AS 2000, č.2 Lenka Lázňovská, rozhovor.

S Mirkou Císařovou o životě, o minulosti, přítomnosti i budoucnosti českého amatérského divadla

V paměti mám jako Tvůj začátek zaznamenáno v 60. letech působení v okresním domě osvěty v Náchodě, které posléze přineslo i založení Studia mladých (společně s M. Houšťkem). To patrně nebylo první setkání s amatérským divadlem. Stála jsi někdy na prknech?
Herecké studio mladých to byla tehdy především záležitost Mirka Houšťka, já jsem jenom organizačně "přicmrdovala". Bylo to pěkné a ráda na to vzpomínám. Ale amatérské divadlo bylo součástí už mého dětství. Žila jsem až do svých 12. let v Úpici, a to bylo tehdy, podobně jako dnes kulturní městečko. Moji rodiče byli členy tamního divadelního spolku. V tehdejší slavné éře operet v nich především tančili; zejména maminka měla velké pohybové nadání a pro mnohé z nich dělala celou choreografii. Přesně si i teď umím vybavit atmosféru u nás doma před premiérami, se zvláštním vzrušením a nažehlenými voňavými kostýmy rozloženými na postelích. V Úpici byl i dětský soubor, do kterého jsem chodila. Po přestěhování do Trutnova jsem tam ještě nějakou dobu dojížděla. Takže na divadelních prknech jsem stála prvně v Úpici a byly mi tři roky. Pokud bychom zůstali v Úpici, jistě bych byla pokračovala. Takhle jsem se k divadlu krátce dostala až zase právě s Mirkem Houšťkem a hronovským souborem. (Sen noci svatojánské, První den svobody - dodnes mne mrzí, že jsme tehdy nedozkoušeli Skleněný zvěřinec, kde jsem měla hrát Lauru.) Bohužel jsem se brzy vdala, porodila dítě a bylo po divadle. V Hradci jsem ale pak brzy začala dělat v kultuře. Od nástupu do KKS jsem pak byla zcela vytížená metodička a divadlu jsem sloužila ve zcela jiné podobě. To už znáš. Ale ještě k těm počátkům. Právě sama na sobě jsem si uvědomila, jak strašně důležité může být pro dítě setkání s divadlem. Myslím, že jistým způsobem ovlivnilo celý můj život.
Bylo výhodou, že Tvým nejvýraznějším předchůdcem na postu krajského metodika byl Josef Vavřička?
Ano, bylo to velkou výhodou. Myslím, že třeba jeho základy vzdělávání v této oblasti v regionu byly velice moderní a inspirující. Celý ten systém byl jakýmsi předstupněm pro pozdější dlouhodobé vzdělávání, mělo to blízko k lidovým konzervatořím. Mimo to byl pan Vavřička zajímavou osobností, eruptivní, tvořivou ve všech směrech. Byl to pán s velkým šarmem. Měl pro mne řadu vlastností, které měl dobrý metodik mít. Jsem ráda, že jsem ho mohla vídat osobně a mluvit s ním. Leccos jsem se od něj naučila.
Dvě z nejvýznamnějších divadelních přehlídek Jiráskův Hronov a Loutkářská Chrudim se konají ve východních Čechách. Myslíš si, že tato skutečnost výrazně poznamenala amatérské divadlo v tomto regionu?
Nemyslím si, že by vzdálenost od nějaké významné akce nějak podstatně ovlivnila zájem o ni. Divadelníci si dojedou tam, kde se něco podstatného děje. Jistě byli a jsou hrdi na to, že ta tradice je právě tady. Žádnou podstatnější výhodu v tom ale nevidím. Pořádání těchto přehlídek pro ně mělo dle mého názoru stejný význam, jako pro divadelníky ostatní. Velký pro tu část, která chce vidět , vědět, konfrontovat. Protože vrcholové přehlídky jsou především velkou školou, poznáním a inspirací. Nejen setkáním s přáteli - i když i to je důležité a v současné době snad i čím dál důležitější.
V roce 1975 jsi stála u zrodu lidových konzervatoří, v roce 1990 u zrodu Východočeského volného sdružení, později u zrodu Impulsu. Jak to děláš, že jsi byla vždy na správném místě?
Víš Lenko, v posledních několika letech (vlastně od té doby co jsem musela ze zdravotních důvodů odejít) mám takovou sebemrskačskou noční můru. Neustále si kladu otázku, co bych dělala v této oblasti teď, pokud bych měla i nadále možnost jí sloužit. A musím se Ti přiznat, že jednoznačné odpovědi nenacházím. (Možná je to i tím, že stárnu, všechno vidím složitěji a těch jednoznačných odpovědí je čím dál méně.) To, že jsem tenkrát věděla a mohla proto třeba být na tom správném místě, souviselo s mnoha předpoklady. Mělo to samozřejmě i dobové souvislosti. Snad nebudu neskromná, když řeknu, že jsem tehdy znala dost dokonale terén a měla jsem v sobě až jistou posedlost (jako Vavřička!) udělat pro terén to nejlepší, čeho jsem schopna a co je v konkrétní situaci možné. Byla jsem přesvědčena, že to, k čemu jsem (samozřejmě ve spolupráci s mnoha bezvadnými lidmi v kraji - fungovaly dobře i poradní sbory, ale i s chytrými profesionály) došla, je správné a snažila jsem se to dost tvrdohlavě realizovat. Proto si třeba myslím, že východočeská konzervatoř byla velkoryse koncipována a snad pomohla v regionu řadě silných talentovaných osobností nejen z divadla. A vznik Východočeského volného sdružení? Ten byl veden zoufalou snahou zachovat v regionu celou řadu pozitivních záležitostí, uchovat nějak ve vzájemné informovanosti celé to východočeské divadelní společenství (proto jsme třeba založili tehdy i časopis Hromada). Bylo třeba najít základnu, na které se může postarat samo o sebe i ve svízelné situaci. Ukázalo se to jako správné, a mnohé se později podařilo. Byť některá východiska byla až příliš idealistická a současná situace je mnohem komplikovanější. Impuls, jedno z mála dochovaných profesionálních zařízení, jsem sice pomáhala v oblasti amatérského divadla formovat, ale nezasloužila jsem se o jeho vznik. To byla shoda okolností a zejména úsilí několika moudrých lidí z tehdejších "nadřízených" orgánů, které Impuls dodnes zřizují. Já jsem do Impulsu brzy přešla z KKS, které se zrušilo a je pravdou, že s celou složitou regionální činností. To je možná můj malý příspěvek k tomu, že se Impuls stal zařízením se širší regionální působností než je území jeho zřizovatele.
Možná bych pro Tebe měla ještě další úkol tohoto typu. Nemyslíš, že by u připravovaných krajů měly být takové Impulsy? Co si myslíš, že by měly dělat především?
Tak především - myslím si, že by "Něco" ku prospěchu amatérské činnosti být mělo. Pokud se má dále rozvíjet. Dosavadní praxe ukazuje, že na všechno vlastními silami nestačí. Není to v moci stávajících amatérských organizací i když jsou aktivní a vyvíjejí řadu prospěšných činností a mají mezi sebou řadu obětavých lidí. Doba se změnila, ale ukazuje se, že spolkový systém jako základní strukturu zatím nelze obnovit. Je jiná atmosféra a jen těžko se hledají např. lidé (a to zejména mladí), kteří by dobrovolně pracovali v amatérském divadle na bázi širší než je teritorium jejich vlastního souboru.) Myslím, že v tomto směru dobře funguje propojení Impulsu a VSVD právě proto, že Impuls poskytuje profesionální administrativní a organizační zázemí). Dlouho jsem si myslela, že podobné instituce jako Impuls vzniknou přirozenou cestou v určitých centrech, kde se kumuluje amatérské dění, ale ani to se neukazuje. Takže se vracím k úvodní větě. "Něco" je třeba a jsem přesvědčena, že to bude ku prospěchu celku amatérského divadla. A jak by to mělo vypadat? Mělo by to pravděpodobně fungovat na úrovni služeb. Nemělo by to řídit, ale naslouchat, mělo by to shromažďovat a poskytovat informace, dokumentovat, ale i nabízet a iniciovat, pozitivně zneklidňovat, zprostředkovávat kontakty a konfrontace, doplňovat vzdělání. Mělo by poskytovat administrativní a organizační servis. Jenže to je utopie. Pro začátek by stačilo, kdyby mohly fungovat malé profesionalizované buňky s několika fundovanými, ale i nadšenými a přesvědčenými pracovníky, kteří by dělali to nejnutnější ve spolupráci s dobrovolňáky z řad amatérů. A že by to v současnosti mělo být při vznikajících regionech se přímo nabízí. Tahle možnost by se neměla "prošvihnout".
Vývoj amatérského divadla i v předválečném období byl velmi ovlivněn přehlídkami a jejich pracovním zaměřením. Byly motivací, impulsem, jsem přesvědčena, že v době krize v 90. letech právě jejich existence přispěla k tomu, že se řada souborů nerozpadla. Myslíš si, že jejich dnešní struktura a koncepce jsou vyhovující?
Pro soubory, které chtějí na veřejnosti prezentovat výsledky své práce, jde jim o zvyšování kvality a chtějí sledovat trend směřování amatérského divadla v té které době, mají přehlídky na všech úrovních nezastupitelný význam. Přičteme-li k tomu členy souborů, které přímo nevystupují, ale jsou diváky, účastníky diskusí a pracovních seminářů, přičteme-li k tomu dále běžné diváky, na něž mají představení dopad a také skutečnost, že přehlídky se v místech konání stávají často velkou společenskou záležitostí, okruh těch, které přehlídky zasahují a pro něž mají smysl se několikanásobně rozšiřuje. Potud jsou přehlídky nezastupitelným fenoménem. Je třeba si ale uvědomit, že existuje ještě další, dost početná skupina těch, kteří amatérské divadlo sice dělají, ale výše uvedené cíle si nekladou. Dělají divadlo s jinými ambicemi a mohou být úspěšní i prospěšní především v místech svého působení. S těmi se na přehlídkách setkávat většinou nebudeme. Jestli je současný systém a struktura přehlídek vyhovující se neodvažuji soudit. Tak přesný přehled o celku už nemám. Zdá se mi, že ve svém základu vyhovuje. Trochu složitější se mi zdá situace se Šrámkovým Pískem, ale mohu tak soudit jen podle toho, jak se setkávám s komplikacemi při výběru na tuto národní přehlídku. Zásadní vymezení na věkově mladé soubory přináší jistou "dvojkolejnost" nebo i několikakolejnost. Naopak chybí nějaké setkání, které by shromažďovalo nejprovokativnější formy, krajní hledání a propojení s různými jinými uměleckými druhy, nebo i formy, kde umělecká reflexe je jen jednou ze součástí složitě strukturovaného celku. Jakási amatérská "nová vlna" pokud je a je ji vůbec možné vysledovat. Stejně tak pociťuji, že chybí ještě nějaká nižší než regionální kola. Mám na mysli platformu pro ty soubory, které ještě nedosahují potřebné úrovně regionálních přehlídek, ale mají zájem o dialog. Snad by nešlo ani o přehlídky, ale o jiný systém pomoci, který by tomuto zájmu vyhověl.
Jak bychom měli v tomto systému reflektovat skutečnost, že zájem o divadlo projevují velmi mladí lidé, z nichž někteří nevědí, zda se mu v budoucnu chtějí věnovat?
V každém případě je třeba tento zájem podporovat. Dokonce si myslím, že není až tak důležité zda a kolik mladých lidí pak bude amatérské divadlo dělat. Asi to musíme brát trochu velkoryse, jako "širší" investici. Myslím, že pozitivní bude už to, že se mladí lidé s možnostmi divadla setkají, že jim pomůže v jejich životní orientaci, v jejich celkové kultivaci, že z nich budou pravidelnější, trochu poučenější návštěvníci divadel. Pravda, souvisí to víc s jakousi výchovnou činností, která by šla asi realizovat jinde a jinak. Na tyto mladé je třeba klást stejné požadavky jako na každého začátečníka. Musíme však být vynalézavější ve formách, kterými to předáváme. Nemyslím si, že je však třeba ty mladé nějak generačně separovat, naopak si myslím, že je třeba to s vědomím kontinuity generačně propojovat. Řekla bych , že tohle všechno např. správně reflektuje koncepce klubů mladých při JH i dílny při dalších přehlídkách. Přestože v prvních letech po revoluci ten vpád tehdy vůči stávajícímu amatérskému divadlu dost netolerantní budil obavy a i kritiku, ukazuje se dnes již jednoznačně, že Artama tehdy volila správně a strefila se do živě pulzujícího problému současné doby.
Co soudíš o fenoménu tzv. sousedského divadla?
Že patří do amatérského divadla. Vždyť je to jeden ze zdrojů a dost podstatný, z něhož vyrůstalo. Je to jedna z jeho funkcí. Je stejně důležitá, jako ty další. Alespoň ještě v současné době. Dokonce si myslím, že kvete. Souvisí to s obnovováním společenského života v menších místech. Představení poskytují divákům na domovské scéně příjemné zážitky. Jen na to musíme uplatňovat trochu jiná kritéria. Jsou to slavnosti setkávání, společenské události, jistý způsob sdružování a mezilidských kontaktů. Ostatně, pokud se zadaří, chovám k tomuto divadlu až sentimentální pocity. O jeho životaschopnosti svědčí i to, že za ta léta, co jsme je my organizátoři zcela pomíjeli, nezaniklo a ani neztratilo své diváky. Není to oblast divadla pro přehlídky, ani žádné zdokonalování. Víš jaká je to úleva jít třeba po představení s aktéry a sousedy na pivo a nemuset pronášet žádná moudra? Problém samozřejmě nastane v okamžiku, kdy si soubor myslí, že udělal velké umění a chce to od někoho pomazaného potvrdit. Tam to končí, protože by začala ta velmi složitá práce pro níž u souborů tohoto typu chybí vůle, ale i společná řeč.
Staň se na chvíli prognostičkou. Myslíš, že se podaří udržet kvalitu českého amatérského divadla, když ve společnosti, do níž směřujeme, nehraje toto kritérium takovou roli jako u nás?
Nejsem prognostička. Ale jsem přesvědčena, že cílená snaha o zvyšování kvality amatérského divadla v minulých letech přinesla své ovoce. Myslím, že v jisté části amatérského divadla existuje tato snaha i nadále. Na druhé straně však mohou vznikat výjimečně velmi kvalitní výsledky i bez toho. Pokud se najde výjimečná - většinou režisérská - osobnost - která je schopna kolem sebe shromáždit alespoň průměrně talentovanou partu s několika dalšími osobnostmi hereckými, všichni se budou tomuto svému koníčku věnovat, nebudou litovat svého volného času, často i peněz, budou mít alespoň základní materiální podmínky, ale zejména nutkání hovořit o něčem, co je zajímá a vzrušuje prostředky divadla a budou mít své diváky, může i bez "cílené péče" vznikat dobré divadlo. Ale není to běžné a není to masové. Proto jsem pro zachování platformy pro zvyšování kvality, to znamená zachovat alespoň ten současný "zbytkový" systém, protože by opravdu v tom celku kvalita amatérského divadla klesat mohla. Chci věřit, že vedle sousedského divadla zůstane i divadlo vysoké kvality, která bude vzrušivě a naléhavě, výsostnými divadelními prostředky rušit poklidné kruhy mého života. A že najde i svou amatérskou specifiku.
Co pociťuješ jako největší proměnu našeho amatérského divadla v posledních deseti letech?
Řekla bych, že amatérskému divadlu roste sebevědomí. Ale bohužel trochu ubývá pokory a zodpovědnosti a i vzdělanosti. To sebevědomí je jakási a jistě i pozitivní hrdost na to, co dělám, odvaha, že si to dělám, jak chci já, jsem tedy člověk svobodný a nepotřebuji názory, které by ty moje zpochybňovaly. Jsem přesvědčený o svých kvalitách a pokud mám nějaké chyby, nepotřebuji to slyšet od druhých. Nějak ubývá zasvěcených a zaujatých diskusí. Alespoň tak se mi to jeví v přehlídkovém systému a při hodnocení. Ne tak třeba v rámci menších skupin, klubů, kursů, některých souborů atd. Je možné, že je to jen nějaká reakce na tlak, který byl za "totáče" občas na soubory vyvíjen. Ale i tak je mi to líto a hodnotím to jako jistou ztrátu. Tady by bylo ale třeba hledat kořeny toho všeho a to opět není téma pro jeden rozhovor. Také se mi zdá, že už není taková ta posedlost nejen vědět co nejvíc, ale dokonce i vidět, a to i kolegy (na přehlídky jezdí i tací, kteří už na představení ani nechodí!). Chtěla bych ale říct, že těchto jevů ubývá s rostoucí kvalitou souboru a jejich členů. Čím kvalitnější a náročnější soubor, tím většinou roste potřeba vidět, slyšet a to nejen sebe. Na druhé straně s potěšením sleduji, jak amatérské divadlo po krátké revoluční době, kdy v rámci jiných bouřlivějších aktivit jakoby stagnovalo, vzkvétá, rozmnožuje se a roste počet lidí a zejména mladých lidí, pro které se stává nejen prostředkem jisté seberealizace a zábavy, ale i prostředkem sebevyjádření a komunikace. Zdá se mi, že od dost jednosměrného proudu pouhé zábavy (pouhé neznamená, že ji podceňuji!) se dostává postupně k závažným tématům. Vidím v tom jistou naději amatérského divadla. Těší mne zkvalitňující se dětské zázemí v dramatických odděleních ZUŠ (zejména v oblasti tzv. mladého divadla právě tam často vznikají nejzajímavější pokusy o divadlo). Výrazným rysem je také ústup profesionálů z amatérského divadla.
Často se v souvislosti s miléniem klade otázka: přežije amatérské divadlo? Není fenoménem uplynulých dvou století?
Doufám, že přežije. Ale nevím, jaké bude. Vývoj jde tak rychle, že si některé souvislosti v rámci jednoho lidského života neumíme ani představit. Ale pokud přežije, myslím, že bude velmi diferencované, bude mít mnoho podob. Doufám, že si zachová ale i svou tradiční ale půjde možná na druhé straně až do netušených poloh propojování uměleckých druhů, nebo až tam, kde divadelní principy budou už jen částí úplně jinak strukturovaného celku. Čím méně se člověk bude odchylovat od své základní lidské podstaty, tím větší šance bude pro divadlo. Doufám, že člověk i v budoucnosti bude mít potřebu komunikovat i prostředky divadla. A doufám, že ho to bude těšit stejně, jako ho těšilo a těší.
Při pohledu na Tvých nejméně třicet let s amatérským divadlem se nemohu nezeptat, co Ti dalo jako člověku?
Dalo mi strašně moc. Prožila jsem s ním řadu vzrušujících chvil. Obohatilo můj život v řadě krásných, nezapomenutelných představeních. Seznámila jsem se jeho prostřednictvím se spoustou zajímavých, bezvadných, tvořivých, citlivých, kvalitních lidí. Ovlivnilo volbu mého povolání, které jsem pak vždy dělala moc ráda, a to samo o sobě je velké životní štěstí. A našla jsem díky němu i svého muže, se kterým jsem od té doby mohla všechno, o čem tady mluvím, prožívat ve dvou. Takže jak vidíš, je toho opravdu dost. Amatérské divadlo a divadlo ale vůbec není můj celý život. Je však jeho nezanedbatelnou součástí.
připravila Lenka Lázňovská

Redakce AS se připojuje ke gratulantům a přeje paní Císařové hodně zdraví, elánu a životního optimismu.