Miletínské divadelní jaro 2017 - hodnocení. Autor: Alena Exnarová

15. Miletínské divadelní jaro 2017

Tak jsme se už tradičně sešli v Miletíně na přehlídce venkovských divadelních souborů, z níž se postupuje na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou.

Lektorský sbor se sešel v tradiční sestavě: Prof. František Laurin, Mgr. Alexandr Gregar, PhD. a Mgr. Jaromír Vosecký. Přehlídka se konala 21. – 23. dubna a viděli jsme celkem 10 představení. A po celou dobu o nás vzorně pečovali místní divadelníci.

Nejdříve jsme viděli Divadelní ochotnický spolek OCHOS Smiřice a jejich autorskou inscenaci Pavlačová revue (jako autoři jsou uvedeni Lucie Prouzová a OCHOS). Na scéně je dřevěná konstrukce s patrem, tedy pavlač, dřevěné bedny a provaz s prádlem, vpravo paraván s označením, že je to WC pro všechny a vlevo tabule, na kterou vždy někdo napíše název toho, co se právě bude odehrávat. Lektorský sbor ocenil, že se od od tradičního zábavného divadla posunuli k novému výrazu a pokusili se o autorské divadlo (což se ve venkovském divadle nestává tak často, i když výjimky jsou). A rozhodně přínosný je dramaturgicko režijní vklad Lucie Prouzové a že se soubor snaží o vlastní výpověď a tvorbu. A jdou do toho s energií a vervou, ale ztráceli jsme se poněkud v replikách i charakterech, protože některé situace nejsou uzavřené pointou. Možná by pomohlo, kdyby na tabuli napsali přesněji téma, které se hraje, ale tak tomu vždy není. Problém je také trochu v rozklíčování žánru – jestli je to pokus o kabaret, absurdní grotesku či něco jiného.

DS Maska při TJ Sokol Česká Skalice přivezl pohádku O drakovi a královně Johance (autor Maciej Wojtyczko, režie Lída Kadaníková). Předloha má problémy, protože všechno se děje v rovině vyprávění a když by se měly jednáním řešit situace, tak tomu pro herectví moc šancí nedává. A rozhodně je zvláštní, když se o drakovi říká, kolik už sežral princezen a přitom se v závěru řekne, že je vegetarián, tak je velmi zvláštní, že to nikdo nevěděl dřív. Ale je vidět, že je to baví a míra vkusu, když se snaží spolupracovat s dětským divákem, je rozhodně zachovaná. Také se snažili pohádku obohatit proložením písničkami, pro něž si sami zhudebnili básničky. Hrají před prospektem Ratibořického zámku, protože se prý vše v jejich inscenaci odehrává v zámeckém parku. Celku by jistě prospělo víc komediálnosti, větší kouzlení se světlem a také zrychlení tempa. Saša při hodnocení říkal, že by to nejspíš lépe fungovalo na malém prostoru. A tak jsme se dozvěděli, že soubor často hraje v dětských domovech a v nemocnicích, takže většinou opravdu na malém prostoru.

DS LEDŘÍČEK při T.J. Sokol Klášterec nad Orlicí přivezl „inteligentní komedii s kousavým, ale přitom kultivovaným francouzským humorem“ Mátový nebo s citronem? (Autoři Patrick Haudecoeur, Danielle Navarro-Haudecoeur, překlad Jaromír Janeček, režie Václav Štefek). V první části se odehrává zkouška hry (s provizorními dekoracemi a předměty na scéně), ve druhé pak premiéra už ve „správných“ kulisách, ale s velkými trapasy. V programové brožuře psali, že jde o zkoušku profesionálního souboru, ale při hodnocení se hovořilo o tom, že lépe by možná působilo prostředí amatérské, v němž jsou zvyklí se pohybovat. Protože takhle ten stav zkoušky nepůsobil vžycky úplně pravdivě a přesvědčivě (možná by pomohlo víc komediální nadsázky). Ale v druhé části byli naprosto koncentrovaní a pravdiví a na ty „trapasy“, které se jim staly, reagovali ve figurách přesně, zvládali temporytmus. Je to rozhodně poctivé a uvědomělé amatérské divadlo a členové lektorského sboru, kteří soubor znají říkali, že z toho co od něj viděli, bylo tohle asi zatím nejpůsobivější.

Páteční večer zakončil DS Zdobničan Vamberk s představením tří malých komických detektivek z útlné kavárničky a tedy hrou Roberta Thomase Turecká kavárna. Na scéně hned vidíme namalované prospekty (některé s lahvemi), které charakterizují prostředí kvárničky a dále stolky a židle a věšák na kabáty. Vybrali si zajímavý a slušný text, k němuž se i v současnosti mnoho divadel vrací. Má krásné figury a mozaiku tří příběhů, které někde začnou a jinde skončí. A viděli jsme rozhodně představení pevně budované, s dobrými hereckými výkony a režisérka Alena Joachimsthalerová umí vybudovat harmonický celek a představení rozhodně šlo přes rampu. Ale je fakt, že herci všechno drtí od začátku až do konce a že by režijní a herecká výstavba mohla ještě víc pracovat s obloukem a postupností jednotlivých příběhů až k jejich pointě a celkové zřetelné a působivé vyznění tak ještě více posílit.

Sobotní program začal NOS – Nechanický Ochotnický Spolek, Nechanice, který se podíval zpět do totality a nastudoval hru Roberta Vrby Drcla loktem vo kredenc (režie Zuzana Kramářová), což je komedie z prostředí socialistického mlékárenského závodu (a zajímavé je, že ji napsal mladý autor, který to období nemohl zažít, a jinak se také věnuje natáčení amatérských filmů). Uprostřed na scéně visí heslo: „Jez termiks, posílíš mír. Zdravou stravou, ke zdravé stolici“, pod ním paraván s nástěnkou, portrétem prezidenta Husáka a oceněním, vlevo jsou kovové skříně pro oblečení uklízeček, vpravo pak vrátnice a „píchačky“ a vlevo vpředu stůl s psacím stolem a telefonem (jak mi ne už nejmladší leccos z toho pamatujeme). Předloha je klasickou komunální satirou, není příliš hluboká a není možné postavy psychologicky vyhrávat, jde spíš o typy a základní situaci. Tam kde soubor dodržuje to co si zvolil, a sice jít cestou výrazných typů (a v tomto smyslu fungovaly i kostýmy a rekvizity), tak tam představení fungovalo. Mají divadelní posedlost, smysl pro nadsázku, spoustu energie a jednotlivé figury si pamatujeme. Ale často hrají přes sebe nebo mimo sebe (a proto jsme jim občas nerozuměli a hůře se orientovali), tak by celku rozhodně prospělo, kdyby si určili začátek a konec každé situace. A také by pomohl další přesah, než jen žánrový obrázek, jak jsme tehdy žili. Kladli jsme si otázku, jestli to bez toho přesahu může pochopit i mladá generace.

Domácí SDS Erben Miletín zahrál pohádku Heleny Lisické a Miroslava Bourka Ženich pro čertici, kterou amatérské soubory poměrně často hrají. Je to jednoduchá pohádka s mravním naučením, takže se nepřítel vždycky musí najít. Tato pohádka je však založena spíš na vyprávění, než že by se tu dělo mnoho kouzelnických věcí. Ale soubor (v režii Jiřího Kněžourka) slouží poctivě figurám a hraje s energií. Je to tradiční pohádka hraná tradičním způsobem s maximálním nasazením, kterého jsou herci schopni. Jenom představitelka ševcovy ženy byla příliš stažená a civilní (i její hlasový projev byl slabší) a přitom posouvá děj, tak by se měla pokusit být výraznější. Velmi pozitivně nás překvapili Iveta Zavadilová a Pavel Balihar v rolích čertice a čerta, kteří zaujali především svým kontaktním herectvím, takže hráli vlastně svůj osobní příběh.

NUDA – Nahodilé uskupení divadelních amatérů, Rtyně v Podkrkonoší přivezla inscenaci Kočár, která vznikla na základě díla francouzského autora Prospera Mérimée v režii Vlastimila Klepáčka, a protože ten se chtěl odlišit od vynikajícího filmu režiséra Františka Filipa (s Werichem, Adamovou, Kopeckým…), přenesl děj pomocí další Mériméeho povídky Lokis z peruánské Limy do litevského Vilniusu. Ale propojení těchto povídek není pro leckoho zcela čitelné. A oproti tomu, co jsme od Vlastíka viděli dříve, je tematicky komplikovanější. A František Laurin při hodnocení říkal, jestli předloha, kterou si Vlastík tentokrát vybral, patří do jeho typu neopakovatelného lidového divadla daného jeho osobností. Postavy začínají být po nějaké době stále stejné a dochází jen k vzájemným komentářům (a často hovoří do publika), než k nějaké šarmantní hře mezi postavami a vývoj situace se v podstatě neděje. Představení se vzdálilo od hodnoty původního textu a nepřineslo novou. Hovořilo se také o tom, že okno a prostor vybavený stolkem působí příliš komorně a neumožňuje víc pohybu po scéně. A pak jsme se od Vlastíka dozvěděli, že to původně hráli bez dekorací v knihovně a chodili mezi diváky.

V sobotu večer měl původně vystoupit DS Kolár z Police nad Metují s Gogolovými Hráči, ale pár dnů před přehlídkou svoji účast zrušil. Tak nakonec obětavě dorazil DS Vojan Libice nad Cidlinou, konkrétně Jirka Hlávka se svým divadlem jednoho herce, které si sám napsal volně na motivy Dykova Krysaře: Co vyprávěl Sepp Jörgen a s nímž už leckde slavil úspěch (například v listopadu 2016 na XII.národní přehlídce seniorského divadla v České Třebové, odkud byl nominován na Jiráskův Hronov). Zde bylo představení uvedeno jako inspirativní a závěrečný potlesk diváků ve stoje byl rozhodně důstojným oceněním Jirkova výkonu.

Nedělní dopoledne začalo Postelovou fraškou Alana Ayckbourna v provedení DS Klicpera Chlumec nad Cidlinou (režie Stanislav Dašek). Komedie psána v podstatě ve smyslu, že svět je malý a všichni se sejdeme v jedné posteli. Vypadá to jako příběh ze života, ale dá se z toho udělat skutečně zábavná komedie, protože jde o nepřetržitý sled nejrůznějších nedorozumění a všechno by mělo být komické a osvěžující. A když je předloha vděčná, tak rozhodně ne snadná. Scéna je zabydlená třemi manželskými postelemi a vybavením kolem, protože se postupně odehrávají situace ve všech těchto prostředích. A i když herci hrají soustředěně a věci říkají vtipně, tak všechno běží od začátku do konce ve stejném temporytmu. Celkovému vyznění by rozhodně prospěla důslednější a pestřejší práce s rytmem a vršení situací nad sebe, protože takhle představení přes všechna pozitiva působilo poněkud zdlouhavě.

Závěrečným představením přehlídky byla Sborovna Jaromíra Břehového v nastudování Divadelního spolku Krakonoš Vysoké nad Jizerou a v režii Ivana Hanuše a Jana Hejrala. Břehový je divadelní amatér, který své hry píše pro svůj soubor ve Žlutcích, ale občas po nich sáhnou i jiné soubory (a po některých sáhli dokonce i profíci). V této komedii sledujeme, jak jsou na tom neradostně kantoři, protože musí řešit řadu problémů kolem učňovské mládeže, takže se rozhodnou pro stávku. Hra je založená především na slovním humoru bez hluboké psychologie. Herci hrají slušně, někdo je výraznější a někdo trochu staženější. Ale jde víc o glosování situací, protože spolu nemají moc co hrát, až ta stávka je pak společná (leccos důležitého se totiž v předloze odehrává za scénou). A pravděpodobně i proto atmosféra sborovny, v níž se vše odehrává, funguje lépe v druhé části. Zábavnému a sympatickému celku by mohla prospět ještě výraznější práce s temporytmem a také kdyby nová zástupkyně byla víc pedantická a od ostatních se výrazem víc odlišila. Ale především kdykoliv se zadařila pointa, tak se publikum velmi bavilo a radostně reagovalo. Takže to byl rozhodně příjemný závěr přehlídky.

Na Krakonošův divadelní podzim se lektorský sbor rozhodl nominovat k přímému postupu DS Zdobničan Vamberk s inscenací Turecká kavárna a dále doporučil Divadelní spolek Krakonoš Vysoké nad Jizerou s inscenací Sborovna. A také udělil řadu ocenění, ale ta budou předána (společně s oceněními z dalších přehlídek) na naší každoroční oblíbené akci zvané „Cenění“, která se koná vždy na podzim.

Autor: Alena Exnarová