RIEGER, Lukáš: Červený Kostelec 2020. AS 27.3.2020.
Červený Kostelec 2020
Letošní 23. divadelní festival v Červeném Kostelci se konal ve dnech 20. – 23. 2. 2020. Z jedenácti přihlášených souborů se přehlídky nakonec zúčastnilo deset – jediný soubor, který se chtěl ucházet o postup na Rakovnickou Popelku, bohužel nedorazil z důvodu nemoci.Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky
Shlédnuté inscenace je možné třídit podle různých kritérií. Převládajícími charakteristikami bylo komediální ladění, inscenování již ověřených divadelních textů a spíše celosouborové než komorní obsazení. Zajímavou byla také pestrá paleta různo-národnostních inspiračních vlivů: vedle textů domácí provenience se objevily také ruské, britské, francouzské, americké, hry současné i klasické. Všechny tyto okolnosti pochopitelně určitým způsobem ovlivňovaly žánrové a stylové vymezení, se kterým se k inscenování muselo přistupovat.
Zdánlivě nejjednoznačnější komedií byla inscenace Náchodské divadelní scény Doktor v domě. Divadelní adaptaci stejnojmeného románu Richarda Gordona z prostředí studentů medicíny, který se od doby svého vzniku (1951) dočkal již filmového (1954) i seriálového (1969) zpracování, převedl do jazyka dramatu Ted Willis již v roce 1957. Britská situační komedie s výrazným podílem slovního humoru (ve své televizní podobě odpovídající žánru „sitcom“) je přes svoji zdánlivou samozřejmost (chytlavě napsaný a divadelní praxí ověřený text) inscenačně náročná především v rovině přesně kontrolovaného hereckého projevu, ve kterém i drobné odchylky v jemných nuancích mohou způsobit rozpad celkové poetiky. V tomto směru bohužel náchodský soubor ještě nenabyl dostatek zkušeností.
Překvapivě úspěšně naopak zafungovalo žánrově příbuzné představení Haló Unie Ftipných Osobností z Týniště nad Orlicí, která se před sedmi lety vyčlenila z domácího souboru Jirásek. Autorská komedie Jindřicha Bartoše o zakladateli firmy na akryláty čelícímu krizi středního věku s jasně rozdanými typovými postavami a výhodně vyhrocenými situacemi by mohla snadno sklouznout k přehrávanému herectví a povrchnímu podbízení se publiku laciným humorem. Naštěstí se tak však nestalo a porota ocenila vedle přesně vybudovaného slovního a situačního humoru i přesvědčivost a vnitřní ukázněnost celého hereckého souboru. Jednalo se pochopitelně o záležitost s nepříliš komplikovaným cílem, ovšem způsob jejího provedení souboru vynesl nominaci na národní kolo divadelní přehlídky ve Volyni.
Dalším překvapivě úspěšným představením byla inscenace Generálka Jeho Veličenstva jiné části souboru Náchodské divadelní scény. Veselohru Jiřího Hubače o fiktivním setkání zajatého Napoleona se „ženou z lidu“ napsanou v roce 1986 pro Jiřinu Bohdalovou a Václava Postráneckého inscenovala dvaaosmdesátiletá matadorka souboru Ludmila Šmídová, která si rovněž zahrála i hlavní ženskou roli. I přesto, že šlo o jedno z nejdelších představení přehlídky (120 minut s přestávkou) sestávající převážně z dialogu dvou hlavních postav a předlohu, která svým sentimentálním laděním dnes již poněkud zastarala, dokázal soubor zaujmout a udržet diváckou pozornost především dobře vyloženými situacemi, postavami a vybudováním funkční rytmické struktury celé inscenace. Porota i zde dosažený výsledek odměnila: doporučením na národní přehlídku na prvním místě.
Oproti tomu inscenace Detektor lži Vasilije Sigareva od užší části Divadelního souboru Na tahu z Červeného Kostelce zklamala určitou nedotažeností právě v rovině stylové jistoty – popravdě však obtížně nastaveného divadelního žánru. Jednoduchá anekdota o zapojení hypnotizéra do rozsuzování manželských neshod byla předvedena v žánru divadelní grotesky, která sice ruské předloze svědčí, je však zároveň jedním z nejnáročnějších komediálních subžánrů. Inscenace trpěla nedotažeností v oblasti gradace a pointace jednotlivých scén, jejich vnitřní rytmizace i artistnosti pohybových atrakcí, které takový žánr vyžaduje.
Na hraně mezi psychologickou komedií a modelovým dramatem se pohybovala inscenace Divadelního spolku Tyl Říčany Neběhej s nůžkama v ruce. Současné americké drama Michaela McKeevera si pohrává s postupy středověké morality zasazené do prostředí a stylu blízkého spíše hrám Tennessee Williamse. I přes to, že je hra prošpikovaná humornými postřehy a narážkami vznikajícími z absurdních kombinací dvou tak odlišných inspiračních světů, vyžaduje její inscenování především bravurní zvládnutí realistického stylu a v Americe tolik oblíbeného psychologického herectví. Občasné typové zjednodušení výkladu postav tak ochudilo překvapivost vývoje některých situací a mělo vliv i na uvěřitelnost celého příběhu.
S podobnými problémy se potýkala i inscenace Divadelního spolku Ochos ze Smiřic s inscenací hry Příběhy obyčejného šílenství od Petra Zelenky. I zde se jedná o komediální vyprávění s moralistními přesahy traktované v řádu psychologicko-realistické kresby postav a situací – což ho přímo předurčilo k filmovému zpracování. Přestože se struktura této předlohy rovněž dominantně orientuje na jednu ústřední postavu, způsob vyprávění je výrazně epičtější: jedná se vlastně o krátké scénky epizodního charakteru, v nichž se často střídá prostředí. A právě v tom spočíval určitý nedostatek: ne vždy dostatečně rychlé a efektní řešení jevištních přestaveb, nedostatečné využití jevištního střihu (po kterém předloha přímo volá) a nedůsledně vytěžená práce s divadelním znakem.
S proměnami různých prostředí se jako s hlavním inscenačním problémem muselo vypořádat i představení Divadelního souboru Jirásek z Nového Bydžova s inscenací hry Cesta kolem světa za 80 dní od Pavla Kohouta – a nutno přiznat, že v tomto směru zdařile. Revuální féerie podle románu Julese Verna nadto vyžadovala zvládnutí požadavků hudebního divadla, což se projevilo zapojením muzikantů, zpěváků a tanečnic. Organizačně náročný tvar dokázal být v rovině stylové přesvědčivý a v jednoduchých scénických řešeních i vynalézavý, rezervou mu však byla dotaženost v oblasti dramaturgické – a to především v rozlišení hlavních a vedlejších tematických linií a v celkovém uchopení aktualizačních akcentů autorovy adaptace.
S hudebním divadlem se představila i – tentokrát širší – část domácího Divadelního souboru Na Tahu z Červeného Kostelce: a sice s inscenací Šéf kontra vagabund (volně podle Johana Nepomuka Nestroye). Drtivý celosouborový počin se včetně osob vystupujících ve filmových dotáčkách vyšplhal na 66 účinkujících. Opět se zpívalo, tancovalo a hrálo – tentokrát v přímé tematické konfrontaci s upadající úrovní současných televizních pořadů. Kostelečtí projevili cit pro žánr vídeňské frašky i dostatečné technické dovednosti k jejímu přesvědčivému inscenování, za což si od poroty vysloužili doporučení na národní přehlídku na druhém místě.
Soubor Divadla Exil z Pardubic přivezl nově inscenovanou Hru na vlka své někdejší vedoucí Vandy Zaplatílkové Hutařové. Povídkově laděné divadelní vyprávění líčí sebestředného spisovatele profitujícího na literárním zneužívání nelichotivých postřehů ze životů svých bývalých partnerek, jemuž se jeho postavy jednoho dne vzepřou. Allanovsky laděná humoreska je ve své předloze nejslabší v logice liberalizovatelného jednání literárních postav a ve své jevištní podobě ve strategii interpretace jednotlivých postav: jejich odhalování a postupného vývoje. Ve stylově čisté inscenaci (očividně divadelně vyspělého souboru) se tvůrci bohužel nedokázali poprat s těmito zásadními nedostatky předlohy, která by lépe fungovala jako osobní herecká klauzura pro konkrétní herce a herečky, než jako podklad pro celovečerní představení.
Jedinou výjimkou z celkově komediálně laděné přehlídky byla inscenace divadelního souboru Kulturní dům Holice. Mnohaletý vedoucí souboru Pavel Hladík se rozhodl zpřítomnit na jevišti baladický příběh Viktora Dyka Krysař a tímto počinem ze zdravotních důvodů ukončit své dosavadní herecké působení. Inscenace puristicky vedená v intencích divadla poezie se vymykala z celkového tónu přehlídky symbolistickou scénografií a soustředěnými hereckými/recitačními výkony. Nesnadný úkol představil odlišná divadelní a herecká kritéria spočívající více v pravdivosti vnitřních emocí než vnějšího realistického jednání.
Celkový dojem z vyrovnané přehlídky umocňovala přívětivost a pohostinnost domácího souboru, který se o všechny účastníky i o pětičlennou porotu (ve složení: Aleš Bergman, Adam Doležal, Lukáš Rieger, Regina Szymiková a Libor Vodička) po celou dobu tradičně prvotřídně staral a výstava programů a pozvánek královehradeckého grafika Maria Alfieriho z Centra uměleckých aktivit Impuls.
Pozn. red.: Podrobné výsledky přehlídky naleznete v našem dřívějším příspěvku:
http://www.amaterskascena.cz/…y-382pd.html
Autor: Lukáš Rieger
Letošní 23. divadelní festival v Červeném Kostelci se konal ve dnech 20. – 23. 2. 2020. Z jedenácti přihlášených souborů se přehlídky nakonec zúčastnilo deset – jediný soubor, který se chtěl ucházet o postup na Rakovnickou Popelku, bohužel nedorazil z důvodu nemoci.Činoherní | Hudební | Krajské postupové přehlídky
Shlédnuté inscenace je možné třídit podle různých kritérií. Převládajícími charakteristikami bylo komediální ladění, inscenování již ověřených divadelních textů a spíše celosouborové než komorní obsazení. Zajímavou byla také pestrá paleta různo-národnostních inspiračních vlivů: vedle textů domácí provenience se objevily také ruské, britské, francouzské, americké, hry současné i klasické. Všechny tyto okolnosti pochopitelně určitým způsobem ovlivňovaly žánrové a stylové vymezení, se kterým se k inscenování muselo přistupovat.
Zdánlivě nejjednoznačnější komedií byla inscenace Náchodské divadelní scény Doktor v domě. Divadelní adaptaci stejnojmeného románu Richarda Gordona z prostředí studentů medicíny, který se od doby svého vzniku (1951) dočkal již filmového (1954) i seriálového (1969) zpracování, převedl do jazyka dramatu Ted Willis již v roce 1957. Britská situační komedie s výrazným podílem slovního humoru (ve své televizní podobě odpovídající žánru „sitcom“) je přes svoji zdánlivou samozřejmost (chytlavě napsaný a divadelní praxí ověřený text) inscenačně náročná především v rovině přesně kontrolovaného hereckého projevu, ve kterém i drobné odchylky v jemných nuancích mohou způsobit rozpad celkové poetiky. V tomto směru bohužel náchodský soubor ještě nenabyl dostatek zkušeností.
Překvapivě úspěšně naopak zafungovalo žánrově příbuzné představení Haló Unie Ftipných Osobností z Týniště nad Orlicí, která se před sedmi lety vyčlenila z domácího souboru Jirásek. Autorská komedie Jindřicha Bartoše o zakladateli firmy na akryláty čelícímu krizi středního věku s jasně rozdanými typovými postavami a výhodně vyhrocenými situacemi by mohla snadno sklouznout k přehrávanému herectví a povrchnímu podbízení se publiku laciným humorem. Naštěstí se tak však nestalo a porota ocenila vedle přesně vybudovaného slovního a situačního humoru i přesvědčivost a vnitřní ukázněnost celého hereckého souboru. Jednalo se pochopitelně o záležitost s nepříliš komplikovaným cílem, ovšem způsob jejího provedení souboru vynesl nominaci na národní kolo divadelní přehlídky ve Volyni.
Dalším překvapivě úspěšným představením byla inscenace Generálka Jeho Veličenstva jiné části souboru Náchodské divadelní scény. Veselohru Jiřího Hubače o fiktivním setkání zajatého Napoleona se „ženou z lidu“ napsanou v roce 1986 pro Jiřinu Bohdalovou a Václava Postráneckého inscenovala dvaaosmdesátiletá matadorka souboru Ludmila Šmídová, která si rovněž zahrála i hlavní ženskou roli. I přesto, že šlo o jedno z nejdelších představení přehlídky (120 minut s přestávkou) sestávající převážně z dialogu dvou hlavních postav a předlohu, která svým sentimentálním laděním dnes již poněkud zastarala, dokázal soubor zaujmout a udržet diváckou pozornost především dobře vyloženými situacemi, postavami a vybudováním funkční rytmické struktury celé inscenace. Porota i zde dosažený výsledek odměnila: doporučením na národní přehlídku na prvním místě.
Oproti tomu inscenace Detektor lži Vasilije Sigareva od užší části Divadelního souboru Na tahu z Červeného Kostelce zklamala určitou nedotažeností právě v rovině stylové jistoty – popravdě však obtížně nastaveného divadelního žánru. Jednoduchá anekdota o zapojení hypnotizéra do rozsuzování manželských neshod byla předvedena v žánru divadelní grotesky, která sice ruské předloze svědčí, je však zároveň jedním z nejnáročnějších komediálních subžánrů. Inscenace trpěla nedotažeností v oblasti gradace a pointace jednotlivých scén, jejich vnitřní rytmizace i artistnosti pohybových atrakcí, které takový žánr vyžaduje.
Na hraně mezi psychologickou komedií a modelovým dramatem se pohybovala inscenace Divadelního spolku Tyl Říčany Neběhej s nůžkama v ruce. Současné americké drama Michaela McKeevera si pohrává s postupy středověké morality zasazené do prostředí a stylu blízkého spíše hrám Tennessee Williamse. I přes to, že je hra prošpikovaná humornými postřehy a narážkami vznikajícími z absurdních kombinací dvou tak odlišných inspiračních světů, vyžaduje její inscenování především bravurní zvládnutí realistického stylu a v Americe tolik oblíbeného psychologického herectví. Občasné typové zjednodušení výkladu postav tak ochudilo překvapivost vývoje některých situací a mělo vliv i na uvěřitelnost celého příběhu.
S podobnými problémy se potýkala i inscenace Divadelního spolku Ochos ze Smiřic s inscenací hry Příběhy obyčejného šílenství od Petra Zelenky. I zde se jedná o komediální vyprávění s moralistními přesahy traktované v řádu psychologicko-realistické kresby postav a situací – což ho přímo předurčilo k filmovému zpracování. Přestože se struktura této předlohy rovněž dominantně orientuje na jednu ústřední postavu, způsob vyprávění je výrazně epičtější: jedná se vlastně o krátké scénky epizodního charakteru, v nichž se často střídá prostředí. A právě v tom spočíval určitý nedostatek: ne vždy dostatečně rychlé a efektní řešení jevištních přestaveb, nedostatečné využití jevištního střihu (po kterém předloha přímo volá) a nedůsledně vytěžená práce s divadelním znakem.
S proměnami různých prostředí se jako s hlavním inscenačním problémem muselo vypořádat i představení Divadelního souboru Jirásek z Nového Bydžova s inscenací hry Cesta kolem světa za 80 dní od Pavla Kohouta – a nutno přiznat, že v tomto směru zdařile. Revuální féerie podle románu Julese Verna nadto vyžadovala zvládnutí požadavků hudebního divadla, což se projevilo zapojením muzikantů, zpěváků a tanečnic. Organizačně náročný tvar dokázal být v rovině stylové přesvědčivý a v jednoduchých scénických řešeních i vynalézavý, rezervou mu však byla dotaženost v oblasti dramaturgické – a to především v rozlišení hlavních a vedlejších tematických linií a v celkovém uchopení aktualizačních akcentů autorovy adaptace.
S hudebním divadlem se představila i – tentokrát širší – část domácího Divadelního souboru Na Tahu z Červeného Kostelce: a sice s inscenací Šéf kontra vagabund (volně podle Johana Nepomuka Nestroye). Drtivý celosouborový počin se včetně osob vystupujících ve filmových dotáčkách vyšplhal na 66 účinkujících. Opět se zpívalo, tancovalo a hrálo – tentokrát v přímé tematické konfrontaci s upadající úrovní současných televizních pořadů. Kostelečtí projevili cit pro žánr vídeňské frašky i dostatečné technické dovednosti k jejímu přesvědčivému inscenování, za což si od poroty vysloužili doporučení na národní přehlídku na druhém místě.
Soubor Divadla Exil z Pardubic přivezl nově inscenovanou Hru na vlka své někdejší vedoucí Vandy Zaplatílkové Hutařové. Povídkově laděné divadelní vyprávění líčí sebestředného spisovatele profitujícího na literárním zneužívání nelichotivých postřehů ze životů svých bývalých partnerek, jemuž se jeho postavy jednoho dne vzepřou. Allanovsky laděná humoreska je ve své předloze nejslabší v logice liberalizovatelného jednání literárních postav a ve své jevištní podobě ve strategii interpretace jednotlivých postav: jejich odhalování a postupného vývoje. Ve stylově čisté inscenaci (očividně divadelně vyspělého souboru) se tvůrci bohužel nedokázali poprat s těmito zásadními nedostatky předlohy, která by lépe fungovala jako osobní herecká klauzura pro konkrétní herce a herečky, než jako podklad pro celovečerní představení.
Jedinou výjimkou z celkově komediálně laděné přehlídky byla inscenace divadelního souboru Kulturní dům Holice. Mnohaletý vedoucí souboru Pavel Hladík se rozhodl zpřítomnit na jevišti baladický příběh Viktora Dyka Krysař a tímto počinem ze zdravotních důvodů ukončit své dosavadní herecké působení. Inscenace puristicky vedená v intencích divadla poezie se vymykala z celkového tónu přehlídky symbolistickou scénografií a soustředěnými hereckými/recitačními výkony. Nesnadný úkol představil odlišná divadelní a herecká kritéria spočívající více v pravdivosti vnitřních emocí než vnějšího realistického jednání.
Celkový dojem z vyrovnané přehlídky umocňovala přívětivost a pohostinnost domácího souboru, který se o všechny účastníky i o pětičlennou porotu (ve složení: Aleš Bergman, Adam Doležal, Lukáš Rieger, Regina Szymiková a Libor Vodička) po celou dobu tradičně prvotřídně staral a výstava programů a pozvánek královehradeckého grafika Maria Alfieriho z Centra uměleckých aktivit Impuls.
Pozn. red.: Podrobné výsledky přehlídky naleznete v našem dřívějším příspěvku:
http://www.amaterskascena.cz/…y-382pd.html
Autor: Lukáš Rieger
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.