Slavík, Mirek: Pro koho a proč hrát divadlo hrané dětmi. AS 2000, č. 4.
Pro koho a proč hrát divadlo hrané dětmi.
(Odpovědi na anketní otázku)
Tahle otázka mě zajímá už několik let a myslím, že sám pro sebe jsem si jí vyřešil. Dovedly mě k tomu děti z našeho 4. oddílu, které už třetí rok chtějí hrát především pro svoje vrstevníky a kamarády. Důvod je prostý: naše děti si čas od času před svými spolužáky potřebují obhájit, že jsou „ti praštění divadelníci z HUDRADLA“, kteří jdou na zkoušku, zatímco ostatní leží u rybníka, nebo podnikají nějakou úžasnou akci, „odpovídající jejich věku“. Tak jsme se i v letošním roce dohodli, že bychom se chtěli pokusit udělat inscenaci, která by komunikovala především s vrstevníky našich dětí, jen na rozdíl od té loňské a předloňské bychom letos chtěli, aby je především pobavila a byla pro ně příjemnou podívanou.
Tento záměr je, myslím, jaksi na opačném pólu dnes převažujících tendencí v našem dětském divadle, kde jsou akcentovány především didaktické cíle a přínos, který inscenování s dětmi přináší jeho samotným aktérům. Abych nebyl špatně pochopen – jsem přesvědčen, že je to tak v pořádku, jen s lítostí sleduji, jak mnoho inscenací, jimž není možné upřít většinu pedagogických plus, má nejen vážné nedostatky v základech divadelního řemesla, ale navíc nemá divákům co říci.
A přece slovo DIVADLO je odvozeno od slov DÍVAT SE, PODÍVANÁ. Mělo by mít zcela jasného adresáta, jasně formulovaný záměr a jasně formulované téma, o které se chtějí tvůrci s diváky podělit, o kterém chtějí tím magickým divadelním TEĎ A TADY komunikovat. Jsou to přece i diváci, jejich reakce a jejich společná afiktivní rezonance, kteří spoluvytvářejí atmosféru představení a dělají z divadla ten úžasný fenomén, který se nedá nahradit ani sebeplošší obrazovkou ...
Velké množství dětských inscenací, se kterými jsem se v poslední době setkal, bylo nepochybně vytvořeno tak, že vedoucí souboru vybral literární předlohu a nalezl klíč, jak jí převést do jevištního tvaru (většinou jednoduchým animováním textu předlohy, nebo recitací s ilustrováním vybraných situací). Zdá se, že důraz na kvalitu látky, s níž je pracováno, a důraz na metodicky správné „zdramatizování“ vybrané předlohy, je v tomto případě tím hlavním, ne-li jediným, o co vedoucímu šlo. Diváci a divácký zážitek jsou jaksi podružní a to znamená, že podružný je i samotný princip divadelní komunikace, nebo abych použil slavnou Osolsoběho tezi : „komunikace komunikací o komunikaci...“
Ale abych se vrátil zpět k našemu souboru: snažíme se pravidelně hrát pro vrstevníky našich dětí ve Zlivi i nejbližším okolí a snad také díky tomu nemáme celých 18 let, kdy naše divadlo existuje, problémy s členskou základnou. Počet členů HUDRADLA se pohybuje pořád kolem padesátky, což je v našem poměrně malém městečku hezké číslo. Myslím, že naše programová orientace na diváky – vrstevníky je správná. Ideální je, když se nám tu a tam podaří postavit inscenaci tak, že vedle zamýšleného adresáta oslovuje i jiný věk, směrem ke starším a dospělým. Základním pravidlem ale je, že „hrajeme pro děcka od nás ze třídy“. Děti více než dospělí lidé potřebují cítit, že to, co dělají, má nějaký smysl, a cítí-li ve svém okolí kladnou odezvu na to, co dělají, mají nejen větší chuť do práce, ale snáze pak překonávají i potíže, které jim někdy způsobí „vadnoucí“ školní prospěch, problémy v rodině, nebo blbec, který na rozdíl od nich tráví život v leže na gauči.
Z našich čtyř oddílů pravidelně vystupuje pouze ten nejstarší, naše poslední inscenace mívají v průměru kolem dvaceti repríz. Mladší oddíly jen výjimečně vytvoří něco, co je určeno na víc než jedno předvedení, většinou se jedná o malé dramatické útvary, určené pro konkrétní příležitost ( například pro některou ze slavností pro rodiče a přátele ). Máme štěstí, že o vystoupení nemáme nouzi, spíše musím často odmítat a omlouvat se, že nemůžeme přijet hrát, protože bychom to už nezvládli. V posledních letech u nás funguje i to, že hrajeme nejen tu nejnovější inscenaci, ale i některé předchozí, takže často nastává situace, že v jednom týdnu hrajeme naše nejnovější – „Dárečky“ a dva roky starou „Píšťalku“, nebo loňskou „Druhou píšťalku“. Myslím, že tohle pravidelné hraní, pravidelná komunikace s různými diváky a při různých příležitostech, ještě umocňuje mnohé z toho, co dětské divadlo jeho samotným tvůrcům nabízí. Ale to by snad bylo na samostatnou tlustou knihu ...
Mirek Slavík
Převzato z Deníku dětské scény Trutnov č. 3 z 19. 6. 2000
(Odpovědi na anketní otázku)
Tahle otázka mě zajímá už několik let a myslím, že sám pro sebe jsem si jí vyřešil. Dovedly mě k tomu děti z našeho 4. oddílu, které už třetí rok chtějí hrát především pro svoje vrstevníky a kamarády. Důvod je prostý: naše děti si čas od času před svými spolužáky potřebují obhájit, že jsou „ti praštění divadelníci z HUDRADLA“, kteří jdou na zkoušku, zatímco ostatní leží u rybníka, nebo podnikají nějakou úžasnou akci, „odpovídající jejich věku“. Tak jsme se i v letošním roce dohodli, že bychom se chtěli pokusit udělat inscenaci, která by komunikovala především s vrstevníky našich dětí, jen na rozdíl od té loňské a předloňské bychom letos chtěli, aby je především pobavila a byla pro ně příjemnou podívanou.
Tento záměr je, myslím, jaksi na opačném pólu dnes převažujících tendencí v našem dětském divadle, kde jsou akcentovány především didaktické cíle a přínos, který inscenování s dětmi přináší jeho samotným aktérům. Abych nebyl špatně pochopen – jsem přesvědčen, že je to tak v pořádku, jen s lítostí sleduji, jak mnoho inscenací, jimž není možné upřít většinu pedagogických plus, má nejen vážné nedostatky v základech divadelního řemesla, ale navíc nemá divákům co říci.
A přece slovo DIVADLO je odvozeno od slov DÍVAT SE, PODÍVANÁ. Mělo by mít zcela jasného adresáta, jasně formulovaný záměr a jasně formulované téma, o které se chtějí tvůrci s diváky podělit, o kterém chtějí tím magickým divadelním TEĎ A TADY komunikovat. Jsou to přece i diváci, jejich reakce a jejich společná afiktivní rezonance, kteří spoluvytvářejí atmosféru představení a dělají z divadla ten úžasný fenomén, který se nedá nahradit ani sebeplošší obrazovkou ...
Velké množství dětských inscenací, se kterými jsem se v poslední době setkal, bylo nepochybně vytvořeno tak, že vedoucí souboru vybral literární předlohu a nalezl klíč, jak jí převést do jevištního tvaru (většinou jednoduchým animováním textu předlohy, nebo recitací s ilustrováním vybraných situací). Zdá se, že důraz na kvalitu látky, s níž je pracováno, a důraz na metodicky správné „zdramatizování“ vybrané předlohy, je v tomto případě tím hlavním, ne-li jediným, o co vedoucímu šlo. Diváci a divácký zážitek jsou jaksi podružní a to znamená, že podružný je i samotný princip divadelní komunikace, nebo abych použil slavnou Osolsoběho tezi : „komunikace komunikací o komunikaci...“
Ale abych se vrátil zpět k našemu souboru: snažíme se pravidelně hrát pro vrstevníky našich dětí ve Zlivi i nejbližším okolí a snad také díky tomu nemáme celých 18 let, kdy naše divadlo existuje, problémy s členskou základnou. Počet členů HUDRADLA se pohybuje pořád kolem padesátky, což je v našem poměrně malém městečku hezké číslo. Myslím, že naše programová orientace na diváky – vrstevníky je správná. Ideální je, když se nám tu a tam podaří postavit inscenaci tak, že vedle zamýšleného adresáta oslovuje i jiný věk, směrem ke starším a dospělým. Základním pravidlem ale je, že „hrajeme pro děcka od nás ze třídy“. Děti více než dospělí lidé potřebují cítit, že to, co dělají, má nějaký smysl, a cítí-li ve svém okolí kladnou odezvu na to, co dělají, mají nejen větší chuť do práce, ale snáze pak překonávají i potíže, které jim někdy způsobí „vadnoucí“ školní prospěch, problémy v rodině, nebo blbec, který na rozdíl od nich tráví život v leže na gauči.
Z našich čtyř oddílů pravidelně vystupuje pouze ten nejstarší, naše poslední inscenace mívají v průměru kolem dvaceti repríz. Mladší oddíly jen výjimečně vytvoří něco, co je určeno na víc než jedno předvedení, většinou se jedná o malé dramatické útvary, určené pro konkrétní příležitost ( například pro některou ze slavností pro rodiče a přátele ). Máme štěstí, že o vystoupení nemáme nouzi, spíše musím často odmítat a omlouvat se, že nemůžeme přijet hrát, protože bychom to už nezvládli. V posledních letech u nás funguje i to, že hrajeme nejen tu nejnovější inscenaci, ale i některé předchozí, takže často nastává situace, že v jednom týdnu hrajeme naše nejnovější – „Dárečky“ a dva roky starou „Píšťalku“, nebo loňskou „Druhou píšťalku“. Myslím, že tohle pravidelné hraní, pravidelná komunikace s různými diváky a při různých příležitostech, ještě umocňuje mnohé z toho, co dětské divadlo jeho samotným tvůrcům nabízí. Ale to by snad bylo na samostatnou tlustou knihu ...
Mirek Slavík
Převzato z Deníku dětské scény Trutnov č. 3 z 19. 6. 2000
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.