Plzeň-Doubravka, Střípek, LD – ZAJÍC, Vladimír: Recenzce na Třináctery hodiny. Zpravodaj JH 2005

Přineste tři panáky
Střípek je Střípek je Střípek. To všichni
za těch několik set let dobře víme, a tak není
divu, že inscenace velmi zvláštní pohádky má
i tentokrát silný emotivní náboj, který z jeviště
vyzařuje do hlediště. Gruntovním motivem
není až tak láska, byť má v závěru vitalizující
sílu, ale je jím čas, tedy to, čeho se nám občas
nedostává: Tedy, my si jen myslíme, že nám
utíká; a tak, místo zastavení, zamyšlení se
a ohlédnutí přes rameno přidáme do kroku,
a tím pádem nemáme čas na nic, ani na sebe,
ani na své nejbližší. Chvat, spěch, pocit, že
nám cosi protéká mezi prsty, potom - stejně
silně jako strach - vybuzuje emoci nejsilnější,
kterou je vnitřní zloba, projevující se navenek
krutostí. Dalším stejně silným motivem je
touha, přesněji řečeno sen, který kdesi v sobě
nosíme a jehož konkrétní podobu hledáme,
nebo pátráme po způsobu jak a čím jej naplnit.
James Thurber se celým svým dílem obecně,
tedy nejen v této pohádce, projevuje jako
mistr ironie a soucitu, paradoxu a smíchu nad
marným lidským pinožením. Nutno říci, že
Ivaně Faitlové se toto téma podařilo inscenací
a výrazovými prostředky zprostředkovat.
Navíc také, ve valné většině času představení,
se jí daří uchovat i rytmus vyprávění podobný
večernímu posezení u amerických kamen,
kde modravými plameny syčí rozpálený koks,
a intelektem nadupaná babička hlasem plným
pochopení a současně odstupu vypráví svým
ratolestem dávný příběh.
Scéna je funkční, a i když je volně
tematizovaná, dokáže výraznými prvky
postihnout to které prostředí. Zacházení
s jejími díly je součástí vyprávění příběhu,
a často i formulací vztahu interpretů
k příběhu, a to nejen vtipem Přineste tři
panáky v podobě zhmotněné metafory. Byť jí
proměňují čerňáci, v tělesném napětí nemají
jen nutnost provést změnu prostředí, ale
cosi navíc. Postavy v pohádce jsou maňásci
s lidskýma rukama, a při změně horizontu
(pohled do dálky) jsou to spodové loutky
s možností ovládat tu ruku, tu náklon těla
či kostým. Hlavy maňásků jsou výtečně
propracované, a více než typovost ve svém
tvarosloví nesou charakter, to jest, jejich
podoba vhodně doplňuje motivy té, které
postavy. Možná že Golux, jako zásadní
báchorečná postava, mohl mít pohyblivé oči,
které by vhodně podtrhovaly jeho repliky
i způsob reakce v situacích, do kterých
dostává sebe a především ostatní. Důrazným
komunikačním prvkem je nadhled
interpretů nad příběhem i nad způsobem
vyprávění příběhu, a výtečné glosy postav,
které „shazují“ dobro i zlo. Tím je nám
umožněno bez problémů přijmout i to, co
by jinak mohlo drhnout na jazyku, kterým
představení vychutnáváme. A jistě je také
důležitá hudební, potažmo písňová složka.
A teď – nedá se nic dělat – trochu pelyňku.
Škoda, že scéna, která by s přehledem mohla
ovládnout i velké jeviště JD, byla posunuta
nejméně o dva (2) metry do hloubi jeviště,
čímž se stalo, že srozumitelnost řeči,
repliky postav i texty písní, často zanikaly,
byly zašumlované a nesrozumitelné, takže
přehnané napínání sluchu vedlo k únavě,
k opadnutí pozornosti, etc..
Škoda, ale jinak… Není co dodat.
Vladimír Zajíc