodat jedno důležité „ale“ – inscenaci Ďulík a Kokoláč jdou na rozhlednu jsme se rozhodli doporučit k postupu na rakovnickou Popelku, bohužel jsme však až po přehlídce zjistili, že doporučení je neregulérní, inscenace byla v loňském roce (i když v trochu jiné úpravě) doporučena z pražského Popadu a nemůže tudíž soutěžit znovu. Škoda.
Divadlo Netopýr z Týnce nad Sázavou přivezlo na Popelku na dlani vlastní dramatizaci Werichovy známé pohádky Královna Koloběžka I. Zpracování známého příběhu však postrádalo motivace i dramatickou situaci. V zájmu humorného přenesení látky na jeviště se vytratily vztahy mezi postavami a jejich proměny, které by udržely pozornost a napětí příběhu. Například základní vztah mezi Králem a Zdeničkou rozhodně nebyl nastolen jako vztah dvou chytrých lidí, mezi nimiž tudíž může dojít k předepsanému pohádkovému konfliktu, vnějšková humorná herecká charakterizace to neumožňovala – zůstal pouze ve slovech. Musím ale poznamenat, že i v představení týnských herců bylo patrné, že „se perou“ s neúměrně menším prostorem, než na jaký jsou zvyklí.
Vrcholnou ekvilibristiku s pro něj nezvykle malým prostorem předvedl Divadelní soubor TJ Sokol Předměřice nad Labem. Jejich Poněkud ztracená princezna je doma hrána dokonce v kulisách, které na přehlídku ani nedojely. (Nevešly by se.) Soubor, co se týče scény, improvizoval, a byl to právě on, kdo perníkové chaloupce musel uříznout komín, aby se vůbec vešla (a to stála pod jevištěm). Lošťákův text má bohužel velké nedostatky. Hra v první půlce nabízí mnoho vtipných nápadů, obrací příběh „vzhůru nohama“, postavy motivuje rádoby moderně – princezna má nadváhu, detektiv je ducha spíše mdlého, mladé sudičky mají zájem spíš o tanec než o něco jiného, od děda Vševěda se nic nedozvíte. Bohužel ve druhé půli dochází autorovi dech, jednotlivé peripetie příběhu doříkává za každou cenu, a to už s mnohem menším množstvím nápadů nebo vtipů. U tohohle představení jsme museli spíše odhadovat, jaký rytmus může mít doma (především díky náročným přestavbám – doma je točna a revuálka) a jak moc bude představení ve svých domácích podmínkách jiné. Ale i přes nemožnost vlastně regulérně hodnotit a srovnávat výsledek s ostatními inscenacemi na přehlídce jsme dvojici hereček představujících sudičky, Dianě Hellmannové a Michaele Stannerové, udělili Cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Kromě toho jsme představiteli Kuchaře Pepy, Karlu Krausovi dali cenu, která by měla být na Popelce na dlani také udělována pravidelně – Cenu za herecký výkon ve zdánlivě nedůležité roli. Pan Kraus nás totiž v jednom jediném výstupu dokázal zaujmout a pobavit, aniž by svou roli nějak podceňoval. A ještě jednu cenu soubor dostal – Cenu diváka. Děti hlasovaly umístěním kuliček do tří rozlišených válců.
Posledním představením debřské přehlídky bylo vystoupení Divadelního souboru Tyl Čelákovice – zpracování romských pohádek pod názvem Jablka mládí. Inscenace to byla čistá, jednoduchá, přehledná, používala spíše antiiluzivních prostředků, sázela na kolektivní projev, humor. Je pravda, že představení v ničem nezápasilo s prostorem, naopak, tady se sál Divadýlka na dlani ukázal jako přesně vhodný pro tento druh divadelní produkce. Komunikace s hledištěm byla přesná, vycházel rytmus, herci rozdávali příjemnou energii. Přestože téměř v každém představení na přehlídce byla nějak používána hudba a písničky, tady poprvé fungoval „živý harmonikář“ jako nenásilná, přirozená součást inscenace. Zaujalo nás to, jak soubor velmi jemně pracoval s romskými motivy ve všech složkách – zkrátka se „netlačilo na pilu“. Takže jsme Boženě Vítovcové udělili podle našeho mínění oprávněnou Cenu za režii.
Byli jsme velmi spokojeni, říkali jsme si, že přehlídka má své přirozené vyvrcholení, nominace se zdála být nabíledni. Bohužel se nám však čelákovický soubor nepřiznal, že před několika týdny prošel přehlídkou v Havlíčkově Brodě (pravda bez ocenění). Regule jsou nediskutovatelné. Soubor se může s jedním titulem zúčastnit pouze jedné postupové přehlídky v dané kategorii. Je nám to velmi líto, ale díky tomu se stalo, že Popelka na dlani sice měla své vítěze, ale do Rakovníka je přivézt nemůže a nemůže tak potvrdit svou organizátory vysoko nastavenou laťku.
A tak mi nezbývá na závěr než pokusit se prohlásit historicky první ročník Popelky na dlani za takovou generální zkoušku, která dává tušení, že premiéra i reprízy budou určitě výborné. Já v to zcela určitě věřím.
(na dlani)
Kateřina Fixová
Ve dnech 28. až 31. května tohoto roku se v Debři v Mladé Boleslavi uskutečnil první ročník krajské postupové přehlídky Popelka na dlani.
Takhle stručná informace samozřejmě zdaleka nedokáže vystihnout všechno, co novou přehlídku činoherních souborů hrajících pro děti provázelo. Tak především je potřeba říct, že u její kolébky stál divadelní soubor Divadýlka na dlani, který nabídl své prostory, zázemí a samozřejmě všechny své síly k tomu, aby pro ni připravil důstojné podmínky. Zbrusu nová přehlídka tak probíhala ve velmi přátelském, neformálním prostředí, členové souboru se objevovali jako pořadatelé, hostitelé souborů, obsluhovali nás, malovali si s dětmi reflexe na představení, ale také vlastními silami obstarávali redakci „Popelčiny Rozárky“ – deníku přehlídky, svítili, zvučili, pomáhali se stavěním scény, vzali zkrátka přehlídku za svou. Takže všechno, jak má být, a možná ještě víc, kdyby… Kdyby se bohužel stejně v superlativech mohlo mluvit o samotném programu přehlídky, nebo spíš o jeho technických okolnostech. Ukázalo se totiž, že v podstatě čtyři ze šesti souborů téměř doslova „naráželi“ na specifika zdejšího divadelního prostoru. Sympatický hrací prostor, nabízející blízkou komunikaci s divákem, nemá provaziště, strop je nízký a de facto zde neexistují portály. A tak soubory musely řešit především uspořádání příchodů a odchodů na jeviště, někdy redukci scénických objektů, v jednom případě došlo i ke snížení perníkové chaloupky (a to přiříznutím). Tenhle problém má samozřejmě dvojí příčinu: jednak se soubory dostatečně předem s prostorem neseznámily, jednak bude pro příště nutné nabídnout mladoboleslavskou přehlídku hlavně těm souborům, které pracují spíše neiluzivním způsobem, alternativním, interaktivním, nebo zkrátka nepotřebují velké jeviště. To se ukázalo na příkladu výborného výsledku dvou inscenací, které pracovaly právě takovými postupy, jedna z nich byla navržena na nominaci, druhou jsme chtěli doporučit. (Porota pracovala ve složení: dramaturg Zdeněk Janál, scénograf Pavel Purkrábek a dramaturgyně a herečka Divadla A. Dvořáka v Příbrami Kateřina Fixová – pozn. red.)
Ale k inscenacím pěkně popořadě.
Spravedlivý Bohumil Divadelního souboru Tyrš Lány, autorský text členů souboru podle pohádky Boženy Němcové, přehlídku zahajoval. Právě samotná dramatizace byla největším problémem inscenace. V podstatě absence hlavních motivů příběhu způsobuje to, že sledujeme pouhé vyprávění informací, ztrácíme souvislosti děje a především jeho napětí. Zvláštností této inscenace je zajímavé využití UV-lamp pro scény v princeznině kryptě. Bohužel díky jejich umístění pro diváka „viditelně“ bylo použití spíše kontraproduktivní. Děti sledovaly více technický efekt než to, k čemu by měl sloužit. Také zásadní dějový fakt pohádky, Bohumilovo rozhodnutí obětovat princeznu ve jménu čestného slibu, který dal, není dostatečně v textu připraven a působí nevěrohodně. Na druhé straně musím říct, že herecky velmi přirozenému Janu Lukavskému, představiteli titulní role, jsme po zásluze udělili cenu za nejlepší mužský herecký výkon přehlídky.
Velmi početný a sympatický soubor Divadla hudby z Nymburka přivezl jevištní adaptaci známého pohádkového filmu S čerty nejsou žerty. Ovšem jestliže píšu „adaptaci“, musím sama sebe okamžitě opravit. Soubor totiž přenesl na jeviště filmový scénář jen s drobnými kosmetickými úpravami a ústy svého režiséra se na rozborovém semináři přihlásil k tomu, že jde vlastně spíš o kopii filmu. Na jevišti stojí mlýn, zámecký krb i komín, za nímž se přesně podle filmu schovávají pekla se obávající intrikáni. Jezdí se na koních, vidíme vojenské cvičení i ples na zámku. I Nymburští měli pochopitelný problém s prostorem. Zdaleka se sem nevešly všechny kulisy, v rychlosti filmového střihu se jednotlivé scény překrývaly, herci ze dvou různých situací se potkávali při procházení jediným možným východem z jeviště. Celkový výsledek pak byl spíše chaotický, všechno mělo stejnou důležitost. I přesto, že věříme, že publikum Nymburských vyžaduje přesnost replik tak, jak je zná z filmu, my bychom byli radši, kdyby se na předlohu soubor podíval svým osobitým pohledem – a to především proto, že v některých detailech inscenace naznačil, že by na to mohl mít.
Páteční deštivé ráno v Debři přineslo milé překvapení. Ďulíka a Kokoláče. Tedy inscenaci Divadelního souboru Kocábka Chocerady Ďulík a Kokoláč jdou na rozhlednu. Dva klauni se během padesáti minut trochu pomlouvají, trochu se vzájemně podvádějí, hrají s dětmi slovní kopanou, pozvou děti na jeviště, aby jim rozmotaly zamotané kšandy, hádají, co se dá jíst a co ne, řeší pomocí dětí zapeklité spory, zpívají a nakonec dojdou na tu kýženou rozhlednu, aby zjistili, jak je svět krásný, když má člověk jít s kým. Představení, které dokonale zpracovalo děti v hledišti tak, že v jednu chvíli jich bylo na scéně snad dvacet a přestalo být jasné, kdo je tu herec a kdo divák. Bylo to vystoupení, jehož humor oslovuje děti i dospělé. Naši porotu inspirovalo k tomu, že jsme založili tradici udílení tzv. Rozárčiny ceny, což by mělo být i pro následující ročníky přehlídky ocenění pro výjimečné počiny v oblasti divadla pro děti. Rozárčina cena byla udělena pánům Cinkejsovi a Šímovi za komunikaci s dětským divákem. Zbývá bohužel dodat jedno důležité „ale“ – inscenaci Ďulík a Kokoláč jdou na rozhlednu jsme se rozhodli doporučit k postupu na rakovnickou Popelku, bohužel jsme však až po přehlídce zjistili, že doporučení je neregulérní, inscenace byla v loňském roce (i když v trochu jiné úpravě) doporučena z pražského Popadu a nemůže tudíž soutěžit znovu. Škoda.
Divadlo Netopýr z Týnce nad Sázavou přivezlo na Popelku na dlani vlastní dramatizaci Werichovy známé pohádky Královna Koloběžka I. Zpracování známého příběhu však postrádalo motivace i dramatickou situaci. V zájmu humorného přenesení látky na jeviště se vytratily vztahy mezi postavami a jejich proměny, které by udržely pozornost a napětí příběhu. Například základní vztah mezi Králem a Zdeničkou rozhodně nebyl nastolen jako vztah dvou chytrých lidí, mezi nimiž tudíž může dojít k předepsanému pohádkovému konfliktu, vnějšková humorná herecká charakterizace to neumožňovala – zůstal pouze ve slovech. Musím ale poznamenat, že i v představení týnských herců bylo patrné, že „se perou“ s neúměrně menším prostorem, než na jaký jsou zvyklí.
Vrcholnou ekvilibristiku s pro něj nezvykle malým prostorem předvedl Divadelní soubor TJ Sokol Předměřice nad Labem. Jejich Poněkud ztracená princezna je doma hrána dokonce v kulisách, které na přehlídku ani nedojely. (Nevešly by se.) Soubor, co se týče scény, improvizoval, a byl to právě on, kdo perníkové chaloupce musel uříznout komín, aby se vůbec vešla (a to stála pod jevištěm). Lošťákův text má bohužel velké nedostatky. Hra v první půlce nabízí mnoho vtipných nápadů, obrací příběh „vzhůru nohama“, postavy motivuje rádoby moderně – princezna má nadváhu, detektiv je ducha spíše mdlého, mladé sudičky mají zájem spíš o tanec než o něco jiného, od děda Vševěda se nic nedozvíte. Bohužel ve druhé půli dochází autorovi dech, jednotlivé peripetie příběhu doříkává za každou cenu, a to už s mnohem menším množstvím nápadů nebo vtipů. U tohohle představení jsme museli spíše odhadovat, jaký rytmus může mít doma (především díky náročným přestavbám – doma je točna a revuálka) a jak moc bude představení ve svých domácích podmínkách jiné. Ale i přes nemožnost vlastně regulérně hodnotit a srovnávat výsledek s ostatními inscenacemi na přehlídce jsme dvojici hereček představujících sudičky, Dianě Hellmannové a Michaele Stannerové, udělili Cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Kromě toho jsme představiteli Kuchaře Pepy, Karlu Krausovi dali cenu, která by měla být na Popelce na dlani také udělována pravidelně – Cenu za herecký výkon ve zdánlivě nedůležité roli. Pan Kraus nás totiž v jednom jediném výstupu dokázal zaujmout a pobavit, aniž by svou roli nějak podceňoval. A ještě jednu cenu soubor dostal – Cenu diváka. Děti hlasovaly umístěním kuliček do tří rozlišených válců.
Posledním představením debřské přehlídky bylo vystoupení Divadelního souboru Tyl Čelákovice – zpracování romských pohádek pod názvem Jablka mládí. Inscenace to byla čistá, jednoduchá, přehledná, používala spíše antiiluzivních prostředků, sázela na kolektivní projev, humor. Je pravda, že představení v ničem nezápasilo s prostorem, naopak, tady se sál Divadýlka na dlani ukázal jako přesně vhodný pro tento druh divadelní produkce. Komunikace s hledištěm byla přesná, vycházel rytmus, herci rozdávali příjemnou energii. Přestože téměř v každém představení na přehlídce byla nějak používána hudba a písničky, tady poprvé fungoval „živý harmonikář“ jako nenásilná, přirozená součást inscenace. Zaujalo nás to, jak soubor velmi jemně pracoval s romskými motivy ve všech složkách – zkrátka se „netlačilo na pilu“. Takže jsme Boženě Vítovcové udělili podle našeho mínění oprávněnou Cenu za režii.
Byli jsme velmi spokojeni, říkali jsme si, že přehlídka má své přirozené vyvrcholení, nominace se zdála být nabíledni. Bohužel se nám však čelákovický soubor nepřiznal, že před několika týdny prošel přehlídkou v Havlíčkově Brodě (pravda bez ocenění). Regule jsou nediskutovatelné. Soubor se může s jedním titulem zúčastnit pouze jedné postupové přehlídky v dané kategorii. Je nám to velmi líto, ale díky tomu se stalo, že Popelka na dlani sice měla své vítěze, ale do Rakovníka je přivézt nemůže a nemůže tak potvrdit svou organizátory vysoko nastavenou laťku.
A tak mi nezbývá na závěr než pokusit se prohlásit historicky první ročník Popelky na dlani za takovou generální zkoušku, která dává tušení, že premiéra i reprízy budou určitě výborné. Já v to zcela určitě věřím.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.