AS 2004, č. 3, s. 56 - 64. Štěpán Filcík a kol.

FILCÍK, Štěpán: Co bylo na letošních krajských přehlídkách k „ochutnání“, tedy k vidění

Regionální loutkářská přehlídka, Hradec Králové, 2. - 4.4.
Druhý druhák ZUŠ Hradec Králové: ADAPTANTI (Philip van Couen, J. Polehňa)
Kristýnka I ZUŠ Hradec Králové: ŽÍŽALY (Kristýna Matějová)
(tentokrát) Rajče Městečko Trnávka: ANI ANIČKA, ALE ALENKA (volně inspirováno L. Carollem)
Brum Broumov: ČERTIMLÝN (starší česká pohádka)
Teatro Matita (KALD DAMU), Slovinsko: MALÉ NOČNÍ PŘÍBĚHY (Matija Solce)
Jeden Eda (KALD DAMU): I KARKULKA VÍ, PROČ JE LEOPARD SKVRNITÝ (Mirka Venclová)
Bruncvíkové Dramatická školička Svitavy: HAVRANE Z KAMENE (Jana Mandlová na motivy knihy Tomáše Pěkného)
J.S.T.E. Artyžok a DRED Náchod: MLUVÍCÍ KRÁVA (Ondřej Pumr na motivy údajné Šumavské pohádkové legendy)
„Tak co?“ ZUŠ Chlumec nad Cidlinou: V RUKAVIČKÁCH (Charms, Palla, Grym a kol.)
Bruncvíkové-Pidiženušky Dramatická školička Svitavy: PIDIŽENUŠKY (tři hrobnické pohádky podle knihy Pavla Šruta Kočičí král)
Fakariáti ZUŠ Vysoké Mýto: SPOLEČENSKÁ LATRÍNA (na motivy Danila Charmse)
POLI Hradec Králové: DON ŠAJN (J. Polehňa na motivy lidových loutkářů)

Proč si myslíte, že některé soubory neusilovaly o účast na celostátní přehlídce v Chrudimi? Sešly se i tyto soubory s porotou?

Hradec Králové: Bomba není loutkové představení, proto se s ním DNO nepřihlásilo do soutěže. Ale protože tvorbu souboru hodnotila porota globálně, doporučila toto představení alespoň do otevřeného programu.
Inscenace Hanky Voříškové jsou velice drobné, jemné, něžné, poetické, intimní. Jsou to vždycky spíš rozhovory s lidmi a domnívám se, že i proto je Hanka dělá (jezdí hrát i do rodin apod.). Takže beru nějak samozřejmě, že do soutěží nechce. Ale vždycky si o nich s kýmkoliv ráda popovídá.

Co vás na inscenacích, které nebyly vybrány k dalšímu postupu nejvíc potěšilo a kde jste viděli největší problémy?

HRADEC KRÁLOVÉ: Adaptanti – pokus o jevištní ztvárnění žánru sci-fi, který není na LD běžně uváděn. Byl ale zahlcen slovy v činoherním partu; snaha o psychologické ztvárnění vztahů mezi postavami (v kosmické lodi); minimum akcí (a ne zvlášť vynalézavě rozehraných) v loutkovém plánu.
Čertimlýn – snaha o akci, humor, náznak budování situací, relativní synchronizace pohybu loutek s playbackem. Obtížně ovladatelné marionety na nitích (starší sériová výroba Výstavnictví), ne zcela zdařilý playback.
I Karkulka ví, proč je leopard skvrnitý – kontaktní projev, ale ne zcela vydařené propojení dvou příběhů v kompaktní celek; více ilustrace než imaginace.
Mluvící kráva – snad recese. Originální práce s potravinami coby marionetami (navázaný kus hovězího = kráva, šiška chleba = otec, cibule s očima z oliv = dcery…) umožňuje naturalistickou likvidaci postav: všichni skončí v guláši, který je na závěr uvařen. Kladem je to pro toho, kdo tento druh humoru bere – někdo může být zhnusen. Text je ale vulgární. Domnívám se, že kontrast mezi naturalistickým provedením a decentním textem by byl zábavnější.
V rukavičkách – ucelené a herecky výrazné provedení první etudy Kdo řekl mňau. Kultivovanost projevu všech. Propojení etud je ovšem jen vnějškové.
Společenská latrína – nesnadná dramaturgická volba. Vydařený úvod o člověku, který nemá nic, naznačuje cestu, kudy by se inscenace měla ubírat. Jenže další příběhy byly dělány až příliš s vědomím, že se jedná o absurditu. Pointy se poněkud ztrácely ve vymyšlenostech, které na diváka zavalili.

Jak „chutnaly“ inscenace, které postoupily na další přehlídky


Ani Anička, ale Alenka - inscenace, volně inspirovaná L. Carollem a dětstvím aktérů, je imaginativní a intimní. Svým duchem je Carollově předloze velmi blízko. Odehrává se převážně na zemi, těsně před diváky sedícími v půlkruhu kolem vymezeného prostoru. Začíná, ještě za tmy, uspáním Alenky. A pak už se před divákem odvíjí hra s předměty a hračkami, něco na pomezí snu a reality – tak, jak už se sny zdávají a jak se v nich odrážejí naše zážitky a traumata. Má to v sobě hravost a napětí a zdá se, že všechno vzniká právě tady a teď, před námi. Je to jakoby náhodné, ale má to asociativní řád a celek je kompaktní. Sledujeme například soustředěné, obřadně dlouhé rozkládání dětského nádobíčka – ale není to vůbec dlouhé a pomalu ani nedýcháme. Téměř magická je práce s lampičkou, která podle potřeby z různých úhlů nasvěcuje a vypichuje to, co je právě podstatné – i světlo a stín tak hrají svou roli. Alenkou jsou všichni čtyři aktéři – znakem je slamák, který si předávají. Je nastolen princip hry k pochopení tohoto světa. Je to pobídka k tomu, že takhle si můžeme hrát i my. (Doporučeno z Hradce Králové na Loutkářskou Chrudim do přehlídkového programu na 1. místě.)

Malé noční příběhy - je to svižné, půvabné, nápadité, dobře provedené dueto. Jistě, hlavní nosnou osou je na velmi dobré úrovni sólové vystoupení s loutkami. Nejprve s velkou hlavou spisovatele, jenž hledá námět, a potom s řadou drobných loutek, které jsou ztělesněním snu tohoto autora. Vtipná animace, jež se ovšem rozvíjí v organickém kontaktu s kontrabasistou, jenž je svou hudbou spolutvůrcem této animace a navíc i hraje ve vztahu s loutkohercem a jeho loutkami, takže on sám i jeho hudba jsou spolutvůrci situací a vyprávění. (Doporučeno z Hradce Králové na Loutkářskou Chrudim do přehlídkového programu na 2. místě.)

Divadlo DNO, Hradec Králové - těžko psát něco nového. Tento soubor dospěl v utváření své osobité poetiky už tak daleko, že se začíná vymykat z rámce amatérských souborů. A vůbec se vymyká z rámců. Že dělá divadlo hravé, kolektivní, sympatické, vstříčné a upřímné je zřejmé. Jenže ono je navíc neuvěřitelně inspirativní, nápadité a vůbec propracované. Síla jejich divadelních kousků je v jednoduchosti až prostotě, s jakou dokáží podat i složitá témata. (Hlavní téma je to, co všechny ty gejzíry asociací a nápadů pevně spojuje dohromady.) Jejich síla je v neustálém překvapování diváka, ve vršení point a tyto prvky uplatňují jak v herectví, tak v hudební i výtvarné složce. Je až neuvěřitelné, v čem všem jsou vlastně schopni objevit loutku a jak ji pak dokáží použít ve výsostně divadelním nápadu. Když si uvědomím, na co všechno jsme jako diváci při jejich produkci ochotni přistoupit, co všechno bereme jako samozřejmost, co všechno vyčteme z tak prazákladně elementárních fíglů, mám skoro pocit, že posouvají hranice divadelnosti jako takové.

V bloku byly obsaženy tyto kusy:
Dr. Kraus – parafráze loutkového Fausta, kdy během pár minut podají jádro faustovské diskuse, přispějí do ní svým zajímavým v(ý)kladem a ještě na konci zdůvodní zdánlivě nesmyslné střihy tím, že se celý příběh odehrával v televizi, kterou kdosi přepínal.
Pevně semknuté režijně i výtvarně, hodně vtipné – ve smyslu nápadité i ve smyslu srandy.
Splátky domů – manželská hádka probíhající přes písmenka přibuchovaná na magnetickou desku. V závěru se vše vyjasní, manžel se jde najíst do ledničky, která byla celou dobu z druhé strany desky. Poetické, překvapivé.
Stop – autostop podaný velmi divadelně, jen pomocí dvou židlí a herce, který drží zpětné zrcátko a zbytek automobilových doplňků tvoří ze sebe. Úchylně nebezpečná jízda se ukáže být vlastně manželskou hrou. Myslím, že zde byla nejvíc cítit „dnovská poetika“ – stěrače jako ruce, blinkr jako mrkání očí, hraní si s odrazem v zrcátku atd.
Popohahe – krátký indiánský příběh. Zástupně přes papírové loutky se koukáme na scény, které kdyby byly ve filmu, jmenovaly by se porno.
Epos – příběh muže ze slezského předměstí, kterak putuje za pokladem pod palmou. Téměř odysseovské patálie (ve vzduchu, na lodi, na kole, na poušti…) na kratičké ploše. Typický příklad, kdy veškerý chaos (v loutkách, asociacích, nápadech), má svůj řád. (J. H.) (Doporučeno z Hradce Králové na Loutkářskou Chrudim do přehlídkového programu na 3. místě.)

Don Šajn - J. Polehňa hraje výrazně zkrácenou verzi staré hry lidových loutkářů. Hraje o Donu Šajnovi a jeho osobě, o jeho záměrech, ale i o způsobu jednání, na kterém je původní hra postavena. O něm samém, o jeho krutém způsobu myšlení a stejně krutém zacházení s postavami uvedené komedie. Hraje o vině a trestu.
Průběh celého představení je nečekaně rychlý. Vše je odehráno ve velké zkratce a výrazném zjednodušení, zcela v duchu lidové komedie i v té naivitě, se kterou v ní postavy jednají. Pregnantně vystihuje podstatu staré lidové hry. Ale právě jakoby ta velká míra zjednodušení posunula Šajnovy způsoby do jakési nadčasové roviny. Kdo však bude v budoucnu vykonavatelem spravedlivého trestu. Osud? Spravedlnost? (J. M.) (Doporučeno z Hradce Králové na Loutkářskou Chrudim do přehlídkového programu na 4. místě.)

Pidiženušky - tři krátké výstupy v podání čtyř dívek s použitím loutek a stolu. Ocenili jsme nápadité loutky a jejich animaci. Jednotlivé etudy jsou hravé, čistě provedené. Příjemným oživením je i činoherní složka – dívky jsou na sebe napojené, v kontaktu, mají mezi sebou jasný vztah. Každá pohádka je uvedena výstupem kontaktujícím diváka, který jemně nastiňuje její téma. Slabší stránkou jsou pointy pohádek. Ztrácí se, jsou rozmazané, což je způsobeno především důrazem kladeným na propojení příběhů. Také konec působí poněkud uměle a násilně. Je vidět, že etudy vznikaly odděleně a až nakonec byly propojeny v jeden celek. I přes tyto drobné nedostatky je představení zdařilé, práce s loutkou i zpracování textů si zaslouží pozornost. (P. Z.) (Doporučeno z Hradce Králové na Loutkářskou Chrudim do přehlídkového programu na 5. místě.)

Škola Kristova a škola světa - základem je benediktinská latinská školská hra z roku 1743 z Broumova, která je cvičením žáků v rétorice jako spor mezi světským životem a životem podle zásad Kristových. Tento spor je na jevišti prováděn jako zápas částečně sportovní – až po soudcovskou píšťalku a červenou kartu, částečně v poloze reklamy a částečně jako velká předvolební agitace. A na konec přijde i happening: diváci jsou vyzváni, aby hlasovali, kterému z těchto dvou principů dávají přednost. Je to živé, zábavné, dynamické, divadelně přitažlivé představení. Někdy snad by stálo v tom neustálém mumraji akcí herců i zástupných figurín a diapozitivů dát větší šanci vlastním rétorickým argumentům, aby se daly vyslechnout v klidu; možná že i pojetí Krista jako bledničkovité dívenky trochu převažuje váhy ve prospěch Světa. Ale v zásadě jde o zajímavé a inspirativní využití podnětů barokního školského divadla řádových bratrstev. A jak ukázaly reakce diváků v závěrečném hlasování do všech důsledků: neboť rozhodnutí, jaký život zvolit, znamená přece jen jisté zamyšlení – přinejmenším v rovině mravní. (J. C.) (Doporučeno z Hradce Králové na Loutkářskou Chrudim do přehlídkového programu na 6. místě.)

Goluxové - převádět Thurberovy Třináctery hodiny na jeviště je poměrně oříšek. A to oříšek o to tvrdší, když soubor tvoří převážně mladé herečky. Přesto tento úkol Karel Šefrna zvládl. Vytvořil inscenaci, která má dobře vystavěné situace, má jasný začátek, prostředek i konec, obsahuje zpěvové mezihry, které doplňují dění na jevišti, má zajímavou scénografii atd. Vše je spojeno v dobře fungující syntéze. Hlavní motiv zastaveného času je zde prezentován velkým kyvadlem, které je svázané železným řetězem. Režie dokáže vytvořit skutečně působivou, mnohdy až tajemnou, atmosféru. Problémem je, že nálada zůstává často velmi podobná, což postupně vede (též vinou monotónního svícení) k jistému stereotypnímu vnímání. Osvěžením není ani poněkud zavádějící použití masek, které herce vedou spíše k jisté statičnosti, sošnosti figur. Takovémuto druhu textu dle mého příliš nesluší doslovnost, cesta k realističnosti. Tito mladí herci se ale často do svých postav pokládají, propadají vášním a snaží se je zahrát vážně a pravdivě. Větší prostor by zde měla dostat hravost a nadsázka, případně divadelní opis těch vážnějších situací, ať už přes rekvizitu, loutku nebo nějaký předmět nebo jen větší hereckou stylizací. (J. H.) (Doporučeno z Hradce Králové na Loutkářskou Chrudim do přehlídkového programu na 7. místě.)

Žížaly - individuální výstup Kristýny Matějové provedený formou stínohry na proscéniu velikosti zhruba střední televizní obrazovky, které je umístěno na stole.
Jedná se o krátkou, vtipnou a výraznou hříčku o žížale, která zachrání život svému úhlavnímu nepříteli kosovi, aby nakonec byla úmyslně rozšlápnuta dětskou nohou. Humorně pojatý příběh s výraznou a překvapivou pointou není prezentován nijak didakticky. Tím více však přinutí diváka k zamyšlení nad necitlivým vztahem k přírodě, zvláště k těm bezbranným, dokonce užitečným tvorům. Podle přísloví „Tak svět odplácí“. Osobitému pojetí slouží výrazné, stylizované ploché loutky, na malém projekčním prostoru zřetelně patrné. Je s nimi hráno s chutí, v nepřerušovaném sledu jednotlivých událostí, uvedených výstupem hlemýždě, který diváka zavede do prostředí, ve kterém se příběh odehrává. (J. M.) (Doporučeno z Hradce Králové na Loutkářskou Chrudim do přehlídkového programu na 8. místě.)

Zúčastnila (zúčastnil) jste se této krajské soutěže již v minulosti? Jste schopna (schopen) porovnat, případně postihnout trendy – směr vývoje? A jak na vás přehlídka jako celek zapůsobila?

Hradec Králové – Alena Exnarová: Účastním se Hradecké přehlídky každoročně už řadu let (kolik, to nevím). Ve Východních Čechách se loutkovému divadlu vždycky dařilo, ale řekla bych, že stále více souborů stojí o společné setkávání na přehlídkách a povídání o divadle a že je to znát i na kvalitní produkci. Ne že by všechny inscenace byly bezezbytku vydařené, ale téměř vždy jsou něčím zajímavé, o něco se pokoušejí, a tak je téměř vždycky o čem přemýšlet a mluvit. Důležité určitě je i to, že na několika „zuškách“ jsou schopní pedagogové, z jejichž líhní pocházejí dnes už dospělí tvořiví loutkáři.
Je určitě dobré, že se alespoň občas objeví na přehlídce i soubor tzv. tradiční. V posledních letech bývá přehlídka pestrá pokud jde o typy souborů, žánry, druhy loutek a výrazové prostředky vůbec. Objevují se i zdroje a inspirace tradičním loutkovým divadlem v současném provedení.
Za velmi významné považuji zakotvení přehlídky v Jesličkách divadelní scény ZUŠ Na Střezině, kde jsou skutečně všestranně perfektní podmínky. A neméně důležitý je podíl Impulsu.


Tlupatlapa Dramatická školička Svitavy: GOLUXOVÉ (na motivy knihy J. Thurbera Třináctery hodiny napsal Karel Šefrna)
DNO Hradec Králové: DR. KRAUS (Jiří Jelínek, Kamil Bělohlávek)
DNO Hradec Králové: SPLÁTKY DOMŮ (J. Švarcová, J. Jelínek M. Škeřík)
DNO Hradec Králové: STOP (DNO)
DNO Hradec Králové: POPOHAHE (na motivy indiánských Povídek z parní lázně)
DNO Hradec Králové: EPOS (DNO)
Geissler Hofkomedianten Náchod: ŠKOLA KRISTOVA A ŠKOLA ŽIVOTA (Benediktýni z Broumovského kláštera)

V doplňkovém programu pak vystoupili:
Hana Voříšková, Helena Vedralová: KDE LÁSKO, KDES BYLA?
Divadlo DNO Hradec Králové: BOMBA