Recenzce na Hrátky s čertem. Zpravodaj Popelka Rakovník 2005

Hrátky s čertem (DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou)
Drdovy Hrátky s čertem i po šedesáti letech od svého vzniku stále patří
k živým textům, ba možno tvrdit, že se už staly součástí české dramatické
klasiky. Neznamená to ovšem, že je text zcela prost dobových reziduí
(vznikal koneckonců jako alegorie, reagující v těsně poválečné době metaforicky
na prožitou nacistickou zvůli a lze v něm nalézt i rysy odpovídající
socialistické epoše, zejména finální víra v společensky prospěšnou práci,
jakožto prostředku napravujícího člověka). Jeho (dá se snad říci trvalá)
hodnota je uložena především v ústřední postavě Martina Kabáta, člověka
skutečné a neplakátové lásky k lidem, který právě ve chvíli, kdy poprvé v
životě pozná skutečnou a děsivou moc zla, je schopen se tomuto vzepřít.
Vysocká inscenace režiséra Jiřího
Pošepného jde důsledně po situacích
hry, čerpá z typově velmi vhodně
zvoleného obsazení a vypráví jasný a
silný příběh na podkladě zřetelně a
důsledně vyloženého textu. Lze ji tedy
ve vztahu ke hře označit nepochybně
za „poctivou“. Přesto tato inscenace
není prosta problémů v rovině výkladu,
zejména tam, kde poněkud zplošťuje
psychologickou hloubku postav. Tak
životní optimismus a nebojácnost Martina
Kabáta jsou zúženy do podoby
zadumaného flegmatika, jehož schopnost
„číst v lidech“ je do značné míry
zastřená, nespoutaná verva Káčina je
vytvářena dosti vnějškově příliš sytými
barvami a Školastykova samotářská
nenávist k lidem je předvedena pouze
jako jakési zatrpklé podivínství. Přesvědčivě
a funkčně naopak vyznívají
postavy Lucia, Solferna, obou čertů
ve mlýně a půvabná naivita anděla
Teofila. Samostatným problémem pak
zůstávají pekelné scény, kde výrazné
karikatury čertů způsobují, že se Solfernovi
fakticky nedostává adekvátního
protihráče k rozvedení potenciálního
tématu boje o moc – senilní
karikatura Belzebuba coby staříka
mimo realitu pak téměř zcela podlamuje
efekt konečné hrůzy, kterou na
Kabáta zapůsobí „lože vyvrhelovo“.
Žádný zisk neplyne ani z ženského
obsazení této role, byť by se nabízelo
kupříkladu pojetí „dominy“, ovládající
mužský svět pekla.
Druhý zásadní problém lze vidět
v přílišné „důkladnosti“ inscenace.
Přes všechna slova o kvalitách
Drdova textu by bylo zřejmě záhodno
škrtat daleko razantněji – zejména v
druhém výstupu Kabáta se Školastykem,
v rozhovoru Beliala se Solfernem
(i když tam je spíše problém v režijním
výkladu) a zejména ve skutečně silně
„nastavovaném“ závěru po Kabátově
návratu z pekla. Temporytmus je tak
namnoze silně monotónní – což souvisí
ale nejen s nedostatkem škrtů, ale i s
herectvím. Ve scéně, kdy Lucius svádí
Dišperandu s Káčou, krátce po režijně
nápaditém a účinném ztvárnění jeho
„rozdvojení“ ženské představitelky
tempo dosti brzdí a efekt Luciovy přítomnosti
na dvou místech najednou se
pak téměř vytrácí.
Co se týče výtvarné složky inscenace,
jsou hodny ocenění vkusné
a přesné kostýmy – bohužel nelze říct
totéž o scéně, která pouze neutrálně
ohraničuje prostor, aniž by jej výrazněji
strukturovala (a napomáhala tím vytváření
bohatších mizanscén) a povznesla
se výtvarně nad dosti strohou funkčnost.
Vcelku přes všechny výhrady lze
ale říci, že inscenace vysockých
se vyrovnala s Drdou vcelku se ctí a
nabídla onen tolikrát vzývaný zřetelný
příběh s výrazným hrdinou (byť poněkud
zdlouhavý).
šotek