PROVAZNÍK, Jaroslav: Přehlídka dětského divadla Bechyňské jaro, 12.–13. 4. 2019. Deník Dětské scény, č. 0., str. 8-9, 7.6.2019.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLABECHYŇSKÉ JARO, 12. A 13. 4. 2019
JARO PŘIVEZL LETOS DO BECHYNĚ JINDŘICHŮV HRADEC
Po sedmadvacáté hostila Bechyně krajskou přehlídku dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů z jižních Čech. Co do počtu představení to byla přehlídka bohatá. Do dvou dnů – 12. a 13. dubna 2019 – se řediteli Kulturního střediska města Bechyně Štěpánu Ondřichovi podařilo vtěsnat do programu šestnáct představení (původně jich dokonce mělo být osmnáct) a jedno inspirativní, které přivezl profesionální spolek Loutky bez hranic.
Na obou scénách bechyňského Kulturního střediska vystoupily soubory ze základních uměleckých škol (ty byly v nejhojnějším počtu), ale také soubory ze základních škol, jednoho domu děti a mládeže a také tu vystoupil jeden soubor, který žádného zřizovatele nemá, a soubor, který pracuje pod hlavičkou Pionýra. Žánrově byla přehlídka pestrá. Nejčastěji se na jevišti objevovaly příběhy s dětským hrdinou, v nichž se soubory zaměřovaly na aktuální témata – šikana, nebezpečí virtuálních her, sourozenecké vztahy, vztahy pokřivené popkulturou... Viděli jsme tu inscenace inspirované fantasy a sci-fi příběhy, ale i horory a samozřejmě několik pohádek – klasických i těch moderních.
Nejzajímavější a nejpřínosnější inscenace přivezly letos do Bechyně soubory z jindřichohradecké Základní umělecké školy V. Nováka, v níž se jejímu řediteli Vojtěchu Maděryčovi podařilo shromáždit kvalitní pedagogy dramatické výchovy.
K přímému postupu na celostátní přehlídku doporučil lektorský sbor jeden ze souborů ze ZUŠ J. Hradec pod vedením Františka Oplatka s inscenací Jameiáda. Je to další dramatizace „evergreenu“ české dětské scény posledních let – Jacquesovy hororové povídky Jamie a upíři. Inscenace je velmi dobře vystavěná a divadelně nápaditá, zejména zdařile využívá groteskní stylizaci (nejpůsobivější je metaforické „zmnožení“ Jamieho matky na tříhlavou „saň“). Za pozornost stojí i to, že se inscenátorům daří v závěru vytvořit i náznak hororové atmosféry, která k této látce neodmyslitelně patří. Na členech souboru je vidět systematická pedagogická práce – děti jsou přirozené, dobře vybavené a situace dokáží naplňovat přesvědčivě.
Z téže školy doporučil lektorský sbor do širšího výběru na celostátní přehlídku i další čtyři inscenace, které byly v různém stupni rozpracovanosti, ale u všech je „dobře zaděláno“.
Platí to především pro Přeháňku, kterou připravil se svými žáky Jiří Rezek. Známou povídku Raye Bradburyho Celé léto v jediném dni zajímavě posunul: místo na Venuši se příběh odehrává na jakési planetě Raina, děti vyučuje neosobní bytost podobná kyborgovi (jejíž nelidskost je působivě podtržena tím, že se nemůže pohybovat z místa a mluví přes mikrofon) a postavy dětí jsou oproti předloze individualizovanější, což umožňuje zajímavě rozehrávat vztahy mezi nimi. Dalším posunem je pojetí Margot, která není jen nevinnou obětí šikany, ale svým chováním ostatní děti – bezděčně, ale trochu i záměrně – provokuje, takže příběh není černobílý. V inscenaci se šikovně využívá scénografie, zejména pláštěnek jako výrazného kostýmního prvku, který umocňuje kontrast mezi dlouho očekávaným sluncem a věčnou vlhkostí a syrovostí, na kterou je Margot alergická. Inscenace je působivá, dramaturgicky zajímavá, jen jí na krajské přehlídce chyběl přesvědčivější závěr – zejména je potřeba divadelně dořešit sluneční svit, který hraje v příběhu zásadní roli. Členové souboru, jde o 6. ročník LDO, jsou na tento náročný divadelní tvar dobře připraveni, na jevišti působí přirozeně a jsou evidentně zaujati tématem.
Další inscenací jindřichohradecké ZUŠ, kterou lektorský sbor doporučil do širšího výběru, byla dramatizace příběhu Briana Jacquese Prolhaný Henry Mawdsley. Henryho sladký týden, jak inscenaci František Oplatek se svým souborem nazval, zaujal zejména naplňováním situací, živými dialogy a přirozeným jednáním, přehlednou stavbou příběhu a přiměřeností úkolů, které si tvůrci kladli. Vypravěčem příběhu a do určité míry i jejím jakýmsi pobaveným manipulátorem (využívá se přitom štronz, stylizace jednání je posunuta ke grotesce) je Henryho anděl Gabriel. Oproti předloze přibyla postava ďáblovy asistentky, což je dramaturgicky i jevištně zajímavé řešení, které pomáhá tempu a účinku dramatických situací. Patřičnou gradaci zatím postrádají scény Henryho ďábelsky neodolatelného lhaní, kterému by prospěla – v duchu nastolené stylizace – větší míra absurdity.
Dvě drobné inscenace přivezl na přehlídku ředitel jindřichohradecké ZUŠ Vojtěch Maděryč – a i tyto dvě doporučil lektorský sbor do širšího výběru na celostátní přehlídku ve Svitavách:
Nonsensový příběh Miloš Macourka Jakub a dvě stě dědečkův podání 2. ročníku LDO ZUŠ z Jindřichova Hradce, se stal bezpečným prostorem pro objevitelské krůčky dětí na jevišti před publikem. Jevištní zpracování příběhu umožnilo dětem experimentovat s předměty. A právě práce s předmětem – rekvizitou (hlávky zelí, klobouky) či nejjednodušší loutkou (motýli, postavy dědečků) – byla hlavním záměrem jejich vedoucího. Proměňovaly se také role či spíše „funkce“ dětí. Děti nebyly jen herci a loutkoherci, ale stávaly se také živými kulisami, dotvářejícími prostředí zahrady. Inscenace, pracující s malým množstvím textu a založená hlavně na proměňujících se obrazech a více drobných akcích, byla ukázkou dobře odstartované přípravy nejmladších žáků LDO ZUŠ. Lektorský sbor ocenil také přirozený projev dětí, schopnost vnímat se, živě komunikovat mezi sebou, naplňovat jednoduché situace. Dořešit by bylo potřeba zasazení dědečka, které působí zatím rozpačitě.
Případ Pedro Urdemalas je dramatizací Šrutovy „velice americké“ pohádky Jak se Pedro dostal do nebe a z nebe z knihy Prcek Tom a Dlouhán Tom. Inscenace 3. ročníku hradecké ZUŠ, s nímž pracuje také Vojtěch Maděryč, potěšila přirozeným dětským projevem v jevištním tvaru, který divadelně i pedagogicky zohledňoval potřeby a možnosti dětských tvůrců. Úvodní a závěrečnou scénu (Pedrovo fixlování při hraní karet) si herci i diváci užívají, je to sdělný a nosný rámec. Také ve sborových scénách andělíčků se děti cítí dobře a akce si užívají. V inscenaci se na řadě míst daří nastolit zárodky groteskní nadsázky, která tomuto zpracování sluší. Těžištěm inscenace ve fázi, kterou soubor prezentoval v Bechyni, byla ta část Pedrova příběhu, která se odehrává v nebi, zatímco scéna v pekle nebyla bohužel příliš akční – byla redukována na krátký dialog. Také Pedrovy lumpárny by slušelo v úvodu bohatěji rozvinout do různorodých situací, aby byla jeho nenapravitelnost zřetelnější.
Pátou inscenací, kterou lektorský sbor doporučil do širšího výběru, byl revuální pořad Venduly Kecové The Olders, který do Bechyně přivezl soubor Divoch DDM z Českých Budějovic. Jde o drobný divadelní tvar, který si kolektiv vytvořil sám sobě na míru. V přípravě využili jak specifik svého souboru (složeného ze dvou skupin, které jsou od sebe věkově vzdálené), tak i individuality jednotlivých členů. Hlavním motivem jsou sourozenecké vztahy, resp. konflikty mezi staršími a mladšími sourozenci. Děj je jednoduchý a do určité míry slouží jako příležitost k tomu, aby starší část souboru demonstrovala svou chuť muzicírovat: Skupinka kamarádů si založila hudební skupinu a potřebují zkoušet. Dostali ale na starost své mladší sourozence, kteří se teď nudí a „otravují“, a tak starší svou zlost a vztek vloží do textu nové písničky. Konflikt je založený na tom, že mladší si to nenechají líbit a každému ze starších připraví „prank“ – nevinný šprým. Série kratičkých anekdot vrcholí nápadem jednoho z mladších dětí využít událostí k natočení videoklipu k písničce. S námětem k inscenaci přišli sami členové souboru a můžeme usuzovat, že jeho zpracovávání s sebou neslo mnohé přidané hodnoty pro jejich osobnostní rozvoj. Inscenace je cenná svým tématem a některými nápady a také zaujetím dětí, ale působí zatím spíše jako sympatický startovní bod k budoucímu divadelnímu tvaru.
Z jindřichohradecké ZUŠ byla na programu ještě inscenaceLeni (soubor Krekry, 4.–5. ročník LDO). Věra Lánová sáhla po své dramatizaci románu Zdeny Bezděkové Říkali mi Leni (kterou připravila ještě jako Věra Šlechtová) a pokusila se z ní udělat „velké plátno“ – vsadila ji do avenue, tedy do prostoru, který je pro herce, ale i pro režiséra mimořádně náročný. Byl to úkol nad možnosti souboru, takže jsme byli někdy svědky spíše plnění technických úkolů (zejména v případě zbytečně složitých přestaveb) než naplňování situací. Ani dramatizace není nejšťastnější, protože její autorka z příběhu z velké části „odpreparovala“ situace, které zažívá Leni v německé rodině (konflikty s bratrem atd.) a těžištěm se staly situace ve škole, což věrohodnost příběhu oslabilo.
Jana Wertigová, která vloni prezentovala na krajské přehlídce dvě nadějně nastartované, byť nedotažené inscenace, přijela do Bechyně i letos se dvěma skupinami. Skupina Velký poškolák, která pracuje oficiálně pod Centrem volného času v Hluboké nad Vltavou při ZŠ (i když je skupina ve škole podle slov vedoucí spíš trpěná), si vybrala sousto tak velké, že bylo nad její možnosti. Členové souboru se pokusili zpracovat tři povídky Raye Bradburyho – Celé léto v jediném dni, Step a Chodec – a spojili je do celku nazvaného Uzavření. Evidentně tím chtěli naznačit závažné téma, ale výsledek byl spíše jen hromadou více či méně pěkných nápadů (často obrazů spíš než situací), které nebyly ani dramaturgicky ani režijně propojené, takže výsledek působil chaoticky. Syrově, spíše nahozeně působila i druhá inscenace Jany Wertigové – Navždy hra souboru Parta kámošů ze ZUŠ Borovany. Tentokrát šlo o čistě autorskou záležitost, jejímž námětem byly počítačové hry. Místo sdělení vlastního vztahu k tomuto veleaktuálnímu jevu zůstalo bohužel jen u přehrávání jednotlivých her, u jakéhosi divadelního demonstrování her na jevišti, kterému chyběl nadhled.
Eliška Sassmannová přivezla do Bechyně dvě skupiny – Šramotík 1 a Šramotík 2, s nimiž pracuje v Českých Budějovicích pod hlavičkou Pionýra. Obě působily příjemně a bylo zřejmé, že chtějí hrát o problémech, které je zajímají, které řeší ve svém životě. „Dvojka“ předvedla minipříběh ironicky pojmenovaný Správná parta o neupřímnosti v kamarádských vztazích a „Jednička“ zahrála Žárlivou kamarádku – z titulu lze snadno odečíst, o co souboru jde. Obě drobné inscenace mají ale zásadní handicap a tím je text. Místo aby si soubory se svou vedoucí vybraly kvalitní příběhy, v nichž by bylo možné tato témata objevit, příběhy se zajímavými postavami a nosnými situacemi, kterých se dá v literatuře pro děti najít dost, vedoucí souborům sepsala násilně vykonstruované, schematické, banální texty, které šustí papírem a svou přímočarostí chvályhodnému záměru spíše podrážejí nohy.
Do velkých témat se pustila Martina Čarková, která sama, bez zřizovatele vede ve Strakonicích soubor Tlaminy. Apelativní název inscenace – Proč?! – naznačuje, že půjde patrně o cosi velice závažného, co nám bude chtít soubor sdělit. Příběh Majky o problémech, s nimiž si neví rady a které ji zavedou až do terapeutické skupiny, je natolik potrhaný a natolik jsou v něm přeexponovány jednotlivosti (obrazy, motivy), které jsou navíc neustále, monotónně prokládány deklamací stále se opakujících otázek, že se divák v příběhu ztrácí a přestává mu věřit. Otázka z titulu se bohužel vznáší nad celou inscenací. Obávám se, že se tady téma vedoucí nesešlo s dětským souborem a možná bylo dětem zvnějšku implantováno.
Protože jihočeské krajské přehlídce nepředcházejí žádná okresní nebo meziokresní (oblastní) předkola, dostanou se do programu i inscenace, které se vyznačují minimální nebo dokonce nulovou informovaností o dramatické výchově a divadle hraném dětmi.
Dramathálové ze ZŠ Volary zápasili se zmateným příběhem Kouzelnická škola, zjevně podléhajícím klíšé odvozeným z potterovských příběhů. Mnohomluvný text, sepsaný vedoucí Janou Fistrovou, je co do příběhu nepřehledný, nelogický a jazykově necitlivý. I když jde jakoby naproti zájmu dětí o čarodějnickou tematiku a fantasy (třída se octne v jakési kouzelnické škole, kde se mají projevovat a řešit charakterové vady dětí – postupně zjišťujeme, že to vše má být sen), je to celé natolik diletantské a chatrné, že si s tím děti na jevišti prostě nevědí rady a jsou odkázány na deklamování textu a nemotivované přecházení sem a tam.
Nejvýše k táboráku jako volná zábava by se hodil Divnej svět Dramaťáčku Sosík ze ZŠ Dukelská ze Strakonic, který vede Pavla Sosnová. „Srandička“ parodující „na první dobrou“ reklamy a další pokleslé kousky, které na nás tečou z některých televizí, je založena na grimasách a pitvoření a hraničí s nevkusem. Záměrem možná bylo původně kritické nasvícení této pseudozábavy a pseudokultury, ale výsledek je přesně opačný. Nelze se ubránit otázce, co se prací na takovémto divadle děti naučí – o divadle, o světě a o sobě.
Soubor Na Pohodu z Českých Budějovic jsem viděl na bechyňské přehlídce už vloni. Tehdy tu předvedl víc než hodinovou Sněhurku a sedm trpaslíků (snahu o věrnou kopii disneyovské Sněhurky). Letos přivezl neméně ambiciózní produkci – Popelku(text jim podle vyjádření vedoucího sepsal Tomáš Adam, který s nimi spolupracuje). A opět jsme byli svědky show kopírující dílem disneyovky, dílem film Tři oříšky pro Popelku. Je s podivem, že tahle nevkusná produkce, pod níž je podepsán Eduard Hubený, vzniká při Jihočeském divadle (!). Je evidentní, že ani vedoucí, ani autor textu netuší, že existuje cosi jako metodika práce s dětským souborem, že pracovat s dětmi je něco jiného než pracovat s dospělými profesionály; ale mám vážné podezření, že ani jeden, ani druhý nebyli v posledních padesáti letech v divadle – protože tolik prohřešků proti divadelním zákonitostem, tolik nelogičností ve vedení příběhu, v práci se situacemi atd. atd., kolik jich nakupili na jevišti za víc než hodinu, tolik jalového, nic neříkajícího textu, tolik trapných vtípků a tolik nevkusu nemůže dát dohromady ten, kdo se zajímá o divadlo nebo ho v poslední době aspoň viděl aspoň z rychlíku. Typické je, že argumentem pro takovéto produkce, jak jsme si poslechli na besedě s vedoucím, je to, že právě tohle se dětem líbí, právě tohle vyžadují, právě tohle je to pravé divadlo pro děti...
Z podobného kadlubu, i když s jiným záměrem vznikla hodinu a půl dlouhá inscenace Drdovy hry Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, kterou se souborem Madraha ze ZŠ Dukelská ve Strakonicích secvičila už vloni Hana Šimková (letos je skupina ve věku kolem 16 let – většinou jsou v 1. ročníku na gymnáziu). Stejně jako budějovická Popelka i strakonické Dalskabáty byly ukázkou divadelního diletantismu a nevkusu. Drdova hra sama o sobě je mnohomluvná (na rozdíl od jeho prozaické pohádky Zapomenutý čert z knihy České pohádky), plná problematických odboček, a ke všemu ideologicky tendenční. Se špalky textu si soubor pochopitelně nevěděl rady, a tak se uchyloval k prázdnému deklamování, o vytváření situací nemohlo být ani řeči. A aby to bylo to „pravé“ divadlo, byly na jevišti postavené megalomanské nevkusné kulisy, děti, vlastně už studenti, byli víc než bohatě namaskováni a k tomu se ozývala reprodukovaná hudba doslova od Bacha (když jsme byli na faře) po sladký šlágr (když šlo o zamilovávání se). O kultuře a technice mluvy a pohybu a dalším vybavení studentů nemohla být ani náhodou řeč. Co tedy bylo záměrem práce na takovémto kusu? Vedoucí souboru, učitelka ZŠ, vysvětlila, že tímto způsobem děti seznamuje s klasikou – před Drdou prý takto nastudovali Švandu Dudáka a Lucernu... I tak bohužel může vypadat seznamování dětí s divadlem.
A závěrem jednu glosu na adresu regionu, kde se přehlídka koná: Dramatická výchova, v jejímž rámci mají děti příležitost rozvíjet komplexně svoji osobnost a poznávat divadlo, je součástí rámcového vzdělávacího programu na základních školách. Byla doba, kdy se na krajské (ale i celostátní) přehlídce výborně prezentovala také Základní škola z Bechyně. To už je bohužel minulostí. Ještě více je ale s podivem, že tak významné město, jakým je v jižních Čechách Tábor, nemůže nabídnout do programu krajské přehlídky nic (ani ze základní umělecké školy, ani ze základních škol), co by svědčilo o tom, že se tvořivá dramatická výchova a kvalitní divadlo s dětmi rodí i v tomto okrese, kde se koná dobře organizovaná krajská přehlídka.
P. S.: Porota krajské přehlídky pracovala ve složení: Martina Svobodová (ZUŠ Bechyně), Tomáš Machek (divadlo ToTeM) a Jaroslav Provazník.
Jaroslav Provazník