MELÍŠKOVÁ, Vendula. Strážci Tádž Mahálu. Online. Divadelník.cz 10. 11. 2023
Strážci Tádž Mahalu
Vendula Melíšková
10 listopadu, 2023
česká divadelní premiéra, divadelní premiéra, jakub charvát, Libor Ulovec, Rajiv Joseph, Soliteater Praha, Václav Bartůšek
S Liborem Ulovcem z Divadla SoLiTEAter a kluky (Jakubem Charvátem a Václavem Bartůškem) jsme se potkali na FEMADu. I přes natřískaný program na festivalu mi věnovali čas, ve kterém jsme vedli velmi příjemný a otevřený rozhovor o jejich chystané (dokonce) české premiéře hry Rajiva Josepha Strážci Tádž Mahalu, která se uskuteční v pondělí 27. listopadu 2023 od 19:30 v Divadle Kampa. Rozhovor jsem si sice nezaznamenala, ale z takto nabitých „kuloárních“ vědomostí jsem se rozhodla čerpat otázky do následujícího rozhovoru. V něm se mimo jiné dozvíte přímo od režiséra Libora Ulovce o anabázi získávání práv z USA. Ale i o tom, jak je výhodné jezdit na přehlídky a potkávat se s jinými soubory.
Rajiv Joseph: Strážci Tádž Mahalu – anotace
Píše se rok 1648, Ágra, Indie. Přátelé Humájún a Bábur, strážci císařské gardy, mají pochybné privilegium hlídat u Tádž Mahalu noc předtím, než bude za úsvitu slavnostně odhalen jako nejkrásnější stavba světa. Událost, která otřese jejich hodnotami, přátelstvím a možná i životy. (Zdroj Aura-Pont).
Libore, čím déle tě znám, tím více mě fascinuje tvá dramaturgie. Chce se mi zeptat se: Kam na ty texty chodíš? Trochu to zkonkretizuji, kde ses prvně potkal s textem Rajiva Josepha Strážci Tádž Mahalu (Guards at the Taj)? Vím, že tě Asie (Japonsko, Korea) dost zajímá. Ale co tě na tomto konkrétním textu tak zaujalo, že ses rozhodl ho přetavit do inscenace?
LU: S mojí afinitou k Asii toto vlastně nemá nic společného. Od založení Divadla SoLiTEAter (2008) programově hledám zajímavé texty pro malý počet herců. A žel se nedá vždy spolehnout na nabídku českých agentur. Takže mailem odebírám různé divadelně-informační souhrny z celého světa. Nebo jen brouzdám divadelním světem na netu a koukám, kde se co hraje.
Když se v roce 2016 objevili Strážci, ihned jsem věděl, že je chci dostat na prkna, i když ve hře není role pro mě. Jednak mne zaujal koncept dramatu – dva muži „cosi řeší“. Dále skvěle a promyšleně napsaný příběh i dialogy a zejména sdělované myšlenky a témata. V tom ovšem nechci být nijak konkrétní, abych diváky nenaváděl, „co tím chtěl básník říct“, protože radost z objevování vlastních témat považuji za základní smysl vnímání uměleckého díla.
Práva na českou premiéru nejlepšího amerického dramatu roku
Rozkryj nám, prosím, anabázi získávání práv. Jak jsem z tvého vyprávění pochopila, získat text pro české jeviště nebylo snadné…
LU: Ano, trvalo to dlouho. Před více než pěti lety mi bylo na moji první žádost o práva sděleno, že autorova agentura si přeje českou premiéru výlučně v provedení špičkového profesionálního souboru. Dlužno však podotknout, že v tu dobu text hry aktuálně obdržel Obie Award za nejlepší americké drama roku, takže se není čemu divit. Navíc, hry Rajiva Josepha se v Čechách moc nehrají. Je proto pochopitelné, že se autor chtěl českému divákovi uvést co nejlépe.
Díky mně se však text dostal do portfolia Aura-Pontu. Pak už mi nezbývalo nic jiného, než se agentuře pravidelně ozývat, zda na americké straně nedošlo k nějakému posunu. A pomalu se smiřovat s tím, že Strážce nikdy neuvedu… Nicméně hle – koncem loňského roku mi agentura na můj pravidelný dotaz překvapivě odpověděla pozitivně. Zřejmě nazrála doba, že Strážce konečně mohou v českém prostředí uvést i amatéři. Těší mne, že v českém divadelním prostředí budeme jejich první inscenátoři.
Na Aura-Pont vyskakuje překladatel Jakub Škorpil. Využíváte jeho překladu?
LU: Samozřejmě. Po martyriu s inscenačními právy jsem ani nečekal, že by mne to agentura nechala přeložit. I když koncept překladu jsem měl. Překlad pana Škorpila však byl pouze v pracovní verzi, takže při vší úctě jsme do něj museli zasahovat.
Suma sumárum 70k
Jen pro představu, jak moc je taková věc finančně nákladná? A tou věcí myslím zařízení všeho až do premiéry.
LU: Suverénně nejdražší jsou práva. Přesné číslo nemám v hlavě, ale za dvouleté uvádění s počtem 10 představení jsme agentuře zaplatili asi 35.000 Kč. To zahrnuje platby autorovi, překladateli, agentážní poplatky apod. Oproti tomu výprava (kostýmy, rekvizity, scéna) a přidružené náklady (např. nájem za zkušební a hrací prostory) budou v celku zhruba dvoutřetinové. Takže, suma sumárum kolem 70.000 Kč, počítám-li přes palec.
Když uvízne skvělý text mezi prsty
Říkáš o sobě, že nejsi režisér, ale herec, a že předáváš „pouze“ herectví. Co tě to tedy táhne tak říkajíc na opačnou stranu jeviště a nezahraješ si v inscenaci sám?
LU: Vždycky jsem se cítil, cítím a budu cítit hlavně jako amatérský herec. Režie přišla trochu jako z nouze ctnost. Buď když mi mezi prsty uvízly skvělé texty, které jsem chtěl realizovat a nebyla v nich postava pro mne, což byl případ inscenací Přísámbůh, Sonáta pro lžíci a teď aktuálně Strážci Tádž Mahalu, nebo když jsme v Divadle SoLiTEAter režiséra prostě neměli (Pochyby / Dostaví se Oscar Wilde). Případně režíruji, když mne o to požádají přátelé. (Gedeonův uzel pro Divadlo Prkno nebo pro mne nezapomenutelná Vražda na faře se Slánskou scénou, což byla má jediná velkoformátová režie v krásném měšťanském kamenném divadle s velkým ansámblem.)
K režii mne to tedy nijak přirozeně netáhne a ani nejsem bůhví jaký režisérský vizionář plný divadelních nápadů, obrazných zkratek a originálních řešení. Jak už zaznělo, jsem především činoherec, proto vedu své inscenace primárně po herecké stránce tak, aby mne i obyčejný rozhovor dvou postav usazených v hotelových křesílcích divácky zajímal a bavil.
Typově přesní Strážci
Nejen shánění práv, ale právě i shánění těch „typově ideálních“ herců nebyla zrovna „rychlovka“. Jak jsi kluky – Václava Bartůška (Bábur) a Jakuba Charváta (Humájún) nakonec našel a jak se ti je daří „sehrát“?
LU: Vaška jsem měl v hlavě tak nějak od počátku. Dělali jsme spolu inscenaci Dostaví se Oscar Wilde, která sice nedopadla přesně podle mých představ, nicméně práce s Vaškem byla příjemná a inspirativní. A když jsem přečetl Strážce, moje myšlenky se celkem spontánně stočily k němu. Nejen že je dobrý herec, ale potřeboval jsem i typově přesného představitele, který by vzhledem zapadl do indického prostředí. Měl jsem k němu vybraného jiného partnera, který žel kvůli své vytíženosti v domácím souboru moji nabídku odmítl. Takže jsem se v jednu chvíli ocitl v paradoxní situaci, že jsem konečně měl přislíbená práva, ale už neměl jednoho z představitelů.
Včas mne zachránil loňský FEMAD. Když jsem viděl moderovat diskusní kruh Jakuba Charváta, moc jsem se svojí nabídkou neváhal. Nejen že skvěle vypadá pro potřebu inscenace, ale je také velmi charismatický, takže jsem měl velikou radost, když spolupráci přijal.
Kluci se před zahájením zkoušek neznali, ale myslím, že si brzy padli do noty. Jejich herecké styly jsou však každý z trochu jiného těsta, musím je tedy sladit víc, než kdyby kluci byli např. ze stejného souboru. Oba jsou ale velmi tvární a ochotní mi vyhovět, což celou práci velmi usnadňuje. Naštěstí ani jeden z nás nemá potřebu přebíjet svým egem ega druhých, naše spolupráce je velmi vstřícná, se vzájemným respektem, ochotou a pro dobro společného výsledku, aneb jak by řekla Vlasta Pilařová jedním slovem – „splavná“.
(zleva) Strážci Václav Bartůšek a Jakub Charvát na FEMADu| Foto Divadelník.cz
Strážci se stmelují
Jak je pro tebe v rámci divadla důležité, aby si tvoji herci sedli lidsky?
LU: To je, myslím, v amatérském divadle, a zvláště při komorním obsazení, klíčové. Pokud budu mluvit o svých zkušenostech, pak nechť zářným příkladem jsou výše zmíněná Vlasta Pilařová a Hanka Řehořová z DS Gaudium, jejichž takřka celoživotní přátelství se nádherně propsalo do jejich výkonů, což naši inscenaci Sonáta pro lžíci nesmírně pozvedlo. Ale i pokud budu mluvit obecně, myslím, že by herci mezi sebou nemohli spolupracovat s nikým, s kým by nenašli stejnou řeč. Jde koneckonců o koníčka a trávení volného času, což by asi nikdo nechtěl obětovat něčemu nebo někomu otravnému.
Dle rozhovoru s Jakubem a Václavem vím, že zatím zkoušíte u tebe doma „v obýváku“. Jak takové zkoušení probíhá? A kdy se chystáte zkoušet v divadelním prostoru?
LU: Vzhledem k nedostatku vhodných prostor a také proto, že jsme se hodně věnovali čteným zkouškám, jevil se můj obývák zprvu jako nejpříhodnější místo ke scházení. Teď už ale máme za sebou pár zkoušek ve větším, volném prostoru, a to samozřejmě celé zkoušení dostalo o stupeň dál. Žel však nemáme pro možnost zkoušení žádný přístup ke skutečným divadelním prostorám, takže první ochutnávka na prknech bude až deset dní před premiérou. Myslím ale, že to pro tento typ představení není zcela určující. Například inscenaci Svou vlastní ženou jsem celou nazkoušel po obývácích a první vystoupení na divadelní prkna bylo až o premiéře.
Originální kostýmy Dáši Fajtové
Kluci se zmínili o tom, že se jim šijí cosi jako repliky historického ošacení. Kdo vám je navrhl a vytváří?
LU: Zřejmě jde o nedorozumění, o repliky se nejedná. Jednak nemáme žádný zcela přesný relevantní zdroj, podle kterého bychom mohli repliky nechat zhotovit, a za druhé by to myslím ani nebylo žádoucí – kostým musí vyhovovat potřebám inscenace a herecké akce, což by replika nemusela splňovat. Vydali jsme se tedy cestou inspirace, jednak podle dobových kreseb a ilustrací, ale i podle toho, jak své postavy oblékali inscenátoři v inscenacích po světě (hlavně v USA). Všechny tyto podněty se pak přetavily do zcela originálních, původních návrhů, které nejen že respektují dobovost a místo příběhu, ale také moje požadavky na funkčnost.
Za tím vším stojí mimořádně zručná a nápaditá, avšak velmi nenápadná, dáma Dáša Fajtová, kterou mi do cesty osud přivál na loňském FEMADU. Jako maminka doprovázela svého syna Filipa, mladého herce, který vloni na přehlídce zazářil, a navíc jako kostymérka oblékla celou výpravu inscenace Lev v zimě divadelního souboru Stodola ze Sivic. Kostýmy byly skvěle provedené, promyšlené, a tak jednou večer na dvoře poděbradského zámku slovo dalo slovo… I s ní je spolupráce velmi splavná, byť povětšinou na dálku – díky Whatsappe, díky Facebooku – protože je až ze Šlapanic. Ale pilnost, zájem a odpovědnost překlene jakoukoliv vzdálenost.
K tvorbě paní Dagmar Fajtové – najdete ukázky na facebooku Mystik masky.
Trailer na Guards at the Taj v Londýně v Bush Theatre (2017) (YouTube)
Kufr auta jako limit pro kulisy
Chystáte i takto propracované kulisy? Nebo jdete cestou minimalismu? Je něco v tomto směru nakázaného od autora?
LU: Při svých inscenacích mám ohledně výpravy jedinou podmínku: musejí se mi vejít do kufru auta. Na jednu stranu tedy nemůžu na scéně postavit celý Tádž Mahal, na druhou stranu mne to stále učí naplňovat pořekadlo, že méně je někdy více. Autor sice ve své hře předjímá jistou velkorysost ohledně prostoru, nicméně nikde jsem se nedočetl, nakolik je to nakázáno. Takže opět jdeme spíše cestou minimalismu a věřím, že nám pomůže světelný design a kostýmy.
Sice jsme s kluky zprvu zvažovali spolupráci se scénograf*em/kou, tak jako to máme u kostýmů, ale nic z toho nevzešlo. Za tento aspekt inscenace tedy zodpovídám sám. Světla bude řešit Jirka Dědourek z DS Scéna Libochovice, který se spolu s Marcelkou Tlustou a Jaromírem Tlustým z téhož souboru ochotně přihlásili k technické pomoci. Zde bych chtěl nad rámec tohoto rozhovoru ještě zmínit, že Jirka je nejen skvělý technik, ale i herec, jak dosvědčil ve své nepřekonatelně prožité roli estrádního impresária Teddyho v naší inscenaci Léčitel, a že spolu s Jaromírem a Marcelkou mne dlouhodobě, neúnavně a ochotně podporují při všech mých divadelních nápadech a úletech. (Např. letos na podzim mne provázejí na „moravské tour“ Kroměříž/Kyjov/Brno, aby technicky zabezpečili inscenaci Svou vlastní ženou).
Propracovaný a načasovaný indický hudební plán
Předpokládám, že v inscenaci uslyšíme opět hudbu dle tvého výběru. Kam jsi sáhnul tentokrát?
LU: Hudba byl oříšek. Vlastně v době psaní tohoto rozhovoru ještě stále je. Zatímco v Pochybách jsem si vystačil s „Aleluja“ a v Přisámbůh s desítkou variací na křesťanskou odrhovačku „Jesus loves me this I know“, v Sonátě a Léčiteli byla hudba spíše předepsaná a v případě Gedeonova uzlu jsem nepoužil hudbu vůbec, u inscenace Strážci Tádž Mahalu, kde scénická hudba není autorem vysloveně zmiňována, podvědomě cítím, že by jí hudební plán slušel, pokud bude správně propracovaný a načasovaný. O indické hudbě 17. století toho však moc nevím, tak poslouchám různé kompilace indické lidové nebo sitárové meditační hudby, projíždím youtube a hledám, co mi padne do ucha. Dokonce si myslím, že by závěru paradoxně slušela nějaká moderní, třeba bollywoodská písnička. Nějaký předvýběr už mám, představu taky, ale finální rozhodnutí mne stále ještě čekají.
Dvě hodiny na stráži
S Radmilou Hrdinovou jsme na FEMADU teď na semináři o divadelní kritice narazili na to, že obecenstvo (především to mladší) tíhne stále více ke klipovitosti. Nebojíš se, že dvouhodinová inscenace (vč. přestávky) vám odradí diváky předem? (Ptám se, ačkoliv vím, že tvá inscenace Svou vlastní ženou má stopáž 140 min.) Kdo je tvým cílovým divákem tentokrát?
LU: O diváky se nebojím. Pokud někoho zaujme synopse a řekne si, to bych rád viděl, nebo pokud někdo přijde na doporučení, pak délka nehraje podle mne roli. U Ženy se mi často stává, že lidé jsou překvapení, jak to rychle uteklo, u Gedeona jsem si ověřil, že když je o čem hrát a herečky jsou přesvědčivé, vydrží diváci v pohodě a se zaujetím hodinu sledovat dvě ženské, jak si jen něco povídají ve školní třídě. A je pravda, že v případě Strážců Tádž Mahalu může některé diváky napadnout, jaké to asi je sledovat dvě hodiny dva kluky na stráži, kde se správně nesmějí pohnout a vlastně ani mluvit.
Snad neprozradím příliš, pokud zde případné diváctvo ujistím, že příběh hry se odehrává v průběhu několika dní a byť celá hra skutečně začíná tím, že jsou dva kluci na stráži, kde se nesmějí pohnout, brzy své pozice opustí a změní se i prostředí.
Co se týče cílového diváka, toho nemám vymyšleného a ani o jeho profilu nijak neuvažuji. Inscenuji sice tematicky spíše těžší hry, takže je vítaný každý, kdo chce o viděném ještě po odchodu z divadla přemýšlet nebo se svým doprovodem diskutovat, ale vždy i se zajímavým příběhem, takže snad uspokojíme dějem i ty, kteří se jen přijdou podívat, aby věděli, o čem to je.
Autor Rajiv Joseph (nejen) o inspiraci ke hře Strážci Tádž Mahalu (v angličtině) na YouTube
Premiéra v divadle Kampa
Premiéru máte naplánovánu na pondělí 27. listopadu 2023 v divadle Kampa. To ale koncem roku končí. Tušíte, kam se přesunete dál? Popiš klidně prostor, který by se ti líbil, třeba k vám „dorazí“…
LU: V Divadle Kampa hraji od roku 2012, takže jeho konec se mne samozřejmě dotýká. Na druhou stranu jsem se v něm v posledních letech už necítil příliš dobře, protože v něm postupně začalo působit vícero profesionálních souborů, které měly z logiky věci přednost při výběru hracích termínů, takže dojednávat vystoupení bylo pro mne stále obtížnější. Například o tento listopadový termín jsem žádal už někdy v březnu. Ale nerad bych, aby tento nepříjemný pocit přebyl můj vděk za to, že jsem v Divadle Kampa mohl prožít skvělé chvíle se svými inscenacemi a diváky.
A kam dál? To je ve hvězdách. Aktuálně hledáme místo pro první reprízu, kterou bych rád stihnul ještě v prosinci, a po Novém roce uvidíme. Ale jak se znám, něco mi určitě přijde do cesty. Nějaký pěkný komorní divadelní prostor pro 50-60 diváků, kde zase na nějaký čas zakotvím.
Víte o nějakém pěkném komorním divadelním prostoru pro 50-60 diváků? Ozvěte se Liborovi!
Máte v plánu se účastnit i nějaké divadelní přehlídky?
LU: Na jaře se jistě na nějakou postupovou přehlídku podíváme, kam, to bude ještě předmětem úvah. Určitě bych ale chtěl absolvovat mostecké Nanečisto u Pavla Skály, kde je možné získat velmi fundovanou a přátelskou zpětnou vazbu k čerstvé inscenaci bez stresu ze soutěžení.
Ono plánování premiéry na podzim není z pohledu přehlídek příliš strategické, protože je lepší, pokud se inscenace stačí před prezentací lektorskému sboru více ohrát. A to nevím, zda stihneme podle mých představ. Na druhou stranu – jít na přehlídku za rok nedává smysl, protože práva máme jen do listopadu 2025. Holt se musíme snažit.
Vstupenky na premiéru a odkazy na další reprízy
Chci vstupenky na premiéru 27.11.2023 od 19:30 – v divadle Kampa
Kde všude najdeme informace o plánovaných představeních?
LU: Primárně na stránkách mého souboru SoLITEAter, které aktuálně odívám do nového hávu, a kde lze zakoupit i vstupenky na premiéru, a Facebook, kde vyvěšuji novinky a události. Ještě jsem si nenašel cestu na jiné platformy (Instagram / X / TikTok ad.), ale možná časem dojde i na to.
MELÍŠKOVÁ, Vendula. Strážci Tádž Mahálu. Online. Divadelník.cz 10. 11. 2023. Dostupné z: https://divadelnik.cz/strazci-tadz-mahalu/ [2024-02-05]
Vendula Melíšková
10 listopadu, 2023
česká divadelní premiéra, divadelní premiéra, jakub charvát, Libor Ulovec, Rajiv Joseph, Soliteater Praha, Václav Bartůšek
S Liborem Ulovcem z Divadla SoLiTEAter a kluky (Jakubem Charvátem a Václavem Bartůškem) jsme se potkali na FEMADu. I přes natřískaný program na festivalu mi věnovali čas, ve kterém jsme vedli velmi příjemný a otevřený rozhovor o jejich chystané (dokonce) české premiéře hry Rajiva Josepha Strážci Tádž Mahalu, která se uskuteční v pondělí 27. listopadu 2023 od 19:30 v Divadle Kampa. Rozhovor jsem si sice nezaznamenala, ale z takto nabitých „kuloárních“ vědomostí jsem se rozhodla čerpat otázky do následujícího rozhovoru. V něm se mimo jiné dozvíte přímo od režiséra Libora Ulovce o anabázi získávání práv z USA. Ale i o tom, jak je výhodné jezdit na přehlídky a potkávat se s jinými soubory.
Rajiv Joseph: Strážci Tádž Mahalu – anotace
Píše se rok 1648, Ágra, Indie. Přátelé Humájún a Bábur, strážci císařské gardy, mají pochybné privilegium hlídat u Tádž Mahalu noc předtím, než bude za úsvitu slavnostně odhalen jako nejkrásnější stavba světa. Událost, která otřese jejich hodnotami, přátelstvím a možná i životy. (Zdroj Aura-Pont).
Libore, čím déle tě znám, tím více mě fascinuje tvá dramaturgie. Chce se mi zeptat se: Kam na ty texty chodíš? Trochu to zkonkretizuji, kde ses prvně potkal s textem Rajiva Josepha Strážci Tádž Mahalu (Guards at the Taj)? Vím, že tě Asie (Japonsko, Korea) dost zajímá. Ale co tě na tomto konkrétním textu tak zaujalo, že ses rozhodl ho přetavit do inscenace?
LU: S mojí afinitou k Asii toto vlastně nemá nic společného. Od založení Divadla SoLiTEAter (2008) programově hledám zajímavé texty pro malý počet herců. A žel se nedá vždy spolehnout na nabídku českých agentur. Takže mailem odebírám různé divadelně-informační souhrny z celého světa. Nebo jen brouzdám divadelním světem na netu a koukám, kde se co hraje.
Když se v roce 2016 objevili Strážci, ihned jsem věděl, že je chci dostat na prkna, i když ve hře není role pro mě. Jednak mne zaujal koncept dramatu – dva muži „cosi řeší“. Dále skvěle a promyšleně napsaný příběh i dialogy a zejména sdělované myšlenky a témata. V tom ovšem nechci být nijak konkrétní, abych diváky nenaváděl, „co tím chtěl básník říct“, protože radost z objevování vlastních témat považuji za základní smysl vnímání uměleckého díla.
Práva na českou premiéru nejlepšího amerického dramatu roku
Rozkryj nám, prosím, anabázi získávání práv. Jak jsem z tvého vyprávění pochopila, získat text pro české jeviště nebylo snadné…
LU: Ano, trvalo to dlouho. Před více než pěti lety mi bylo na moji první žádost o práva sděleno, že autorova agentura si přeje českou premiéru výlučně v provedení špičkového profesionálního souboru. Dlužno však podotknout, že v tu dobu text hry aktuálně obdržel Obie Award za nejlepší americké drama roku, takže se není čemu divit. Navíc, hry Rajiva Josepha se v Čechách moc nehrají. Je proto pochopitelné, že se autor chtěl českému divákovi uvést co nejlépe.
Díky mně se však text dostal do portfolia Aura-Pontu. Pak už mi nezbývalo nic jiného, než se agentuře pravidelně ozývat, zda na americké straně nedošlo k nějakému posunu. A pomalu se smiřovat s tím, že Strážce nikdy neuvedu… Nicméně hle – koncem loňského roku mi agentura na můj pravidelný dotaz překvapivě odpověděla pozitivně. Zřejmě nazrála doba, že Strážce konečně mohou v českém prostředí uvést i amatéři. Těší mne, že v českém divadelním prostředí budeme jejich první inscenátoři.
Na Aura-Pont vyskakuje překladatel Jakub Škorpil. Využíváte jeho překladu?
LU: Samozřejmě. Po martyriu s inscenačními právy jsem ani nečekal, že by mne to agentura nechala přeložit. I když koncept překladu jsem měl. Překlad pana Škorpila však byl pouze v pracovní verzi, takže při vší úctě jsme do něj museli zasahovat.
Suma sumárum 70k
Jen pro představu, jak moc je taková věc finančně nákladná? A tou věcí myslím zařízení všeho až do premiéry.
LU: Suverénně nejdražší jsou práva. Přesné číslo nemám v hlavě, ale za dvouleté uvádění s počtem 10 představení jsme agentuře zaplatili asi 35.000 Kč. To zahrnuje platby autorovi, překladateli, agentážní poplatky apod. Oproti tomu výprava (kostýmy, rekvizity, scéna) a přidružené náklady (např. nájem za zkušební a hrací prostory) budou v celku zhruba dvoutřetinové. Takže, suma sumárum kolem 70.000 Kč, počítám-li přes palec.
Když uvízne skvělý text mezi prsty
Říkáš o sobě, že nejsi režisér, ale herec, a že předáváš „pouze“ herectví. Co tě to tedy táhne tak říkajíc na opačnou stranu jeviště a nezahraješ si v inscenaci sám?
LU: Vždycky jsem se cítil, cítím a budu cítit hlavně jako amatérský herec. Režie přišla trochu jako z nouze ctnost. Buď když mi mezi prsty uvízly skvělé texty, které jsem chtěl realizovat a nebyla v nich postava pro mne, což byl případ inscenací Přísámbůh, Sonáta pro lžíci a teď aktuálně Strážci Tádž Mahalu, nebo když jsme v Divadle SoLiTEAter režiséra prostě neměli (Pochyby / Dostaví se Oscar Wilde). Případně režíruji, když mne o to požádají přátelé. (Gedeonův uzel pro Divadlo Prkno nebo pro mne nezapomenutelná Vražda na faře se Slánskou scénou, což byla má jediná velkoformátová režie v krásném měšťanském kamenném divadle s velkým ansámblem.)
K režii mne to tedy nijak přirozeně netáhne a ani nejsem bůhví jaký režisérský vizionář plný divadelních nápadů, obrazných zkratek a originálních řešení. Jak už zaznělo, jsem především činoherec, proto vedu své inscenace primárně po herecké stránce tak, aby mne i obyčejný rozhovor dvou postav usazených v hotelových křesílcích divácky zajímal a bavil.
Typově přesní Strážci
Nejen shánění práv, ale právě i shánění těch „typově ideálních“ herců nebyla zrovna „rychlovka“. Jak jsi kluky – Václava Bartůška (Bábur) a Jakuba Charváta (Humájún) nakonec našel a jak se ti je daří „sehrát“?
LU: Vaška jsem měl v hlavě tak nějak od počátku. Dělali jsme spolu inscenaci Dostaví se Oscar Wilde, která sice nedopadla přesně podle mých představ, nicméně práce s Vaškem byla příjemná a inspirativní. A když jsem přečetl Strážce, moje myšlenky se celkem spontánně stočily k němu. Nejen že je dobrý herec, ale potřeboval jsem i typově přesného představitele, který by vzhledem zapadl do indického prostředí. Měl jsem k němu vybraného jiného partnera, který žel kvůli své vytíženosti v domácím souboru moji nabídku odmítl. Takže jsem se v jednu chvíli ocitl v paradoxní situaci, že jsem konečně měl přislíbená práva, ale už neměl jednoho z představitelů.
Včas mne zachránil loňský FEMAD. Když jsem viděl moderovat diskusní kruh Jakuba Charváta, moc jsem se svojí nabídkou neváhal. Nejen že skvěle vypadá pro potřebu inscenace, ale je také velmi charismatický, takže jsem měl velikou radost, když spolupráci přijal.
Kluci se před zahájením zkoušek neznali, ale myslím, že si brzy padli do noty. Jejich herecké styly jsou však každý z trochu jiného těsta, musím je tedy sladit víc, než kdyby kluci byli např. ze stejného souboru. Oba jsou ale velmi tvární a ochotní mi vyhovět, což celou práci velmi usnadňuje. Naštěstí ani jeden z nás nemá potřebu přebíjet svým egem ega druhých, naše spolupráce je velmi vstřícná, se vzájemným respektem, ochotou a pro dobro společného výsledku, aneb jak by řekla Vlasta Pilařová jedním slovem – „splavná“.
(zleva) Strážci Václav Bartůšek a Jakub Charvát na FEMADu| Foto Divadelník.cz
Strážci se stmelují
Jak je pro tebe v rámci divadla důležité, aby si tvoji herci sedli lidsky?
LU: To je, myslím, v amatérském divadle, a zvláště při komorním obsazení, klíčové. Pokud budu mluvit o svých zkušenostech, pak nechť zářným příkladem jsou výše zmíněná Vlasta Pilařová a Hanka Řehořová z DS Gaudium, jejichž takřka celoživotní přátelství se nádherně propsalo do jejich výkonů, což naši inscenaci Sonáta pro lžíci nesmírně pozvedlo. Ale i pokud budu mluvit obecně, myslím, že by herci mezi sebou nemohli spolupracovat s nikým, s kým by nenašli stejnou řeč. Jde koneckonců o koníčka a trávení volného času, což by asi nikdo nechtěl obětovat něčemu nebo někomu otravnému.
Dle rozhovoru s Jakubem a Václavem vím, že zatím zkoušíte u tebe doma „v obýváku“. Jak takové zkoušení probíhá? A kdy se chystáte zkoušet v divadelním prostoru?
LU: Vzhledem k nedostatku vhodných prostor a také proto, že jsme se hodně věnovali čteným zkouškám, jevil se můj obývák zprvu jako nejpříhodnější místo ke scházení. Teď už ale máme za sebou pár zkoušek ve větším, volném prostoru, a to samozřejmě celé zkoušení dostalo o stupeň dál. Žel však nemáme pro možnost zkoušení žádný přístup ke skutečným divadelním prostorám, takže první ochutnávka na prknech bude až deset dní před premiérou. Myslím ale, že to pro tento typ představení není zcela určující. Například inscenaci Svou vlastní ženou jsem celou nazkoušel po obývácích a první vystoupení na divadelní prkna bylo až o premiéře.
Originální kostýmy Dáši Fajtové
Kluci se zmínili o tom, že se jim šijí cosi jako repliky historického ošacení. Kdo vám je navrhl a vytváří?
LU: Zřejmě jde o nedorozumění, o repliky se nejedná. Jednak nemáme žádný zcela přesný relevantní zdroj, podle kterého bychom mohli repliky nechat zhotovit, a za druhé by to myslím ani nebylo žádoucí – kostým musí vyhovovat potřebám inscenace a herecké akce, což by replika nemusela splňovat. Vydali jsme se tedy cestou inspirace, jednak podle dobových kreseb a ilustrací, ale i podle toho, jak své postavy oblékali inscenátoři v inscenacích po světě (hlavně v USA). Všechny tyto podněty se pak přetavily do zcela originálních, původních návrhů, které nejen že respektují dobovost a místo příběhu, ale také moje požadavky na funkčnost.
Za tím vším stojí mimořádně zručná a nápaditá, avšak velmi nenápadná, dáma Dáša Fajtová, kterou mi do cesty osud přivál na loňském FEMADU. Jako maminka doprovázela svého syna Filipa, mladého herce, který vloni na přehlídce zazářil, a navíc jako kostymérka oblékla celou výpravu inscenace Lev v zimě divadelního souboru Stodola ze Sivic. Kostýmy byly skvěle provedené, promyšlené, a tak jednou večer na dvoře poděbradského zámku slovo dalo slovo… I s ní je spolupráce velmi splavná, byť povětšinou na dálku – díky Whatsappe, díky Facebooku – protože je až ze Šlapanic. Ale pilnost, zájem a odpovědnost překlene jakoukoliv vzdálenost.
K tvorbě paní Dagmar Fajtové – najdete ukázky na facebooku Mystik masky.
Trailer na Guards at the Taj v Londýně v Bush Theatre (2017) (YouTube)
Kufr auta jako limit pro kulisy
Chystáte i takto propracované kulisy? Nebo jdete cestou minimalismu? Je něco v tomto směru nakázaného od autora?
LU: Při svých inscenacích mám ohledně výpravy jedinou podmínku: musejí se mi vejít do kufru auta. Na jednu stranu tedy nemůžu na scéně postavit celý Tádž Mahal, na druhou stranu mne to stále učí naplňovat pořekadlo, že méně je někdy více. Autor sice ve své hře předjímá jistou velkorysost ohledně prostoru, nicméně nikde jsem se nedočetl, nakolik je to nakázáno. Takže opět jdeme spíše cestou minimalismu a věřím, že nám pomůže světelný design a kostýmy.
Sice jsme s kluky zprvu zvažovali spolupráci se scénograf*em/kou, tak jako to máme u kostýmů, ale nic z toho nevzešlo. Za tento aspekt inscenace tedy zodpovídám sám. Světla bude řešit Jirka Dědourek z DS Scéna Libochovice, který se spolu s Marcelkou Tlustou a Jaromírem Tlustým z téhož souboru ochotně přihlásili k technické pomoci. Zde bych chtěl nad rámec tohoto rozhovoru ještě zmínit, že Jirka je nejen skvělý technik, ale i herec, jak dosvědčil ve své nepřekonatelně prožité roli estrádního impresária Teddyho v naší inscenaci Léčitel, a že spolu s Jaromírem a Marcelkou mne dlouhodobě, neúnavně a ochotně podporují při všech mých divadelních nápadech a úletech. (Např. letos na podzim mne provázejí na „moravské tour“ Kroměříž/Kyjov/Brno, aby technicky zabezpečili inscenaci Svou vlastní ženou).
Propracovaný a načasovaný indický hudební plán
Předpokládám, že v inscenaci uslyšíme opět hudbu dle tvého výběru. Kam jsi sáhnul tentokrát?
LU: Hudba byl oříšek. Vlastně v době psaní tohoto rozhovoru ještě stále je. Zatímco v Pochybách jsem si vystačil s „Aleluja“ a v Přisámbůh s desítkou variací na křesťanskou odrhovačku „Jesus loves me this I know“, v Sonátě a Léčiteli byla hudba spíše předepsaná a v případě Gedeonova uzlu jsem nepoužil hudbu vůbec, u inscenace Strážci Tádž Mahalu, kde scénická hudba není autorem vysloveně zmiňována, podvědomě cítím, že by jí hudební plán slušel, pokud bude správně propracovaný a načasovaný. O indické hudbě 17. století toho však moc nevím, tak poslouchám různé kompilace indické lidové nebo sitárové meditační hudby, projíždím youtube a hledám, co mi padne do ucha. Dokonce si myslím, že by závěru paradoxně slušela nějaká moderní, třeba bollywoodská písnička. Nějaký předvýběr už mám, představu taky, ale finální rozhodnutí mne stále ještě čekají.
Dvě hodiny na stráži
S Radmilou Hrdinovou jsme na FEMADU teď na semináři o divadelní kritice narazili na to, že obecenstvo (především to mladší) tíhne stále více ke klipovitosti. Nebojíš se, že dvouhodinová inscenace (vč. přestávky) vám odradí diváky předem? (Ptám se, ačkoliv vím, že tvá inscenace Svou vlastní ženou má stopáž 140 min.) Kdo je tvým cílovým divákem tentokrát?
LU: O diváky se nebojím. Pokud někoho zaujme synopse a řekne si, to bych rád viděl, nebo pokud někdo přijde na doporučení, pak délka nehraje podle mne roli. U Ženy se mi často stává, že lidé jsou překvapení, jak to rychle uteklo, u Gedeona jsem si ověřil, že když je o čem hrát a herečky jsou přesvědčivé, vydrží diváci v pohodě a se zaujetím hodinu sledovat dvě ženské, jak si jen něco povídají ve školní třídě. A je pravda, že v případě Strážců Tádž Mahalu může některé diváky napadnout, jaké to asi je sledovat dvě hodiny dva kluky na stráži, kde se správně nesmějí pohnout a vlastně ani mluvit.
Snad neprozradím příliš, pokud zde případné diváctvo ujistím, že příběh hry se odehrává v průběhu několika dní a byť celá hra skutečně začíná tím, že jsou dva kluci na stráži, kde se nesmějí pohnout, brzy své pozice opustí a změní se i prostředí.
Co se týče cílového diváka, toho nemám vymyšleného a ani o jeho profilu nijak neuvažuji. Inscenuji sice tematicky spíše těžší hry, takže je vítaný každý, kdo chce o viděném ještě po odchodu z divadla přemýšlet nebo se svým doprovodem diskutovat, ale vždy i se zajímavým příběhem, takže snad uspokojíme dějem i ty, kteří se jen přijdou podívat, aby věděli, o čem to je.
Autor Rajiv Joseph (nejen) o inspiraci ke hře Strážci Tádž Mahalu (v angličtině) na YouTube
Premiéra v divadle Kampa
Premiéru máte naplánovánu na pondělí 27. listopadu 2023 v divadle Kampa. To ale koncem roku končí. Tušíte, kam se přesunete dál? Popiš klidně prostor, který by se ti líbil, třeba k vám „dorazí“…
LU: V Divadle Kampa hraji od roku 2012, takže jeho konec se mne samozřejmě dotýká. Na druhou stranu jsem se v něm v posledních letech už necítil příliš dobře, protože v něm postupně začalo působit vícero profesionálních souborů, které měly z logiky věci přednost při výběru hracích termínů, takže dojednávat vystoupení bylo pro mne stále obtížnější. Například o tento listopadový termín jsem žádal už někdy v březnu. Ale nerad bych, aby tento nepříjemný pocit přebyl můj vděk za to, že jsem v Divadle Kampa mohl prožít skvělé chvíle se svými inscenacemi a diváky.
A kam dál? To je ve hvězdách. Aktuálně hledáme místo pro první reprízu, kterou bych rád stihnul ještě v prosinci, a po Novém roce uvidíme. Ale jak se znám, něco mi určitě přijde do cesty. Nějaký pěkný komorní divadelní prostor pro 50-60 diváků, kde zase na nějaký čas zakotvím.
Víte o nějakém pěkném komorním divadelním prostoru pro 50-60 diváků? Ozvěte se Liborovi!
Máte v plánu se účastnit i nějaké divadelní přehlídky?
LU: Na jaře se jistě na nějakou postupovou přehlídku podíváme, kam, to bude ještě předmětem úvah. Určitě bych ale chtěl absolvovat mostecké Nanečisto u Pavla Skály, kde je možné získat velmi fundovanou a přátelskou zpětnou vazbu k čerstvé inscenaci bez stresu ze soutěžení.
Ono plánování premiéry na podzim není z pohledu přehlídek příliš strategické, protože je lepší, pokud se inscenace stačí před prezentací lektorskému sboru více ohrát. A to nevím, zda stihneme podle mých představ. Na druhou stranu – jít na přehlídku za rok nedává smysl, protože práva máme jen do listopadu 2025. Holt se musíme snažit.
Vstupenky na premiéru a odkazy na další reprízy
Chci vstupenky na premiéru 27.11.2023 od 19:30 – v divadle Kampa
Kde všude najdeme informace o plánovaných představeních?
LU: Primárně na stránkách mého souboru SoLITEAter, které aktuálně odívám do nového hávu, a kde lze zakoupit i vstupenky na premiéru, a Facebook, kde vyvěšuji novinky a události. Ještě jsem si nenašel cestu na jiné platformy (Instagram / X / TikTok ad.), ale možná časem dojde i na to.
MELÍŠKOVÁ, Vendula. Strážci Tádž Mahálu. Online. Divadelník.cz 10. 11. 2023. Dostupné z: https://divadelnik.cz/strazci-tadz-mahalu/ [2024-02-05]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.