HULEC, Vladimír: Recenze Japonské frašky Kjógen. Zpravodaj JH 2005.
Tao kjógenu
Kdo zná práci pardubického režiséra
a dramatika, absolventa JAMU Huberta
Krejčího (1944), ví, co se od něj a jeho
žáků může nadát. A také se toho většinou
nadá. Krejčí je celoživotním obdivovatelem
asijské filosofie a asijských, zvláště japonských,
pohybových systémů a technik. Má
černý pásek v judo, inklinuje k buddhismu
a taoismu, inscenoval řadu Asií ovlivněných
inscenací. Spolupracuje s amatéry (v 70
a 80. letech vedl vlastní soubor Yorickova
pantomima) i profesionály (v Huse na provázku,
Studiu Dům, KD Hradec Králové
ad.), vedle Asie ještě miluje grotesku a černý
humor.
Zde uvedené představení tří středověkých
japonských frašek, tzv. kjógenů, je typickou
ukázkou jeho přístupu k této látce. Silná snaha
o autentický (až asketický) výraz, čistá (až
asketická) jevištní forma, důraz na každém
(až asketickém) gestu, pohybu, slově. Vše
vycizelované do maxima (často až do „kamenna“).
A přesně toho jsme byli svědkem.
Nemá myslím cenu rozebírat inscenaci
po obsahové ani čistě formální stránce. Základní
otázka je, kam inscenace míří, komu
je určena, co jí tvůrci sledují. Její základní
problém je v přílišné exotičnosti, jež – ať se
tomu budou tvůrci asi vehementně bránit –
v provedení neasijských herců nemá
a myslím ani nemůže mít autenticitu Japonců,
a tedy ani atraktivitu a srozumitelnost
pro neodborníky. Tím se stává inscenace
spíše studiovou prací než regulérní inscenací.
Tím lze omluvit ony pro diváka těžko
snesitelné dlouhé pauzy mezi jednotlivými
kjógeny. Nebylo by přece problémem pozvat
hudebníka, zpěváka či vyplnit tyto prostoje
promítáním – třeba – japonských dřevorytů
či kjógenu v provedení opravdového japonského
Mistra, nebo – třeba – rozléváním
a nabízením čaje. Divák je však přikován na
sedadlo a pět či více minut v meditativním
poslechu téměř neslyšitelné nahrávky japonské
hudby čeká, až se herci převléknou.
Z tří kjógenů měl největší diváckou komunikativnost
druhý (Zloděj tomelů). Oba
hlavní herci dokázali scénku s horským
mnichem nachytaným na hruškách, pardon
tomelech, rozehrát v živou grotesku hlavně
díky změnám temp, využitím mnoha hlasových
projevů (skvělé smíchy majitele sadu),
velké variabilitě výrazu obličeje a přece jen
více překvapivým a postupně dramaticky
stupňovaným situacím. Druhé dva kjógeny
trpí záhy předvídatelnou pointou. Princip
daného vtipu je jen opakován a doveden
do odhadnutelných situací a point. I když
právě v takovém humoru je možná skryto
ono čisté tao, nikdy nekončící, stále stejná
a vždy jiná řeka v proudu času, které tvůrci hledají
a kam diváky svým představením zvou.
Je velmi dobře, že takový soubor u nás
je. Je velmi dobře, že zde mohl své umění
předvést. Je jen škoda, že nehledá pro nás,
evropské křupany, méně asketickou cestu
komunikace. Vladimír Hulec
Kdo zná práci pardubického režiséra
a dramatika, absolventa JAMU Huberta
Krejčího (1944), ví, co se od něj a jeho
žáků může nadát. A také se toho většinou
nadá. Krejčí je celoživotním obdivovatelem
asijské filosofie a asijských, zvláště japonských,
pohybových systémů a technik. Má
černý pásek v judo, inklinuje k buddhismu
a taoismu, inscenoval řadu Asií ovlivněných
inscenací. Spolupracuje s amatéry (v 70
a 80. letech vedl vlastní soubor Yorickova
pantomima) i profesionály (v Huse na provázku,
Studiu Dům, KD Hradec Králové
ad.), vedle Asie ještě miluje grotesku a černý
humor.
Zde uvedené představení tří středověkých
japonských frašek, tzv. kjógenů, je typickou
ukázkou jeho přístupu k této látce. Silná snaha
o autentický (až asketický) výraz, čistá (až
asketická) jevištní forma, důraz na každém
(až asketickém) gestu, pohybu, slově. Vše
vycizelované do maxima (často až do „kamenna“).
A přesně toho jsme byli svědkem.
Nemá myslím cenu rozebírat inscenaci
po obsahové ani čistě formální stránce. Základní
otázka je, kam inscenace míří, komu
je určena, co jí tvůrci sledují. Její základní
problém je v přílišné exotičnosti, jež – ať se
tomu budou tvůrci asi vehementně bránit –
v provedení neasijských herců nemá
a myslím ani nemůže mít autenticitu Japonců,
a tedy ani atraktivitu a srozumitelnost
pro neodborníky. Tím se stává inscenace
spíše studiovou prací než regulérní inscenací.
Tím lze omluvit ony pro diváka těžko
snesitelné dlouhé pauzy mezi jednotlivými
kjógeny. Nebylo by přece problémem pozvat
hudebníka, zpěváka či vyplnit tyto prostoje
promítáním – třeba – japonských dřevorytů
či kjógenu v provedení opravdového japonského
Mistra, nebo – třeba – rozléváním
a nabízením čaje. Divák je však přikován na
sedadlo a pět či více minut v meditativním
poslechu téměř neslyšitelné nahrávky japonské
hudby čeká, až se herci převléknou.
Z tří kjógenů měl největší diváckou komunikativnost
druhý (Zloděj tomelů). Oba
hlavní herci dokázali scénku s horským
mnichem nachytaným na hruškách, pardon
tomelech, rozehrát v živou grotesku hlavně
díky změnám temp, využitím mnoha hlasových
projevů (skvělé smíchy majitele sadu),
velké variabilitě výrazu obličeje a přece jen
více překvapivým a postupně dramaticky
stupňovaným situacím. Druhé dva kjógeny
trpí záhy předvídatelnou pointou. Princip
daného vtipu je jen opakován a doveden
do odhadnutelných situací a point. I když
právě v takovém humoru je možná skryto
ono čisté tao, nikdy nekončící, stále stejná
a vždy jiná řeka v proudu času, které tvůrci hledají
a kam diváky svým představením zvou.
Je velmi dobře, že takový soubor u nás
je. Je velmi dobře, že zde mohl své umění
předvést. Je jen škoda, že nehledá pro nás,
evropské křupany, méně asketickou cestu
komunikace. Vladimír Hulec
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.