Strotzer, M.: DIVIDÝLKO Slaný. In: Divadla svítící do tmy II. ( Též soupis inscenací 1973-1975.) Praha, NIPOS 2007

DIVIDÝLKO SLANÝ

Milan Strotzer


Dividýlko Slaný je jeden ze dvou souborů tzv. malých jevištních forem, který se stal stálicí na více jak třicet let a jeho existence trvá. Tím druhým je Divadlo Schod ve Valašském Meziříčí v čele s Josefem Fabiánem.
Počátek jeho historie spadá do roku 1971, kdy několik lyrických duší z čirého pocitu, že se konečně musí něco dít, dalo ve Slaném vzniknout souboru HloDoStaSáHoVo divadlo poezie. Název byl dán začátečními písmeny příjmení členů uskupení: Jaroslav Hložek, Libor Dobner, Jana Staňková, Radek Sábl, Václav Holeček a Olga Vomastková. První poetické večery byly věnovány jednak autorům renomovaným (Fr. Villon, J. Wolker, V. Nezval), jednak básnickým zelenáčům z nejbližšího okolí. Přes veškerou snahu hráli protagonisté proti publiku vesměs v početní převaze. Vlastní vznik Dividýlka inicioval rozvoj divadel malých jevištních forem v předchozím desetiletí. Inspirací tu bylo především pražské Divadlo Semafor s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem a zprostředkovaně celá paleta malých scén (většinou naživo nespatřených) včetně „klasiků“ V W. Svoji nemalou roli tu dozajista sehrálo klima Šrámkova Písku, přehlídky divadel malých jevištních forem. Výmluvně to dokládá zamyšlení Jaroslava Hložka, jednoho z těch, kdo Dividýlko založil, utvářel, a ono jeho:
Pouhý rok poté, kdy jsem s několika podobně postiženými výstředníky založil postpubertální spolek recitátorů, narukoval jsem do Písku na vojnu. Pro nepamětníky podotýkám, že „za železnou oponou harašili zbraněmi imperialisté“, takže permanentně bojově připravení vojclové mohli na vycházku tak jednou za měsíc. A právě z tříště vzpomínek na totální pakárnu jasně září osudový okamžik – „satori u nebeské brány“. V rámci kult-polit-propag práce jsem byl uvolněn na Šrámkův Písek. Stačilo přejít nejstarší most přes Otavu a byl jsem v jiné galaxii. Místo degenerovaných feldkurátů náhle mladí oslňující intelektuálové s řídkým vousem a nezbytnou dýmkou. Místo buzeroidních kaprálů, vítajících den řevem co ptáci zpěvem, krásné slečny v minisukních. Rudou Pévéesku nahradila na tři dny scéna se štaflemi a s krabicemi, průvodní to znak byvší avantgardy. A já sál s rozšířenými nozdrami tu nádherně divadelní (a civilní) atmosféru plnou jiskření i pseudointelektuálních plků jako ťava vodu po cestě Saharou. A záviděl. Jak já jim záviděl. Snažil jsem se „ohřát alespoň dva prstíčky“, ale Smolíčkové mezi sebe khaki jeskyňku nepustili a Hlodostasáhovo divadlo poezie nikomu nic neříkalo. A tak (přátelé, odpusťte) vzniklo Dividýlko. Z touhy být taky na druhé straně forbíny a ukázat jim, že... Toliko tedy o závisti.
A pak šly roky (zajímavé, že už se nedodává kam) a s nimi přicházeli a odcházeli spolutragédi a spolumimové. A lepší hry. Závratná světská sláva překročila hranice města, okresu, zeměkoule (z tebe taky). Pychli jsme, usínali na vavřínech, vstávali z popela. Jo, a taky se konečně dostali na Šrámkův Písek. A bylo nám tleskáno, spíláno, zakazováno i doporučováno. Oslňující intelektuálové, již vesměs bezvousí a bezdýmkoví (móda se mění), se zlobně tázali, zda kostýmy jsou stylotvorné a zda paradigma v „mizanscéně“ je spíše ontologické či analogické. Ale už jsme byli jaksi za horizontem závisti a těšilo nás víc, že se lidé smějí a dvě hodiny se přestávají bát. Škoda jen těch hezkých slečen v minisukních. Toliko tedy o stárnutí a změnách motivace.
Po zmíněném iniciačním období došlo v roce 1973 k příchodu nových členů. Především je třeba jmenovat Jiřího Šímu, strojního inženýra a pedagoga střední průmyslové školy, který se stal autorem, scenáristou, interpretem etc., ale hlavně oporou souboru a partnerem Jaroslavu Hložkovi, tč. knihkupci, nyní místostarostovi Slaného, který je po celou dobu existence Dividýlka jeho principálem. Postupně přicházeli další inženýři a techničtí kádři, např. Jan Holub, Oldřich Javořík, plemenář Milan David, rozhlasový žurnalista Stanislav Berkovec, který měl kromě hraní většinou na starosti scénografii. Soubor získal i schopné hudebníky Karola Hevessyho a Karla Dandu a představitelky něžného pohlaví Milenu Merklovou, Alenu Neumannovou a Hanu Šímovou atd., atd. Uvést všechny členy souboru by vydalo na dlouhý seznam asi stovky jmen a nejrůznějších civilních zaměstnání, mezi nimiž nechyběly zdravotní sestry, jakož i dělnické profese.
Čerstvé síly, především příchod Jiřího Šímy, znamenaly „kýžené přehození výhybky na kolej humoru a vlastních dramatických textů“. Soubor se v roce 1974 přejmenoval na Dividýlko. Nově nastoupená cesta a její první pořady, převážně textappealového charakteru s vlastní písňovou tvorbou, přilákaly nové posily jak na jeviště, tak do hlediště. Za prvních dvanáct let trvání Dividýlka vznikly více než čtyři desítky pořadů a inscenací, přestala být nouze o diváky, ba naopak poptávka převýšila nabídku. Snad bude užitečné, zrekapitulovat na tomto místě

Inscenace Dividýlka v letech 1973–1985:

(Sezona 1973/74 ještě pod názvem Hlodostasáhovo divadlo)
1973/74 VEČERY POEZIE – Fraçois Villon, Jiří Wolker, Vítězslav Nezval
1973/74 RUCE VZHŮRU, BOYS – J. R. Pick
1973/74 TRAMPSKÁ ROMANCE

1974/75 AUTORSKÝ VEČER POEZIE
1974/75 SLOKY LÁSKY – Stěpan Ščipačov
1974/75 BEZ PUDRU
1974/75 CO JSME VÁM NAMLELI
1974/75 PŘED ŠTĚDRÝM VEČEREM
1974/75 POD KLENBOU / GROGGY

1975/76 ŠKOLA, MÉ ŠTĚSTÍ
1975/76 FRANTIŠEK HRUBÍN
1975/76 LÍPY – Miroslav Florián
1975/76 VÁNOCE V KLUBU
1975/76 PÍSNĚ KOSMICKÉ – Jan Neruda
1975/76 ŘEKNI MI NĚCO HEZKÉHO – Jiří Karen
1975/76 JAK SE CHODÍ ZA HOLKAMA – Václav Bárta
1975/76 ŠŠ – ČAČA – UHH – ÁHH

1976/77 NETOUŽÍM PO RÁJI – V. Lucemburský
1976/77 BLUES O ŽIVÉ VODĚ – Jiří Suchý
1976/77 ČERNOŠSKÁ POEZIE – J. Kos
1976/77 ŽENA, DELFÍN, MUŽ
1976/77 DON ŠAJN
1977/78 SNĚŽENÍ
1977/78 SKLEROTICKÁ HISTORIE – I. Koulová
1977/78 ELEKTRICKÁ SESLE – Jiří Šíma, premiéra 31. 3. 1978)
1977/78 OBČERSTVENÍ ZDARMA

1978/79 BREVÍŘ LÁSKY – MUDr. Urban
1978/79 KDO JE VINEN? – Npor. Dočekal
1978/79 BĚSOVÉ MOŘSKÝCH HLUBIN – J. Fingerhut, J. Šíma, premiéra 22. 12. 1978
1978/79 KYTKA ZA KLOBOUK – Jan Neruda
1978/79 TEXTAPPEAL

1979/80 POTYČKY S PARAGRAFEM – JUDr. Cingroš
1979/80 Z POHÁDKY DO POHÁDKY ANEB BYLI JEDNOU DVA – Jiří Šíma, premiéra 22. 12. 1979
1979/80 (NE)SMYSL PRO HUMOR – Dividýlko comp.
1979/80 PŘEPADENÍ CENTRÁLNÍ BANKY – Jiří Suchý, W V, premiéra 28. 1. 1980

1981/82 JAK JSEM VYHRÁL VÁLKU – Patrick Ryan, Jiří Šíma, premiéra 19. 12. 1981
1981/82 POVIDLA Z DIVIDLA

1982/83 VEČEŘE S THÁLIÍ – Dividýlko comp., premiéra 24. 9. 1982
1982/83 TEN ČAS SE VRACÍ – Fráňa Šrámek
1982/83 STATUS QUO – Jiří Šíma, premiéra 27. 5. 1983

1983/84 ZÚČTOVÁNÍ
1984/85 PEL – MEL

Po určité fázi existence Dividýlka, tak asi v roce 1977, se jeho „otec–zakladatel“ a režisér J. Hložek spolu s J. Šímou a dalšími kmenovými členy souboru zamýšleli nad tím, jak jinak, jak dál. Zamyšlení vyústilo v pokus o autorské divadlo. Uvedení Sklerotické historie, vaudevillové Elektrické sesle, potencionálního hororu Běsové mořských hlubin, pohádkové revue Z pohádky do pohádky aneb Byli jednou dva a kabaretu Večeře s Thálií bylo nejen vykročením na výsostnou půdu autorského divadla, ale současně prověrkou schopností a snahou o nalezení svébytné tváře souboru a jeho osobitého stylu. Ruku v ruce s tím také usilováním o povznesení na vyšší úroveň autorskou i interpretační. Někteří členové souboru absolvovali koncem 70. let kurz LK SKKS věnovaný autorskému divadlu, vedený Jarmilou Černíkovou–Drobnou, s lektory Pavlem Fialou, Leou Janečkovou, Veronikou Matějovou a dalšími.
Takto napřené úsilí přineslo své ovoce. Nepochybně se to projevilo v sezoně 1981/82, kdy také došlo k razantnějšímu vykročení za hranice místa působení souboru, a sice s Šímovou dramatizací románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku (premiéra 19. 12. 1981). Hned v další divadelní sezoně už Dividýlko nenechalo divadelní veřejnost, a to ani odbornou, na pochybách o tom, že je tu nepřehlédnutelný a slibný ansámbl, od kterého se dá ledacos zajímavého očekávat. Uvedlo tehdy hru z vlastní autorské dílny Status quo, napsanou Jiřím Šímou. Stanulo s ní v roce 1983 poprvé na jevišti poděbradského FEMAD, což bylo v té době pro mnohé soubory víc než účast na Jiráskově Hronově. Objevilo se na FEMAD vedle ústecké Felzmannovy a zelenečské Bednárikovy Matky Kuráže, po boku vodňanské Šupiny a její Markéty Lazarové, spolu s Adamem stvořitelem pražského Anebdivadla a s brněnskou X-kou a její haškovskou inscenací Velitelem města Bugulmy. Nebylo to naposled. V roce 1986 se zúčastnilo FEMAD podruhé s inscenací nazvanou Hostina kanibalů. Téhož roku přivedla tato úspěšná inscenace Dividýlko také poprvé na Šrámkův Písek, kam ho souborové srdce táhlo snad úplně nejvíce. J. Šímovi se stala kostrou k napsání původní nové hry Nestroyova fraška Náčelník Večerní Vánek, jejíž děj je situován na ostrov nedotčený civilizací a obydlený kanibaly. Bylo to v té době odvážné, neboť diváci rychle pochopili, o jakém ostrově a kanibalech se hraje (premiéra 27. 9. 1985). Nestroyův příběh byl J. Šímovi a Dividýlku jen odrazovým můstkem pro bohatý sled odboček, které si téměř po vzoru scholy ludus kladly za cíl poučit diváky hrou. Základním principem tohoto „výchovně–vzdělávacího“ pořadu, jak hru autor sám v podtitulku označil, byla spontánní tvořivá kolektivní hra. Dividýlku se podařilo vytvořit optimální hrací prostor, v němž ústřední mnohovýznamovou rekvizitou a scénickým objektem zároveň byla duše z traktorové pneumatiky. Scénografii utvářela i herecká pohybová složka. Inscenace byla plná originálních nápadů, působících navíc spontánně, jako by se právě v hracím prostoru zrodily. Hostinou kanibalů se Dividýlko nepochybně dobralo osobitého stylu, charakterizovaného značnou mírou tvořivé hravosti, schopnosti nadsázky, humorného a ironického pohledu na soudobé poměry.
Z nastoupené cesty Dividýlko neslevilo ani v dalších inscenacích. V sezoně 1989/90 následovala hra s názvem Vyšetřování případu podvodného revizora (premiéra 23. 2. 1990). Šímovo výrazné přepracování Gogolova Revizora bylo založeno na vyšetřování–rekonstrukci případu podvodného revizora. Otevřelo prostor pro vlastní textové a situační variace Gogolovy fabule, ale i mimo ni. Dalo příležitost k uplatnění gejzírů slovních hříček a kalambúrů, ale také nápadů k akční scénografii, jež vyvrcholily ve scéně oslavné jízdy revizora městem. L. Richter označil inscenaci ve své recenzi za překypující hrnec přesně zacílené srandy. V roce 1990 se soubor dočkal s Vyšetřováním případu podvodného revizora prvního vystoupení na Jiráskově Hronově. Inscenace patřila k tomu nejlepšímu, co mohl hronovský festival svým návštěvníkům nabídnout.
13. 3. 1992 uvedlo Dividýlko premiéru původní hry J. Šímy Na jedné lodi. Hra s humorem a satirickým ostřím postihovala soudobou společenskou situaci na půdorysu biblického příběhu o potopě světa a Noemově arše. Soubor se s ní podruhé zúčastnil Šrámkova Písku (1992).
Další inscenace byla vykročením na půdu nonverbálního divadla. Pod titulem Periféerie aneb Veselé obrázky z bahna velkoměsta (premiéra 31. 10. 1992) soubor přišel s nonverbální koláží nápaditých etud a black-outů. Úspěšně s ní vystoupil na Jiráskově Hronově 1993.
Do třetice se Dividýlko prezentovalo na Šrámkově Písku v roce 2004 autorským počinem Milana Davida 0,1 kg meronu aneb Kšeft umírající matky češtiny. Inscenaci vévodil humor, vyvěrající z hraní si se slovy a slovními spojeními a jejich významy, odkazující k poetismu a dadaismu.
Vedle inscenací vzpomenutých výše v souvislosti s účastí na vrcholových divadelních přehlídkách vytvořilo Dividýlko v sezoně 1990/91 scénickou koláž nazvanou 100 zvířat v nočním městě, v sezoně 1993/94 obnovenou premiéru hry Jak jsem vyhrál válku a Šímův jevištní přepis sedmi povídek izraelského humoristy Ephraima Kishona pod názvem Židovský poker, který Dividýlko připravilo jako poeticko-satirický kabaret o tom, že hrát si na něco, čím nejsme, blufovat sebe a své okolí, vede vždycky k prohře (premiéra 19. 3. 1994). V sezoně 2001/02 uvedlo hru J. Šímy na motivy Woody Allena Bedřich raději jódluje, již charakterizovaly vodopády slovních spojení, překvapivých situací a gagů, tvořivá práce scénografická, v níž hra (hravost) byla prostředkem i tématem. Soubor ji uvedl na Divadelní Třebíči v r. 2002.
Úspěšná hronovská představení otevřela Dividýlku cestu na zahraniční festivaly. První účast na prestižní divadelní akci v cizině, a také velký úspěch na mezinárodním fóru soubor zaznamenal na Světovém festivalu amatérského divadla v norském Haldenu v roce 1991 s inscenací Vyšetřování případu podvodného revizora. Následovala pak neméně úspěšná účast na dalších mezinárodních festivalech: v Belgii na Estivades ´91 a znovu tamtéž v roce 1994, na přehlídce v belgickém Liège v roce 1992, dále pak v německém Korbachu na Theater Woche ´93 a ´95, ve francouzském Saint-Louis na Theatra ´93, v rakouském Heidenreichsteinu na festivalu mladých divadel v roce 1996. S inscenací Periféerie Dividýlko reprezentovalo české amatérské divadlo v roce 1997 na festivalu Divadlo bez hranic ve Weidhofenu nad Thayou v Rakousku.
Svá představení Dividýlko, krom již jmenovaných, uvedlo na řadě divadelních přehlídek tuzemských, např. na MADIM v Mostě, Slovenských gagoch v Kremnici, Kopřivnické kopřivě aj., přičemž téměř všechny jeho inscenace počínaje rokem 1986 „startovaly“ na středočeské přehlídce Wintrův Rakovník. Nejedna inscenace se dočkala obdivuhodného počtu repríz. Hostina kanibalů se hrála cca 90x, Vyšetřování případu podvodného revizora a Jak jsem vyhrál válku mají cca 70 repríz, Periféerie cca 45, 0,1 kg meronu cca 40, Status quo a Židovský poker cca 25.
Soubor natočil s režisérem Petrem Skálou v sezoně 1984/85 krátký film, monotematicky zaměřený filmový týdeník nazvaný Dividýlko. Některé členy souboru lze vidět v epizodních rolích ve filmech Jana Švankmajera Otesánek, Lekce Faust a Šílení. V roce 2003 Dividýlko vydalo CD s písničkami ze svých inscenací z let 1973–2003.
Vitalitu a výdrž Dividýlka vysvětluje Jaroslav Hložek, maje přitom na mysli Jiřího Šímu, v rozhovoru pro AS 1998, č. 6: Největší zásluhu si ale přičítáme za to, že když jednomu začne docházet síla a chuť pokračovat, ten druhý bývá zrovna „ve formě“ a přenese to nakažlivě zpátky na prvního. A tak to na střídačku táhneme dál…
Dividýlko mělo domovskou scénu téměř po celou dobu své existence v prostorách někdejšího ZK ROH na dnešním Masarykově náměstí ve Slaném. Po šestadvaceti letech bylo nuceno své působiště opustit. Původně se zdálo, že natrvalo, neboť objekt bývalého kulturního domu se město rozhodlo prodat. Situace se však vyřešila prodejem s břemenem. Nicméně po dobu rekonstrukce budovy na nynější hotel Hejtmanský dvůr musel soubor objekt na čas opustit. Po asi dvouletém působení v náhradních prostorách v nevyužívané budově bývalého hotelu Pošta na témže náměstí se Dividýlko vrátilo do místa, které pro něj i jeho diváky mělo a má nepostradatelný genius loci.