EXNAROVÁ, Alena: Turnovský drahokam, KP loutkářských souborů - 2005. Divadelní HROMADA 2005 - jaro.

TURNOVSKÝ DRAHOKAM
Krajská přehlídka loutkářských souborů s postupem na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim
19. – 20. března, Turnov
Zatímco pro mnohé loutkáře byl Turnovský drahokam už patnáctý, pro mne byl první a tak jsem byla zvědavá a nedočkavá, i když jsem o lecčems byla zpravena mým spoluporotcem Honzou Mertou, když jsme se „courákem“ z Hradce k Turnovu prokousávali sobotním ránem 19.března. Dorazili jsme doprostřed prvního nesoutěžního představení a potichu se vplížili do hlediště – LS Popelka z Lomnice nad Popelkou hrál Aladinovu kouzelnou lampu. Pokud jsem při děkovačce dobře počítala, tak dva dospělí a zbytek děti. Trošku zápasili s unanovskými marionetami a nevyvarovali se začátečnických chyb (prý opravdu začínají), ale hráli s chutí a určitě pro ně bylo dobré, že si mohli na přehlídce zahrát. Když jsme se pak s Honzou rozhlédli, viděli jsme, jak na nás s viditelnou úlevou mává naše spoluporotkyně, herečka libereckého Naivního divadla Zuzana Schmidová, která se trochu děsila, že na všechna hodnocení zůstane sama.
Ale i další představení, které jsme viděli, bylo nesoutěžní. Palečci ze Semil připravili inscenaci O tygříkovi. Pod názvem souboru se skrývá mladý manželský pár (mimochodem - mají tři malé děti), který prý s loutkovým divadlem nemá vůbec zkušenosti a teprve začíná - ale to nás vůbec nenapadlo, i když inscenace nebyla bez problémů. Příběh o tygříkovi si pro jeviště upravili sami (netušili, že už to kdysi udělala např. Hana Januszewska) a jejich hlavním výrazovým prostředkem se stalo výtvarno – zajímavé, místy pohyblivé obrázky. Ale příliš titěrné na to, aby dokázaly nahradit chybějící dramatičnost víceméně kultivovaně odvyprávěného příběhu. Katarze z toho, že bojácný malý tygřík dokázal překonat strach, když šel nemocné mamince v bouři pro doktora, se tak nekonala. Ale doufám, že o Palečcích ještě uslyšíme.
Prvním soutěžním představením byl Pustý les Soukromého loutkového divadla POLI z Hradce Králové. Text Dáda Weissová a Jarda Ipser, úprava Jirka Polehňa. A pod názvem divadla se tentokrát skrývala společná produkce Jirky Polehni a Jardy Ipsera. Tato víceméně anekdota (v níž se v podstatě pořád hraje o tom, jak pustý les vlastně není pustý) se odehrává v marionetovém divadélku s výtvarně zajímavými loutkami (autor Jirka Polehňa) a trošičku v duchu „fíglů“ tohoto divadelního druhu. Každá postava se nejdřív stručně představí a pak už se jen vzájemně, míjejí, honí, a tu a tam i potkají. Honičky se opakují, úmyslně s určitým stereotypem, ale jejich tempo by mělo gradovat (alespoň v řeči, když na dva lidi – čtyři ruce je toho někdy příliš) a to se ne vždy zcela daří. A tak ke konci trošku „padá řemen“. Ale zase ne moc. V každém případě stojí za vidění.
Dalším soutěžním představením byl Pták Žal LS Kordula Liberec. Dvojice inscenátorů našla inspiraci v umělé pohádce Vojtěcha Martínka a upravila ji k obrazu svému. Nejprve na jevišti vidíme náznak káry (zřejmě porouchané) a dva herce, kteří se rozhodují, co dělat. Pak vytahují karty a herečka naznačuje věštění – a pak už se odehrává příběh o tom, jak rozmazlená princezna, která měla všechno, chtěla poznat žal a čím vším poté prošla.. Tento příběh se odehrává javajkami. Jednotlivé části káry je možné přestavovat a poskládat z nich potřebné prostředí, slouží i jako paraván. Je to poutavé a oba herci komunikativní. Ale několik nastolených vrstev není vždy přesně oddělených a čitelných – není zřetelný vztah mezi oběma aktéry, rovina karet je jen nahozena a napětí vývoje příběhu tak docela neutáhne… Zatím. Ale není všem dnům konec.
Představení Klubíčka Cvikov, Vančurův Kubula a Kuba Kubikula (režie Miroslav Zachariáš) , bylo nesoutěžní. Zřejmě bylo inspirováno někdejší inscenací Naivního divadla v Liberci – nejenže použili dramatizaci Pavla Poláka, ale i výtvarné řešení (jak říkala Zuzana Schmidová) neslo rukopis Ivana Antoše. Hrálo se javajkami, a Kuba živě před paravánem – a poněkud svým projevem zadní loutkový part zahltil a upozadil.
Inscenace 3+1 povídka zn.: Saki LS Vozichet z Jablonce nad Nisou je rozhodně zajímavým a netuctovým pokusem o jevištní ztvárnění Sakiho povídek a dá se říci, že postihuje do značné míry přesně charakter a humor předlohy – nejpřesněji v prvních dvou povídkách (Haraburďárna a Esmé), zatímco v dalších dvou je ústřední linie inscenace o něco méně zřetelná. Ústřední postava první povídky, kluk Mikuláš, je nastolen v podstatě jako jakýsi průvodce či komentátor veškerého dění (potrestán domácím vězením dostává se do „haraburďárny“, v níž se odvíjejí absurdně groteskní příběhy), ale ve třetí povídce (Kocomour) se najednou proměňuje v dospělého Clovise, který se kromě onoho komentování ne vždy přesně čitelným způsobem zapojuje do děje. V komentování poslední povídky (Sredni Vaštar) pak se vrací k postavě chlapce. Inscenace není jednoznačně loutkovým divadlem, ale s jeho principy částečně pracuje (žába v první povídce, koně, hyena atd. v druhé); základním výrazovým prostředkem je především stylizované činoherní herectví . Až v povídce závěrečné se pak výborně animované loutky stávají základním výrazovým prostředkem a nositelem příběhu. Kritika společnosti, vrcholící v nejkrutější (jakoby zmenšené ) podobě.
O závěr sobotního večera se postaraly Holky na zabití + Pavel ze Semil pod vedením Hanky Mockové inscenací Albert Kyška – o létacím snu podle Ivana Vyskočila. Začínají stínohrou – první instruktážní vsuvkou o létacích snech. Sny pak jsou masky s hadry (splývavými těly). Všechno je příjemně rozpohybované a hlavní hrdina Lojza (Pavel Martinec), který se snaží obstarat si létací sen, je mile praštěný a přesvědčivý. V ptáci s maskami jsou ještě rezervy, ale jinak příjemné studentské divadlo.
Nedělní program zahájilo soutěžní představení O prasátku LS Uzel ZUŠ Chlumec nad Cidlinou. Dvě dívky z líhně Romany Hlubučkové zahrály na stole marionetkami z lahví (lahve naležato, dotvořené textilem a nožičkami) a s kufrem jako dekorací příběh o tom, jak prasátko přestalo zapomínat (předloha L.Štíplová). Byla to jejich samostatná práce a nesporně zajímavá a příjemná. Jen by ještě chtělo více se soustředit na rozlišení, kdy dívky hrají samy za sebe a kdy představují postavy. Vzhledem k tomu, že jsme viděli premiéru, dá se předpokládat další a určitě pozitivní vývoj.
Posledním nesoutěžním představením, které jsme viděli, byl Kašpárek a král větrů LS Spojáček z Liberce. Únanovské marionety, tu lépe, tu hůře voděné a hodně, hodně mluvení.
Soubor dDDD ZUŠ Děčín se nechal pro svou inscenaci inspirovat arménskou pohádkou (převyprávěl Jaroslav Táfel), jejíž námět pak po svém převedl do divadelní podoby. Příběh O líné a lakomém (úprava Jana Štrbová a dDDD, režie Jana Štrbová a Alena Pavlíková) se odehrává částečně maňásky za paravánem, částečně hereckou akcí před ním, ale je také vyprávěn a zpíván. V hereckém projevu je přesně odlišeno, kdy herec vypráví a kdy představuje postavu. Živě interpretovaná muzika (vlastní tvorba) a vícehlasý zpěv jsou výraznou složkou celé inscenace, posouvají děj kupředu a rytmizují všechno konání. Ale i tato složka, stejně jako složka výtvarná (autorem kolektiv) a loutkoherecká, je kořeněna jemným humorem a řadou potěšujících a úsměvných nápadů. Onen zpočátku jemný humor je postupně umocňován, ale zůstává přitom stále decentní především v erotických podtextech příběhu. Baví se tak skvěle dětský i dospělý divák, neboť radosti ze hry, která z jeviště čiší, nelze nepodlehnout. Alespoň na turnovské přehlídce tomu tak bylo. Mohli jsme navíc konstatovat, že jsme viděli ve všech složkách vyvážené, kompaktní představení.
Čmukaři z Turnova se představili s inscenací předlohy Romany Zemenové a v úpravě souboru Země v daleké dálce. Je to divadlo jedné herečky (Dáda Weissová), která nám s předměty na jakési půdě či v bizarním obydlí vypráví (přehrává? vymýšlí?) sny či snad životní touhy. Je to zajímavé, ale v určité obřadnosti (úmyslně?) jednotvárné a ne vždy zřetelně čitelné. Neorientuji se a tak jen podléhám atmosféře a zvolenému pomalému rytmu a přistihuji se, že příběh občas vypouštím. Při povídání se souborem se dozvídáme, že je vše ještě příliš čerstvé a nezaběhané. Jsem zvědavá, jak se to vyvine.
Zlatovláska v úpravě J. Dvořáčkové a R.Bauera a v režii R.Bauera LS BODI Jaroměř pak zakončila celou přehlídku. Něco se hrálo živě, něco spodovými loutkami na tyči za paravánem. Už samotná úprava nebyla nejšťastnější, protože oklestila dramatické momenty a nahradila je slovními vtipy. Loutkový part víceméně ilustroval, o čem se hovořilo a co ještě shrnovaly či předesílaly mezihry s kytarou. Přesto obdržela inscenace cenu dětského diváka (o 1% před děčínským souborem).
Pokusím-li se shrnout své dojmy a zážitky, pak musím konstatovat, že měla přehlídka slušnou úroveň a její atmosféru dotvářela řada zdánlivých drobností: loutkami vyzdobené hlediště, losování vstupenek a drobné ceny pro dětské diváky, závěrečné losování a ocenění dětí, které navštívily nejvíc představení (a nasbíraly nejvíc razítek), pro loutkáře pak společné večerní posezení v hospůdce, společné ubytování a společná snídaně, kterou pro nás připravil turnovský soubor Na židli… A nad tím vším držel stráž obětavý a neúnavný Petr Záruba.
Takže sečteno a podtrženo: Turnovští, díky, bylo to fajn!
Alena Exnarová

Ocenění:
Jiřímu Polehňovi za výtvarné řešení inscenace Pustý les
LS Kordula Liberec za zajímavý inscenační počin ve hře Pták Žal
LS Vozichet Jablonec nad Nisou za zajímavý pokus o jevištní ztvárnění povídek sakiho
Pavlu Martincovi za herecký projev v inscenaci Albert Kyška
DDDD ZUŠ Děčín za inscenaci O líné a lakomém

Postup na LCH:
1. dDDD ZUŚ Děčín –O líné a lakomém
2. Kordula Liberec – Pták Žal
3. POLI Hradec Králové – Pustý les
4. Vozichet Jablonec nad Nisou – 3+1 povídka zn: Saki

Dále se porota rozhodla:
1. doporučit programové radě Prima sezóny k zařazení na přehlídku inscenace O líné a lakomém (Děčín) a Albert Kyška (Semily)
doporučit programové radě Šrámkova Písku k zařazení na přehlídku inscenace 3+1 povídka zn: Saki