RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: (Nejen) smrtící POPAD 2022 (recenze jednotlivých představení, ocenění). AS 28.2.2022.
(Nejen) smrtící POPAD 2022
48. ročník POPAD – Pražské oblastní přehlídky amatérského divadla proběhl pod taktovkou Amatérské divadelní asociace ve dnech 24. – 27. února 2022 v sympaticky zrekonstruovaném radotínském KD U koruny (který se stal komunitním centrem; disponuje nejen jevištěm a klubem jako doposud, ale nově také tzv. Fajn Novým dvorem včetně venkovní scény, kavárny a dalšími prostorami pro setkávání, pořádání kursů, workshopů a dětských kroužků, nechybí ZOO koutek atd.).
Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory
Původně se na POPAD přihlásilo jedenáct souborů, bohužel nemoci, karantény a provozní překážky udělaly svoje, odpadli mimo jiné tradiční účastníci z divadel Refektář, SUMUS a AMARTUM, a tak jsme nakonec zhlédli sedm představení. Kromě domovského Gaudia s dramatem Sonáta pro lžíci a Di(v)ocha s tragikomedií O depresích a pohádkách se zúčastnila tři pražská divadla s autorskými počiny (Stay Si s rádoby romantickou komedií Tenkrát v Itálii, divadlo Naoko s crazy komedií Šneci v aspiku a činoherní studio Bereta s dramatem Motorest Favorit) a dva přespolní soubory, Klicpera Sadská s Konferencí a celorepublikový Ragueneau se sérií anekdot Několikrát do černého. Lektorský sbor pracoval ve složení Jaroslav Kodeš (předseda), Marek Frič, Miroslav Pokorný, Petra Richter Kohutová a Jana Stejskalová. Rok od roku sarkastičtější moderátor přehlídky Josef Šedivý zachovával vážnost pouze tehdy, když děkoval „třem domům plným hodných lidí“ (v překladu Ministerstvu kultury ČR, Městské části Radotín a nově Skupině ČEPS), starostovi Radotína Karlu Hanzlíkovi a ředitelce Koruny Daně Radové za to, že POPAD podporují. Debaty o viděném probíhaly zajímavě a dělně, průběžným motivem přehlídky byla smrt v mnoha podobách a její atributy, zaznamenáníhodný je kvalitativní vzestup dramaturgie, a to jak ve smyslu volby konkrétního textu či látky, tak vůle k osobní výpovědi. A diváků bylo nad očekávání.
Sonátu pro lžíci australského autora Johna Mista odehrál DS Gaudium v den, kdy došlo k útoku na Ukrajinu, a tak drama s odkazy na ženský zajatecký tábor, který fungoval pod japonskou kuratelou v letech 1942–1945 v „zemi nikoho“ uprostřed Sumatry, získalo na naléhavosti. Hra o přátelství, oběti, odpuštění a smíření je postavená na dialogu dvou žen, Australanky Bridie a Britky Sheily, které se sejdou po padesáti letech při natáčení televizního dokumentu; dialog se dílem odehrává v televizním studiu (tyto pasáže byly předtočeny), dílem v soukromí hotelového pokoje (pojednáno divadelně). Hostující režisér Libor Ulovec hru rasantně zkrátil (hraje se sedmdesát minut bez přestávky) a do hlavních rolí obsadil typově přesné Vlastu Pilařovou a Hanu Řehořovou, jež dokáží podivuhodným způsobem existovat na jevišti a jejichž výkony jsou samy o sobě dechberoucí (obě dámy získaly ceny za herecký výkon – a také čestné uznání za kostýmy); obsazení doplňuje Tomáš Jedlička v roli reportéra. Režisér byl velmi pečlivý a důsledný při hledání formy a řešení detailů. Inscenaci však neprospívá střídání živého dialogu a natočených pasáží, třebaže herečky jsou charismatické a dotáčky mají technicky profesionální úroveň; to podstatné, odkrývání tajemství vztahu obou žen a jeho proměna, trpí právě tím, že herečky nemají šanci si onou proměnou projít krok za krokem a prožít ji jako celek, v každém výstupu začínají takříkajíc od nuly. Přesto se jedná o úctyhodný počin s ambicí vypovědět cosi podstatného o světě kolem nás.
Konference Vladimíra Čepka vznikla na půdorysu filmu Konference ve Wansee z roku 2001 o konspiračním setkání nacistických pohlavárů, kteří definují konečnou otázku a racionalizují zrůdné metody jejího řešení. Jako inscenační východisko si ji zvolil soubor Klicpera ze Sadské, předlohu po konzultaci s autorem výrazně upravil a režíroval Jan Pleskač; jeho záměrem bylo téma zneužití jakékoli bohulibé myšlenky a její proměny v odpudivou ideologii přiblížit dnešnímu divákovi, a tak děj umístil na setkání strany Stávka za Klima ve Švédsku v roce 2042, nacisty proměnil v ekoaktivisty a konečné řešení židovské otázky v konečné řešení otázky přelidnění… Inscenace vyprovokovala vášnivé reakce; příčinou byla však často nešikovnost použitých divadelních prostředků, která sdělení znejasňovala a zkreslovala. Použití nacistických uniforem (lišily se detaily) diváky neustále vracelo do roku 1942, dominance slova bez průběžného jednání vedla ke stereotypu, některým situacím chyběly pointy, inscenaci pak ironie a humor. Přesto soubor zaujal vysokou koncentrovaností a vůlí po sdělení a jeho členové získali několik čestných uznání – Jan Pleskač za hledání současného tématu, Julie Růžičková za koncept scény a Štěpán Desenský za roli Eichmanna.
Divadlo Stay Si nazkoušelo autorský kus Tenkrát v Itálii, možná inspirovaný commedií dell´arte, možná boccacciovskými anekdotami, možná filmem Slunce, seno a pár facek. Představení autora Tomáše Adlofa a režisérky Stasy Stetsiy je nebývalou měrou zahleděné do sebe, možná funguje v domovských podmínkách jako sousedské divadlo, ale s málokterým divákem v přehlídkovém hledišti se potkalo. Nejblíže se své postavě herecky přiblížila Zuzana Baranová, pojímala ji nejvěcněji s nejmenší mírou pitvoření se, a tak jí bylo uděleno čestné uznání.
Divadlo Naoko přivezlo Šneky v aspiku svého uměleckého šéfa Oldřicha Janeby (mimo jiné autora zábavné prózy Revolvers – doporučuji! – a her Robotická žena a Vzpoura čarodějnic). Rodina Zedníkových dostane rakev na hlídání, vnutí se hypochondrická osamělá tchyně a dceřin veganský přítel, syn oznamuje těhotenství vdané, o generaci starší milenky, vynervovaný policista zatýká hlava nehlava… Inscenace dobře napsané crazy z rodu komedií Antonína Procházky je slušně založená, ale zrazuje ji mimo jiné trojjedinost autora, který je také režisérem a hraje hlavní roli. Všechny pojmenované problémy jsou snadno řešitelné – dodefinování doby, kdy se hra odehrává (rozporuplně působí použití historizujícího telefonu versus zmínka o internetové seznamce), přesnější představa o topografii bytu a vyrovnání rozdílů v míře stylizace u herců (některé způsobuje nutnost obsadit účinkující do dvou rolí). Inscenace byla obecně vlídně přijata coby ukázka poctivě udělaného zábavného divadla. Byly uděleny dvě ceny, Oldřichu Janebovi za původní hru a Kláře Kašové za roli Marty Zedníkové.
DI(v)OCH čili Divadlo (v)ochotných chemiků spadá pod Vysokou školu chemicko-technologickou Praha, jeho režisérem je Lukáš Tůma, soubor má za sebou inscenaci Jak je důležité míti Filipa a tentokrát sáhl po současné komedii dánského autora Christiana Lollikeho O depresích a pohádkách. Hraje se na prázdném jevišti, dvojice protagonistů, od určitého okamžiku Ona v roli Sněhurky a On coby Strýček Skrblík, se pokoušejí žít skutečný život ve zjednodušeném barvotiskovém světě, prodírají se mezi postavami reálnými i těmi s atributy disneyovských postaviček (psychiatr je Mikymausem, potenciální nápadník Krásčiným Zvířetem…); více než o deprese jde o zbavování se iluzí a hledání toho podstatného, co by dalo našemu životu smysl. DI(v)OCH byl v tvořivosti a zábavnosti nejdál ze všech na POPAD, objevila se v ní spousta originálních nápadů, a tak třebaže by inscenace potřebovala v některých složkách dotáhnout, byla za ni souboru udělena cena za hledání divadelnosti ve smyslu „za málo peněz hodně muziky“ a Lukáši Tůmovi čestné uznání za dramaturgickou volbu hry.
Činoherní studio Bereta uvedlo Motorest Favorit. Původní drama napsal a režisérem byl Jan Duncan Hammer, který také hrál postavu Petra; na to, jak těžké byly všechny tři úkoly, je zvládl vcelku úctyhodně. Ve hře typu Schmittova Hotelu mezi dvěma světy nebo Cucuiho Pekla se manželé poté, co sjedou s autem ze silnice, motorkář, který ztratil motorku, a záchranář trpící amnézií pod dohledem servírky mluvící plynně španělsky a nad zásobami nejjemnější tequily dohadují, jestli jsou mrtví nebo ne. Sympatická je výrazná katarznost inscenace, jinak se ale více mluví, než jedná, z řešení filozofické otázky navozené rámcem se nepřejde na řešení vztahů a situací, a tak vše zůstává poučené, kultivované, ale zejména v první polovině ne dost poutavé. Všichni účinkující jsou výrazné typy, k tomu bez výjimky neobyčejně herecky disponovaní (zakladateli zbrusu nového souboru jsou absolventi herecké školy Zity Kabátové), takže jim všem byla po zásluze udělena cena za autentické herectví a autorovi čestné uznání za původní hru.
Členy DS Ragueneau jsou divadelníci z celé republiky, kteří spolu studovali režijní školu ADA v Bystřici a ani po jejím ukončení se nerozešli; v době covidové se rozhodli nazkoušet několik anekdot Aldo Nicolaje a od doby, kdy je to možné, s představením Několikrát do černého brázdí republiku. V režii Hany Žákové z Horšovského Týna interpretuje Andrea Dufková z Domažlic Tabák a sůl, Miroslav Řebíček z Rumburka Solidaritu, Míša Seghmanová ze Slaného Svatbu s kameny a Robert Kotál Kunesch z Plzně Houbový šašlik. Inscenace je propojena scénickým prvkem (kostkami, které se tu a tam mění v postel, židli, kameny…) a v závěru vtipně odhaleným příbuzenstvím všech postav. Z účinkujících, kteří se dokázali zcela oddat svým postavám, tryskala radost ze hry a uměli ji přenést na diváky, všechny čtyři výstupy byly dramaturgicky a režijně dobře vystavěné. Členové DS Ragueneau získali cenu za charismatické herectví.
Cena diváků nebyla letos jedna, ale dvě (po přepočtu hlasů došlo k naprosté shodě) a získaly je poslední nedělní inscenace, Motorest Favorit Činoherního studia Bereta a Několikrát do černého DS Ragueneau.
Závěrem Jaroslav Kodeš ocenil, že třebaže každý z uvedených kusů trpěl nějakým významným neduhem, bylo na co se dívat a co si užívat. Jak to nakonec shrnul kolega Marek Frič: „Kdybych chtěl kolegům ze svého souboru ukázat, jak držet postavu, vezmu je na Šneky v aspiku. Kdybych chtěl, aby viděli skvělé herectví, vezmu je na Sonátu pro lžíci a Motorest Favorit; aby se usmívali od začátku do konce, na Několikrát do černého; na zábavná a překvapivá řešení na Di(v)ocha – a kdybych chtěl, abychom se pohádali, půjdeme na Konferenci.“ (Marek to řekl slovensky a mnohem lépe.) Do programu Divadelního Pikniku Volyně nebyla doporučena žádná z uvedených inscenací – ale skvělý pocit ze setkání a dobrého divadla zůstává.
Ceny
Cena Vlastě Pilařové za roli Bridie v inscenaci Sonáta pro lžíci DS Gaudium
Cena Haně Řehořové za roli Sheily v inscenaci Sonáta pro lžíci DS Gaudium
Cena Oldřichu Janebovi za původní hru Šneci v aspiku
Cena Kláře Kašové za roli Marty Zedníkové v inscenaci Šneci v aspiku divadla Naoko Praha
Cena souboru DI(v)OCH za hledání divadelnosti ve smyslu „za málo peněz hodně muziky“
Cena Činohernímu studiu BERETA za autentické herectví v inscenaci Motorest Favorit
Cena DS Ragueneau za charismatické herectví v inscenaci Několikrát do černého
Čestná uznání
Čúz Vlastě Pilařové a Haně Řehořové za kostýmy v inscenaci DS Gaudium Sonáta pro lžíci
Čúz Janu Pleskačovi za hledání současného tématu v inscenaci Konference DS Klicpera Sadská
Čúz Julii Růžičkové za koncept scény inscenace Konference DS Klicpera Sadská
Čúz Štěpánovi Desenskému za roli Eichmanna v inscenaci Konference DS Klicpera Sadská
Čúz Zuzaně Baranové za roli Lisy Kotzy v inscenaci Tenkrát v Itálii divadla Stay Si
Čúz Lukáši Tůmovi za dramaturgickou volbu hry O depresích a pohádkách
Čúz Janu Duncanu Hammerovi za původní hru Motorest Favorit
Pozn.red.: V příloze fotografie z inscenací: MOTOREST FAVORIT, KONFERENCE, NĚKOLIKRÁT DO ČERNÉHO, ŠNECI V ASPIKU, TENKRÁT V ITÁLII, SONÁTA PRO LŽÍCI. Foto ADA, Jindřiška Netrestová, Jaroslav Kodeš.
Autor: Petra Richter Kohutová
Přílohy:
Popad-Bereta-46gn5
Popad-Konference-ea4h1
Popad-Nekolikratdocerneho-r066x
Popad-Sneci-m2mz0
Popad-TenkratvItalii-hdka2
Popad-ZEny-fzh17
48. ročník POPAD – Pražské oblastní přehlídky amatérského divadla proběhl pod taktovkou Amatérské divadelní asociace ve dnech 24. – 27. února 2022 v sympaticky zrekonstruovaném radotínském KD U koruny (který se stal komunitním centrem; disponuje nejen jevištěm a klubem jako doposud, ale nově také tzv. Fajn Novým dvorem včetně venkovní scény, kavárny a dalšími prostorami pro setkávání, pořádání kursů, workshopů a dětských kroužků, nechybí ZOO koutek atd.).
Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky | Soubory
Původně se na POPAD přihlásilo jedenáct souborů, bohužel nemoci, karantény a provozní překážky udělaly svoje, odpadli mimo jiné tradiční účastníci z divadel Refektář, SUMUS a AMARTUM, a tak jsme nakonec zhlédli sedm představení. Kromě domovského Gaudia s dramatem Sonáta pro lžíci a Di(v)ocha s tragikomedií O depresích a pohádkách se zúčastnila tři pražská divadla s autorskými počiny (Stay Si s rádoby romantickou komedií Tenkrát v Itálii, divadlo Naoko s crazy komedií Šneci v aspiku a činoherní studio Bereta s dramatem Motorest Favorit) a dva přespolní soubory, Klicpera Sadská s Konferencí a celorepublikový Ragueneau se sérií anekdot Několikrát do černého. Lektorský sbor pracoval ve složení Jaroslav Kodeš (předseda), Marek Frič, Miroslav Pokorný, Petra Richter Kohutová a Jana Stejskalová. Rok od roku sarkastičtější moderátor přehlídky Josef Šedivý zachovával vážnost pouze tehdy, když děkoval „třem domům plným hodných lidí“ (v překladu Ministerstvu kultury ČR, Městské části Radotín a nově Skupině ČEPS), starostovi Radotína Karlu Hanzlíkovi a ředitelce Koruny Daně Radové za to, že POPAD podporují. Debaty o viděném probíhaly zajímavě a dělně, průběžným motivem přehlídky byla smrt v mnoha podobách a její atributy, zaznamenáníhodný je kvalitativní vzestup dramaturgie, a to jak ve smyslu volby konkrétního textu či látky, tak vůle k osobní výpovědi. A diváků bylo nad očekávání.
Sonátu pro lžíci australského autora Johna Mista odehrál DS Gaudium v den, kdy došlo k útoku na Ukrajinu, a tak drama s odkazy na ženský zajatecký tábor, který fungoval pod japonskou kuratelou v letech 1942–1945 v „zemi nikoho“ uprostřed Sumatry, získalo na naléhavosti. Hra o přátelství, oběti, odpuštění a smíření je postavená na dialogu dvou žen, Australanky Bridie a Britky Sheily, které se sejdou po padesáti letech při natáčení televizního dokumentu; dialog se dílem odehrává v televizním studiu (tyto pasáže byly předtočeny), dílem v soukromí hotelového pokoje (pojednáno divadelně). Hostující režisér Libor Ulovec hru rasantně zkrátil (hraje se sedmdesát minut bez přestávky) a do hlavních rolí obsadil typově přesné Vlastu Pilařovou a Hanu Řehořovou, jež dokáží podivuhodným způsobem existovat na jevišti a jejichž výkony jsou samy o sobě dechberoucí (obě dámy získaly ceny za herecký výkon – a také čestné uznání za kostýmy); obsazení doplňuje Tomáš Jedlička v roli reportéra. Režisér byl velmi pečlivý a důsledný při hledání formy a řešení detailů. Inscenaci však neprospívá střídání živého dialogu a natočených pasáží, třebaže herečky jsou charismatické a dotáčky mají technicky profesionální úroveň; to podstatné, odkrývání tajemství vztahu obou žen a jeho proměna, trpí právě tím, že herečky nemají šanci si onou proměnou projít krok za krokem a prožít ji jako celek, v každém výstupu začínají takříkajíc od nuly. Přesto se jedná o úctyhodný počin s ambicí vypovědět cosi podstatného o světě kolem nás.
Konference Vladimíra Čepka vznikla na půdorysu filmu Konference ve Wansee z roku 2001 o konspiračním setkání nacistických pohlavárů, kteří definují konečnou otázku a racionalizují zrůdné metody jejího řešení. Jako inscenační východisko si ji zvolil soubor Klicpera ze Sadské, předlohu po konzultaci s autorem výrazně upravil a režíroval Jan Pleskač; jeho záměrem bylo téma zneužití jakékoli bohulibé myšlenky a její proměny v odpudivou ideologii přiblížit dnešnímu divákovi, a tak děj umístil na setkání strany Stávka za Klima ve Švédsku v roce 2042, nacisty proměnil v ekoaktivisty a konečné řešení židovské otázky v konečné řešení otázky přelidnění… Inscenace vyprovokovala vášnivé reakce; příčinou byla však často nešikovnost použitých divadelních prostředků, která sdělení znejasňovala a zkreslovala. Použití nacistických uniforem (lišily se detaily) diváky neustále vracelo do roku 1942, dominance slova bez průběžného jednání vedla ke stereotypu, některým situacím chyběly pointy, inscenaci pak ironie a humor. Přesto soubor zaujal vysokou koncentrovaností a vůlí po sdělení a jeho členové získali několik čestných uznání – Jan Pleskač za hledání současného tématu, Julie Růžičková za koncept scény a Štěpán Desenský za roli Eichmanna.
Divadlo Stay Si nazkoušelo autorský kus Tenkrát v Itálii, možná inspirovaný commedií dell´arte, možná boccacciovskými anekdotami, možná filmem Slunce, seno a pár facek. Představení autora Tomáše Adlofa a režisérky Stasy Stetsiy je nebývalou měrou zahleděné do sebe, možná funguje v domovských podmínkách jako sousedské divadlo, ale s málokterým divákem v přehlídkovém hledišti se potkalo. Nejblíže se své postavě herecky přiblížila Zuzana Baranová, pojímala ji nejvěcněji s nejmenší mírou pitvoření se, a tak jí bylo uděleno čestné uznání.
Divadlo Naoko přivezlo Šneky v aspiku svého uměleckého šéfa Oldřicha Janeby (mimo jiné autora zábavné prózy Revolvers – doporučuji! – a her Robotická žena a Vzpoura čarodějnic). Rodina Zedníkových dostane rakev na hlídání, vnutí se hypochondrická osamělá tchyně a dceřin veganský přítel, syn oznamuje těhotenství vdané, o generaci starší milenky, vynervovaný policista zatýká hlava nehlava… Inscenace dobře napsané crazy z rodu komedií Antonína Procházky je slušně založená, ale zrazuje ji mimo jiné trojjedinost autora, který je také režisérem a hraje hlavní roli. Všechny pojmenované problémy jsou snadno řešitelné – dodefinování doby, kdy se hra odehrává (rozporuplně působí použití historizujícího telefonu versus zmínka o internetové seznamce), přesnější představa o topografii bytu a vyrovnání rozdílů v míře stylizace u herců (některé způsobuje nutnost obsadit účinkující do dvou rolí). Inscenace byla obecně vlídně přijata coby ukázka poctivě udělaného zábavného divadla. Byly uděleny dvě ceny, Oldřichu Janebovi za původní hru a Kláře Kašové za roli Marty Zedníkové.
DI(v)OCH čili Divadlo (v)ochotných chemiků spadá pod Vysokou školu chemicko-technologickou Praha, jeho režisérem je Lukáš Tůma, soubor má za sebou inscenaci Jak je důležité míti Filipa a tentokrát sáhl po současné komedii dánského autora Christiana Lollikeho O depresích a pohádkách. Hraje se na prázdném jevišti, dvojice protagonistů, od určitého okamžiku Ona v roli Sněhurky a On coby Strýček Skrblík, se pokoušejí žít skutečný život ve zjednodušeném barvotiskovém světě, prodírají se mezi postavami reálnými i těmi s atributy disneyovských postaviček (psychiatr je Mikymausem, potenciální nápadník Krásčiným Zvířetem…); více než o deprese jde o zbavování se iluzí a hledání toho podstatného, co by dalo našemu životu smysl. DI(v)OCH byl v tvořivosti a zábavnosti nejdál ze všech na POPAD, objevila se v ní spousta originálních nápadů, a tak třebaže by inscenace potřebovala v některých složkách dotáhnout, byla za ni souboru udělena cena za hledání divadelnosti ve smyslu „za málo peněz hodně muziky“ a Lukáši Tůmovi čestné uznání za dramaturgickou volbu hry.
Činoherní studio Bereta uvedlo Motorest Favorit. Původní drama napsal a režisérem byl Jan Duncan Hammer, který také hrál postavu Petra; na to, jak těžké byly všechny tři úkoly, je zvládl vcelku úctyhodně. Ve hře typu Schmittova Hotelu mezi dvěma světy nebo Cucuiho Pekla se manželé poté, co sjedou s autem ze silnice, motorkář, který ztratil motorku, a záchranář trpící amnézií pod dohledem servírky mluvící plynně španělsky a nad zásobami nejjemnější tequily dohadují, jestli jsou mrtví nebo ne. Sympatická je výrazná katarznost inscenace, jinak se ale více mluví, než jedná, z řešení filozofické otázky navozené rámcem se nepřejde na řešení vztahů a situací, a tak vše zůstává poučené, kultivované, ale zejména v první polovině ne dost poutavé. Všichni účinkující jsou výrazné typy, k tomu bez výjimky neobyčejně herecky disponovaní (zakladateli zbrusu nového souboru jsou absolventi herecké školy Zity Kabátové), takže jim všem byla po zásluze udělena cena za autentické herectví a autorovi čestné uznání za původní hru.
Členy DS Ragueneau jsou divadelníci z celé republiky, kteří spolu studovali režijní školu ADA v Bystřici a ani po jejím ukončení se nerozešli; v době covidové se rozhodli nazkoušet několik anekdot Aldo Nicolaje a od doby, kdy je to možné, s představením Několikrát do černého brázdí republiku. V režii Hany Žákové z Horšovského Týna interpretuje Andrea Dufková z Domažlic Tabák a sůl, Miroslav Řebíček z Rumburka Solidaritu, Míša Seghmanová ze Slaného Svatbu s kameny a Robert Kotál Kunesch z Plzně Houbový šašlik. Inscenace je propojena scénickým prvkem (kostkami, které se tu a tam mění v postel, židli, kameny…) a v závěru vtipně odhaleným příbuzenstvím všech postav. Z účinkujících, kteří se dokázali zcela oddat svým postavám, tryskala radost ze hry a uměli ji přenést na diváky, všechny čtyři výstupy byly dramaturgicky a režijně dobře vystavěné. Členové DS Ragueneau získali cenu za charismatické herectví.
Cena diváků nebyla letos jedna, ale dvě (po přepočtu hlasů došlo k naprosté shodě) a získaly je poslední nedělní inscenace, Motorest Favorit Činoherního studia Bereta a Několikrát do černého DS Ragueneau.
Závěrem Jaroslav Kodeš ocenil, že třebaže každý z uvedených kusů trpěl nějakým významným neduhem, bylo na co se dívat a co si užívat. Jak to nakonec shrnul kolega Marek Frič: „Kdybych chtěl kolegům ze svého souboru ukázat, jak držet postavu, vezmu je na Šneky v aspiku. Kdybych chtěl, aby viděli skvělé herectví, vezmu je na Sonátu pro lžíci a Motorest Favorit; aby se usmívali od začátku do konce, na Několikrát do černého; na zábavná a překvapivá řešení na Di(v)ocha – a kdybych chtěl, abychom se pohádali, půjdeme na Konferenci.“ (Marek to řekl slovensky a mnohem lépe.) Do programu Divadelního Pikniku Volyně nebyla doporučena žádná z uvedených inscenací – ale skvělý pocit ze setkání a dobrého divadla zůstává.
Ceny
Cena Vlastě Pilařové za roli Bridie v inscenaci Sonáta pro lžíci DS Gaudium
Cena Haně Řehořové za roli Sheily v inscenaci Sonáta pro lžíci DS Gaudium
Cena Oldřichu Janebovi za původní hru Šneci v aspiku
Cena Kláře Kašové za roli Marty Zedníkové v inscenaci Šneci v aspiku divadla Naoko Praha
Cena souboru DI(v)OCH za hledání divadelnosti ve smyslu „za málo peněz hodně muziky“
Cena Činohernímu studiu BERETA za autentické herectví v inscenaci Motorest Favorit
Cena DS Ragueneau za charismatické herectví v inscenaci Několikrát do černého
Čestná uznání
Čúz Vlastě Pilařové a Haně Řehořové za kostýmy v inscenaci DS Gaudium Sonáta pro lžíci
Čúz Janu Pleskačovi za hledání současného tématu v inscenaci Konference DS Klicpera Sadská
Čúz Julii Růžičkové za koncept scény inscenace Konference DS Klicpera Sadská
Čúz Štěpánovi Desenskému za roli Eichmanna v inscenaci Konference DS Klicpera Sadská
Čúz Zuzaně Baranové za roli Lisy Kotzy v inscenaci Tenkrát v Itálii divadla Stay Si
Čúz Lukáši Tůmovi za dramaturgickou volbu hry O depresích a pohádkách
Čúz Janu Duncanu Hammerovi za původní hru Motorest Favorit
Pozn.red.: V příloze fotografie z inscenací: MOTOREST FAVORIT, KONFERENCE, NĚKOLIKRÁT DO ČERNÉHO, ŠNECI V ASPIKU, TENKRÁT V ITÁLII, SONÁTA PRO LŽÍCI. Foto ADA, Jindřiška Netrestová, Jaroslav Kodeš.
Autor: Petra Richter Kohutová
Přílohy:
Popad-Bereta-46gn5
Popad-Konference-ea4h1
Popad-Nekolikratdocerneho-r066x
Popad-Sneci-m2mz0
Popad-TenkratvItalii-hdka2
Popad-ZEny-fzh17
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.