Karolinka, Rozhovor s Martinem Františákem. Zpravodaj JH 2005.

3x PRO Martina Františáka,
režiséra a autora scénáře

Kde je pro vás doma a zapochyboval jste
někdy o svém domově?

Jsem Valach, to je danost. Někdy za studií
mě mrzelo, že fyziognomií nejsem elegantní
lev salonů, městský člověk. Ale později jsem
si to jaksi povýšil. Doma je vlastně uvnitř
nás. Jsme závislí na krajině, na prostoru,
kde do nás něco silně vjede. Pro mě jsou
taková místa nejčastěji na Valašsku, kam se
můžu vracet. Valašsko má spoustu odstínů,
barviček a zákoutí. V každém údolí jsou lidé
uhněteni trochu jinak: jiní jsou Rožnováci,
echtovní Valaši jsou kolem Karolínky
a Karlovic, měkčí a laskavější žijí kolem
Lidečka a „nejšílenější“ jsou tzv. Tarahůni
za Vizovicemi.

Ve své hře zobrazujete myslím dost
přesně typy lidí z valašské vesnice. Jak
vaši hru přijímají místní lidé?

Daleko silněji vnímají groteskní odkazy,
i jazykové pochopitelně. Jednotlivé typy
přijímají velice spontánně a příjemně,
protože vidí své sousedy a někdy sebe sama.
Dokonce myslím, že přijímají docela laskavě
a sebekriticky i to, co je na postavách ve hře
nehezké. Valaši jsou takoví „zabednění“,
hned tak k sobě něco nepustí, neprojeví cit.
Proto jsem mile překvapený, že je pro ně
naše groteskně baladická inscenace jakýmsi
emocionálním spouštěčem. To je, myslím,
dobře. My Valaši jsme totiž taky patetičtí...
(smích) Ale nestydíme se za to!

Jste profesionální režisér, proč pracujete
s amatéry, co vám mohou nabídnout?

Já to nějak nerozlišuji. Pokud bych měl
mluvit o nějaké metodě, je mi blízký způsob,
kterým pracoval Radok. U profesionálních
herců mám někdy problémy najít
přirozenost, „žizň“, to, co chtěl Stanislavský.
S karolínským souborem tento problém
absolutně nemám, spíš je někdy musím
naopak brzdit.
ZuV.