DS D3 Karlovy Vary, rozhovor s Annou Ratajskou pro zpravodaj Větrník na KDP 2003
DS D3 Karlovy Vary
Moto: Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe. Sokrates
Andulko, soubor je notoricky známý. Budeme se bavit o nás dvou, respektive o tobě. Před lety jsme spolu absolvovali druhou režijní školu. Tuším v roce 1990. Kolik inscenací jsi od té doby udělala?
Celkem čtyři. Je to málo? Mezitím jsem absolvovala jedno chtěné, ale pozdní mateřství. Tak jsem se ve své divadelní činnosti, ale ráda, trochu pozdržela.
A které inscenace to byly?
40 zlosynů a jedno neviňátko, Don Quiote, Smrt na prodej a Mor. Na režijní školu mne tenkrát poslali, protože tam nikdo nechtěl. Jirka Hlávka v té době přestával režírovat a já chtěla, aby soubor držel pohromadě, proto totiž dělám ansámblovky. Přiznávám, že dnes se mi už ale ani nechce hrát. Při mých režiích se za posledních pět sezón podařilo dost podstatně snížit věkový průměr souboru. Hodně spolupracuji s mladými začínajícími herci. Jdou mi sice na nervy s nedochvilností, ale mají nápady a výdrž. Středňákům už se do ničeho nechce.
A ostatní režiséři?
V souboru už moc režisérů není. Režíruje Péťa - vynikající herec, měl by možná víc hrát. Tím nechci říci, že bych nebyla štěstím bez sebe, kdyby byl další režisér. Soubor by to potřeboval.
Mám takový názor - herec je jako dítě, musí se mu přesně říct, co od něho chci, tohle je dobře, tohle špatně. Někde mezi tím je tvorba. Režisér musí svoje názory jasně předat.
Ale také občas hraješ?
Naposledy v Nebožce panině matce. To režíroval Vlasta Ondráček a byla to taková přátelská výpomoc jemu. Já, jak už jsem řekla, moc hrát nechci, ale Vlastíka Ondráčka si moc vážím a také Ládi Fímana a Jiřiny Postlové. Všechno, co jsem se v divadle naučila, mám od nich. Pikantní také je, jak soubor mladých přijímá a chce spolupracovat s těmito lidmi. Dochází tak k určitému průniku generací. A z toho jsem šťastná.
Co teď zkoušíš?
Děláme hru J.R. Picka Smolař ve žluté čepici, celé jsem to přepsala pod názvem Smolař. Téma je ze 60. let a hra je napsána horším jazykem, než jaký byl užívaný za první republiky. Divně poskládané věty, které se vyskytují i u protirežimních autorů. Oni si navykli používat režimní slovník, který dnes působí podivně směšně. To byl tedy důvod k přepsání hry. Ne, že by to Pick napsal špatně. Jen ten slovník. Pro Fímana a Postlovou jsem tam chtěla připsat role, aby soubor byl pohromadě, ale nakonec se nepodařilo, nemohou ze zdravotních důvodů hrát. Jak říkám, všechno jsem se naučila od nich a od Vlasty Ondráčka.
Prozraď ještě něco na Vlastu Ondráčka.
Ačkoli by se Vlasta mohl jevit jako perfekcionista, je bezva kamarád. Mám ho ráda, pro soubor je důležitý, protože pro něj pracuje na plný úvazek. A po zbytek, který zbývá do 24 hodin, pracuje pro SČDO. No. To tak bude.
Jaká jsi jako režisérka?
Říkají mi Satorie, Kruťaska, Harpyje. Chci od herců svoje. Měli by se plně věnovat roli. Ráda ale pracuji s mladými lidmi, s kterými je třeba hodně práce, ale pro své mládí mají srdce v pořádku. Nemyslím na nemoc, ale po citové stránce. Jsou čistí. Všechny herečky v Moru jsou kandrdasky. Práce pak jde pomalu, dlouho trvá, musí to být študýrka a navíc soubor nesmí mít ambice a s ničím počítat. Jedeme na krajskou přehlídku a když neuspějeme, nevadí.
Také nemám ráda hlavní role. Většina her, které jsem dělala, jsou bez hlavní role. Kromě Dona Quijota.
Andulko, myslím, že jsme si docela pěkně popovídali. Díky ti za to. Díky za pohled do vlastního nitra. Není zcela obvyklé nechat si nakukovat do duše. I když u divadelníků by to zase nemělo být na překážku. Musí být schopni exhibovat i zpovídat se. Ještě jednou díky.
(vy)
Vyšlo ve Větrníku č. 9
18. 10. 2003
Další články v rubrice:
Moto: Radost musíme čerpat ne z jiných, ale ze sebe. Sokrates
Andulko, soubor je notoricky známý. Budeme se bavit o nás dvou, respektive o tobě. Před lety jsme spolu absolvovali druhou režijní školu. Tuším v roce 1990. Kolik inscenací jsi od té doby udělala?
Celkem čtyři. Je to málo? Mezitím jsem absolvovala jedno chtěné, ale pozdní mateřství. Tak jsem se ve své divadelní činnosti, ale ráda, trochu pozdržela.
A které inscenace to byly?
40 zlosynů a jedno neviňátko, Don Quiote, Smrt na prodej a Mor. Na režijní školu mne tenkrát poslali, protože tam nikdo nechtěl. Jirka Hlávka v té době přestával režírovat a já chtěla, aby soubor držel pohromadě, proto totiž dělám ansámblovky. Přiznávám, že dnes se mi už ale ani nechce hrát. Při mých režiích se za posledních pět sezón podařilo dost podstatně snížit věkový průměr souboru. Hodně spolupracuji s mladými začínajícími herci. Jdou mi sice na nervy s nedochvilností, ale mají nápady a výdrž. Středňákům už se do ničeho nechce.
A ostatní režiséři?
V souboru už moc režisérů není. Režíruje Péťa - vynikající herec, měl by možná víc hrát. Tím nechci říci, že bych nebyla štěstím bez sebe, kdyby byl další režisér. Soubor by to potřeboval.
Mám takový názor - herec je jako dítě, musí se mu přesně říct, co od něho chci, tohle je dobře, tohle špatně. Někde mezi tím je tvorba. Režisér musí svoje názory jasně předat.
Ale také občas hraješ?
Naposledy v Nebožce panině matce. To režíroval Vlasta Ondráček a byla to taková přátelská výpomoc jemu. Já, jak už jsem řekla, moc hrát nechci, ale Vlastíka Ondráčka si moc vážím a také Ládi Fímana a Jiřiny Postlové. Všechno, co jsem se v divadle naučila, mám od nich. Pikantní také je, jak soubor mladých přijímá a chce spolupracovat s těmito lidmi. Dochází tak k určitému průniku generací. A z toho jsem šťastná.
Co teď zkoušíš?
Děláme hru J.R. Picka Smolař ve žluté čepici, celé jsem to přepsala pod názvem Smolař. Téma je ze 60. let a hra je napsána horším jazykem, než jaký byl užívaný za první republiky. Divně poskládané věty, které se vyskytují i u protirežimních autorů. Oni si navykli používat režimní slovník, který dnes působí podivně směšně. To byl tedy důvod k přepsání hry. Ne, že by to Pick napsal špatně. Jen ten slovník. Pro Fímana a Postlovou jsem tam chtěla připsat role, aby soubor byl pohromadě, ale nakonec se nepodařilo, nemohou ze zdravotních důvodů hrát. Jak říkám, všechno jsem se naučila od nich a od Vlasty Ondráčka.
Prozraď ještě něco na Vlastu Ondráčka.
Ačkoli by se Vlasta mohl jevit jako perfekcionista, je bezva kamarád. Mám ho ráda, pro soubor je důležitý, protože pro něj pracuje na plný úvazek. A po zbytek, který zbývá do 24 hodin, pracuje pro SČDO. No. To tak bude.
Jaká jsi jako režisérka?
Říkají mi Satorie, Kruťaska, Harpyje. Chci od herců svoje. Měli by se plně věnovat roli. Ráda ale pracuji s mladými lidmi, s kterými je třeba hodně práce, ale pro své mládí mají srdce v pořádku. Nemyslím na nemoc, ale po citové stránce. Jsou čistí. Všechny herečky v Moru jsou kandrdasky. Práce pak jde pomalu, dlouho trvá, musí to být študýrka a navíc soubor nesmí mít ambice a s ničím počítat. Jedeme na krajskou přehlídku a když neuspějeme, nevadí.
Také nemám ráda hlavní role. Většina her, které jsem dělala, jsou bez hlavní role. Kromě Dona Quijota.
Andulko, myslím, že jsme si docela pěkně popovídali. Díky ti za to. Díky za pohled do vlastního nitra. Není zcela obvyklé nechat si nakukovat do duše. I když u divadelníků by to zase nemělo být na překážku. Musí být schopni exhibovat i zpovídat se. Ještě jednou díky.
(vy)
Vyšlo ve Větrníku č. 9
18. 10. 2003
Další články v rubrice:
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.