GREGAR, Alexandr: Vysocké rituály - KDP 2007. AS 2007, č. 6, s. 20.
Vysocké rituály
Alexandr Gregar
(s využitím závěrečné zprávy poroty prof. Františka Laurina)
Vysoké nad Jizerou poosmatřicáté! Jen první ročník byl mimo Krakonošovu zahrádku! A tak za dva roky se bude na hranici Jizerských hor a Krkonoš slavit, že přehlídka tak dlouho vydržela. A místní i přespolní tomu přejí. Především soubory, kterým se tu tradičně dostává příjemného pohostinství i zábavy, kterou jinde nezažijí. Pro mnohé bude nošením sov do Athén připomínat tradiční Sejkorák, objíždění náměstí při loučení a řadu taškařic, letos např. kuriózní závody v zatloukání hřebů, jichž se zúčastnila i celá porota. Mezi rituály samozřejmě patří zajít na půdičku, na kyselo, pokoukat po horách i výletovat – kde jinde na divadelní přehlídce se vám to přihodí (já např. objevil Jizerku, slatinnou vrchovinu, úžasný kus kraje!).
Rituálem jsou samozřejmě i každodenní rozbory představení s porotou, jichž se rituálně zúčastňuje soubor, seminaristé a pár dlouholetých příznivců, na stejné židličce po léta sedává pan Hejral nejstarší, kuchyňka vaří čaj a kávu, letos dokonce i Áša na pár dní přijel. Úderem půl desáté generál Zakopal zavelí (opozdilci jsou peskováni), pak každý z porotců slovo přičiní, je vyzván soubor, je vyzván Ruda Felzmann náčelník to půdařů (nejde o zločince, to jen tak říkáme seminaristům, co na půdičce po představení otálejí s návštěvou Hasičárny a rozebírají tu co, proč a jak...). Ale bylo i Vysoké nové – další seminář mladých tvořili gymnazisté ze Semil, zúčastnili se představení, besed, měli i praktickou divadelní výuku... Klub režisérů SČDO, jenž tvořilo sedmnáct účastníků, měl letos téma Principy a sestava kabaretního programu.
Vysoké se taky ovšem globalizuje, zpravodaj Větrník zbulvárněl. Mohli jsme v něm číst i takové titulky jako „Za bílého dne namol – odhalení v horském městečku!“ nebo „Skandál – Motýlci nás klamali!“ či „Podvody na přehlídce – nejvyšší představitelka strůjcem nekalých praktik“, dokonce „Masakr Indiánů ve vysockém divadle“ (o tom, jak čelila nepočetná skupina techniků zákeřnému útoku veliké přesily Indiánů, kteří si dokonce přinesli pár rakví, nakonec je však použili technici... ).
Zpráva poroty, z pera prof. Františka Laurina, byla proti tomu naprosto fádní – psalo se v ní např., že „letošní přehlídku průkazně charakterizovalo široké rozpětí dramaturgie souborů – od komedií, frašek, detektivky až k hlubokým sondám do lidských osudů týkajících se existencionální i citové situace současného člověka. V oblasti vlastní inscenační tvorby nabídl přehlídkový program širokou paletu režijních postupů od pouhé realizace textu až k promyšlenému hledání podstaty situací, jednání, nacházení přesného určení žánru, jevištního tvaru a významné jevištně herecké spolupráce i komediální tvořivosti. Herecká složka inscenací přinesla několik vynikajících výkonů v rámci celého amatérského divadla, ale i v ostatních případech se snažila o výkony poctivé a mající ambice o postavách něco bohatšího vypovědět. V oblasti scénografie inscenace naznačily značný rozptyl od vědomě vytvářeného prostoru pro hru s prostředky pomáhajícími k realizaci zvoleného žánru až k inscenaci, kde scénografie příliš nepomohla“ – toť jazyk seriózního tisku! Tak si už dnes moc nepočteme...
V závěrečné zprávě se připomněly i zajímavosti letošního Vysokého – např. velká účast souborů, které zde hrály poprvé, z devíti hodnocených čtyři! Některé překvapily a svou tvořivostí obohatily průběh festivalu. Nové soubory si odnášejí z přehlídky i okouzlení místem, tradicí a dalšími divadelními kontakty. Opět byla vyprodaná představení, která živě rezonovala s jevištěm.
A cože vlastně bylo k vidění? Soubor TJ Sokol z Bozkova objevil téměř zapomenutou komedii Rudy Maříka Když služebnictvo stávkuje, autora píšícího pod různými jmény pro pražské scény dvacátých let, překvapivě řemeslně dobře vystavěnou a jevištně nosnou. Soubor působil sympaticky svojí upřímností, důsledně se držel textu hry, nesnažil se ho nějak bohatěji interpretovat a v situacích ho citlivě předvedl. Soubor z Bozkova dokládá, že i tento typ divadla má svůj nesporný význam.
Past na myši od Agathy Christie – uzavřená společnost různých charakterů, noc, sněhová bouře, ztráta komunikace se světem – ó, jak nádherná situace pro vraždu. V inscenaci DS Bří Mrštíků z Boleradic ji režisér (Jiří Merlíček Hustopečský) buduje v přehledné, logické a zajímavé mizanscéně, vede herce k průběžnosti vnitřního i vnějšího jednání. Ke škodě však nezbytný humor hledá vnějšími prostředky a křečovitou komikou některých postav. K výrazným výkonům patří především detektiv seržant Trotter Zbyňka Hádera a major Metcalf v podání Jana Korába. Kdyby se podařilo sjednotit herecký styl, mohlo mít představení ještě výraznější divácký ohlas.
Camolettiho komedie Na správné adrese souboru z Městečka Trnávky překvapila režijním pochopením žánru (Ludmila Kučerová), přesným scénografickým řešením (Jana Trantírková) a bohatě komediálně rozehranými situacemi s přesnou partnerskou komunikací – zvláště pánských představitelů (Jaroslava Červinka, Ondřeje Čecha a Martina Pospíšila). Pominout nelze, že ve výrazně lechtivých situacích zachovala režisérka dobrou mírou vkusu. Herecké zkušenosti dámské části souboru nejsou tak bohaté a některé postavy ani přesně typově obsazené, přesto přispěly k velkému ohlasu inscenace.
S menším úspěchem se setkal soubor z Velkých Opatovic a jeho inscenace Feydeauova Dámského krejčího. Nepodařilo se mu důsledně realizovat zvolený žánr, vše bylo do značné míry hráno s urputností, křikem, neposloužila příliš ani scéna z černého klotu. Přesto se diváci bavili, především některými hereckými výkony (Moulineaux Petra Prossera), méně celkovým vyzněním inscenace.
Zcela jiného rodu byla Cartwrightova hra Dva souboru Prkno z Veverské Bítýšky. Velmi originální struktura textu vypovídala o lidech v hospodě na periferii, na nichž se podepsal osud a kteří zoufale hledají osu své vlastní existence. V hospodě Svět se odehrávají příběhy lidí s odlišným osudem, jež v herecké proměně zobrazují představitelé dvou hlavních rolí. Přes některé nejasnosti řádu komunikace s divákem dosahují oba herci (Saskia Mišová a Jan Říha) mimořádného účinku schopností herecké proměny, oscilací mezi tragikou a komikou, hluboce vzrušujícím a bohatým vnitřním životem, skvělou partnerskou komunikací i v nejjemnějších odstínech. Ke zcela mimořádnému ohlasu inscenace přispěla i znamenitá režijní práce Pavla Vašíčka.
Z Návštěvních hodin Felixe Mitterera (původně čtyř příběhů) hraje soubor Na Štaci z Němčic tři – pod společným názvem Návštěvní doba. S vážným úsilím inscenuje autora, který se sociologickou přesností a s hlubokou účastí řeší existenční, duchovní i citové problémy současného člověka. Míra citlivosti k příčinám a následkům zvratů lidských osudů je východiskem pro režijně-hereckou spolupráci, v řadě situací dosahující výrazné jevištní pravdivosti (Zdenka Gregorová jako Vražednice, Jiří Chytil jako Stařec a Vendula Slámová jako Dcera), v některých dalších výkonech zůstává herecký projev spíše na hranici komunikace. Režisér připsal postavu Osudu, jež měla dát večeru pevný rámec, v tomto tvaru inscenace však působí poněkud nadbytečně a se strukturou textu nepropojeně. To však nezměnilo nic na dobrém diváckém ohlasu, který poslání autora dobře porozuměl.
Soubor Mrsťa Prsťa z Kouřimi inscenoval dvě povídky z Dahlových Milostných rošád, a to způsobem, který jej úspěšně provází při účinkování na řadě divadelních přehlídek. Vlastní děj s překvapivou pointou realizoval neobyčejně zajímavě různými výrazovými prostředky – činohrou, pantomimou, tancem, improvizací i stínohrou. Vše má jevištní vtip a radost ze hry. Letité působení Martina Drahovzala jako režiséra a jeho systematická umělecko-pedagogická spolupráce se souborem přináší dlouhodobě průkazné výsledky. Inscenace mohla být možná lépe vystavěna, snad i trochu zkrácena, ale to nemění nic na spontánním přijetí Mrsti Prsti u diváků všech generací.
Sextánky z Nových Homolí vtrhly do Vysokého jako uragán a vyvrátily veškeré obavy z dramatizace románu červené knihovny Viléma Neubauera z konce dvacátých let. Vypravěčka a současně i režisérka Stanislava Kočvarová, uchvácena textem (znamenitě ho i sama přednáší), se autenticky podílí na organizaci a průběhu představení – osobními vstupy, znamenitým komentováním vlastního textu i situací. Ty nejsou jen ilustrací vyprávěného, jsou skutečnými divadelními situacemi vytvořenými s obdivuhodnou nápaditostí, s humorem a v úsměvné parodické rovině – mužská část souboru je prezentována fotografiemi „oblečenými do šatů“ jako reklamní stojan. Herečky s nimi hrají, hrají za ně (a jsou dabovány), což vytváří mimořádně zajímavou stylovou složku inscenace. Žačky lycea i jejich profesorky zůstávají samy sebou, tedy spolkem dam, které věkem samozřejmě mnohonásobně převyšují věk sextánek, ale každá je jiná, všechny dohromady pak okouzlující. Nad tím vším tvořivost, nakažlivá vitalita, radost z divadla a uchvácené publikum.
Anglický Feydeau Robin Hawdon dal záminku souboru J.K.Tyla z Meziměstí k inscenaci hry Úžasná svatba. Hra sama není tak dokonale vystavěna, příběh je trochu komplikovaný a jeho vývoj je dán spíš vůlí autora než logikou jednání postav. Režisérka ale pracuje v přehledném aranžmá a spolu s herci vytváří dobrý základ komediálních situací. Inscenaci dominuje výkon Pavla Nováka v postavě Billa, který má pro tento žánr dostatek pohyblivosti, temperamentu a schopnosti přesně pointovat situaci. Ostatní postavy se k němu snaží velmi poctivě doladit, avšak menší výraznost mluvního projevu a ne zcela průkazná míra komediálního temperamentu, zvláště mladých, jinak velmi půvabných hereček, způsobuje určitou nevyrovnanost představení, které mělo ovšem značný divácký úspěch.
Prostě na letošním Vysokém, na Krakonošově divadelním podzimu se dařilo více či méně, publikum ale všechny inscenace přijalo velmi vřele a některé dokonce nadšeně. Tož, co přát si více? Slovo „fádni“ z úvodu k této zprávě předsedy poroty beru zpět! A na závěr ještě poznámku – rodinné prostředí tohoto festivalu každodenně okouzlovali „uvaděči“ vtipní glosátoři večera, tu básničkou, tu hereckou akcí, dialogem, kostýmováni, navoněni, perfektní jevištní řečí vybaveni a mladí a krásní. To se také nevidí, jen ve Vysokém, jehož soubor má pěknou mládež...
Na návrh odborné poroty XXXVIII. národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou Krakonošova divadelního podzimu 2007 jsou doporučeny do programu Jiráskova Hronova 2008 tyto inscenace bez uvedení pořadí:
Inscenace hry Jima Cartwrighta Dva v provedení Divadelního spolku Prkno, Veverská Bítýška, inscenace hry Viléma Neubauera Sextánky v provedení Ženského amatérského spolku Nové Homole.
Alexandr Gregar
(s využitím závěrečné zprávy poroty prof. Františka Laurina)
Vysoké nad Jizerou poosmatřicáté! Jen první ročník byl mimo Krakonošovu zahrádku! A tak za dva roky se bude na hranici Jizerských hor a Krkonoš slavit, že přehlídka tak dlouho vydržela. A místní i přespolní tomu přejí. Především soubory, kterým se tu tradičně dostává příjemného pohostinství i zábavy, kterou jinde nezažijí. Pro mnohé bude nošením sov do Athén připomínat tradiční Sejkorák, objíždění náměstí při loučení a řadu taškařic, letos např. kuriózní závody v zatloukání hřebů, jichž se zúčastnila i celá porota. Mezi rituály samozřejmě patří zajít na půdičku, na kyselo, pokoukat po horách i výletovat – kde jinde na divadelní přehlídce se vám to přihodí (já např. objevil Jizerku, slatinnou vrchovinu, úžasný kus kraje!).
Rituálem jsou samozřejmě i každodenní rozbory představení s porotou, jichž se rituálně zúčastňuje soubor, seminaristé a pár dlouholetých příznivců, na stejné židličce po léta sedává pan Hejral nejstarší, kuchyňka vaří čaj a kávu, letos dokonce i Áša na pár dní přijel. Úderem půl desáté generál Zakopal zavelí (opozdilci jsou peskováni), pak každý z porotců slovo přičiní, je vyzván soubor, je vyzván Ruda Felzmann náčelník to půdařů (nejde o zločince, to jen tak říkáme seminaristům, co na půdičce po představení otálejí s návštěvou Hasičárny a rozebírají tu co, proč a jak...). Ale bylo i Vysoké nové – další seminář mladých tvořili gymnazisté ze Semil, zúčastnili se představení, besed, měli i praktickou divadelní výuku... Klub režisérů SČDO, jenž tvořilo sedmnáct účastníků, měl letos téma Principy a sestava kabaretního programu.
Vysoké se taky ovšem globalizuje, zpravodaj Větrník zbulvárněl. Mohli jsme v něm číst i takové titulky jako „Za bílého dne namol – odhalení v horském městečku!“ nebo „Skandál – Motýlci nás klamali!“ či „Podvody na přehlídce – nejvyšší představitelka strůjcem nekalých praktik“, dokonce „Masakr Indiánů ve vysockém divadle“ (o tom, jak čelila nepočetná skupina techniků zákeřnému útoku veliké přesily Indiánů, kteří si dokonce přinesli pár rakví, nakonec je však použili technici... ).
Zpráva poroty, z pera prof. Františka Laurina, byla proti tomu naprosto fádní – psalo se v ní např., že „letošní přehlídku průkazně charakterizovalo široké rozpětí dramaturgie souborů – od komedií, frašek, detektivky až k hlubokým sondám do lidských osudů týkajících se existencionální i citové situace současného člověka. V oblasti vlastní inscenační tvorby nabídl přehlídkový program širokou paletu režijních postupů od pouhé realizace textu až k promyšlenému hledání podstaty situací, jednání, nacházení přesného určení žánru, jevištního tvaru a významné jevištně herecké spolupráce i komediální tvořivosti. Herecká složka inscenací přinesla několik vynikajících výkonů v rámci celého amatérského divadla, ale i v ostatních případech se snažila o výkony poctivé a mající ambice o postavách něco bohatšího vypovědět. V oblasti scénografie inscenace naznačily značný rozptyl od vědomě vytvářeného prostoru pro hru s prostředky pomáhajícími k realizaci zvoleného žánru až k inscenaci, kde scénografie příliš nepomohla“ – toť jazyk seriózního tisku! Tak si už dnes moc nepočteme...
V závěrečné zprávě se připomněly i zajímavosti letošního Vysokého – např. velká účast souborů, které zde hrály poprvé, z devíti hodnocených čtyři! Některé překvapily a svou tvořivostí obohatily průběh festivalu. Nové soubory si odnášejí z přehlídky i okouzlení místem, tradicí a dalšími divadelními kontakty. Opět byla vyprodaná představení, která živě rezonovala s jevištěm.
A cože vlastně bylo k vidění? Soubor TJ Sokol z Bozkova objevil téměř zapomenutou komedii Rudy Maříka Když služebnictvo stávkuje, autora píšícího pod různými jmény pro pražské scény dvacátých let, překvapivě řemeslně dobře vystavěnou a jevištně nosnou. Soubor působil sympaticky svojí upřímností, důsledně se držel textu hry, nesnažil se ho nějak bohatěji interpretovat a v situacích ho citlivě předvedl. Soubor z Bozkova dokládá, že i tento typ divadla má svůj nesporný význam.
Past na myši od Agathy Christie – uzavřená společnost různých charakterů, noc, sněhová bouře, ztráta komunikace se světem – ó, jak nádherná situace pro vraždu. V inscenaci DS Bří Mrštíků z Boleradic ji režisér (Jiří Merlíček Hustopečský) buduje v přehledné, logické a zajímavé mizanscéně, vede herce k průběžnosti vnitřního i vnějšího jednání. Ke škodě však nezbytný humor hledá vnějšími prostředky a křečovitou komikou některých postav. K výrazným výkonům patří především detektiv seržant Trotter Zbyňka Hádera a major Metcalf v podání Jana Korába. Kdyby se podařilo sjednotit herecký styl, mohlo mít představení ještě výraznější divácký ohlas.
Camolettiho komedie Na správné adrese souboru z Městečka Trnávky překvapila režijním pochopením žánru (Ludmila Kučerová), přesným scénografickým řešením (Jana Trantírková) a bohatě komediálně rozehranými situacemi s přesnou partnerskou komunikací – zvláště pánských představitelů (Jaroslava Červinka, Ondřeje Čecha a Martina Pospíšila). Pominout nelze, že ve výrazně lechtivých situacích zachovala režisérka dobrou mírou vkusu. Herecké zkušenosti dámské části souboru nejsou tak bohaté a některé postavy ani přesně typově obsazené, přesto přispěly k velkému ohlasu inscenace.
S menším úspěchem se setkal soubor z Velkých Opatovic a jeho inscenace Feydeauova Dámského krejčího. Nepodařilo se mu důsledně realizovat zvolený žánr, vše bylo do značné míry hráno s urputností, křikem, neposloužila příliš ani scéna z černého klotu. Přesto se diváci bavili, především některými hereckými výkony (Moulineaux Petra Prossera), méně celkovým vyzněním inscenace.
Zcela jiného rodu byla Cartwrightova hra Dva souboru Prkno z Veverské Bítýšky. Velmi originální struktura textu vypovídala o lidech v hospodě na periferii, na nichž se podepsal osud a kteří zoufale hledají osu své vlastní existence. V hospodě Svět se odehrávají příběhy lidí s odlišným osudem, jež v herecké proměně zobrazují představitelé dvou hlavních rolí. Přes některé nejasnosti řádu komunikace s divákem dosahují oba herci (Saskia Mišová a Jan Říha) mimořádného účinku schopností herecké proměny, oscilací mezi tragikou a komikou, hluboce vzrušujícím a bohatým vnitřním životem, skvělou partnerskou komunikací i v nejjemnějších odstínech. Ke zcela mimořádnému ohlasu inscenace přispěla i znamenitá režijní práce Pavla Vašíčka.
Z Návštěvních hodin Felixe Mitterera (původně čtyř příběhů) hraje soubor Na Štaci z Němčic tři – pod společným názvem Návštěvní doba. S vážným úsilím inscenuje autora, který se sociologickou přesností a s hlubokou účastí řeší existenční, duchovní i citové problémy současného člověka. Míra citlivosti k příčinám a následkům zvratů lidských osudů je východiskem pro režijně-hereckou spolupráci, v řadě situací dosahující výrazné jevištní pravdivosti (Zdenka Gregorová jako Vražednice, Jiří Chytil jako Stařec a Vendula Slámová jako Dcera), v některých dalších výkonech zůstává herecký projev spíše na hranici komunikace. Režisér připsal postavu Osudu, jež měla dát večeru pevný rámec, v tomto tvaru inscenace však působí poněkud nadbytečně a se strukturou textu nepropojeně. To však nezměnilo nic na dobrém diváckém ohlasu, který poslání autora dobře porozuměl.
Soubor Mrsťa Prsťa z Kouřimi inscenoval dvě povídky z Dahlových Milostných rošád, a to způsobem, který jej úspěšně provází při účinkování na řadě divadelních přehlídek. Vlastní děj s překvapivou pointou realizoval neobyčejně zajímavě různými výrazovými prostředky – činohrou, pantomimou, tancem, improvizací i stínohrou. Vše má jevištní vtip a radost ze hry. Letité působení Martina Drahovzala jako režiséra a jeho systematická umělecko-pedagogická spolupráce se souborem přináší dlouhodobě průkazné výsledky. Inscenace mohla být možná lépe vystavěna, snad i trochu zkrácena, ale to nemění nic na spontánním přijetí Mrsti Prsti u diváků všech generací.
Sextánky z Nových Homolí vtrhly do Vysokého jako uragán a vyvrátily veškeré obavy z dramatizace románu červené knihovny Viléma Neubauera z konce dvacátých let. Vypravěčka a současně i režisérka Stanislava Kočvarová, uchvácena textem (znamenitě ho i sama přednáší), se autenticky podílí na organizaci a průběhu představení – osobními vstupy, znamenitým komentováním vlastního textu i situací. Ty nejsou jen ilustrací vyprávěného, jsou skutečnými divadelními situacemi vytvořenými s obdivuhodnou nápaditostí, s humorem a v úsměvné parodické rovině – mužská část souboru je prezentována fotografiemi „oblečenými do šatů“ jako reklamní stojan. Herečky s nimi hrají, hrají za ně (a jsou dabovány), což vytváří mimořádně zajímavou stylovou složku inscenace. Žačky lycea i jejich profesorky zůstávají samy sebou, tedy spolkem dam, které věkem samozřejmě mnohonásobně převyšují věk sextánek, ale každá je jiná, všechny dohromady pak okouzlující. Nad tím vším tvořivost, nakažlivá vitalita, radost z divadla a uchvácené publikum.
Anglický Feydeau Robin Hawdon dal záminku souboru J.K.Tyla z Meziměstí k inscenaci hry Úžasná svatba. Hra sama není tak dokonale vystavěna, příběh je trochu komplikovaný a jeho vývoj je dán spíš vůlí autora než logikou jednání postav. Režisérka ale pracuje v přehledném aranžmá a spolu s herci vytváří dobrý základ komediálních situací. Inscenaci dominuje výkon Pavla Nováka v postavě Billa, který má pro tento žánr dostatek pohyblivosti, temperamentu a schopnosti přesně pointovat situaci. Ostatní postavy se k němu snaží velmi poctivě doladit, avšak menší výraznost mluvního projevu a ne zcela průkazná míra komediálního temperamentu, zvláště mladých, jinak velmi půvabných hereček, způsobuje určitou nevyrovnanost představení, které mělo ovšem značný divácký úspěch.
Prostě na letošním Vysokém, na Krakonošově divadelním podzimu se dařilo více či méně, publikum ale všechny inscenace přijalo velmi vřele a některé dokonce nadšeně. Tož, co přát si více? Slovo „fádni“ z úvodu k této zprávě předsedy poroty beru zpět! A na závěr ještě poznámku – rodinné prostředí tohoto festivalu každodenně okouzlovali „uvaděči“ vtipní glosátoři večera, tu básničkou, tu hereckou akcí, dialogem, kostýmováni, navoněni, perfektní jevištní řečí vybaveni a mladí a krásní. To se také nevidí, jen ve Vysokém, jehož soubor má pěknou mládež...
Na návrh odborné poroty XXXVIII. národní přehlídky venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou Krakonošova divadelního podzimu 2007 jsou doporučeny do programu Jiráskova Hronova 2008 tyto inscenace bez uvedení pořadí:
Inscenace hry Jima Cartwrighta Dva v provedení Divadelního spolku Prkno, Veverská Bítýška, inscenace hry Viléma Neubauera Sextánky v provedení Ženského amatérského spolku Nové Homole.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.