Rozhovor Lenky Lázňovské s Janem Pemem, AS 2000, č.1
Rozhovor Lenky Lázňovské s Janem Pemem, AS 2000, č.1
Poslední Mohykán
Stálé loutkové scény u nás vznikaly od 30. let 20. století. I v době, kdy se po r. 1949 v souvislosti s vydáním Divadelního zákona se rozvinula síť profesionálních loutkových divadel, obohacovaly kulturní život českých a moravských měst a pro mnohé děti jejich návštěva byla prvním setkáním s mystériem divadla. Loutkářský soubor Před branou vznikl jako Loutková scéna při I.mateřské škole v Rakovníku v roce 1948. Ze staré stodoly si z vlastních prostředků a veřejné sbírky udělali divadlo, které v r. 1950 slavnostně otevřeli hrou V. Cinybulka Ostrov splněných přání. Pravidelně hráli v sezóně od října do března a sehráli průměrně 16-20 představení. Do r. 1966 se soubor zaměřil pouze na činnost na vlastní scéně; v tomto roce se poprvé zúčastnil krajské přehlídky v Hořovicích. Soubor byl iniciátorem přehlídky v Rakovníku. Pod názvem Rakovník dětem se konala od r. 1990. Spolupráce s mnoha soubory přinesla rakovnickým loutkářům možnost účasti na festivalech v Čechách i na Moravě. Nejvíce si váží účasti na Čechově Olomouci a Loutkářské Chrudimi. K úspěchům pečlivě zaznamenaným v kronice patří úspěch na Loutkářské Chrudimi v r. 1972, reprezentace republiky a města v německém Dietzenbachu. Neuvěřitelných 32 tisíc hodin odpracovali členové souboru na modernizaci svého divadla v letech 1973-75. Za období od r. 1948 do r. 1998, tedy za padesát let sehráli 1209 představení, které navštívilo 122 395 diváků.
Samostatný loutkářský spolek (občanské sdružení) působí na vlastní scéně dodnes a pravidelně (tj. 1x za 14 dnů) hraje pro děti. Divadélko má odpovídající sociální a technické zázemí (např. dvě lávky), hlediště má kapacitu 100 míst. Ve vlastní dílně v budově divadla vyrábějí i loutky nebo kašírují loutky, jejichž základem je osobitá dřevěná hlava od rakovnického výtvarníka.
S nepatrnou nadsázkou lze soubor označit za poslední stálou loutkovou scénu ve středních Čechách. Příbram, Hořovice, Mnichovo Hradiště, Mladá Boleslav o podobné soubory přišly. Na přehlídce Popelka jsem se seznámila s mužem, který o činnosti souboru hodně ví. Rozhovor s Janem Pemem je nahlédnutím do historie i současnosti loutkového divadla Před branou v Rakovníku.
Řekněte nám něco o sobě...
Loutkařinu dělám od svých patnácti let. Začínal jsem v r.1953 v tehdejším domě pionýrů. Tam soubor žil dva roky a potom jsem přešel do dospělého souboru Před branou. S přestávkami jako byla vojna v něm funguji dodnes.
Je pro rakovnické loutkáře něco charakteristické?
Máme skutečně jednu zvláštnost. Soubor tvořily rodiny, tj. manželské páry a často i děti. Nebyly pak problémy s tím, že někdo nebyl doma. Trochu mě mrzí, že z těchto rodin nemáme žádné pokračovatele. Ani moje děti u loutkařiny nezůstaly.
S jakými typy loutek hrajete?
Kromě typických marionet máme i javajky, plošné loutky, maňásky, dělali jsme i černé divadlo.
Řekněte mi něco o rekonstrukci divadla v 70. letech, kterou pamatujete...
Víte, že divadlo vzniklo z bývalé stodoly, takže nemělo hygienické zázemí. Děti chodily na dvůr a herci za divadlo. Ani technicky nám scéna už nevyhovovala. Udělali jsme vlastní projekt a začali jednat s tehdejšími představiteli města. Z původního divadla zůstalo pouze hlediště. Scéna a všechno ostatní, včetně šaten, kluboven, dílny a hygienického zázemí, je nové. Bourání začalo 5. dubna 1972 a divadlo jsme otevřeli 19. ledna 1975. Soboty, neděle, dovolené, prakticky veškerý volný čas jsme tomuto dílu obětovali. Myslím si, že se stydět nemusíme a dobře slouží dodnes.
Největším úspěchem souboru byly ceny na Loutkářské Chrudimi...
Uspěli jsme v roce 1972 s dramatizací Kvapilovy Princezny Pampelišky. Autorem předlohy a režisérem byl vynikající člen souboru Eduard Kalík a zejména na loutkoherecké technice s námi spolupracoval Jarin Vidlař (vedoucí loutkoherecké skupiny ČsT), který pochází z nedalekých Hostivic. Použili jsme javajky. Inscenace získala na 21. LCH druhé místo a představitelka hlavní role paní Pilíková obdržela osobní cenu.
Listuji v kronice souboru a vidím, že tady hostovalo Divadlo S+H...
Kontakt jsme s nimi navázali díky panu Vidlařovi. Jezdili jsme do Prahy na jejich premiéry. Později se nám povedlo dostat je do Rakovníka. Přivezli pouze etudy, prý netušili, jak naše divadlo vypadá. Byli tady asi dvakrát nebo třikrát.
Jak vypadá Váš soubor dnes?
Je nás 20 aktivních členů střední generace a máme i mladou skupinu o 12 lidech, která se zúčastňuje regionální přehlídky Skupovy Strakonice. Vystupují na hradech Křivoklát a Krakovec a na příležitostných akcích v Rakovníku. Sehrajeme v průměru 22-24 představení za rok. Na repertoáru udržujeme nejméně deset her, hrajeme 1x za 14 dnů v sobotu. Obnovili jsme Princeznu Pampelišku, hrajeme Čtyři pohádky o drakovi Ivy Peřinové, Malíkova Míčka Flička, Cinybulkův Ostrov splněných přání a řadu pohádek pro nejmenší. Soubor pokračuje v Mikulášských nadílkách, v listopadu 1999 jsme se zúčastnili Čechovy Olomouce. Na zájezdy ani na hostování jiných souborů nemáme tolik prostředků. Nedostatek peněz je také důvodem, proč skončila přehlídka Rakovník dětem.
Nicméně právě Váš soubor přežil...
Na rozdíl od jiných středočeských souborů nám zůstalo zázemí. Město se k souboru neotočilo zády a jeho činnost podporuje. Město nedalo divadlo do privatizace. Vím, že v řadě míst jsou z loutkových divadel erotické kluby apod. Budova patří městu, a to nám ji pronajímá za symbolickou korunu. Navíc kryje režii, tj. osvětlení, otop, vodu, plyn. Máme dohodu, že my odpovídáme za vnitřek, město za vnějšek budovy. Můžeme jako registrované občanské sdružení požádat město o grant. Jeho výše je různá, pohybuje se mezi 15-20 tis. Kč.
Děkuji za rozhovor a přeji souboru hodně štěstí.
Připravila Lenka Lázňovská
Poslední Mohykán
Stálé loutkové scény u nás vznikaly od 30. let 20. století. I v době, kdy se po r. 1949 v souvislosti s vydáním Divadelního zákona se rozvinula síť profesionálních loutkových divadel, obohacovaly kulturní život českých a moravských měst a pro mnohé děti jejich návštěva byla prvním setkáním s mystériem divadla. Loutkářský soubor Před branou vznikl jako Loutková scéna při I.mateřské škole v Rakovníku v roce 1948. Ze staré stodoly si z vlastních prostředků a veřejné sbírky udělali divadlo, které v r. 1950 slavnostně otevřeli hrou V. Cinybulka Ostrov splněných přání. Pravidelně hráli v sezóně od října do března a sehráli průměrně 16-20 představení. Do r. 1966 se soubor zaměřil pouze na činnost na vlastní scéně; v tomto roce se poprvé zúčastnil krajské přehlídky v Hořovicích. Soubor byl iniciátorem přehlídky v Rakovníku. Pod názvem Rakovník dětem se konala od r. 1990. Spolupráce s mnoha soubory přinesla rakovnickým loutkářům možnost účasti na festivalech v Čechách i na Moravě. Nejvíce si váží účasti na Čechově Olomouci a Loutkářské Chrudimi. K úspěchům pečlivě zaznamenaným v kronice patří úspěch na Loutkářské Chrudimi v r. 1972, reprezentace republiky a města v německém Dietzenbachu. Neuvěřitelných 32 tisíc hodin odpracovali členové souboru na modernizaci svého divadla v letech 1973-75. Za období od r. 1948 do r. 1998, tedy za padesát let sehráli 1209 představení, které navštívilo 122 395 diváků.
Samostatný loutkářský spolek (občanské sdružení) působí na vlastní scéně dodnes a pravidelně (tj. 1x za 14 dnů) hraje pro děti. Divadélko má odpovídající sociální a technické zázemí (např. dvě lávky), hlediště má kapacitu 100 míst. Ve vlastní dílně v budově divadla vyrábějí i loutky nebo kašírují loutky, jejichž základem je osobitá dřevěná hlava od rakovnického výtvarníka.
S nepatrnou nadsázkou lze soubor označit za poslední stálou loutkovou scénu ve středních Čechách. Příbram, Hořovice, Mnichovo Hradiště, Mladá Boleslav o podobné soubory přišly. Na přehlídce Popelka jsem se seznámila s mužem, který o činnosti souboru hodně ví. Rozhovor s Janem Pemem je nahlédnutím do historie i současnosti loutkového divadla Před branou v Rakovníku.
Řekněte nám něco o sobě...
Loutkařinu dělám od svých patnácti let. Začínal jsem v r.1953 v tehdejším domě pionýrů. Tam soubor žil dva roky a potom jsem přešel do dospělého souboru Před branou. S přestávkami jako byla vojna v něm funguji dodnes.
Je pro rakovnické loutkáře něco charakteristické?
Máme skutečně jednu zvláštnost. Soubor tvořily rodiny, tj. manželské páry a často i děti. Nebyly pak problémy s tím, že někdo nebyl doma. Trochu mě mrzí, že z těchto rodin nemáme žádné pokračovatele. Ani moje děti u loutkařiny nezůstaly.
S jakými typy loutek hrajete?
Kromě typických marionet máme i javajky, plošné loutky, maňásky, dělali jsme i černé divadlo.
Řekněte mi něco o rekonstrukci divadla v 70. letech, kterou pamatujete...
Víte, že divadlo vzniklo z bývalé stodoly, takže nemělo hygienické zázemí. Děti chodily na dvůr a herci za divadlo. Ani technicky nám scéna už nevyhovovala. Udělali jsme vlastní projekt a začali jednat s tehdejšími představiteli města. Z původního divadla zůstalo pouze hlediště. Scéna a všechno ostatní, včetně šaten, kluboven, dílny a hygienického zázemí, je nové. Bourání začalo 5. dubna 1972 a divadlo jsme otevřeli 19. ledna 1975. Soboty, neděle, dovolené, prakticky veškerý volný čas jsme tomuto dílu obětovali. Myslím si, že se stydět nemusíme a dobře slouží dodnes.
Největším úspěchem souboru byly ceny na Loutkářské Chrudimi...
Uspěli jsme v roce 1972 s dramatizací Kvapilovy Princezny Pampelišky. Autorem předlohy a režisérem byl vynikající člen souboru Eduard Kalík a zejména na loutkoherecké technice s námi spolupracoval Jarin Vidlař (vedoucí loutkoherecké skupiny ČsT), který pochází z nedalekých Hostivic. Použili jsme javajky. Inscenace získala na 21. LCH druhé místo a představitelka hlavní role paní Pilíková obdržela osobní cenu.
Listuji v kronice souboru a vidím, že tady hostovalo Divadlo S+H...
Kontakt jsme s nimi navázali díky panu Vidlařovi. Jezdili jsme do Prahy na jejich premiéry. Později se nám povedlo dostat je do Rakovníka. Přivezli pouze etudy, prý netušili, jak naše divadlo vypadá. Byli tady asi dvakrát nebo třikrát.
Jak vypadá Váš soubor dnes?
Je nás 20 aktivních členů střední generace a máme i mladou skupinu o 12 lidech, která se zúčastňuje regionální přehlídky Skupovy Strakonice. Vystupují na hradech Křivoklát a Krakovec a na příležitostných akcích v Rakovníku. Sehrajeme v průměru 22-24 představení za rok. Na repertoáru udržujeme nejméně deset her, hrajeme 1x za 14 dnů v sobotu. Obnovili jsme Princeznu Pampelišku, hrajeme Čtyři pohádky o drakovi Ivy Peřinové, Malíkova Míčka Flička, Cinybulkův Ostrov splněných přání a řadu pohádek pro nejmenší. Soubor pokračuje v Mikulášských nadílkách, v listopadu 1999 jsme se zúčastnili Čechovy Olomouce. Na zájezdy ani na hostování jiných souborů nemáme tolik prostředků. Nedostatek peněz je také důvodem, proč skončila přehlídka Rakovník dětem.
Nicméně právě Váš soubor přežil...
Na rozdíl od jiných středočeských souborů nám zůstalo zázemí. Město se k souboru neotočilo zády a jeho činnost podporuje. Město nedalo divadlo do privatizace. Vím, že v řadě míst jsou z loutkových divadel erotické kluby apod. Budova patří městu, a to nám ji pronajímá za symbolickou korunu. Navíc kryje režii, tj. osvětlení, otop, vodu, plyn. Máme dohodu, že my odpovídáme za vnitřek, město za vnějšek budovy. Můžeme jako registrované občanské sdružení požádat město o grant. Jeho výše je různá, pohybuje se mezi 15-20 tis. Kč.
Děkuji za rozhovor a přeji souboru hodně štěstí.
Připravila Lenka Lázňovská
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.