Josefodolské divadelní jaro 2023 - Kukátko – závěr (recenze, ocenění).

Skvělá něha našich dam (DS Smrž)
Inscenací Ach, ta něha našich dam francouzského autora Jeana-Clauda Danuada v režii
Jany Kouřilové předvedl spolek skvělé a následování hodné představení.
Celá scéna přesunutá z parkové lavičky do kavárny, tři dámy na jevišti, konverzační
komedie – všechno funguje, jak má. Je dodrženo francouzské prostředí, kavárnička. Není
to žádná „ulice“, se kterou se dnes někdy setkáváme v televizi nebo profesionálních
divadlech.
Vše podporuje stoprocentní znalost textu, srozumitelně říkaného, dobře vystavěného.
Ve hře je režijně hezky vyřešený detail s hlavou, která je v košíku a zůstane tam.
Ve většině jiných inscenací bohužel dochází k tomu, že se na scéně objeví kašírovaná
hlava. To svědčí o dobré práci s tajemstvím obecně. Informace pro diváka jsou přesně
dávkované, je zřejmé, kdy se má divák co dozvědět. Možná by bylo vhodné rozčlenit
komunikaci tří konverzačně zdatných žen ve druhé polovině nějakými činnostmi:
manipulací s kávovarem, přinášením vody či kávy, nebo např. přinesením něčeho, co chci
přinést, ale nakonec to nepřinesu, protože na to zapomenu. Chce to ale udělat na
naprosto přesných místech. Pokud se to podaří, vynikne ještě více humor i význam šílené
absurdity tohoto mikrosvěta, který je odrazem velkého světa. V inscenaci jsou věci, které
jdou do vážna, kdy to již není jen komedie.
Kostýmy ve hře se povedly: jsou civilní a významotvorné včetně účesů, punčoch, bot atd.
Respektují fysis hereček, podtrhují jejich charakter (např. u paní v roli náboženské
fanatičky). Kombinace bílé a červené hezky evokuje celou kavárnu. Za úvahu by stál větší
pultík vzadu, kde by bylo možné nechat více rekvizit, a přesnější světelné vymezení
prostoru bez světel na horizont a pod forbínou.
Hra ve francouzské kavárničce s třemi dámami je důkazem, že lze bez nějakých velkých
částek udělat kvalitní divadlo. Všechny postavy jsou uvěřitelné, reálné, nadsázka je
zřejmá. Je to krásná podívaná.
.
SPOLEK DIVADELNÍCH OCHOTNÍKŮ MÁJ 1867
TATOBITY
JE ÚCHVATNÁ!
Peter Quilter
Režie: Luděk Štěpnička
Co postava, to vztah
Spolek Máj z Tatobit zavítal na JDJ s hrou Je úchvatná, která se inspiruje operním
světem a reálnou postavou nejhorší zpěvačky všech dob (přitom zázračným dítětem)
Florence Foster Jenkinsové. Příběh ukazuje, jak si každý z nás přeje být součástí něčeho
velkého a exkluzivního a chce si plnit velké sny, i ty, na které nemá moc reálné
předpoklady. Představitelka hlavní role Jana Staňková si za svou postavou stojí, dodává ji
vnitřní noblesu. Inscenaci velmi prospívá, že se absolutně vyhnula parodii na skutečnou
Florence. „Je úchvatná“ je obecně velice dobře obsazená, vývoj postav je patrný a dobře
rozehrané jsou vzájemné vztahy. Toť bohužel téměř vše z kategorie „příjemna a pochvaly“.
Dialogům a jejich vyznění by prospěla větší jistota znalosti textu. Každý z inscenátorů by si
měl odpovědět, co ho na představení láká a jaký příběh v jakém prostředí chce hrát.
Hořkou kapku musí spolknout pan režisér a výtvarníci se scénografy. Dílčí opravy a úpravy
se vyplatí bez ohledu na počet plánovaných repríz. Začít se může u vztahu režisér-herec.
Je-li postava Florence bohatá (a ona ve skutečnosti byla), musí tomu odpovídat i scéna,
kostýmy, doplňky a chování postav. Byť scénář jasně stanovuje rozvržení prostoru, musí
se s takovou informací pracovat citlivě. Konkrétně jde o využívání plátna a promítaných
fotek, dále o barový stoleček, který zabere dominantní část jeviště, papírové/překližkové
dekorace, hadrem obalený kus nábytku představující klavír, mnoho nefunkčních květin atd.
Živá kapela je ku cti, ale i zde platí pravidla. Muzikanti na scéně tvoří celek, musí být
jednotní v oblečení a nemohou samovolně přicházet a odcházet. To je pak lepší zázemí
kapely postavit za scénu nebo pod jeviště
Divadelní spolek J. K. Tyl Josefův Důl
Herkules a Augiášův chlív
F. Dürrenmatt, J. Stach
Režie: Karel Stuchlík
Někdy je potřeba část textu obětovat
Páteční slavnostní zahájení přehlídky korunoval svým kusem místní DS J. K. Tyl Josefův
Důl hrou F. Dürrenmatta Herkules a Augiášův chlív. Mnozí profesionální soubory mohou
ochotnickému světu závidět volnost při výběru textu a režijně-dramaturgickém záměru.
Nadčasový Herkules musí vždy na jevišti konfrontovat současný svět, dobu a místo.
Josefodolský spolek ve své inscenaci nabídl několik téma, která se dají číst naprosto
zřetelně – láska, politika, nesystematická touha po systému, pokrytectví apod. To však ale
způsobuje, že se dějová linka rozlézá na mnoho stran a v závěru je potřeba na malém
prostoru uzavřít několik rozjednaných témat. Řešení se zdá být jednodušší, než na první
pohled vypadá. Zkrátka část textu obětovat. To však neznamená, že herci k sobě
přestanou být přesní, jak do teď činí. Naopak vznikne prostor na dotahování drobností,
např., když si Herkules sám sobě dopřeje svobodu. Místní J. K. Tyl je věrný dramaturgii,
vybírá si těžká témata, která se zabývají vnitřním světem člověka i společností, ve které
všichni žijeme. Nebojí se poukázat na malý a zúžený prostor, ve kterém musí žít velikáni
své doby. Odborná porota při svém rozboru nabádala divadelníky i seminaristy, aby při
divadelní práci stále pamatovali na „atmosferické“ a „významo-tvorné“ prvky a „obraty
vtahující do děje“. Ten, kdo význam těchto slov správně rozklíčuje a pojmenuje, má
úspěch zaručen.
Divadelní spolek Krakonoš
Maškaráda aneb Fantom opery
T. Pratchett, S. Briggs, J. Kantůrek
Režie : Marie Brtková-Trunečková
Přenést výsostnou literaturu na divadlo není sranda
Na letošní přehlídce se potkaly dvě hry inspirované operou. V pátek to byla Je úchvatná,
další den Maškaráda aneb Fantom opery. Zařadit toto představení na sobotní ráno byla
téměř jediná možnost, neb příprava scény zabírá rekordních pět hodin, stavět se v
přehlídkovém režimu mohlo jen v noci a nad ránem. Zatímco výprava, inspirovaná stejnou
inspirací v Divadle V Dlouhé, je vynikající až téměř dokonalá, tak rekvizity a dekorace už
nikoli. Jedním konkrétním příkladem je náhled do pokoje s krásným zrcadlem, které je
ovšem zastíněné židlemi s přehozem. Zatímco dámské kostýmy jsou naprosto přesné, u
pánských už toto tvrzení neplatí (např. malíř dekorací). Literatura T. Pratchetta je krásná,
ale i specifická, čtenář musí umět číst i mezi řádky. Dostat jeho text na jeviště už vyžaduje
um. V Maškarádě musí vyznít přesný popis opery a operního prostředí, kde si všichni
nenávidí. Stejně tak i kouzla musí být kouzelná, efektivní, techniky skvěle provedná. K
tomu však v sobotu dopoledne úplně nedošlo. Respektive jednotlivé obrazy nabídly
podívanou, ale už nebyla síla jednotlivé mikropříběhy prolnout. Klíčem může být živá
kapela. Ta k divákům line krásné melodie, ale jako samostatná bloková vystoupení. Když
už jsou muzikanti připraveni, mohli by vyplňovat i hluché přestavby. Pratchett je ošemetný
v jedné věci. Soubory, které se materiálu chopí, musí trochu zapomenout na dosavadní
práci a úspěchy a začít na zelené louce. Výše zmíněné se však naštěstí nevylučuje s
tvrzením, že soubor z Vysokého nad Jizerou na přehlídce zaujal se svojí Zeměplochou
pevné místo.
Divadlo Roprachtice
Strašidlo Cantervillské
O. Wilde, R. Vencl
Režie: Robert Pecha
Znovu probuzený duch z Cantervillu (DS TJ Sokol Roprachtice)
Hru Strašidlo Cantervillské anglického dramatika Oscara Wilda v dramatizaci Romana Vencla a
v režii Roberta Pechy přivezli na josefodolskou přehlídku roprachtičtí divadelníci.
Mistr paradoxu a intelektuál Oscar Willde napsal tento příběh jako povídku plnou bonmotů. Vznikla
v době, kdy byla na ústupu anglické tradice a začala převažovat modernější americká kultura, ke
které se vzhlíželo především kvůli tehdejšímu vědeckotechnickému pokroku. Celá hra je střetu
těchto dvou kultur, civilizací. Tradiční anglickou civilizaci zachovává jejími kořeny, zvyky a rituály
napadne mladá americká civilizace.
V Čechách vzniklo několik dramatizací: od Skopečkovy přes úpravu J. Z. Nováka a J. Rolla až po
nejmladší R. Vencla, který povídku upravil pro olomoucké divadlo jako verzi s duchem a třemi
mrtvými komtesami. Je naprosto legitimní přenést děj hry do dnešní doby, kdy stále ještě trvá
souboj obou kultur, ale začíná již vyhrávat americká popkultura.
Na jevišti by měly být obě kultury velmi jasně a ostrým řezem rozděleny v chování, reakcích,
oblékání, způsobu mluvy (jazyce). To bylo nejvíce a nejlépe dodrženo jen u paní Umneyové.
Když Američané přijíždějí na anglický zámek, tak by jej měli trochu upravit, jakoby zdemolovat,
zmodernizovat, což se tolik nedaří, protože interiér zámku na scéně není přímo anglický, i když
určitá snaha je tady patrná (krbová kamna aj.). Možná by stačila jen základní úprava scény, v
náznaku (např. místo schodiště, na které vystoupí duch jen dvakrát, použít černě potažený
praktikábl).
Základním znakem, kdy Američané napadnou zámecká interiér, je výměna portrétů: obrazu sira
Simona za dvojportrét Otisových. Měl by to být vlastně rituál. Pověšením jejich obrazu se oni
stávají pány na Canterwillu. V inscenaci je to bohužel provedeno v přestavbě, napůl ve tmě. Na
nový dvojportrét nereaguje ani sir Simon, když vstoupí do místnosti. Tyto skutečnosti oslabují ve
hře důvod, proč sir tak nenávidí Američany, protože ho de facto zbavili jeho majetku. Původní
obrazy by mohly ve starých dřevěných rámech jako znak anglické kultury.
U sira Simona je třeba si uvědomit, že – i když je to strašidlo – tak je to především šlechtic,
gentleman a Angličan. Měl by se tak chovat, ne jako pohádkové strašidlo.
Simonův kostým není renezanční, manšestráky lze jednoduše nahradit starým rubášem a
roztrhanou košili od krve. Kostýmy tří žen jsou různě historicky nejednotné včetně hodinek, které
by neměly být vidět. Řešením mohou být jednotné zkrvavené rubáše. Totéž platí i pro paruky a
pokrývky hlavy. U pánských obleků nesmí kalhoty bez pásků. Rovněž armáda služek by měla
kostýmově sjednocená.
Hudba byla dosti nespecifická, instantní. V hudbě by bylo dobré pracovat s příznačnými motivy,
kdy jeden hudební motiv je anglický a druhý americký. U strašidla by dobře fungovaly zvukové a
světelné efekty při jeho vstupech, k tomu je dobré ztlumit světla v některých scénách, kde to jde.
Text hry je často v dlouhých souvětích, proto je důležitá naprostá až zmechanizovaná znalost
mluveného textu. Herci však mluví srozumitelně, je jim dobře rozumět, ale děj hry se odehrává jen
ve slovech, nikoli v herecké akci.
Inscenaci lze brát jako hezkou „duchařinu“ s komediálními prvky, není to zde úplně dvou světů. Ve
hře chybí dramatický oblouk a nadsázka. Přesto souboru patří poděkování za pěkné představení.
(Slova poroty zaznamenal Radim Podrazký)
Divadelní spolek Vojan Desná – Mladá Haluz
Kyanid o páté
P. Kohout
Režie: Lukáš Frydrych
Mrazivý a skvělý Kyanid o páté (DS Vojan Desná – Mladá haluz)
Pozdní sobotní odpoledne přivítalo na přehlídkovém jevišti komorní inscenaci Pavla
Kohouta Kyanid o páté. První režie Lukáše Frydrycha, dialog pro dvě dámy – Zofii a
Iréne, nelehké téma – přivlastnění si autorství knihy, díla jiné ženy, motivy viny a trestu za
tuto krádež.
Pavel Kohout přichází opět do módy. Jeho úctyhodné, přestože nevyrovnané dílo stále
přitahuje pozornost. Po v zahraničí nejhranější Takové lásce (1957) či např. Sexu (1976) o
dvacet let později (1996) napsal Kyanid o páté.
Je to dramatizace podle novely polské autorky Tecii Werbowski žijící v Praze. U nás vyšla
pouze sbírka tří novel a dvě se staly předlohou pro dramatický útvar. Inscenací prolíná
téma varšavského povstání, od kterého uplyne příští rok 80 let. Rovněž Pavel Kohout má
významné životní výročí: bude mít letos 95 let.
Ve hře fascinuje morální houpačka před koncem, ve kterém se dvě ženy jakoby střídaly
v tom, která má pravdu, kterou má divák více nenávidět, či které z žen má více rozumět.
Neustále vycházejí najevo nové a nové skutečnosti, nabalují se neustále nové a nové
momenty příběhu.
Režii Lukáše Frydrycha je nesmírně zručná, i když člověk tu a tam přemýšli, jestli je nutná
osudovost už od začátku příběhu, jestli se to nedá Iréne nějakým způsobem zjednodušit,
když přichází a má masku jako novinářka a vlastně fanynka. A pak se náhle vše překlopí
do oné osudovosti, ke skutečné pravdě.
Režisér a obě dámy, skvělé herečky, bezvadně pracují s tajemstvím, výborně nakládají
s pauzami. Málokdy se stane v amatérském divadle, aby to bylo takhle vědomé. Padá zde
mýtus, herci na jevišti musí pořád mluvit nebo něco dělat. V desenské inscenaci se tu a
tam zdánlivě neděje vůbec nic a přitom v podtextu, ve vědomí těch dvou dam, v pozadí
jejich příběhu, který se postupně vyjevuje, se toho děje hrozně moc. Možná stojí za úvahu,
zda není škoda čajového rituálu, z inscenace vyškrtnutého, jak by to proměnilo vztah
obou dam. Herečky výborně pracují s dotykem, který se vlastně nikdy nestane a skončí
v napřažení. Je otázkou, jestli větší haptičnost by také nevedla k většímu napětí. To
všechno jsou jen asociační věci, které diváka napadají.
Povedená scéna je doplněná takovým šperkem, jako je artdecový nábytek s krásným
pavoukem, přes něhož je položena háčkovaná dečka. To samo vytváří krásné jevištní
prostředí, noblesu a starosvětskost. Hezky je vyřešený psací stůl kryjící nohy herečky jako
psací kabinet. Na zcela funkční scéně nebyly potřeba žádné stěny, dveře, lustr. Místy tam
bylo ale příliš mnoho světla. Vedle vhodně zvolených kostýmů vyniká jako výborně
vybraná rekvizita stará taška.
Herectví obou dam, dramaturgie, úprava textu, režie, hudba – to všechno je okouzlující a
velmi na místě. Je to druhé představení na josefodolské přehlídce, na kterém lze
dokumentovat pouze dobré věci. V hledišti bylo během celé hry neuvěřitelné ticho. Diváci
byli inscenací doslova strženi. Inscenace krásně ukazuje, že lze dělat divadlo, které není
směrované na smích, ale k vážným tématům
L.S.D. - Lučanský Spolek Divadelní
Na správné adrese
M. Camoletti, J. Janeček
Režie: Jiří Šolc
Pamatujme na uměřenost
Přehlídka v Josefově Dole je divácky žádaná a vyhledávaná, však v sobotu večer se v
sále musely přidávat židle. Lučanský spolek divadelní (L.S.D.) přivezl komedii M.
Camolettiho Na správné adrese. Ve způsobu interpretace, kterou si L.S.D. zvolil je znát
divadelní energie a dobrá práce, kterou herci na jevišti odvádí. Ale! Úprava textu poněkud
zazdila přesah a divadelní konfrontaci, stala se tak dobře poskládanými vtipy a vtipnými
výstupy. Třes nastal v narušení francouzské pikantností, kterou vystřídal specifický, někdy
až hrubozrnný humor. Hra si žádá dynamiku, tu všichni herci nabízí. Bohužel, někdy až
moc, hlavně v první půlce hry. Zajímavostí je, že diváci výkony ocenili, i když se síla z
jeviště do hlediště umírnila. V žádném případě však není potřeba dorovnávat výkon
hereckého partnera. Mnohem lepší je držet se svého stylu a své postavy. Komedie tohoto
typu nabízí skvělou směsici nedorozumění a slovních kliček. Na tom je inscenace
postavená a funguje do té doby, než divák dospěje k nenaplněnému očekávání. Všechny
dámy/herečky po celou dobu pevně drží své charaktery postav. Pánové však svému textu
dávají shodně punc sexu, tělesnosti a intimity, takže se rozdílnost a různost stírá a
překvapení se nekoná. Na jevišti i v hledišti se ztratí moment překvapení. Rozborový
seminář nabídl několik praktických rad pro všechny divadelníky ohledně barev scény,
dekorací a přesnosti v kostýmech Ve všech zmíněných rovinách musí platit uměřenost.
Divadelní práce není jen samotný výkon během představení, ale začíná mnohem dříve.
Stylizace je z části předepsaná od autora, ten zbytek je už na realizátorech hry
NOPOĎ Královnina touha
L. Kroupová na motivy B. Němcové
Režie: Radek Kalina, Lucie Kroupová
Královnina touha s dobrým koncem (DS NOPOĎ Nový bor)
Nedělní dopoledne na přehlídce přilákalo v podmračeném počasí malé i velké diváky na
pohádku Královnina touha, hru na motivy příběhu Boženy Němcové Spravedlivý
Bohumil.
Dělat pohádku je vždycky složité. Vedle typických pohádkových prvků jsou zde hororové
scény typu uléhání do rakve místo někoho jiného, kterého tím osvobodí. Krásné téma
hodné Devátého srdce Juraje Herze. Působivá byla také vířící scéna, je jako z filmů o
Harry Potterovi.
Dramatizace hry ale není úplně povedená. Jsou zde postavy, které nemají vlastní téma:
např. dvorní dámy, které opakují divákovi již známé informace. Najdeme zde nesrovnalosti
v jevištním čase: během jednoho výstupu se odehraje dlouhý časový úsek (loučení a
odjezd krále, návrat krále).
Hezky v inscenaci fungují rituály, např. převlékání, i když by bylo dobré ho na konci zkrátit
na poloviční čas. Bezvadné jsou tanečky – hezký nápad, kdy nejprve odtančí král
s královnou, pak král s dcerou, tematicky výměna lásky milostné za lásku k dítěti. Rovněž
hezky funguje taneček „přes dvě pekla“. Tyto herecké akce mají v sobě rituálnost a
směřují až k mýtu.
Problematické je umístění čerta od samého počátku hry. B. Němcová vychází z velmi
pevného křesťanského základu a má ve svých pohádkách v daném protikladu dvojici bůh
x ďábel. Čert, který je od začátku hry na scéně, dostává strašně velký význam a modlitby
to nestačí vyvážit. Z logiky věci by byla vhodnější přítomnost, až když čert má mrtvolu,
kterou si hlídá.
Výběr hudby ve hře není úplně šťastný. Je nejednotná a ve hře jí je strašně moc, nelze
s ní dělat akcenty, vytváří jen vhodnou náladu. Na jevišti pořád něco hraje a divák
přestane hudbu vnímat. Kdyby náhle zazněla chrámová hudba, která by mohla být
v pohádce hodně silná, vytvořila by účinný kontrapunkt k čertovi. V inscenaci to však tak
nevyzní. Vhodný by byl další vizuální znak, třeba kříž nebo jiné zacházení se svícemi,
které tam svítí celou dobu, ať na lovu nebo v zámku.
Je třeba rovněž dát pozor na ulehnutí do rakve, aby to nebylo plazení z posledních sil na
nejbližší vhodné místo, ale pro dětského diváka vědomé a zřetelné rozhodnutí, které král
učiní.
Pěkná scéna má až heraldický charakter s bílými a modrými pruhy. Nesnažíte se o žádná
okna v horizontu, je to graficky pojednaná scéna. Je na zvážení, je-li zde bílá barva úplně
vhodná, neboť i v pološeru odráží hodně světla. Problémem scény je umístění praktikáblu
na forbínu, na kterém stále sedí čert a zakrývá polovinu jeviště. Společně s postavami
dam a astrologa v popředí zakrývají důležitou vítací scénu krále a královny. Výrazněji by
šlo světelně rozlišit jednotlivá prostředí. Lovecká scéna by snesla méně světla.
U postavy krále je otázkou, zda by jeho kostým měl být z transparentního bílého sametu.
Obecně je dobré nechat dámské historické kostýmy v dobové stylizaci a pány obléknout
do civilního oblečení, který je ozvláštněno nějakými dobovými prvkem (např. šperky).
Rovněž je na zvážení použití krasohledu u astrologa, který jím na začátku hry kouká do
stropu.
Inscenace novoborských ochotníků ukazuje velké a upřímné emocionální gesto: lásku,
různé radosti, smutky, propady jednotlivých postav. Zároveň vzácné gesto, protože láska
na první pohled je málo inscenovaná. Hezky provedené představení si rozhodně zaslouží
diváckou pozornost.
RySK
Příběh jedné stěny
M. Vaněk
neděle 7. 5. 2023 12:00 hod.
Režie: Michal Vaněk
Ochotnický svět je od března 2022 bohatší o jeden soubor. RySK z Rynoltic se na 33.
ročníku JDJ představil autorskou hrou Příběh jedné stěny. Autorem je jeden ze zakladatelů
souboru Michal Vaněk. RySK ve svém příběhu nabídl krásy všedního dne, setkání
několika světů na malém nádraží v Lužických horách a využil k tomu hrabalovský způsob
vyprávění. Do hlediště se od tvůrců, kromě příběhu samotného, dostalo i společné sdílení,
radost ze společné práce a společného bytí. Autorské texty, pokud nedodržují přesnou
divadelní strukturu, bývají velmi ošemetné. Podstatou divadla je konflikt. Když už se v
Příběhu jedné stěny ke konfliktu schylovalo, byl rychle uhašen, vyřešen, zahrán do
pohody. Hercům to zabránilo tomu, aby ukázali větší hloubku svých postav a rozehráli
vztahy, které jedna společně strávená hodina na malém nádraží mohla nabídnout. Přitom
se v Rynolticích potkali zajímavé osoby, od umělců, přes dělnické profese až po
vysokoškolsky vzdělané psychology. Autorský text byl v mnoha částech postavený na
interpretaci stokrát ověřených pravd, což může sice působit terapeuticky, ovšem po hodině
představení i trochu únavně. Inscenátoři budou muset technicky lépe řešit scénu, její lepší
ukotvení. Důležité je dodržování prvního, druhého i třetího plánu a do popředí vždy stavět
to, co je důležitější, nikoli naopak. V další práci celého RySKu bude důležitá i jevištní řeč a
hlasové dispozice herců. Pochvala z úst poroty míří ke kostýmům. Diváci viděli nejlepší
dobově zasazené kostýmy, včetně doplňků a účesů, v porovnání se všemi inscenacemi
letošní přehlídky.
Josefodolské divadelní jaro 2023
Čestná uznání
1. Čestné uznání Vlaďce Koďouskové za režii a výpravu inscenace Sněhová
královna DS Vojan Mladá haluz Desná
2. Čestné uznání dětské části souboru DS Vojan Mladá haluz Desná za role
v inscenaci Sněhová královna
3. Čestné uznání Janě Kouřilové za režii inscenace Ach, ta něha našich dam! DS
Smrž
4. Čestné uznání DS Smrž za výpravu inscenace Ach, ta něha našich dam!
5. Čestné uznání Janě Staňkové za úpravu textu Je úchvatná! pro inscenaci SDO
Máj 1867 Tatobity
6. Čestné uznání Karlu Stuchlíkovi ml. za dramaturgii inscenace Herkules a
Augiášův chlív DS J. K. Tyl Josefův Důl
7. Čestné uznání Karlu Stuchlíkovi za režii inscenace Herkules a Augiášův chlív
DS J. K. Tyl Josefův Důl
8. Čestné uznání Haně Stuchlíkové za výpravu inscenace Herkules a Augiášův
chlív DS J. K. Tyl Josefův Důl
9. Čestné uznání Luboši Doležalovi za roli Herkula v inscenaci Herkules a
Augiášův chlív DS J. K. Tyl Josefův Důl
10. Čestné uznání Vojtěchu Polákovi za roli Fylea v inscenaci Herkules a Augiášův
chlív DS J. K. Tyl Josefův Důl
11. Čestné uznání Mileně Noskové za roli paní Umneyové v inscenaci Strašidlo
cantervillské DS TJ Sokol Roprachtice
12. Čestné uznání Jiřímu Markalousovi za hudbu k inscenaci Kyanid o páté DS
Vojan Mladá haluz Desná
13. Čestné uznání Jarce Petržílkové za roli Jacqueline v inscenaci Na správné
adrese Lučanského spolku divadelního
14. Čestné uznání Lucii Kroupové za roli Královny Štěpány v inscenaci
Královnina touha divadla NOPOĎ
15. Čestné uznání Markétě Weberové za roli Dorky v inscenaci Královnina touha
divadla NOPOĎ
16. Čestné uznání divadelnímu spolku RySK za kostýmy v inscenaci Příběh jedné
stěny
17. Čestné uznání divadelnímu spolku RySK za společné bytí v inscenaci Příběh
jedné stěny
18. Čestné uznání za inscenaci Ach, ta něha našich dam! DS Smrž
19. Čestné uznání DS J. K. Tyl Josefův Důl za inscenaci Herkules a Augiášův chlív
Ceny
1. Cena Petru Firbasovi za roli Augiáše v inscenaci Herkules a Augiášův chlív DS
J. K. Tyl Josefův Důl
2. Cena Janě Vodseďálkové za roli Bábi Zlopočasné v inscenaci Maškaráda aneb
Fantom opery DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou
3. Cena Magdaleně Bartoňové za roli Stařenky Oggové v inscenaci Maškaráda
aneb Fantom opery DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou
4. Cena Adamu Bartoňovi za hudbu a hudební nastudování inscenace Maškaráda
aneb Fantom opery DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou
5. Cena Orchestru DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou za hudební interpretaci
v inscenaci Maškaráda aneb Fantom opery
6. Cena Lukáši Frydrychovi za úpravu a režii inscenace Kyanid o páté DS Vojan
Mladá haluz Desná
7. Cena Vlaďce Koďouskové za roli Zofie v inscenaci Kyanid o páté DS Vojan
Mladá haluz Desná
8. Cena Ivě Halamové za roli Iréne v inscenaci Kyanid o páté DS Vojan Mladá
haluz Desná
9. Cena Lukáši a Petře Frydrychovým za scénu inscenace Kyanid o páté DS
Vojan Mladá haluz Desná
10. Cena Janě Králové za nejlepší herecký výkon přehlídky v roli vdovy
v inscenaci Ach ta něha našich dam! DS Smrž
11. Cena Karlu Stuchlíkovi za kontinuální a důslednou náročnou dramaturgii
souboru J. K. Tyl Josefův Důl
12. Cena DS Vojan Mladá haluz Desná za inscenaci Kyanid o páté
Doporučení do programu Popelky Rakovník – DS Vojan Mladá haluz Desná –
Sněhová královna
Doporučení do programu Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou
– DS Smrž – Ach, ta něha našich dam!
Doporučení do programu Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou
– J. K. Tyl Josefův Důl – Herkules a Augiášův chlív
Nominace do programu Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou
– DS Vojan Mladá haluz Desná – Kyanid o páté