Jan Vogeltanz (Muzeum Chodska, Domažlice): Ochotnické divadlo na Domažlicku
Regionální studie pro Místopis
Jan Vogeltanz (Muzeum Chodska, Domažlice): Ochotnické divadlo na Domažlicku
Ochotnické divadlo na Domažlicku.
(stručný nástin historického vývoje)
Podobně jako tomu bylo v jiných oblastech Čech a Moravy, patřilo i na Domažlicku od šedesátých let minulého století k výrazným kulturním aktivitám ochotnické divadlo. Tehdy se nebývale rozvinul v českých zemích do té doby bachovským absolutismem dušený společenský život, který byl na více než desetiletí násilně potlačen. Vedle aktivizace politických uskupení, jenž se během následujících desetiletí zkonstituovaly ve standardní politické strany, zahrnující názorovou orientaci nejrůznějšího typu byly zakládány četné spolky zájmové, stavovské a profesní, ať už to byl nejznámější Sokol, vzájemně podpůrná sdružení (např. kampeličky), hasičské sbory, měšťanské besedy, krasoumné jednoty, pěvecké a literární spolky, hudební a výtvarná tělesa. Hlavní náplní pak byla činnost veřejně prospěšná a vlastenecko-osvětová. Nemalá role pak připadla oblasti literárně-dramatické. Vedle slibně se rozvíjející ediční a publikační činnosti pak hrála velmi sugestivní úlohu i prezentace scénická, od recitačních vystoupení až po ztvárnění jevištní. Samozřejmě že od počátku v této sféře dominují soubory profesionální, ať již ansámbly stálých městských divadel či herecké osazenstvo kočovných divadelních společností, cestujících od jara do zimy po tzv. štacích, s repertoárem vyhovujícímu tehdy obecnému vkusu a poptávce a hostujících na jednom místě několik týdnů ba měsíců. Vedle těchto těles se zpočátku nesměle, neorganizovaně a spíše náhodně počíná vytvářet vzápětí tak významný kulturní činitel českého venkova a malého města, ochotnické divadlo. Milovníci divadla z řad neprofesionálů přistupovali ke své činnosti opravdu s osobním nadšením a nasazením, neboť amatérská scéna byla nákladná nejen finančně, ale i časově a kladla nemalé nároky a oběti na členy tehdy vznikajících ochotnických souborů, kteří hráli divadlo na úkor volného času, zaměstnání, finančních prostředků i často rodiny.
Na Domažlicku byla patrně nejstarším doloženým ochotnickým souborem r. 1869 založená Občanská beseda ve Staňkově. Zpočátku spíše vyvíjela činnost obecně osvětovou a přes celé desetiletí se v divadelní oblasti zřejmě neangažovala. První konkrétní zpráva týkající se
dramatického umění pochází z r.1882, kdy po inspirativním vystoupení pozvaného akademického spolku Radbuza z Plzně, který předvedl staňkovskému publiku Tylovu Paličovu dceru, následovalo vlastní nastudování klasického kusu W. Shakespeara, Zkrocení zlé ženy.
Velmi výrazným kulturním oživením byla ovšem v poslední čtvrtině devatenáctého století spontánně organizovaná prázdninová představení studentské mládeže, která byla pořádána postupně na mnoha místech Domažlicka, kde místní studenti trávili letní volný čas. Feriální produkce akademického dorostu byly ovšem spíše oddechovými fraškami a často dosti nevázanou zábavou nejen pro pobavení venkovského či maloměstského obecenstva, ale byly nepochybně konány i pro vlastní povyražení a recesi studující omladiny. Nicméně často byl finanční výtěžek určen na obecně prospěšné účely, například na podporu sociálně slabých studentů a potřebných spoluobčanů vůbec, na výstavbu pomníků - např. děkana Antonína Příhody v Domažlicích - či v době budování Národního divadla na jeho výstavbu. Studenti aktivně přispěli i na postavení Kozinova pomníku na Hrádku, který byl slavnostně odhalen r.1895.
V Domažlicích byl aktivní v amatérském divadelnictví spolek Chod, sdružení místních akademiků, který právě o prázdninách organizoval studentská představení (např. v letech 1887-1895), ale stál i u inscenací pořádaných během roku až do prvních let dvacátého století. Studenti hrávali celé prázdniny, často až do října. V posledním desetiletí minulého století se představili v Klenčí, Luženicích, Kdyni, Kolovči i ve Lštění, Zahořanech a Radonicích, nemluvě o jejich vystoupeních ve Staňkově, či příležitostných inscenacích v prvních letech 20. století konaných o prázdninách v Úboči, Chrastavicích nebo Osvračíně.
Záhy zahájili svou činnost také amatérští herci ve Kdyni – tehdy v Nové Kdyni - neboť o jejich představení se dovídá čtenář na stránkách Posla od Čerchova z roku 1876. Ale zda šlo o již o organizovaný soubor nebo o jednorázový nácvik divadelního kusu - podobně jako v mnoha jiných obcích v době pozdější - nelze ze zprávy usoudit.
Velmi čilou aktivitu rovněž prokázaly na prknech venkovských jevišť členové hasičských sborů. Objevují se jako herci v Domažlicích r.1878, ve Lštění 1900, Milavčích 1908, Draženově a Zahořanech 1909, v r.1910 v Havlovicích a v Černíkově za války v r.1916.
Repertoár ochotnických souborů byl rozmanitý, ale převládal nenáročný žánr veseloher a frašek odpovídající tehdy poptávce publika. Byl často na hranici vkusu a dnešnímu návštěvníkovi by nepochybně připadl přinejmenším naivní. Na druhé straně ovšem byly hrány i hry Klicperovy, Tylovy či Stroupežnického, na venkovských scénách pak se objevila i dramatická díla Jiráskova a z veseloherního výběru byly oblíbeny i na konci století úspěšného autora F.F. Šamberka.
Náročnější - především na obsazení, ale i na technické materiálové vybavení - představení si ovšem mohly skutečně dovolit ochotnické soubory větších měst a obcí. Vedle zmíněných Domažlic, Staňkova a Kdyně to také mohlo být možné v městečku Klenčí, kde je první zpráva o ochotnickém vystoupení již z r.1888.
Ještě před koncem minulého století vystoupili venkovští herci v Kanicích (1899), Puclících (1888) a Kolovči (1898).
Do roku 1914 pak v r.1900 vznikl první ochotnický soubor ve Lštění, 1902 v Loučimi, 1903 v Blížejově a Chrastavicích, 1905 v Čermné, Koutě, Pocinovicích a Trhanově, 1906 v Chodově, 1907 na Babyloně, České Kubici, v Havlovicích a Horní Kamenici. V r.1908 v Černíkově, Draženově, Milavčích na Peci a v Úboči a v následujícím roce v Chodské Lhotě a Postřěkově. V Kvíčovicích viděli domácí představení poprvé v r.1910 a stejně tak tomu bylo ve Staněticích a Mrákově. Rok 1911 byl prvním pro ochotníky v Malonicích a Všepadlech, poslední předválečný rok pak vznikly ochotnické soubory v Hradišti, Luženicích a Osvračíně.
Jedním z nejznámějších těles amatérských divadelníků na Domažlicku vůbec a v městě nepochybně nejvýznamnější byl spolek "Havlíček", založený v březnu 1892. Výše zmíněný akademický spolek Chod byl sice institucí neméně váženou, ale jeho činnost byla zaměřena nejen na dramatickou oblast. Podobně tomu bylo u Měšťanské besedy, stejně jako u sboru dobrovolných hasičů a dalších zájmových organizací.
Na národnostním pomezí česko-německém vyvíjela intenzivní činnost Národní jednota pošumavská, která spolu s Ústřední maticí školskou podporovala zejména v obcích se smíšeným německo-českým obyvatelstvem osvětové aktivity české menšiny. V Puclicích na Staňkovsku sehráli její členové ochotnická představení ještě v minulém století 1888 a 1894 ve Lštění v r.1903, v Koutě 1905 a 1909, v r.1907 na České Kubici a ve stejném roce v Horní Kamenici, v Draženově vystoupili v roce 1910, v Klenčí po roce a v Luženicích 1913.
Na dramatické zájmové činnosti byly ovšem zainteresovány i stavovské a profesní spolky a sdružení, divadlo bylo pěstováno ale nejvíc v dramatických odborech Sokola. Počet ochotnických souborů nejrůznějšího zaměření (také politické orientace) rostl na celém Domažlicku zejména od přelomu století.
V r.1896 byl ustaven divadelní odbor vzdělavatelského spolku dělnického v Koutě na Šumavě. O dva roky později pak vystupují před svými spolu rodáky divadelní odbory Sokola v Kolovči a ve Kdyni. V téže době již má své místo ve staňkovském společenském dění spolek Šumavan. V r.1899 založili dělníci místní továrny v Kdyni spolek "Barák" a svá představení nacvičili i ochotníci ve Strýčkovicích v Kanicích. Na malých obcích se ovšem v té době zakládané soubory stávají spíše záležitostí spíše jednorázovou, často odbytou jedním divadelním představením.
Počátek století dvacátého byl na vznik nových ochotnických těles poměrně příznivý a tak již r.1901 jsou v činnosti venkovští divadelníci v Radnicích, Osvračíně, Loučimi a Kanicích a například v r.1905 k nim přibývají vesnické soubory v Pocinovicích, Zahořanech, Trhanově i v Úboči. A nejsou výjimkou samozřejmě obce, kde - podobně jako v Domažlicích, Kdyni či ve Staňkově - není jen soubor jeden a jejich činnost už je dlouhodobější a ne omezena na jedno představení. To platí třebas o Kolovči, kde byli tehdy aktivní nejen divadelníci Sokola, Šumavanu či hasičů, ale i omladina z mládeneckého sdružení. Také feriální vystoupení studentů už bylo typické i pro menší obce.
Samozřejmě, že je patrná i konkurence profesionálních hereckých společností, kočujících tehdy na dobu několika týdnů z města do města. A na každé tzv. štaci pak bylo sehráno celé pásmo her od dramat po frašky. Ale mění se i repertoár, neboť své přední místo v dramaturgii nejen profesionálů si získávají i novinky. Vedle populárních Šamberkových veseloher - Blázinec v prvním poschodí, Jedenáct přikázání, Kulatý svět a dalších - se například na scéně objevily tehdy značně kontraverzní a snad i šokující Směry života F.X. Svobody či Šrámkovo Léto. I světová klasika jako Shakespearův Kupec benátský či Gogolův Revizor či Ženitba našly své uznání i na malých ochotnických scénách tehdejších dob.
Je třeba připomenout, že četná představení mají sociálně pozitivní dobročinný charakter a výtěžky z nich jsou poskytovány na podporu chudobou strádající vrstvy obyvatelstva, zejména dětí. Recitační pásma a besídky, pořádané většinou v předvánočním a vánočním období školní mládeží mají takřka výhradně charitativní zaměření.
I. světová válka přinesla pochopitelně značný útlum ochotnických aktivit, neboť mužská část souborů narukovala na fronty. Přesto bylo i tehdy divadlo ve městech i na venkově hráno tentokrát prakticky takřka výlučně na podporu válečných poškozenců, tj. raněných, invalidů,
pozůstalých po padlých pod patronací Červeného kříže či Českého srdce nebo jiných dobročinných sdružení. Ke konci války jsou kupodivu představení četnější zřejmě pro výše zmíněné důvody.
V nové republice se amatérské divadelnictví samozřejmě obnovuje, ale již ne v té míře jako před válkou. Jednak válečné ztráty postihly i soubory ochotnických herců, jednak byly bezprostředně v prvních měsících na pořadu dne důležitější existenční starosti a konečně přichází éra filmu, který znamenal pro divadlo - obdobně jako je tomu v současnosti u televize a dalších audiovizuálních médií - značnou konkurenci a nepochybně odliv diváků a návštěvníků. Provozování kin - tehdy byl obvyklý název biograf a i starší termín kinematograf - se ujaly ve dvacátých letech především tělocvičné jednoty Sokola, DTJ a Orla již proto, že tato činnost jim přinášela nemalé příjmy, zejména při tehdejším již poměrně značném výběru hlavně zahraniční (především americké z Hollywoodu) produkce, nabízející pro diváka lákavé tituly dobrodružných a napínavých filmů vedle veseloher i dramat.
Divadelní repertoár ochotnických scén se ovšem také změnil, uváděny byly nové hry s aktuálními náměty (například s legionářskou tematikou či jinými náměty z historie), často výrazného státně propagandistického a vyhraněně ideového a politického zaměření. Na Chodsku - nepochybně tomu tak bylo i na jiných místech republiky - pak byl patrný příklon k regionálním motivům, zejména se jednalo o oživení zájmu o dílo J.Š. Baara, jehož literární dílo bylo často zdramatizováno a dočkalo se i přenesení na filmové plátno (naposledy za války Jan Cimbura). Literární tvorba klenečského rodáka našla své obdivovatele záhy po autorově skonu, především ale po vybudování Baarova pomníku na Výhledech na počátku třicátých let a její popularita překročila rámec kraje pod Čerchovem. Velkým úspěchem tehdy byla dramatizace románu Hanče (uvedena byla například divadelním souborem Sokol v Postřekově), podobně se klenečtí zdařile zhostili scénického ztvárnění Posledního soudu.
Vlastenecké, regionální a historické náměty nabyly na popularitě a aktuálnosti ještě více ve třicátých letech, především vzhledem k dramatizaci zahraničně politické situace (nástup nacistů v Německu). Na českém jihozápadě vůbec a na Chodsku zvláště byla hitlerovská hrozba vnímána mimořádně citlivě.
V polovině třicátých let pak - vedle dalších zdramatizovaných Baarových děl Pro kravičku a Skřivánek - mělo posílit národní sebevědomí uvedení vynikajícího dramatu Františka Langra Jízdní hlídka, která z profesionálních scén přešlo vzápětí do programů amatérských souborů!
v r.1935 mělo v době oslav 28. října premiéru v nastudování Sokola Domažlice.
Ve dvacetiletí první Československé republiky vedle obnovených a stávajících předválečných ochotnických sdružení přibyly soubory další: 1920 v Němčicích, následujícího roku v Újezdě a v Poběžovicích (NJP). 1924 ve Spáňově, 1926 v Horšovském Týně (NJ), na Folmavě, v Orlovicách 1927 v Luženičkách (NJP), 1930 v Nevolicích, 1931 v Hluboké a 1932 v Dobříkově a 1929 ve Smržovicích a 1936 v Mezholezích u Kdyně.
Ochotnické soubory pak působily pod patronací politických stran nebo zájmových sdružení v daleko větším rozsahu než za Rakouska Uherska. Vedle již dřívějších a nejrozšířenějších dramatických odborů Sokola a hasičů zakládají sociální demokraté u svých Dělnických tělocvičných jednot (DTJ) obdobné odbory ve Kdyni (1919), Domažlicích (1921), Postřekově, (1921), Chodově (1922), Havlovicích (1923) a Trhanově (1925); lidovecký Orel má své divadelníky od r.1929 ve Kdyni, 1931 pak v Domažlicích a Pocinovicích. Agrárnická mládež - Místní nebo okresní sdružení republikánského dorostu - hrála divadlo v r.1921 v Tlumačově, 1929 ve Vílově, Pocinovicích a Černíkově a r.1932 v Koutě.
Ve Kdyni byl založen r.1923 divadelní soubor Vojan, vedle DTJ zde působil jistý čas i další dělnický soubor Sparta, mládež Českobratrské církve Hus a Marta; skupina čs. nár. soc. mládeže rovněž hrála divadlo v Klenčí byl založen r.1926 Baarův okrašlovací spolek, který také vystoupil na scéně, v Kolovči vedle mládeneckého spolku byl činný od r.1923 ochotnický spolek Tyl, přičemž předválečný Šumavan zřejmě už v republice svou činnost neobnovil. Ve Staňkově naproti tomu stejnojmenný soubor působil nadále. Hrály příležitostně i soubory školní (zejména na besídkách), ve Lštění na sebe upozornil v r.1922 vzdělávací kroužek "Budoucnost", v Mezholezích u Kdyně 1936 Osvětová komise, ve Výrově 1936 Domovina, ve Všepadlech 1931 kroužek divadelníků Tyl, ve Smrčovicích 1929 domkaři a v Trhanově pohostinsky 1928 vojáci místní posádky 6. pohraničářského praporu.
Nelze opomenout ani amatérské loutkové divadlo, určené především pro dětského diváka. V Domažlicích to byl po válce v r.1919 akademický spolek Chod, v r.1924 pak dokonce byla dvě představení - Sokola a Loutkového divadla válečných poškozenců. Loutkové divadlo se hrálo i po
dvou letech 1926 i 1930 (Sokol). Loutkáři Sokola hráli pro děti i v následujícím r.1931 a 1932. Ve Kdyni bylo loutkové představení v témže roce. Vzhledem k tomu, že často jsou v pramenech a literatuře uváděna v četných obcích dětská představení (besídky a pásma), lze usoudit, že se jednalo i o loutková představení, například ve Staňkově, Kolovči a dalších místech.
Ve společenském životě a kulturních aktivitách regionu bylo za uvedená desetiletí (cca od r.1870 do r.1938) nepochybně více uměleckých vystoupení spjatých více či méně s divadelní činností. Byla to literárně umělecká pásma spojená s recitací, koncerty instrumentálních sólistů i těles, podobně jednotlivců i sborů pěveckých, přednášky a večery při příležitosti oslav a vzpomínek osobností i událostí. Jejich výčet však daleko přesahuje tematické zaměření předchozího pojednání a zasluhuje si být předmětem samostatné studie.
Zpracoval Dr. Jan Vogeltanz
Muzeum Chodska Domažlice
Jan Vogeltanz (Muzeum Chodska, Domažlice): Ochotnické divadlo na Domažlicku
Ochotnické divadlo na Domažlicku.
(stručný nástin historického vývoje)
Podobně jako tomu bylo v jiných oblastech Čech a Moravy, patřilo i na Domažlicku od šedesátých let minulého století k výrazným kulturním aktivitám ochotnické divadlo. Tehdy se nebývale rozvinul v českých zemích do té doby bachovským absolutismem dušený společenský život, který byl na více než desetiletí násilně potlačen. Vedle aktivizace politických uskupení, jenž se během následujících desetiletí zkonstituovaly ve standardní politické strany, zahrnující názorovou orientaci nejrůznějšího typu byly zakládány četné spolky zájmové, stavovské a profesní, ať už to byl nejznámější Sokol, vzájemně podpůrná sdružení (např. kampeličky), hasičské sbory, měšťanské besedy, krasoumné jednoty, pěvecké a literární spolky, hudební a výtvarná tělesa. Hlavní náplní pak byla činnost veřejně prospěšná a vlastenecko-osvětová. Nemalá role pak připadla oblasti literárně-dramatické. Vedle slibně se rozvíjející ediční a publikační činnosti pak hrála velmi sugestivní úlohu i prezentace scénická, od recitačních vystoupení až po ztvárnění jevištní. Samozřejmě že od počátku v této sféře dominují soubory profesionální, ať již ansámbly stálých městských divadel či herecké osazenstvo kočovných divadelních společností, cestujících od jara do zimy po tzv. štacích, s repertoárem vyhovujícímu tehdy obecnému vkusu a poptávce a hostujících na jednom místě několik týdnů ba měsíců. Vedle těchto těles se zpočátku nesměle, neorganizovaně a spíše náhodně počíná vytvářet vzápětí tak významný kulturní činitel českého venkova a malého města, ochotnické divadlo. Milovníci divadla z řad neprofesionálů přistupovali ke své činnosti opravdu s osobním nadšením a nasazením, neboť amatérská scéna byla nákladná nejen finančně, ale i časově a kladla nemalé nároky a oběti na členy tehdy vznikajících ochotnických souborů, kteří hráli divadlo na úkor volného času, zaměstnání, finančních prostředků i často rodiny.
Na Domažlicku byla patrně nejstarším doloženým ochotnickým souborem r. 1869 založená Občanská beseda ve Staňkově. Zpočátku spíše vyvíjela činnost obecně osvětovou a přes celé desetiletí se v divadelní oblasti zřejmě neangažovala. První konkrétní zpráva týkající se
dramatického umění pochází z r.1882, kdy po inspirativním vystoupení pozvaného akademického spolku Radbuza z Plzně, který předvedl staňkovskému publiku Tylovu Paličovu dceru, následovalo vlastní nastudování klasického kusu W. Shakespeara, Zkrocení zlé ženy.
Velmi výrazným kulturním oživením byla ovšem v poslední čtvrtině devatenáctého století spontánně organizovaná prázdninová představení studentské mládeže, která byla pořádána postupně na mnoha místech Domažlicka, kde místní studenti trávili letní volný čas. Feriální produkce akademického dorostu byly ovšem spíše oddechovými fraškami a často dosti nevázanou zábavou nejen pro pobavení venkovského či maloměstského obecenstva, ale byly nepochybně konány i pro vlastní povyražení a recesi studující omladiny. Nicméně často byl finanční výtěžek určen na obecně prospěšné účely, například na podporu sociálně slabých studentů a potřebných spoluobčanů vůbec, na výstavbu pomníků - např. děkana Antonína Příhody v Domažlicích - či v době budování Národního divadla na jeho výstavbu. Studenti aktivně přispěli i na postavení Kozinova pomníku na Hrádku, který byl slavnostně odhalen r.1895.
V Domažlicích byl aktivní v amatérském divadelnictví spolek Chod, sdružení místních akademiků, který právě o prázdninách organizoval studentská představení (např. v letech 1887-1895), ale stál i u inscenací pořádaných během roku až do prvních let dvacátého století. Studenti hrávali celé prázdniny, často až do října. V posledním desetiletí minulého století se představili v Klenčí, Luženicích, Kdyni, Kolovči i ve Lštění, Zahořanech a Radonicích, nemluvě o jejich vystoupeních ve Staňkově, či příležitostných inscenacích v prvních letech 20. století konaných o prázdninách v Úboči, Chrastavicích nebo Osvračíně.
Záhy zahájili svou činnost také amatérští herci ve Kdyni – tehdy v Nové Kdyni - neboť o jejich představení se dovídá čtenář na stránkách Posla od Čerchova z roku 1876. Ale zda šlo o již o organizovaný soubor nebo o jednorázový nácvik divadelního kusu - podobně jako v mnoha jiných obcích v době pozdější - nelze ze zprávy usoudit.
Velmi čilou aktivitu rovněž prokázaly na prknech venkovských jevišť členové hasičských sborů. Objevují se jako herci v Domažlicích r.1878, ve Lštění 1900, Milavčích 1908, Draženově a Zahořanech 1909, v r.1910 v Havlovicích a v Černíkově za války v r.1916.
Repertoár ochotnických souborů byl rozmanitý, ale převládal nenáročný žánr veseloher a frašek odpovídající tehdy poptávce publika. Byl často na hranici vkusu a dnešnímu návštěvníkovi by nepochybně připadl přinejmenším naivní. Na druhé straně ovšem byly hrány i hry Klicperovy, Tylovy či Stroupežnického, na venkovských scénách pak se objevila i dramatická díla Jiráskova a z veseloherního výběru byly oblíbeny i na konci století úspěšného autora F.F. Šamberka.
Náročnější - především na obsazení, ale i na technické materiálové vybavení - představení si ovšem mohly skutečně dovolit ochotnické soubory větších měst a obcí. Vedle zmíněných Domažlic, Staňkova a Kdyně to také mohlo být možné v městečku Klenčí, kde je první zpráva o ochotnickém vystoupení již z r.1888.
Ještě před koncem minulého století vystoupili venkovští herci v Kanicích (1899), Puclících (1888) a Kolovči (1898).
Do roku 1914 pak v r.1900 vznikl první ochotnický soubor ve Lštění, 1902 v Loučimi, 1903 v Blížejově a Chrastavicích, 1905 v Čermné, Koutě, Pocinovicích a Trhanově, 1906 v Chodově, 1907 na Babyloně, České Kubici, v Havlovicích a Horní Kamenici. V r.1908 v Černíkově, Draženově, Milavčích na Peci a v Úboči a v následujícím roce v Chodské Lhotě a Postřěkově. V Kvíčovicích viděli domácí představení poprvé v r.1910 a stejně tak tomu bylo ve Staněticích a Mrákově. Rok 1911 byl prvním pro ochotníky v Malonicích a Všepadlech, poslední předválečný rok pak vznikly ochotnické soubory v Hradišti, Luženicích a Osvračíně.
Jedním z nejznámějších těles amatérských divadelníků na Domažlicku vůbec a v městě nepochybně nejvýznamnější byl spolek "Havlíček", založený v březnu 1892. Výše zmíněný akademický spolek Chod byl sice institucí neméně váženou, ale jeho činnost byla zaměřena nejen na dramatickou oblast. Podobně tomu bylo u Měšťanské besedy, stejně jako u sboru dobrovolných hasičů a dalších zájmových organizací.
Na národnostním pomezí česko-německém vyvíjela intenzivní činnost Národní jednota pošumavská, která spolu s Ústřední maticí školskou podporovala zejména v obcích se smíšeným německo-českým obyvatelstvem osvětové aktivity české menšiny. V Puclicích na Staňkovsku sehráli její členové ochotnická představení ještě v minulém století 1888 a 1894 ve Lštění v r.1903, v Koutě 1905 a 1909, v r.1907 na České Kubici a ve stejném roce v Horní Kamenici, v Draženově vystoupili v roce 1910, v Klenčí po roce a v Luženicích 1913.
Na dramatické zájmové činnosti byly ovšem zainteresovány i stavovské a profesní spolky a sdružení, divadlo bylo pěstováno ale nejvíc v dramatických odborech Sokola. Počet ochotnických souborů nejrůznějšího zaměření (také politické orientace) rostl na celém Domažlicku zejména od přelomu století.
V r.1896 byl ustaven divadelní odbor vzdělavatelského spolku dělnického v Koutě na Šumavě. O dva roky později pak vystupují před svými spolu rodáky divadelní odbory Sokola v Kolovči a ve Kdyni. V téže době již má své místo ve staňkovském společenském dění spolek Šumavan. V r.1899 založili dělníci místní továrny v Kdyni spolek "Barák" a svá představení nacvičili i ochotníci ve Strýčkovicích v Kanicích. Na malých obcích se ovšem v té době zakládané soubory stávají spíše záležitostí spíše jednorázovou, často odbytou jedním divadelním představením.
Počátek století dvacátého byl na vznik nových ochotnických těles poměrně příznivý a tak již r.1901 jsou v činnosti venkovští divadelníci v Radnicích, Osvračíně, Loučimi a Kanicích a například v r.1905 k nim přibývají vesnické soubory v Pocinovicích, Zahořanech, Trhanově i v Úboči. A nejsou výjimkou samozřejmě obce, kde - podobně jako v Domažlicích, Kdyni či ve Staňkově - není jen soubor jeden a jejich činnost už je dlouhodobější a ne omezena na jedno představení. To platí třebas o Kolovči, kde byli tehdy aktivní nejen divadelníci Sokola, Šumavanu či hasičů, ale i omladina z mládeneckého sdružení. Také feriální vystoupení studentů už bylo typické i pro menší obce.
Samozřejmě, že je patrná i konkurence profesionálních hereckých společností, kočujících tehdy na dobu několika týdnů z města do města. A na každé tzv. štaci pak bylo sehráno celé pásmo her od dramat po frašky. Ale mění se i repertoár, neboť své přední místo v dramaturgii nejen profesionálů si získávají i novinky. Vedle populárních Šamberkových veseloher - Blázinec v prvním poschodí, Jedenáct přikázání, Kulatý svět a dalších - se například na scéně objevily tehdy značně kontraverzní a snad i šokující Směry života F.X. Svobody či Šrámkovo Léto. I světová klasika jako Shakespearův Kupec benátský či Gogolův Revizor či Ženitba našly své uznání i na malých ochotnických scénách tehdejších dob.
Je třeba připomenout, že četná představení mají sociálně pozitivní dobročinný charakter a výtěžky z nich jsou poskytovány na podporu chudobou strádající vrstvy obyvatelstva, zejména dětí. Recitační pásma a besídky, pořádané většinou v předvánočním a vánočním období školní mládeží mají takřka výhradně charitativní zaměření.
I. světová válka přinesla pochopitelně značný útlum ochotnických aktivit, neboť mužská část souborů narukovala na fronty. Přesto bylo i tehdy divadlo ve městech i na venkově hráno tentokrát prakticky takřka výlučně na podporu válečných poškozenců, tj. raněných, invalidů,
pozůstalých po padlých pod patronací Červeného kříže či Českého srdce nebo jiných dobročinných sdružení. Ke konci války jsou kupodivu představení četnější zřejmě pro výše zmíněné důvody.
V nové republice se amatérské divadelnictví samozřejmě obnovuje, ale již ne v té míře jako před válkou. Jednak válečné ztráty postihly i soubory ochotnických herců, jednak byly bezprostředně v prvních měsících na pořadu dne důležitější existenční starosti a konečně přichází éra filmu, který znamenal pro divadlo - obdobně jako je tomu v současnosti u televize a dalších audiovizuálních médií - značnou konkurenci a nepochybně odliv diváků a návštěvníků. Provozování kin - tehdy byl obvyklý název biograf a i starší termín kinematograf - se ujaly ve dvacátých letech především tělocvičné jednoty Sokola, DTJ a Orla již proto, že tato činnost jim přinášela nemalé příjmy, zejména při tehdejším již poměrně značném výběru hlavně zahraniční (především americké z Hollywoodu) produkce, nabízející pro diváka lákavé tituly dobrodružných a napínavých filmů vedle veseloher i dramat.
Divadelní repertoár ochotnických scén se ovšem také změnil, uváděny byly nové hry s aktuálními náměty (například s legionářskou tematikou či jinými náměty z historie), často výrazného státně propagandistického a vyhraněně ideového a politického zaměření. Na Chodsku - nepochybně tomu tak bylo i na jiných místech republiky - pak byl patrný příklon k regionálním motivům, zejména se jednalo o oživení zájmu o dílo J.Š. Baara, jehož literární dílo bylo často zdramatizováno a dočkalo se i přenesení na filmové plátno (naposledy za války Jan Cimbura). Literární tvorba klenečského rodáka našla své obdivovatele záhy po autorově skonu, především ale po vybudování Baarova pomníku na Výhledech na počátku třicátých let a její popularita překročila rámec kraje pod Čerchovem. Velkým úspěchem tehdy byla dramatizace románu Hanče (uvedena byla například divadelním souborem Sokol v Postřekově), podobně se klenečtí zdařile zhostili scénického ztvárnění Posledního soudu.
Vlastenecké, regionální a historické náměty nabyly na popularitě a aktuálnosti ještě více ve třicátých letech, především vzhledem k dramatizaci zahraničně politické situace (nástup nacistů v Německu). Na českém jihozápadě vůbec a na Chodsku zvláště byla hitlerovská hrozba vnímána mimořádně citlivě.
V polovině třicátých let pak - vedle dalších zdramatizovaných Baarových děl Pro kravičku a Skřivánek - mělo posílit národní sebevědomí uvedení vynikajícího dramatu Františka Langra Jízdní hlídka, která z profesionálních scén přešlo vzápětí do programů amatérských souborů!
v r.1935 mělo v době oslav 28. října premiéru v nastudování Sokola Domažlice.
Ve dvacetiletí první Československé republiky vedle obnovených a stávajících předválečných ochotnických sdružení přibyly soubory další: 1920 v Němčicích, následujícího roku v Újezdě a v Poběžovicích (NJP). 1924 ve Spáňově, 1926 v Horšovském Týně (NJ), na Folmavě, v Orlovicách 1927 v Luženičkách (NJP), 1930 v Nevolicích, 1931 v Hluboké a 1932 v Dobříkově a 1929 ve Smržovicích a 1936 v Mezholezích u Kdyně.
Ochotnické soubory pak působily pod patronací politických stran nebo zájmových sdružení v daleko větším rozsahu než za Rakouska Uherska. Vedle již dřívějších a nejrozšířenějších dramatických odborů Sokola a hasičů zakládají sociální demokraté u svých Dělnických tělocvičných jednot (DTJ) obdobné odbory ve Kdyni (1919), Domažlicích (1921), Postřekově, (1921), Chodově (1922), Havlovicích (1923) a Trhanově (1925); lidovecký Orel má své divadelníky od r.1929 ve Kdyni, 1931 pak v Domažlicích a Pocinovicích. Agrárnická mládež - Místní nebo okresní sdružení republikánského dorostu - hrála divadlo v r.1921 v Tlumačově, 1929 ve Vílově, Pocinovicích a Černíkově a r.1932 v Koutě.
Ve Kdyni byl založen r.1923 divadelní soubor Vojan, vedle DTJ zde působil jistý čas i další dělnický soubor Sparta, mládež Českobratrské církve Hus a Marta; skupina čs. nár. soc. mládeže rovněž hrála divadlo v Klenčí byl založen r.1926 Baarův okrašlovací spolek, který také vystoupil na scéně, v Kolovči vedle mládeneckého spolku byl činný od r.1923 ochotnický spolek Tyl, přičemž předválečný Šumavan zřejmě už v republice svou činnost neobnovil. Ve Staňkově naproti tomu stejnojmenný soubor působil nadále. Hrály příležitostně i soubory školní (zejména na besídkách), ve Lštění na sebe upozornil v r.1922 vzdělávací kroužek "Budoucnost", v Mezholezích u Kdyně 1936 Osvětová komise, ve Výrově 1936 Domovina, ve Všepadlech 1931 kroužek divadelníků Tyl, ve Smrčovicích 1929 domkaři a v Trhanově pohostinsky 1928 vojáci místní posádky 6. pohraničářského praporu.
Nelze opomenout ani amatérské loutkové divadlo, určené především pro dětského diváka. V Domažlicích to byl po válce v r.1919 akademický spolek Chod, v r.1924 pak dokonce byla dvě představení - Sokola a Loutkového divadla válečných poškozenců. Loutkové divadlo se hrálo i po
dvou letech 1926 i 1930 (Sokol). Loutkáři Sokola hráli pro děti i v následujícím r.1931 a 1932. Ve Kdyni bylo loutkové představení v témže roce. Vzhledem k tomu, že často jsou v pramenech a literatuře uváděna v četných obcích dětská představení (besídky a pásma), lze usoudit, že se jednalo i o loutková představení, například ve Staňkově, Kolovči a dalších místech.
Ve společenském životě a kulturních aktivitách regionu bylo za uvedená desetiletí (cca od r.1870 do r.1938) nepochybně více uměleckých vystoupení spjatých více či méně s divadelní činností. Byla to literárně umělecká pásma spojená s recitací, koncerty instrumentálních sólistů i těles, podobně jednotlivců i sborů pěveckých, přednášky a večery při příležitosti oslav a vzpomínek osobností i událostí. Jejich výčet však daleko přesahuje tematické zaměření předchozího pojednání a zasluhuje si být předmětem samostatné studie.
Zpracoval Dr. Jan Vogeltanz
Muzeum Chodska Domažlice
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.