Luděk Richter, 50 loutkářských Chrudimí, Praha 2001 str. 161
ZUŠ Žamberk
LS literárně-dramatického oboru ZUŠ Petra Ebena Žamberk začaly pracovat r. 1988 s příchodem Olgy Strnadové na tuto školu. Dlouho bývaly uváděny jako DĚTSKÝ LOUTKÁŘSKÝ SOUBOR LDO ZUŠ Žamberk, později začaly používat názvů příhodných pro různá ročníková uskupení: MEDVĚDI, MRAVENEC, KŘEPELKY apod.
Soubory o 3-8 hrajících tvoří ročně 1-3 drobnější nebo i větší inscenace (roku 1998 vedle plnoformátového Malého pralesa vzniklo dokonce 8 dalších drobniček), jejichž reprízovanost se velmi liší, mj. v závislosti na časových možnostech dětí (rodina, škola, sporty, zdraví...). Nejvíce se hrálo Za časů ušatých čepic (více než 30x, r. 1992 i na Světovém festivalu dětského divadla v Turecku) a podobně individuálka Sluníčko a dva kamarádi. Hrávají pro děti z MŠ, žáky ZŠ či důchodce a samozřejmě pro rodiče a vystupují také v rámci programů ostatních oborů ZUŠ. Charakter jejich LD a typy loutek odpovídají založení a možnostem hrajících dětí.
Na LCH vystoupili v hlavním programu 10x. Vynikající, emocionálně silnou voicebandovou adaptaci Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly tehdy jedenáctiletých dětí pod názvem Za časů ušatých čepic viděla LCH bohužel jen v rámci pouti 1991, ale další už vcelku pravidelně v hlavním programu: 1992 Ostrovy a Ve čtyřech, 1994 Medvědi, prasátka a ti druzí, 1995 Tulák domeček (obě kolektivní herecká cena). Skutečný triumf znamenal rok 1998: Čtyři drobničky získaly cenu za dětský herecký výkon a Malý prales - divadelně barvitý a emocionálně působivý obraz hledání sebe sama i kolektivu, k němuž člověk patří - cenu za inscenaci. Poté se Medvědi - parta 4 nejstarších děvčat rozešla po vysokých školách. 1999 se na LCH objevily inscenace dvou mladších skupin - Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit (Mravenec) a Pasáček vepřů a r. 2000 Na tom našem dvoře (Křepelky) a Jak Franta na čerchmanty vyzrál (Mravenec) - oceněné za herectví.
I když mají duchovně blízko k Céčku či Čmukařům, jdou od začátku svou vlastní cestou. Inscenace bývají prosté v prostředcích i výrazu, ale jsou naplněné loutkářským umem. Vždy je tu i téma přátelství a partnerství člověka s neživým světem. Soubor usiluje o poetické a syntetické divadlo, v němž významnou roli má nejen herec, ale i loutka a nejen akce, ale i slovo. Často jde o divadlo epizující či vyprávěné. Výraznou roli v inscenacích hrává též hudba (Karel Šefrna nebo O. Strnadová), realizovaná často spoluhrající režisérkou. Spolupracují také s choceňskou výtvarnicí Hanou Voříškovou. Dramaturgie jejích inscenací je výrazně ženská, což se projevuje už výběrem předloh: často se jedná o poezii, o lyrizující nepříliš dějové prozaické texty nebo o epické látky skladebné, volně sřetězené či přímo o jednotlivé drobnosti. Ženskost této dramaturgie se projevuje měkkostí, důrazem na náladu či pocit, někdy i nekonfliktností a bezdějovostí. Na druhé straně však O. Strnadová často obdivuhodně dokáže vyhmátnout či přímo dotvořit a hlavně pak jevištně zhmotnit dramaticko-divadelní nerv předlohy, a učinit tak dramatickými i texty totálně nedramatické. Malý prales je v tomto směru ukázkový.
Přínosem souboru je to, jak rozvíjí podněty, kdysi vnesené H. Bu-dínskou a rozvíjené později M. Mašatovou a dalšími, zvláště moderní herectví, v němž herec zůstává sám sebou a zároveň je barvitou, plastickou jevištní postavou, dále vztah mezi hercem a loutkou, jakož i objevování nových typů loutek.
LS literárně-dramatického oboru ZUŠ Petra Ebena Žamberk začaly pracovat r. 1988 s příchodem Olgy Strnadové na tuto školu. Dlouho bývaly uváděny jako DĚTSKÝ LOUTKÁŘSKÝ SOUBOR LDO ZUŠ Žamberk, později začaly používat názvů příhodných pro různá ročníková uskupení: MEDVĚDI, MRAVENEC, KŘEPELKY apod.
Soubory o 3-8 hrajících tvoří ročně 1-3 drobnější nebo i větší inscenace (roku 1998 vedle plnoformátového Malého pralesa vzniklo dokonce 8 dalších drobniček), jejichž reprízovanost se velmi liší, mj. v závislosti na časových možnostech dětí (rodina, škola, sporty, zdraví...). Nejvíce se hrálo Za časů ušatých čepic (více než 30x, r. 1992 i na Světovém festivalu dětského divadla v Turecku) a podobně individuálka Sluníčko a dva kamarádi. Hrávají pro děti z MŠ, žáky ZŠ či důchodce a samozřejmě pro rodiče a vystupují také v rámci programů ostatních oborů ZUŠ. Charakter jejich LD a typy loutek odpovídají založení a možnostem hrajících dětí.
Na LCH vystoupili v hlavním programu 10x. Vynikající, emocionálně silnou voicebandovou adaptaci Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly tehdy jedenáctiletých dětí pod názvem Za časů ušatých čepic viděla LCH bohužel jen v rámci pouti 1991, ale další už vcelku pravidelně v hlavním programu: 1992 Ostrovy a Ve čtyřech, 1994 Medvědi, prasátka a ti druzí, 1995 Tulák domeček (obě kolektivní herecká cena). Skutečný triumf znamenal rok 1998: Čtyři drobničky získaly cenu za dětský herecký výkon a Malý prales - divadelně barvitý a emocionálně působivý obraz hledání sebe sama i kolektivu, k němuž člověk patří - cenu za inscenaci. Poté se Medvědi - parta 4 nejstarších děvčat rozešla po vysokých školách. 1999 se na LCH objevily inscenace dvou mladších skupin - Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit (Mravenec) a Pasáček vepřů a r. 2000 Na tom našem dvoře (Křepelky) a Jak Franta na čerchmanty vyzrál (Mravenec) - oceněné za herectví.
I když mají duchovně blízko k Céčku či Čmukařům, jdou od začátku svou vlastní cestou. Inscenace bývají prosté v prostředcích i výrazu, ale jsou naplněné loutkářským umem. Vždy je tu i téma přátelství a partnerství člověka s neživým světem. Soubor usiluje o poetické a syntetické divadlo, v němž významnou roli má nejen herec, ale i loutka a nejen akce, ale i slovo. Často jde o divadlo epizující či vyprávěné. Výraznou roli v inscenacích hrává též hudba (Karel Šefrna nebo O. Strnadová), realizovaná často spoluhrající režisérkou. Spolupracují také s choceňskou výtvarnicí Hanou Voříškovou. Dramaturgie jejích inscenací je výrazně ženská, což se projevuje už výběrem předloh: často se jedná o poezii, o lyrizující nepříliš dějové prozaické texty nebo o epické látky skladebné, volně sřetězené či přímo o jednotlivé drobnosti. Ženskost této dramaturgie se projevuje měkkostí, důrazem na náladu či pocit, někdy i nekonfliktností a bezdějovostí. Na druhé straně však O. Strnadová často obdivuhodně dokáže vyhmátnout či přímo dotvořit a hlavně pak jevištně zhmotnit dramaticko-divadelní nerv předlohy, a učinit tak dramatickými i texty totálně nedramatické. Malý prales je v tomto směru ukázkový.
Přínosem souboru je to, jak rozvíjí podněty, kdysi vnesené H. Bu-dínskou a rozvíjené později M. Mašatovou a dalšími, zvláště moderní herectví, v němž herec zůstává sám sebou a zároveň je barvitou, plastickou jevištní postavou, dále vztah mezi hercem a loutkou, jakož i objevování nových typů loutek.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.