Němeček Jiří: Závěsné divadlo Jičín má patnáctiny. Divadelní HROMADA, 2013, podzim, s. 65-67
Závěsné divadlo Jičín má patnáctiny
Před diváky, kteří jsou na dosah ruky, nic neschováme, není šance něco zfixlovat nebo ulhat
Červnová premiéra detektivní hry Neočekávaný host aneb Vražda v mlze od Agathy Christie je zatím poslední novinkou z repertoáru Závěsného divadla.
Spolek jičínských ochotníků, jehož domovskou scénou je dost neobvyklý a poněkud stísněný prostor v mezipatře Valdické brány, baví diváky už patnáctým rokem. Závěsné divadlo od svého vzniku překvapuje například žánrovou různorodostí, ale jedna věc se nemění. Představení pokaždé těží z jedinečné atmosféry, která díky prostorovému omezení nabízí takřka bezprostřední kontakt herců s publikem. Za patnácti lety souboru se v rozhovoru ohlíží zakládající herecká a zároveň partnerská dvojice Jiří a Vlaďka Wildovi, kteří na Valdické bráně pořádají nejen divadlo, ale i další kulturní akce. Jejich agentura Nahoru-dolů tam organizuje třeba festival Mezi patry nebo Vánoce na bráně.
Jak se dal váš soubor dohromady?
Jiří: Chtěli jsme dělat divadlo, a tak jsme prostě oslovili několik už zkušených ochotníků, z nichž někteří tehdy působili v té době ještě fungujícím divadelním souboru J. K. Tyl. K zakládajícím členům patřili Josef Novotný a Josef Vavřina, ke kterým se krátce poté přidal Theodor Petryšín. Dnes se v našem souboru střídavě točí tak třináct čtrnáct lidí. A náš věkový průměr je takový, že bychom se bez obav mohli přihlásit na festival seniorského divadla (smích).
Zapálené ochotníky se vám tedy podařilo získat, ale pokud vím, tak nebylo zrovna jednoduché sehnat odpovídající zázemí...
Jiří: První zkoušky probíhaly v jedné z kanceláří tehdejšího okresního úřadu, kde sídlila redakce Českého rozhlasu, pro který Vlaďka pracovala. Pak jsme se přemístili do restaurace U Dvorecké louže v Robousích, kde se nakonec odehrála i naše první premiéra. Byla to středověká fraška Mistr Petr Pleticha.
Vlaďka: Další dvě inscenace jsme nastudovali pod kulturním domem, ale z prostorových a technických důvodů to nebylo optimální. A pak jsme získali od města ve výběrovém řízení do pronájmu Valdickou bránu. Naše agentura Nahoru-dolů tam od té doby divadlo zastřešuje.
Kdy jste se poprvé k ochotnickému divadlu dostali?
Jiří: V patnácti letech v Lomnici nad Popelkou, kde fungoval shodou okolností také soubor pod názvem J. K. Tyl. Ze začátku jsem tam točil oponou a dělal technické věci, až později jsem se dostal na jeviště. V první polovině devadesátých let jsem pak dělal divadlo s Martinem Zajíčkem, který se potom začal věnovat hlavně Studentskému divadlu v K-klubu. Před vznikem Závěsného divadla jsem měl asi pětiletou pauzu.
Vlaďka: Párkrát jsem si vyzkoušela roli v jičínském souboru J. K. Tyl, který ale v té době už byl v postupném útlumu. A ještě před tím jsem hrála v malém studentském divadle Suterén při JKP Jičín. Naše scéna byla v Srdíčku v Masarykově divadle. Moc ráda na to vzpomínám. Zahrála jsem si třeba Bosanu ve Třech veteránech nebo pyšnou růži v Malém princi.
Takže u vás se po té pauze znovu probudila touha hrát a bavit diváky na jevišti?
Jiří: Člověk když dělá něco opravdu naplno, tak u toho sice kolikrát sakruje a nadává, ale pokud s tím skončí, pak mu to zase chybí. Divadlo mi prostě chybělo, i když je s ním spojena spousta starostí, problémů a musíte mu věnovat kupu hodin volného času. Ale že bych si myslel, že když přestanu dělat divadlo, tak někdo o něco přijde, to rozhodně ne. My netvoříme nic světoborného, jsme jen klasické interpretační, činoherní divadlo, které nedělá vlastní hry, nemáme mezi sebou někoho, kdo by uměl psát texty. Nepřicházíme ani s žádnou objevnou dramaturgií nebo netradiční divadelní formou.
Co vás na divadle přitahuje?
Jiří: Žádná vzletná odpověď mě nenapadá... Je to zkrátka určitá vnitřní potřeba. Samozřejmě, všichni, kdo hrají divadlo, jsou alespoň zčásti exhibicionisti. Já každému bez obalu říkám, že divadlo nedělám pro lidi, ale pro sebe. Neřídím se tím, co by chtěli vidět diváci, jestli jsou v kurzu zrovna komedie, nebo něco jiného. Řídím se tím, co bude bavit mě.
Vlaďka: Je to pro mě i vítaný únik z reality tohoto světa. Možnost být na chvíli někým jiným, představit publiku někoho jiného než sebe, podílet se na příběhu. A pak ta neuvěřitelná blízkost diváků ve věži: hraje každý kradmý pohled, grimasa, sebemenší gesto, publikum vidí pěkně zblízka pot, slzy, a dokonce i krev, když se někdo řízne. A to se opravdu stalo.
Zdá se, že v Jičíně se divadlu docela daří, což potvrzují i do posledního místa zaplněné premiéry vašich inscenací.
Jiří: Je pravda, že v Jičíně působilo a stále působí několik souborů. Kromě nás tu je dnes Studentské divadlo při K-klubu, a dříve hrály v Jičíně soubory J. K. Tyl nebo Volné herecké sdružení. Posledních pár let jsou přes léto hodně navštěvovaná třeba i dětská divadelní představení hostujících umělců v zahradě naproti Rumcajsově ševcovně. A nemalý okruh návštěvníků mají představení ve Valdštejnské lodžii.
Jiří, vy nejen hrajete, ale také režírujete. Baví vás obojí?
Hrát a režírovat zároveň je dost velký problém. Zpočátku jsme si na několik let jako režiséra vypůjčili Josefa Lédla, který dříve režíroval například hry uváděné Volným hereckým sdružením. Vzhledem k tomu, že Pepa Lédl s námi spolupráci ukončil a nikdo jiný ho zastoupit nechtěl, tak si dnes na režiséra hraju já, tudíž poslední dobou vystupuju na jevišti jen minimálně. Režisérskému řemeslu se učím za pochodu, pro mě je to asi stejně těžké jako pro jiné lidi, když si k nám přijdou zahrát a poprvé v životě se učí svůj text. Přiznám se, že inscenace obvykle vznikají jakousi pátrací metodou - s řadou pokusů a omylů.
O to víc vás musí těšit, že ohlasy publika jsou po každé premiéře pochvalné.
Jiří: Z toho, co nám říkají ostatní, si moc nedělám, protože až na malé výjimky za mnou nikdo po premiéře nepřijde a neřekne mi do očí - tohle se vám nepovedlo. Takovou reakci jsem zažil jen párkrát a jen od velice důvěrných lidí. Věrohodnější může být spíš to, co si říkají lidé pouze mezi sebou, ale tyhle komentáře neslyším.
Vlaďka: Taky na to moc nedám, to je často taková popremiérová zdvořilost. Daleko podstatnější je přímá odezva u diváků přímo při představení. A nemusí to být zdaleka jen smích, cítíte z nich i napětí. Někdy s námi souzní, občas je to i kamenná hráz, od které se veškerá naše herecká snaha odráží zpátky. A to potom víme, že něco není v pořádku. Že jsme se spolu "nesešli" naší vinou.
Jaké to je inscenovat divadlo na tak malém prostoru, jako je mezipatro Valdické brány?
Jiří: Na tak malém plácku, který má šest a půl na šest a půl metru, z něhož vychází asi jen třetina na divadlo, to není zrovna snadné. Tohle je náš velký hendikep, protože všechno, co děláme, je aranžované do limitovaného prostoru. Jako jeviště nám slouží také schodiště a občas i prostory výklenků po obvodu. U většiny představení je pak téměř nemožné, abychom s nimi vyjeli někam mimo bránu. Hrát divadlo na tak malém prostoru je navíc velmi intimní, vždyť herce od diváků v první řadě dělí jen nějakých padesát centimetrů. To je skoro až nedivadelní situace, publikum mnohdy sleduje herce jako při filmovém detailu.
Vlaďka: Je pravda, že většina představení je nepřenosných, ale už jsme odehráli několik her i mimo Jičín, třeba ve Vysokém Veselí, v Češově nebo ve Vrchlabí. Třeba v Jilemnici jsme našli naprosto mimořádné publikum, které s námi skvěle souznělo. Věž je ale věž. Když to přeženu, tak je něco jako naše máma. Každý "chlup" je na tom jejím plácku v mezipatře vidět, někdy je to pro herce i zvukaře a světlonoše kruté, ale je to výzva. Napovídat se nedá. Všechno je slyšet.
Jiří: Jsou tu výhody i nevýhody. Před diváky, kteří jsou na dosah ruky, nic neschováme, herec nemá šanci něco zfixlovat nebo ulhat. Ale základní problém kolikrát je, abychom se vůbec všichni na hrací plochu natěsnali. Když máte osm lidí na scéně, tak je to jak na orloji - někdo pak chodí i bokem, protože se prostě jinam nevejde.
Konzultujete společně výběr her?
Jiří: Původně byl hlavní předpoklad, aby si každý v daném roce zahrál, protože jsme nechtěli, aby někdo nějakou sezonu vynechal. Ale v poslední době, jak dochází nápady, a nevíme, po jaké látce sáhnout, tak je to stále složitější a repertoár budeme muset vybírat i s vědomím, že si občas někdo nezahraje nebo se místo jedné velké inscenace udělají dvě menší věci. Konkrétně letošní premiéra detektivky od Agathy Christie byla vzhledem k počtu účinkujících už opravdu mezní.
Nebylo by tedy možná lepší najít jiný prostor?
Jiří: V Jičíně chybí místo, kde by se celoročně dalo hrát nejen komorní divadlo, ale třeba i pořádat komorní koncerty. Na Valdické bráně je navíc problém s tím, že třeba ze zdravotních důvodů ne každý má možnost za námi vystoupat tolik schodů do mezipatra. Párkrát jsme si vyzkoušeli velké Masarykovo divadlo, ale na tak velkém prostoru to prostě nejde. Na technické problémy jsme zase narazili v loutkovém divadle Srdíčko. Nemyslím si, že by se v Jičíně měla stavět nějaká extra budova pro tyto účely, ale mohlo by jít o nějakou lehkou montovanou stavbu. Třeba zorganizujeme sbírku a budeme chodit od domu k domu a střádat do kasičky na jičínské "Prozatímní divadlo".
Vlaďka: Ano, už chystám kasičku s nápisem: "Závěsní sobě i svému městu". Každopádně děkujeme za přízeň diváků. Věříme, že s námi vydrží a přijdou - později třeba do alternativního prostoru. A hlavně vzkazujeme velké poděkování našim divadelním kolegům, se kterými se rádi setkáváme, a doufáme, že to platí i naopak.
Autor rozhovoru: Jiří Němeček
http://www.zavesne-divadlo.estranky.cz/
Před diváky, kteří jsou na dosah ruky, nic neschováme, není šance něco zfixlovat nebo ulhat
Červnová premiéra detektivní hry Neočekávaný host aneb Vražda v mlze od Agathy Christie je zatím poslední novinkou z repertoáru Závěsného divadla.
Spolek jičínských ochotníků, jehož domovskou scénou je dost neobvyklý a poněkud stísněný prostor v mezipatře Valdické brány, baví diváky už patnáctým rokem. Závěsné divadlo od svého vzniku překvapuje například žánrovou různorodostí, ale jedna věc se nemění. Představení pokaždé těží z jedinečné atmosféry, která díky prostorovému omezení nabízí takřka bezprostřední kontakt herců s publikem. Za patnácti lety souboru se v rozhovoru ohlíží zakládající herecká a zároveň partnerská dvojice Jiří a Vlaďka Wildovi, kteří na Valdické bráně pořádají nejen divadlo, ale i další kulturní akce. Jejich agentura Nahoru-dolů tam organizuje třeba festival Mezi patry nebo Vánoce na bráně.
Jak se dal váš soubor dohromady?
Jiří: Chtěli jsme dělat divadlo, a tak jsme prostě oslovili několik už zkušených ochotníků, z nichž někteří tehdy působili v té době ještě fungujícím divadelním souboru J. K. Tyl. K zakládajícím členům patřili Josef Novotný a Josef Vavřina, ke kterým se krátce poté přidal Theodor Petryšín. Dnes se v našem souboru střídavě točí tak třináct čtrnáct lidí. A náš věkový průměr je takový, že bychom se bez obav mohli přihlásit na festival seniorského divadla (smích).
Zapálené ochotníky se vám tedy podařilo získat, ale pokud vím, tak nebylo zrovna jednoduché sehnat odpovídající zázemí...
Jiří: První zkoušky probíhaly v jedné z kanceláří tehdejšího okresního úřadu, kde sídlila redakce Českého rozhlasu, pro který Vlaďka pracovala. Pak jsme se přemístili do restaurace U Dvorecké louže v Robousích, kde se nakonec odehrála i naše první premiéra. Byla to středověká fraška Mistr Petr Pleticha.
Vlaďka: Další dvě inscenace jsme nastudovali pod kulturním domem, ale z prostorových a technických důvodů to nebylo optimální. A pak jsme získali od města ve výběrovém řízení do pronájmu Valdickou bránu. Naše agentura Nahoru-dolů tam od té doby divadlo zastřešuje.
Kdy jste se poprvé k ochotnickému divadlu dostali?
Jiří: V patnácti letech v Lomnici nad Popelkou, kde fungoval shodou okolností také soubor pod názvem J. K. Tyl. Ze začátku jsem tam točil oponou a dělal technické věci, až později jsem se dostal na jeviště. V první polovině devadesátých let jsem pak dělal divadlo s Martinem Zajíčkem, který se potom začal věnovat hlavně Studentskému divadlu v K-klubu. Před vznikem Závěsného divadla jsem měl asi pětiletou pauzu.
Vlaďka: Párkrát jsem si vyzkoušela roli v jičínském souboru J. K. Tyl, který ale v té době už byl v postupném útlumu. A ještě před tím jsem hrála v malém studentském divadle Suterén při JKP Jičín. Naše scéna byla v Srdíčku v Masarykově divadle. Moc ráda na to vzpomínám. Zahrála jsem si třeba Bosanu ve Třech veteránech nebo pyšnou růži v Malém princi.
Takže u vás se po té pauze znovu probudila touha hrát a bavit diváky na jevišti?
Jiří: Člověk když dělá něco opravdu naplno, tak u toho sice kolikrát sakruje a nadává, ale pokud s tím skončí, pak mu to zase chybí. Divadlo mi prostě chybělo, i když je s ním spojena spousta starostí, problémů a musíte mu věnovat kupu hodin volného času. Ale že bych si myslel, že když přestanu dělat divadlo, tak někdo o něco přijde, to rozhodně ne. My netvoříme nic světoborného, jsme jen klasické interpretační, činoherní divadlo, které nedělá vlastní hry, nemáme mezi sebou někoho, kdo by uměl psát texty. Nepřicházíme ani s žádnou objevnou dramaturgií nebo netradiční divadelní formou.
Co vás na divadle přitahuje?
Jiří: Žádná vzletná odpověď mě nenapadá... Je to zkrátka určitá vnitřní potřeba. Samozřejmě, všichni, kdo hrají divadlo, jsou alespoň zčásti exhibicionisti. Já každému bez obalu říkám, že divadlo nedělám pro lidi, ale pro sebe. Neřídím se tím, co by chtěli vidět diváci, jestli jsou v kurzu zrovna komedie, nebo něco jiného. Řídím se tím, co bude bavit mě.
Vlaďka: Je to pro mě i vítaný únik z reality tohoto světa. Možnost být na chvíli někým jiným, představit publiku někoho jiného než sebe, podílet se na příběhu. A pak ta neuvěřitelná blízkost diváků ve věži: hraje každý kradmý pohled, grimasa, sebemenší gesto, publikum vidí pěkně zblízka pot, slzy, a dokonce i krev, když se někdo řízne. A to se opravdu stalo.
Zdá se, že v Jičíně se divadlu docela daří, což potvrzují i do posledního místa zaplněné premiéry vašich inscenací.
Jiří: Je pravda, že v Jičíně působilo a stále působí několik souborů. Kromě nás tu je dnes Studentské divadlo při K-klubu, a dříve hrály v Jičíně soubory J. K. Tyl nebo Volné herecké sdružení. Posledních pár let jsou přes léto hodně navštěvovaná třeba i dětská divadelní představení hostujících umělců v zahradě naproti Rumcajsově ševcovně. A nemalý okruh návštěvníků mají představení ve Valdštejnské lodžii.
Jiří, vy nejen hrajete, ale také režírujete. Baví vás obojí?
Hrát a režírovat zároveň je dost velký problém. Zpočátku jsme si na několik let jako režiséra vypůjčili Josefa Lédla, který dříve režíroval například hry uváděné Volným hereckým sdružením. Vzhledem k tomu, že Pepa Lédl s námi spolupráci ukončil a nikdo jiný ho zastoupit nechtěl, tak si dnes na režiséra hraju já, tudíž poslední dobou vystupuju na jevišti jen minimálně. Režisérskému řemeslu se učím za pochodu, pro mě je to asi stejně těžké jako pro jiné lidi, když si k nám přijdou zahrát a poprvé v životě se učí svůj text. Přiznám se, že inscenace obvykle vznikají jakousi pátrací metodou - s řadou pokusů a omylů.
O to víc vás musí těšit, že ohlasy publika jsou po každé premiéře pochvalné.
Jiří: Z toho, co nám říkají ostatní, si moc nedělám, protože až na malé výjimky za mnou nikdo po premiéře nepřijde a neřekne mi do očí - tohle se vám nepovedlo. Takovou reakci jsem zažil jen párkrát a jen od velice důvěrných lidí. Věrohodnější může být spíš to, co si říkají lidé pouze mezi sebou, ale tyhle komentáře neslyším.
Vlaďka: Taky na to moc nedám, to je často taková popremiérová zdvořilost. Daleko podstatnější je přímá odezva u diváků přímo při představení. A nemusí to být zdaleka jen smích, cítíte z nich i napětí. Někdy s námi souzní, občas je to i kamenná hráz, od které se veškerá naše herecká snaha odráží zpátky. A to potom víme, že něco není v pořádku. Že jsme se spolu "nesešli" naší vinou.
Jaké to je inscenovat divadlo na tak malém prostoru, jako je mezipatro Valdické brány?
Jiří: Na tak malém plácku, který má šest a půl na šest a půl metru, z něhož vychází asi jen třetina na divadlo, to není zrovna snadné. Tohle je náš velký hendikep, protože všechno, co děláme, je aranžované do limitovaného prostoru. Jako jeviště nám slouží také schodiště a občas i prostory výklenků po obvodu. U většiny představení je pak téměř nemožné, abychom s nimi vyjeli někam mimo bránu. Hrát divadlo na tak malém prostoru je navíc velmi intimní, vždyť herce od diváků v první řadě dělí jen nějakých padesát centimetrů. To je skoro až nedivadelní situace, publikum mnohdy sleduje herce jako při filmovém detailu.
Vlaďka: Je pravda, že většina představení je nepřenosných, ale už jsme odehráli několik her i mimo Jičín, třeba ve Vysokém Veselí, v Češově nebo ve Vrchlabí. Třeba v Jilemnici jsme našli naprosto mimořádné publikum, které s námi skvěle souznělo. Věž je ale věž. Když to přeženu, tak je něco jako naše máma. Každý "chlup" je na tom jejím plácku v mezipatře vidět, někdy je to pro herce i zvukaře a světlonoše kruté, ale je to výzva. Napovídat se nedá. Všechno je slyšet.
Jiří: Jsou tu výhody i nevýhody. Před diváky, kteří jsou na dosah ruky, nic neschováme, herec nemá šanci něco zfixlovat nebo ulhat. Ale základní problém kolikrát je, abychom se vůbec všichni na hrací plochu natěsnali. Když máte osm lidí na scéně, tak je to jak na orloji - někdo pak chodí i bokem, protože se prostě jinam nevejde.
Konzultujete společně výběr her?
Jiří: Původně byl hlavní předpoklad, aby si každý v daném roce zahrál, protože jsme nechtěli, aby někdo nějakou sezonu vynechal. Ale v poslední době, jak dochází nápady, a nevíme, po jaké látce sáhnout, tak je to stále složitější a repertoár budeme muset vybírat i s vědomím, že si občas někdo nezahraje nebo se místo jedné velké inscenace udělají dvě menší věci. Konkrétně letošní premiéra detektivky od Agathy Christie byla vzhledem k počtu účinkujících už opravdu mezní.
Nebylo by tedy možná lepší najít jiný prostor?
Jiří: V Jičíně chybí místo, kde by se celoročně dalo hrát nejen komorní divadlo, ale třeba i pořádat komorní koncerty. Na Valdické bráně je navíc problém s tím, že třeba ze zdravotních důvodů ne každý má možnost za námi vystoupat tolik schodů do mezipatra. Párkrát jsme si vyzkoušeli velké Masarykovo divadlo, ale na tak velkém prostoru to prostě nejde. Na technické problémy jsme zase narazili v loutkovém divadle Srdíčko. Nemyslím si, že by se v Jičíně měla stavět nějaká extra budova pro tyto účely, ale mohlo by jít o nějakou lehkou montovanou stavbu. Třeba zorganizujeme sbírku a budeme chodit od domu k domu a střádat do kasičky na jičínské "Prozatímní divadlo".
Vlaďka: Ano, už chystám kasičku s nápisem: "Závěsní sobě i svému městu". Každopádně děkujeme za přízeň diváků. Věříme, že s námi vydrží a přijdou - později třeba do alternativního prostoru. A hlavně vzkazujeme velké poděkování našim divadelním kolegům, se kterými se rádi setkáváme, a doufáme, že to platí i naopak.
Autor rozhovoru: Jiří Němeček
http://www.zavesne-divadlo.estranky.cz/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.