SOPROVÁ, Jana. Když chceme hrát divadlo, musíme bojovat. Rozhovor se členy divadla DISK Trnava. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025
Trnavský soubor DISK přijel do Hronova na doporučení mezinárodní organizace AITA/IATA. Jsou to dnes cizinci a přece naši. Jejich legendárního režiséra Blaho Uhlára bereme tak trochu i za svého, a tak se nás dotýká i jeho loňský odchod do divadelního nebe. I o tom jsme si povídali s převážně ženskou částí souboru DISK, který slaví sedmdesát let od svého založení. S dnešní situací ve slovenské kultuře není lehké být optimistický, ale přesto jsme přece jen nemluvili tak úplně pesimisticky.
Vím, že kultura a samozřejmě ani divadlo to dnes nemá na Slovensku snadné. Jaká je momentální situace divadla DISK?
Momentálně jsme mírně optimističtí, protože jsme právě dostali finanční příspěvek od Trnavského samosprávného kraja na naši chystanou inscenaci Skôr než odídeš. Velmi jsme se spoléhali na podporu z Fondu umenia, který nám až dosud dotoval tvorbu, ale dostali jsme minimum toho, co jsme žádali. Důvodem určitě není nedostatečná kvalita projektu, protože ho odborníci posoudili jako kvalitní, ale rada rozhodující o výšce podpory zamítla tu původní sumu a dali nám podstatně méně. Na počátku jsme byli vyděšení, jak tu tvorbu zvládneme financovat, ale díky dotaci od kraje to snad překleneme. Máme tedy takzvaně „vystaráno“, aspoň nyní k sedmdesátce souboru, protože nás pravidelně podporuje také město Trnava. Bez nich bychom nemohli existovat, protože platíme režiséra, kostýmní výtvarnici, profesionálního fotografa, kupujeme kostýmy a rekvizity. I když se snažíme vše pořídit co nejlevněji, bez finanční podpory se neobejdeme. Herci samozřejmě pracují zadarmo, takže je to použité čistě na spolupráci profesionálů.
Kolik vás momentálně v souboru je?
Dnes je nás sedm a ještě asi pět lidí dohrává, takže je nás dvanáct – ale přicházejí noví herci, kteří budou hrát v listopadové premiéře.
Je dobře, že stále existují nadšenci, kteří jsou za nepříznivých podmínek ochotní se přidat…
Naštěstí máme určité zázemí, stálé místo, studio ve sklepě kulturního domu v Kopánke, hrajeme tam pravidelně každý měsíc. Mnoho lidí udivuje, že ještě stále hrajeme. A na nedostatek diváků si nemůžeme stěžovat.
Přijeli jste do Hronova přes mezinárodní organizaci AITA/IATA. Hrajete kromě Slovenska (a Česka) i jinde v zahraničí?
Ve Slovinsku, Belgii, Maďarsku, a před dvaceti lety byl soubor dokonce v Brazílii. Takže ano, cestujeme stále.
Jak to bylo se vznikem inscenace Konvekcia?
Název vymyslel Blaho Uhlár, s kterým jsme tuhle inscenaci měli dělat. Dostali jsme na ni dotaci z fondu na podporu. Jenže Blaho loni v létě zemřel a my jsme stáli před otázkou, co dál. Našli jsme si nového režiséra Dušana Vicena, který se velmi rychle rozhodl a šel do toho s námi. Od poloviny září jsme s ním začali zkoušet, než jsme všechno zorganizovali, tak jsme posunuli premiéru o měsíc. Jinak vždycky začínáme tvořit v dubnu a v listopadu bývá premiéra. Tentokrát nám to situace nedovolila, s novým režisérem jsme začínali od nuly. Zkoušeli jsme s Blahem do června, pak jsme odletěli do Belgie a pak už jsme zkoušky neměli. A pak z původní inscenace zůstal jen název.
Nicméně inscenace nese uhlárovský otisk…
Je třeba říci, že Dušan Vicen má velmi rád práci Blaha, Stoky a DISKu, pracuje v podobném duchu. Ale scénáře si píše sám, dává si tam vlastní věci, všechno je to z jeho pera. V tom je rozdíl. My mu nosíme náměty, on to zpracovává, spojuje. Zatímco Blaho to dělal tak, že to často bylo 1:1. Jak jsme si to připravili, on to jenom přepsal. Maximálně krátil, ale všechno to byla naše slova.
Kdybyste každá z vás měla říct, o čem ta inscenace je pro vás konkrétně, co je tam vašeho…
Inscenace je věnovaná Blahovi, takže se to nese v duchu toho, čemu on věřil, jak tvořil a jaké bylo jeho krédo: životní boj za něco, touha jít stále dopředu, jít za pravdou. A co je moje? Připomněla jsem píseň od Adriana Celentana, která byla Blahovou oblíbenou, tak jsme ji tam dali. A opravdu moje je to, že jsem doopravdy dýchavičná, mám problém s plícemi. Ale vlastně celé je to zároveň obraz Blaha, jak mu postupně docházely síly. Na začátku byl hvězda, silný mocný muž slovenského i československého divadla, ale pak už přestal věřit, že se to může zlepšit, neměl peníze na realizaci svého divadla a prostě se rozhodl, že už nechce žít.
Pro mě je to nejvíc představení o lásce a o strachu, o odchodu a absurditě, kterou denně potkáváme a bereme ji jako normální. Jsou to takové důležité body, ale nejvíc je tam ten strach a láska.
Pro mě je hlavním tématem změna. Něco je jinak. Zahrnuje to i fakt, že se nám změnil režisér, což je pro náš soubor změna obrovská. A co se týká mě nejvíc? Je tam i můj obraz, jak se s kolegou hádáme. Tak to měla moje máma. V té scéně je velká část toho, co jsme vytvořili na zkoušce. Takže je to moje oblíbená scéna.
Pro mě je to o hledání nového směru. Jak máme všechno domotané, dopletené.
Pro mě je to i o otázce, jak máme po ztrátě Blaha jít dál, jak pokračovat. S novým režisérem podobnou metodou. To je pro nás těžké. I to, že už se nemůžeme svobodně vybouřit, dostaneme sice ten stejný text, ale je to trošku posunuté jinam. Mně to trošku nastavuje mantinely. Ale přišel šikovný autor a my se musíme přizpůsobit. A co je moje? Ta část o zrcadlení, to že se všichni odrážíme v někom jiném.
Pro mě je to o tom, jak nějaká společnost, nějaká skupinka ztratila svoji hodnotu, svůj hodnotový žebřík. A vlastně jsme bezradní. Ten konec, jak jdou mlčky za sebou, mi dává nějaký význam do dneška. Jak jdou falešní proroci, kteří strhávají dav, a reální lidé jsou zbití a potlačení. Já jsem v souboru relativně nový, takže když jsme zkoušeli, vnímal jsem hlavně tu bezradnost, co máme dělat, co si počít s tím životem.
Diváky bezpochyby nejvíc zaujme vizuální stránka představení, velmi bizarní kostýmy. Kdo vám je navrhuje?
Miriam Struhárová. Ona je profesionálka, scénická a kostýmní výtvarnice, taková kouzelná osůbka, podívá se a ví, co se tam hodí. My vlastně nevíme, jak ji to napadlo a proč právě tohle. Ale vždycky to sedí.
Pracuje s námi už patnáctým rokem, jinak pracuje i pro česká profesionální divadla, pro film, seriály.
Myslím, že DISK a Stoku má ráda, protože se tady může vybláznit. Jinde má daná přesná pravidla a požadavky.
Ty kostýmy konvenují se smyslem té hry, s naší bezradností. Takže jsou takové, jako bychom je našli na nějaké hromadě hadrů pro bezdomovce.
Ani si je nedokážeme pořádně obléknout a divně s nimi zacházíme. Tak jak to mám být.
Častokrát z vašich úst zaznělo slovo bezradnost. Ale jak bylo řečeno, zkoušíte novou hru a máte před sebou premiéru, a dokonce se našly i nějaké finance. Takže to nevidím tak pesimisticky.
Je pravda, že od minulého týdne máme aspoň nějakou jistotu. Ale vždycky je to napínavé, jestli se peníze seženou. Musíme věřit, že to dobře dopadne, psát žádosti. Když chceme dělat divadlo, musíme bojovat, nevzdávat se.
autorka: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal
SOPROVÁ, Jana. Když chceme hrát divadlo, musíme bojovat. Rozhovor se členy divadla DISK Trnava. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/kdyz-chceme-hrat-divadlo-musime-bojovat [cit. 2025-08-05]
Vím, že kultura a samozřejmě ani divadlo to dnes nemá na Slovensku snadné. Jaká je momentální situace divadla DISK?
Momentálně jsme mírně optimističtí, protože jsme právě dostali finanční příspěvek od Trnavského samosprávného kraja na naši chystanou inscenaci Skôr než odídeš. Velmi jsme se spoléhali na podporu z Fondu umenia, který nám až dosud dotoval tvorbu, ale dostali jsme minimum toho, co jsme žádali. Důvodem určitě není nedostatečná kvalita projektu, protože ho odborníci posoudili jako kvalitní, ale rada rozhodující o výšce podpory zamítla tu původní sumu a dali nám podstatně méně. Na počátku jsme byli vyděšení, jak tu tvorbu zvládneme financovat, ale díky dotaci od kraje to snad překleneme. Máme tedy takzvaně „vystaráno“, aspoň nyní k sedmdesátce souboru, protože nás pravidelně podporuje také město Trnava. Bez nich bychom nemohli existovat, protože platíme režiséra, kostýmní výtvarnici, profesionálního fotografa, kupujeme kostýmy a rekvizity. I když se snažíme vše pořídit co nejlevněji, bez finanční podpory se neobejdeme. Herci samozřejmě pracují zadarmo, takže je to použité čistě na spolupráci profesionálů.
Kolik vás momentálně v souboru je?
Dnes je nás sedm a ještě asi pět lidí dohrává, takže je nás dvanáct – ale přicházejí noví herci, kteří budou hrát v listopadové premiéře.
Je dobře, že stále existují nadšenci, kteří jsou za nepříznivých podmínek ochotní se přidat…
Naštěstí máme určité zázemí, stálé místo, studio ve sklepě kulturního domu v Kopánke, hrajeme tam pravidelně každý měsíc. Mnoho lidí udivuje, že ještě stále hrajeme. A na nedostatek diváků si nemůžeme stěžovat.
Přijeli jste do Hronova přes mezinárodní organizaci AITA/IATA. Hrajete kromě Slovenska (a Česka) i jinde v zahraničí?
Ve Slovinsku, Belgii, Maďarsku, a před dvaceti lety byl soubor dokonce v Brazílii. Takže ano, cestujeme stále.
Jak to bylo se vznikem inscenace Konvekcia?
Název vymyslel Blaho Uhlár, s kterým jsme tuhle inscenaci měli dělat. Dostali jsme na ni dotaci z fondu na podporu. Jenže Blaho loni v létě zemřel a my jsme stáli před otázkou, co dál. Našli jsme si nového režiséra Dušana Vicena, který se velmi rychle rozhodl a šel do toho s námi. Od poloviny září jsme s ním začali zkoušet, než jsme všechno zorganizovali, tak jsme posunuli premiéru o měsíc. Jinak vždycky začínáme tvořit v dubnu a v listopadu bývá premiéra. Tentokrát nám to situace nedovolila, s novým režisérem jsme začínali od nuly. Zkoušeli jsme s Blahem do června, pak jsme odletěli do Belgie a pak už jsme zkoušky neměli. A pak z původní inscenace zůstal jen název.
Nicméně inscenace nese uhlárovský otisk…
Je třeba říci, že Dušan Vicen má velmi rád práci Blaha, Stoky a DISKu, pracuje v podobném duchu. Ale scénáře si píše sám, dává si tam vlastní věci, všechno je to z jeho pera. V tom je rozdíl. My mu nosíme náměty, on to zpracovává, spojuje. Zatímco Blaho to dělal tak, že to často bylo 1:1. Jak jsme si to připravili, on to jenom přepsal. Maximálně krátil, ale všechno to byla naše slova.
Kdybyste každá z vás měla říct, o čem ta inscenace je pro vás konkrétně, co je tam vašeho…
Inscenace je věnovaná Blahovi, takže se to nese v duchu toho, čemu on věřil, jak tvořil a jaké bylo jeho krédo: životní boj za něco, touha jít stále dopředu, jít za pravdou. A co je moje? Připomněla jsem píseň od Adriana Celentana, která byla Blahovou oblíbenou, tak jsme ji tam dali. A opravdu moje je to, že jsem doopravdy dýchavičná, mám problém s plícemi. Ale vlastně celé je to zároveň obraz Blaha, jak mu postupně docházely síly. Na začátku byl hvězda, silný mocný muž slovenského i československého divadla, ale pak už přestal věřit, že se to může zlepšit, neměl peníze na realizaci svého divadla a prostě se rozhodl, že už nechce žít.
Pro mě je to nejvíc představení o lásce a o strachu, o odchodu a absurditě, kterou denně potkáváme a bereme ji jako normální. Jsou to takové důležité body, ale nejvíc je tam ten strach a láska.
Pro mě je hlavním tématem změna. Něco je jinak. Zahrnuje to i fakt, že se nám změnil režisér, což je pro náš soubor změna obrovská. A co se týká mě nejvíc? Je tam i můj obraz, jak se s kolegou hádáme. Tak to měla moje máma. V té scéně je velká část toho, co jsme vytvořili na zkoušce. Takže je to moje oblíbená scéna.
Pro mě je to o hledání nového směru. Jak máme všechno domotané, dopletené.
Pro mě je to i o otázce, jak máme po ztrátě Blaha jít dál, jak pokračovat. S novým režisérem podobnou metodou. To je pro nás těžké. I to, že už se nemůžeme svobodně vybouřit, dostaneme sice ten stejný text, ale je to trošku posunuté jinam. Mně to trošku nastavuje mantinely. Ale přišel šikovný autor a my se musíme přizpůsobit. A co je moje? Ta část o zrcadlení, to že se všichni odrážíme v někom jiném.
Pro mě je to o tom, jak nějaká společnost, nějaká skupinka ztratila svoji hodnotu, svůj hodnotový žebřík. A vlastně jsme bezradní. Ten konec, jak jdou mlčky za sebou, mi dává nějaký význam do dneška. Jak jdou falešní proroci, kteří strhávají dav, a reální lidé jsou zbití a potlačení. Já jsem v souboru relativně nový, takže když jsme zkoušeli, vnímal jsem hlavně tu bezradnost, co máme dělat, co si počít s tím životem.
Diváky bezpochyby nejvíc zaujme vizuální stránka představení, velmi bizarní kostýmy. Kdo vám je navrhuje?
Miriam Struhárová. Ona je profesionálka, scénická a kostýmní výtvarnice, taková kouzelná osůbka, podívá se a ví, co se tam hodí. My vlastně nevíme, jak ji to napadlo a proč právě tohle. Ale vždycky to sedí.
Pracuje s námi už patnáctým rokem, jinak pracuje i pro česká profesionální divadla, pro film, seriály.
Myslím, že DISK a Stoku má ráda, protože se tady může vybláznit. Jinde má daná přesná pravidla a požadavky.
Ty kostýmy konvenují se smyslem té hry, s naší bezradností. Takže jsou takové, jako bychom je našli na nějaké hromadě hadrů pro bezdomovce.
Ani si je nedokážeme pořádně obléknout a divně s nimi zacházíme. Tak jak to mám být.
Častokrát z vašich úst zaznělo slovo bezradnost. Ale jak bylo řečeno, zkoušíte novou hru a máte před sebou premiéru, a dokonce se našly i nějaké finance. Takže to nevidím tak pesimisticky.
Je pravda, že od minulého týdne máme aspoň nějakou jistotu. Ale vždycky je to napínavé, jestli se peníze seženou. Musíme věřit, že to dobře dopadne, psát žádosti. Když chceme dělat divadlo, musíme bojovat, nevzdávat se.
autorka: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal
SOPROVÁ, Jana. Když chceme hrát divadlo, musíme bojovat. Rozhovor se členy divadla DISK Trnava. Web Jiráskův Hronov 5. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/kdyz-chceme-hrat-divadlo-musime-bojovat [cit. 2025-08-05]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.