Hořice na Šumavě, Höritz, FRANZ BARTL: Hořice na Šumavě a jejich pašijové hry
Ex: http://www.kohoutikriz.org/zvyrazni.php?Soubor=data/w_bartl.php&Nazev=divad
FRANZ BARTL
Hořice na Šumavě a jejich pašijové hry
Hořice na Šumavě jsou poprvé zmiňovány v roce 1272 jako opevněný statek rytíře Jindřicha z Kosové Hory (také z Kosovy Hory, v originále "befestigtes Gut des Ritters Heinrich von Amselberg"! Wikipediapoužívá tvaru "Amschelberg" - pozn. překl.) z rodu Vítkovců (Witigonen). Od něho získala později osada i své jméno. Z českého přídomku Kosova Hora (v originále "aus der tschechischen Übersetzung von Amselberg"!, ve skutečnosti jde o obec v okr. Příbram - pozn. překl.) je odvozeno pozdější "Horitz", "Höritz" (podle toho by patřilo místní jméno Hořic zřejmě k těm "obyvatelským", odvozeným z osobního jména držitelova jako označení "jeho lidí" /tj. plurál "ti Hořici"/, nikoli jako jiné české Hořice ze singuláru "ta Hořice", tj. "malá hora, hůrka" - pozn. překl.). Od Jindřicha z Kosovy Hory získal zboží jiný Vítkovec, totiž Záviš z Falkenštejna. Roku 1290 dali čeští páni (syn a následník českého krále Přemysla Otakara II., padlého v bitvě na Moravském poli /Marchfeld/, byl dosud nezletilý) pod hradem Hluboká nad Vltavou (Frauenberg) u Českých Budějovic (Budweis) stít, poněvadž ho podezírali, že baží sám po královské koruně. Poněvadž byl současně s tím prohlášen za velezrádce, mělo jeho jmění připadnout králi jako nejvyššímu lennímu pánovi. Závišův bratr Vítek z Krumlova (v originále "Wittigo von Krummau"! - pozn. překl.) však české pány předešel a prodal hořické zboží klášteru ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), než do Prahy došla zpráva o Závišově smrti. Poněvadž si tam nepřáli vyvolávat s klášterem nijaké nepříjemnosti, přešli protiprávní prodej mlčením. Až do pozemkové reformy zůstaly Hořice v majetku vyšebrodského kláštera. Duchovní péči v osadě, jejíž farní kostel je poprvé připomínán už v roce 1307, vykonávali však zprvu světští kněží ve službách kláštera. Za reformace přestoupil pak hořický farář i s obyvateli městyse k víře podobojí. Po založení jezuitského kláštera v Českém Krumlově byla i v Hořicích prováděna ostrá protireformační opatření, která měla přivést místní nazpět do lůna katolické církve. Je příznačné, že ještě za mého dětství jsem slýchal staré Hořické hrozit vzdorné mládeži slovy: "Dich werde ich schon noch katholisch machen!" (tj. "Já z tebe ještě udělám katolíka!" - pozn. překl.) Vzpomínka na násilí protireformace zůtávala tu tedy i po staletích živá.
Na základě pramenů, které se zabývají historií mých rodných končin, došel jsem k názoru, že pašijové hry pravděpodobně nepřinesli do Hořic vyšebrodští cisterciáci, jak se ještě po první světové válce často tvrdívalo.
Byli to krumlovští jezuité, kdo právě během protireformace chtěli pomocí náboženských her upevnit znovu katolickou víru mezi obyvatelstvem. Jako zdatní pedagogové si byli vědomi toho, že děti a prostí lidé jsou nejhlouběji zasaženi právě konkrétní divadelní inscenací i abstraktního tématu, zvláště když se na ní mohou sami herecky podílet. Je o jezuitech obecně známo, že uvádění náboženských her náleželo k jejich výchovnému programu. To se ovšem o cisterciácích říci nedá. Pokud by oni byli původci hořických pašijových her, neopomněli by to jistě zaznamenat ve svých dobře vedených klášterních kronikách, které se beze zbytku dochovaly.
Cisterciáci se mohli jako místní duchovní snad spíše naopak podílet na tom, že inscenace zprvu v hořickém kostele a později také před hřbitovem při něm byly zprvu postiženy zákazem. Je třeba ovšem dodat, že umělecké vedení pašijových her, jak je zajišťoval později ve své režii Deutscher Böhmerwaldbund, sledovalo ovšem jiné kulturní cíle a neslevovalo nikdy ze svých vysokých nároků na kvalitu.
Po první z obou světových válek zjistil předseda DBB Josef Taschek , že Češi nejsou nijak nakloněni iniciativám ochranného německého spolku a naopak by uvítali jeho konec. Proto prodal Böhmerwaldbund budovu pašijových her včetně veškerého inventáře a provozovacích práv levně obci Hořice na Šumavě, která v roce 1923 hry poprvé i samostatně uvedla. V prvních letech po světové válce panoval mezi obyvatelstvem opravdový hlad po něčem podobném a tak byla toho roku všechna představení beznadějně vyprodána. Musila být přidána mimořádná v náhradních termínech. Sedmnáct jich tehdy vyneslo půl milionu korun. Při ceně vstupenky od 5 do 30 korun vyneslo jedno vyprodané představení 30 tisíc. Hlediště divadla mělo kromě nouzových sedadel 1 554 míst.
Od té doby, co se obec Hořice stala provozovatelem pašijových her, získávalo místní duchovenstvo i stále větší vliv na jejich podobu. Sklouzávalo se někdy až ke kýči. Tak byla např. na přání duchovenstva scéna poslední večeře zcela nehistoricky "obohacena" o svaté přijímání apoštolů s hudebním doprovodem, jak to lze spatřit v každém kostele. Následkem podobných změn ovšem bylo, že vzdělaný divák se představení raději vyhnul, dražší místa zůstávala neobsazena a levnější byla naopak přeplněna, poněvadž mnoho farníků pořádalo na pašijové hry přímo poutní výpravy. Na herce působilo takové publikum tísnivě a na jeviště i do orchestru pronikla ledabylost, která byla za časů vlastního rozkvětu hořických pašijí (rozuměj v režii DBB - pozn. překl.) něčím nemyslitelným.
Pražská (rozuměj československá - pozn. překl.) vláda hořické pašijové hry jako podnik německé obce pro širokou veřejnost zprvu podporovala daňovými úlevami, později ovšem požadovala, aby obec přenechala veškerou propagaci české straně, která by pak také hradila náklady. Všechny vývěsní štíty a nápisy v obci i na pašijovém domě musely být uvedeny nejprve v češtině a pak teprve německy. Přirozeně Češi své ovlivňování her propagandisticky řádně využili především v zahraničí, kde byla prezentována jako podpora národnostních menšin na "švýcarský" způsob. Na druhé straně byl šikanováním na hranicích stále více omezován přístup návštěvníků na území nového státu. Početným autobusům z Rakouska a Bavorska byl odpírán vstup do země a tak návštěvnost z těchto zemí postupně opadala. Těch pár francouzských, anglických a jihoslovanských diváků, které sem do Hořic přilákala česká propaganda, nemohlo ovšem nahradit davy z rakouského a bavorského sousedství, které ke zhlédnutí her proudily před světovou válkou. Čeští návštěvníci byli většinou drze namyšlení a budili dojem, že přišli jenom proto, aby se popásli na novém státním majetku, který jim přiřkl versailleský diktát. Tak jako stálý divácký základ vytrvali jen němečtí obyvatelé Šumavy, Chebska a jihlavského jazykového ostrova a pro ty bylo konání her každé 3 roky až příliš časté. Během první světové války byly divadelní budovy značně poškozeny a tak se množily nutné opravy. Peníze ovšem plynuly teprve z výtěžku inscenací a tak samo udržení budov vyžadovalo jejich konání každé tři roky.
Jak se do Hořic za starých časů hry vůbec dostaly, zůstává zahaleno tajemstvím, poněvadž staré místní kroniky se staly obětí požáru. Jisto je, že po napoleonských válkách Hořičtí s často dlouhými přeryvy uváděli většinou o Velikonocích hru o utrpení Kristově (Leiden-Christi-Spiele) v jednom zdejším hostinském sále bez kulis jen ve svátečním nedělním ustrojení. U obyvatel okolí nacházela živý ohlas. Texty si herci sestavili sami podle starých podání a pašije v nich předcházela hra o vyhnání z ráje (Paradiesspiel), pastýřská hra o Narození Páně (Hirtenspiel zur Geburt Christi) a alegorie o dobrém pastýři (Allegorie vom guten Hirten). Textová knížka s letopočtem 1816, která byla údajně sepsána s použitím dílka kapucínského mnicha Martina Cochema "Das große Leben Christi" (tj. "Velký život Kristův" - pozn. překl.) z roku 1682, rozšiřovaného jako lidové čtení, označená na své poslední straně autogramem hořického tkalce Paula Gröllhesla coby svého písaře, byla i základem inscenací, konaných až do roku 1893. Koncem osmdesátých let devatenáctého století přišel na krumlovské gymnázium jako nový profesor Tyrolan Josef Ammann . Ten se horlivě zabýval šumavskou vlastivědou a národopisem a hned jak se dověděl o hořických pašijových hrách, vešel ve spojení s jejich herci a dal si od nich ukázat Gröllheslovu textovou knížku. Jako Tyrolan znal Ammann pašijové hry z Erlu a Brixleggu a rovněž ty z bavorského Oberammergau. V té době se i z vyšších míst usilovalo o to, otevřít Šumavu cizineckému ruchu, čemuž mělo napomoci zbudování lokální železniční tratě z Českých Budějovic do Želnavy. Ammann byl přesvědčen o tom, že právě pašijové hry v Hořicích by se mohly stát účinným prostředkem, jak na Šumavu přilákat návštěvníky odjinud. Nejen to: dokázal o tom s velkým idealismem přesvědčit i Hořické. O mnoha nedělích putovával z Krumlova sem do Hořic a nelitoval nijaké osobní oběti. Pak sestavil novou textovou knížku, ve které podle možnosti zachoval Gröllheslovo podání; mohl si tak troufnout i s ohledem na kriticky naladěné kruhy veřejnosti vydat ji následně tiskem. Zkoušel provedení s herci a nezištně radil obecní radě v jejím úsilí zřídit v Hořicích pro hry vlastní divadelní budovu.
Podle Ammannových plánů měly být inscenace dílem obce a obyvatelé Hořic a jejich okolí měli na stavbu a zařízení divadelní budovy společně přispět penězi, dodávkami dřeva i bezúplatným zajištěním stavebních prací a povozů, jak to bylo v dřívějších časech obvyklé třeba při stavbě kostela. Brzy se o hořických plánech objevily referáty v tisku. Tu se předseda DBB Josef Taschek, tehdejší poslanec a pozdější budějovický starosta, obrátil na Hořické s návrhem přepustit stavbu i vybavení budovy pašijových her, jakož i jejich samotnou inscenaci právě do rukou Böhmerwaldbundu, kterému by pak připadl i výtěžek z nich. Hořičtí by měli poskytnout toliko herecký ansámbl, který by byl placen rovněž Böhmerwaldbundem, vydělat by si pak obec mohla pohoštěním a ubytováním návštěvníků.
Zejména obchodníci a hostinští, kteří tvořili převážnou část tehdejší obecní rady, s touto tak pohodlnou nabídkou vyslovili svůj souhlas. Nyní dal DBB zbudovat velkou dřevěnou divadelní budovu s kamennou podezdívkou. Byla naděje, že během dvaceti let dosáhnou příjmy z inscenací pašijových her takové hodnoty, že ze spolkových rezerv bude lze nahradit dřevěnou stavbu novou, a to kamennou.
Tehdejšímu řediteli budějovické městské scény (Budweiser Stadttheater) Ludwigu Deutschovi, Židovi, velmi nadanému divadelnímu dramaturgovi a režisérovi, byla svěřena scénografie a výprava, kostýmy, obsazení rolí, vedení zkoušek s herci i režie inscenací. Deutsch znal nejúspěšnější firmy, zabývající se v Rakousku vybavením divadel a jeho inscenace pašijových her v Hořicích měla úroveň, která by na velkoměstském jevišti nedopadla lépe. Tak dal např. oponu vytvořit vídeňským divadelním malířem Zaludem, umělcem bohaté fantazie a značných schopností, jehož dekorace byly obdivovány i kolegy s akademickým diplomem. Deutsch zvolil i elektricky osvětlenou scénu namísto tak u pašijových her oblíbených představení pod širým nebem. Tehdy se ještě spokojovalo mnohé rakouské divadlo osvětlením plynovým. Světelné efekty, které umožňuje elektrická instalace, byly tehdy i pro velkoměstské scény podivuhodnou novinkou. Deutschových inscenací hořických pašijových her se v podstatě přidrželi všichni jeho následovníci a omezili se jen na nepodstatné obměny a přídavky. Bohužel měl talentovaný Deutsch i mnohé slabiny. Byl úskočný a pletichářský, měl korupční sklony a prohospodařil značné obnosy, takže se stal nakonec neúnosným i pro své obdivovatele v Böhmerwaldbundu.
Převzetí pašijových her Böhmerwaldbundem (DBB) zkřížilo Ammannovy plány. Právě řediteli Deutschovi se podařilo Ammanna zcela eliminovat z uměleckého vedení a režie her. Zásluhy a osobní oběti idealisty Ammanna byly brzy zapomenuty a rozmíšky s Deutschem a DBB, do nichž se zamíchal i "Budweiser Zeitung" nepravdivými nactiutrhačnými články proti Ammannovi, pohnuly napadeného k tomu, aby vznesl na Josefa Tascheka žalobu pro utrhání na cti a odňal DBB právo na další uvedení svého textu pašijových her. Protřelý Deutsch si však věděl rady. Zaslal režijní knihu, kterou sepsal podle Ammannova textu, literárně činnému proboštu Landsteinerovido moravského Mikulova (Nikolsburg), aby se dal do nového zpracování. Landsteiner v dobré víře krátil některá místa Deutschem zaslaného textu, aby vylepšil jeho účin, nově pak zbásnil veršované vstupy chóru a prolog s vysvětlením jednotlivých obrazů hry, vcelku ale ponechal původní text v podstatě beze změny. Když dal nato Böhmerwaldbund text vytisknout jako Landsteinerův, zažaloval Ammann Landsteinera pro krádež duchovního vlastnictví. Jako důkaz předložil Ammann soudu porovnání Gröllheslova, svého a Landsteinerova textu. Deutsch se při soudním jednání musil hájit vůči obvinění, že Landsteinera svou zásilkou mystifikoval. Šlo prý z Landsteinerovy strany jen o špatně pochopenou výzvu k přepracování. Zároveň Deutsch označil vlastnoručně psanou režijní knihu, nesoucí i jeho, tj. Deutschův, podpis, za své osobní vlastnictví. Landsteiner skutečně nenesl v celém případu žádnou vinu. Taschek se obrnil svou poslaneckou imunitou a Deutschem osnovaných piklů ryzí idealista a vědec Ammann prostě nedorostl. Přistoupil tak na dohodu, v níž se za skrovné odstupné práv na svůj text zřekl a postoupil je k volnému užití Böhmerwaldbundu jako provozovateli her.
Ammann poté rozčarován požádal o místo ředitele jednoho gymnázia v Tyrolích a obrátil se k Šumavě už provždy zády. Byl mu souzen týž osud, jaký v dřívějších dobách potkal mnohé z vynálezců, objevitelů a průkopníků, poněvadž duchovní vlastnictví bylo dosud zcela nedostatečně chráněno zákonem. Böhmerwaldbund skoupil nyní celý náklad knižního vydání Ammanova textu a dal je do stoupy. Deutsch mísil pak v dalších uvedeních her části Ammannových a Landsteinerových textů podle vlastního uvážení.
Hudební doprovod vystoupení chóru a podmalování živých obrazů i jednotlivých výstupů her živou hudbou byly svěřeny do rukou geniálního "Domkapellmeistera" (tj. "katedrálního kapelníka" - pozn. překl.) z Budějovic (tedy při tamní katedrále sv. Mikuláše - pozn. překl.) Jaroslava Jungmanna(v originále J. Jungmann, české Jaroslav či Jaroslaus německým autorům vesměs jaksi nejde do pera - pozn. překl.). Neměl žádné odborné hudební vzdělání, studoval práva. Poněvadž však hudba byla jeho živlem, svých studií se nakonec kvůli ní vzdal. To od něho pocházejí slova i nápěv písně "Wenn ich der Heimat grüne Auen" (tj. "Když k zeleným domovským nivám…" - pozn. překl.), zvané také "Böhmerwaldbundeslied". Ačkoli Jungmann žádná vlastní hudební čísla k živým obrazům a scénám pašijových her nesložil, zvolil z klasické a romantické hudební literatury ke zvolenému účelu skvěle padnoucí části vybraných skladeb a pořídil tak pro pašijové hry vysoce působivou scénickou hudbu, která všechny ostatní známé pašijové hry často kvalitou značně převyšuje. Jungmann zastával roli kapelníka hořických pašijových her až do své smrti v roce 1905.
V prvých letech účinkovala v Hořicích vojenská hudba z Budějovic pod vedením kapelníka J. Fleischera, který velice zručně instrumentoval i jeden jungmannovský sbor a zkomponoval navíc sám také sbor ke scéně Vzkříšení, jíž inscenace jásavě vyznívala. Později hry doprovázela schwarzenberská hornická kapela pod vedením Jungmannovým. Řada živých obrazů byla pro změnu podmalována tóny divadelních varhan, které byly dílem varhanické firmy Rieger ze slezského Krnova (Jägerndorf) a které se vyznačovaly nádherným zvukem. Skladby byly vybrány vesměs z romantické varhanní literatury. Varhany posilovaly i orchestr při doprovodu chórů a jednotlivých výstupech. Základním úkolem varhanního doprovodu bylo zaplnit mezihrami prodlevy, které nastávaly za nutné přestavby scénických dekorací. Prvým samostatným varhaníkem při hořických pašijových hrách byl pan Sauer, ředitel měšťanských škol v Budějovicích, který se chopil svého partu opravdu mistrovsky.
Elektrickou světelnou aparaturu obsluhoval až do první světové války jeden technik z Jablonce nad Nisou (Gablonz an der Neisse), který ke každému z představení dovážel speciální reflektor, schopný soustřeďovat světelný kužel na malou plochu. S tímto reflektorem byla např. ve scéně Ukřižování během zemětřesení, které se při zcela zatmělém jevišti simulovalo jen příslušným zvukovým doprovodem, z prostoru provaziště jediným kuželem světelných paprsků prudce ozařována jen hlava Spasitelova atp.
Prvním představitelem Ježíše Krista v inscenacích hořických pašijových her byl učitel Johann Bartl, o němž znalci shodně tvrdili, že byl v řadě ostatních, poctěných kdy touto rolí, rozhodně jedním z nejlepších. Stál věrně při Ammannovi a byl přesvědčen, že Ammannovy plány by byly z dlouhodobého hlediska prospěšnější než ty prosazované Böhmerwaldbundem. Bartl svou roli složil, když byl Ammann zcela odstaven stranou. Nástupcem Bartlovým se stal majitel zdejšího kamenolomu Jordan Wiltschko, který pak v roli Krista setrval až do let první světové války. Po první světové válce alternoval v letech 1923, 1927 a 1930 Krista řídící učitel Johann Cipin střídavě s majitelem kamenolomu Johannem Wiltschko, synem druhého z Kristových představitelů. V letech 1933 a 1936 hrál pak Johann Wiltschko Krista sám.
První představitelkou Marie byla služebná Perwolfingerová. Její hrou byl biskup diecéze nadšen natolik, že jí věnoval zlatý náhrdelník se zlatým křížem. Poté, co se provdala, hrála Mariinu roli až do roku 1923 dcera zdejšího pekaře Marie Kienzlová, po ní v roce 1927 Anna Erhartová z hořické měšťanské rodiny (v originále "die Bürgerstochter" - pozn. překl.). V roce 1930 spolu roli alternovaly Anna Kienzlová a Anna Massauerová, 1933 Anna Mugrauerová a Marie Ullmannová a v roce 1936 byla jedinou představitelkou Mariiny role Anna Mugrauerová.
Divadelní ředitel Ludwig Deutsch režíroval pašijové hry v letech 1893, 1894, 1895 (roku 1896 byla uvedena půldenní velikonoční hra na Landsteinerův text, která měla však návštěvu tak slabou, že už nebyla nikdy reprízována) a 1898. Bydlil po 10 let v Hořicích a od Böhmerwaldu přijal významné finanční obnosy. Po jeho odchodu převzal režii her v letech 1903, 1908 a 1912 divadelní ředitel Kunst. Ten musil sepsat při svém nástupu novou režijní knihu, poněvadž Deutsch vzal tu svoji prvou s sebou.
V roce 1923 se provedení her ujal režisér krumlovské scény "Südböhmische Schaubühne" Alfred Zaglauer, v roce 1927 řídící učitel v.v. a spisovatel Willibald Böhm, v roce 1930 divadelní ředitel Max Höller, v roce 1933 herec "Sudetenbühne" Ernst Novak a v roce 1936 děkan P. Paulus Heinrich , vyšebrodský cisterciák. Posledně jmenovaný byl už v letech 1927 a 1930 inspektorem a v roce 1933 po boku Novakově spolurežisérem her.
V letech 1903, 1908 a 1912 byl dirigentem divadelního orchestru budějovický katedrální kapelník Ludwig Schmidt. Orchestr tehdy sestával z hudebníků knížecí schwarzenberské granátnické kapely v Krumlově. Od roku 1923 dirigoval nový orchestr pašijových her, tvořený nyní hudebníky z místa a okolí, někdejší profesionální hudebník Franz Paydl, zaměstnaný u hořické filiálky českokrumlovské městské spořitelny (Krummauer Städtische Sparkasse).
Po první světové válce se množily stížnosti, že hudba k pašijovým hrám zní falešně. Jungmannovy úpravy měly přes krásné melodie a velký cit pro náladové odstíny mnohé harmonické slabiny, poněvadž jejich autorovi přece jen chybělo základní odborné vzdělání.
U předchozích dobrých orchestrů zůstalo jemným uším hudebně cítících návštěvníků her utajeno leccos, co o to křiklavěji vyniklo v provedení málo školených muzikantů místních. Obvykle bývali proto ti zdejší přece jen doplňováni alespoň dvěma či třemi hudebníky odjinud.
I tak byl po roce 1933 pověřen už zmíněný katedrální kapelník Ludwig Schmidt z Českých Budějovic překomponováním většiny sborů i hudby k jednotlivým výstupům. Schmidtova úprava zazněla pak s úspěchem při posledním uvedení her v roce 1936 v provedení budějovického symfonického orchestru pod taktovkou Paydlovou.
Po smrti varhaníka Sauera usedl za pult varhan hořických pašijových her talentovaný učitel Süß ze Světlíku (Kirchschlag) a v letech 1908 a 1912 pak učitel Franz Trnka.
Trnka studoval ve Vídni filosofii a v klavírní hře se stal tamním žákem profesora Adlera. Během svého vídeňského pobytu byl horlivým návštěvníkem Dvorní opery (Hofoper) a koncertů. Osvojil si tak nadmíru jemný hudební vkus, který mohl ve své varhanní hře plně uplatnit. Hrál dokonale, s opravdovým odevzdáním. Po jeho smrti byl v letech 1923, 1927, 1930, 1933 a 1936 varhaníkem pašijových her Franz Bartl, syn prvního z představitelů Krista v nich.
Když byla v říjnu 1938 Šumava přivtělena k Německé říši, bylo Hořickým ze župního vedení v Linci navrženo, aby připravili ukázkovou inscenaci pašijových her, kterou by snad měl navštívit sám Hitler, s ujištěním, že v případě, kdyby se hry líbily, mohly by Hořice "z prostředků strany" (v originále "aus Parteimitteln" - pozn. překl.) namísto sešlé už dřevěné divadelní budovy postavit pro zdejší pašije moderní a solidní areál nový. Nácvik provedení by ovšem zabral přinejmenším jednu zimu a vyžadoval náklady. Ještě než se Hořičtí mohli opravdu rozhodnout, navrhl pověřenec pro kulturu při krajském vedení "strany" (rozuměj samozřejmě NSDAP - pozn. překl.) v Krumlově (za války "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.) uvést v Hořicích selskou hru "Saat und Ernte" (tj. "Setba a žeň" - pozn. překl.) od Hanse Multerera . Cenné jevištní kulisy Zaludovy pro scénu, která při pašijových hrách byla schopna pojmout 300 účinkujících, byly nyní svěřeny jakémusi průměrnému aranžérovi k rozstříhání na přestavitelné kusy dekorací a k následné přemalbě. Nezbytnou se stala i přestavba celého proscenia na malé jeviště, navozující rozměry selské světnice a nárokující všeho všudy nejvýš deset herců pro jeden výstup.
Po dvou nebo třech uvedeních jinak hodnotné hry došlo se k poznání, že už její skromná výprava a krátká hrací doba nikdy sem do Hořic nepřilákají návštěvníky z odlehlejších míst a že v nijakém případě nemůže být náhradou za celodenní, komplexně působivé pašijové hry.
Grohmannpak ještě jednou přivedl do Hořic jednu ostravskou (v originále "Ostrauer", ovšem s otazníkem - pozn. překl.) hereckou skupinu, která zde uvedla Kleistova "Prince Bedřicha Homburského" (v originále "Prinz von Homburg" - pozn. překl.).
Stále se zostřující druhá světová válka učinila potom veškerým dalším pokusům "Kraft durch Freude" (KdF, národně socialistická organizace pro "utváření" volného času německého obyvatelstva - pozn. překl.) konec. Divadelní budova se nakonec stala skladem wehrmachtu, kde byly uloženy celé nákladní vlaky vojenských mundurů a všemožného zbrojního příslušenství, zejména pro Afrikakorps. Když posléze všechno padlo do rukou Čechům, vybavili tím tzv. Sbor národní bezpečnosti (SNB).
Poté, co po 8. květnu 1945 vtáhli do Hořic američtí osvoboditelé, pořádali o nedělích na scéně pašijových her taneční zábavy, jichž se ovšem německé "Amizonky" ("die Amizonen" bylo posměšné označení sexuálně "potřebných" německých žen, které ochotně navazovaly vztahy s americkými vojáky - jiným označením pro podobnou ženu se stalo "veronika" podle názvu amerického filmu z vojenské osvětové kampaně proti pohlavním nemocem "Veronika Dankeschön", tj. "Veroniko, děkuji pěkně" - pozn. překl.) horlivě účastnily. Z prostoru orchestřiště zaznívalo kvílení vojenské kapely s postříbřenými dechovými nástroji a na jevišti "šoupali" osvoboditelé své negerské tance (v originále "schoben die Befreier ihre Negertänze" - pozn. překl.).
Blahosklonní vítězové otevřeli divácké prostory pro lid a dovnitř teď plynuly, stejně jako kdysi k pašijovým hrám, zástupy německých obyvatel, aby obdivovaly spektákl na scéně.
Tak skončily s tolikerým idealismem a nadšením kdysi započaté, veškeré cti hodné pašijové hry v Hořicích na Šumavě tragikomedií, která dokázala nade vší pochybnost i to, jak nedůstojně se umí zachovat německý národ v neštěstí a jaký nedostatek instinktu provázel Američany vůči poraženým.
V létě 1948 uvedli Češi odpolední představení hořických pašijí na české texty, vytištěné už v roce 1923 jako překlad někdejší Landsteinerovy verze. Krista musel na scéně reprezentovat poslední jeho představitel z roku 1936 Hans Wiltschko, přivlékaný sem na každou inscenaci z nucených prací v papírně Pečkovský mlýn (rozuměj papírny v dnešním Větřní - pozn. překl.), zatímco jeho hlasový part odříkával za kulisami nějaký český herec, poněvadž Wiltschko česky neuměl.
Kapelník českobudějovické katedrály Schmidt byl už předtím vysídlen odsunem do Augsburgu. Češi měli ještě tu drzost, požadovat na něm českým dopisem jeho hudební doprovod her. Schmidt jim odpověděl německy, ačkoli český jazyk plynně ovládal, že nemůže dopis zodpovědět, poněvadž je psán řečí jemu nesrozumitelnou, následující německý dopis z Čech (v originále "aus der Tschechei" - pozn. překl.) pak nechal zcela bez odpovědi.
Komunistický převrat pak další představení her znemožnil ovšem i českým jejich pořadatelům (v originále "den tschechischen Christlichsozialen", tj. "českým křesťanským sociálům(!)" - pozn. překl.) úplně. To, co bylo z inventáře divadla ještě použitelné, rozebrala si česká divadla. Sníh později střechu divadelní budovy pašijových her prostě probořil svou vahou.
Češi, Slováci a Romové (v originále "Zigeuner" - pozn. překl.), kteří po vyhnání Němců Šumavu osídlili, směli mezitím tak jako tak podle vlastní potřeby spalovat dřevěné části její stavební konstrukce ve "svých" kamnech, poněvadž zestátněný les byl nedotknutelný a zásobování uhlím v zemi domácímu otopu rozhodně nepostačovalo.
Zur Heimatkunde des Böhmerwaldes - Beiträge aus der Monatschrift "Hoam!" 1948-1957 (2008), s. 108-116
P.S. Původně vyšel tento článek v prvých třech číslech 10. ročníku (1957) krajanského časopisu "Hoam!"
I s vývody místy dosti národnostně a rasově nedůtklivými je tu v úplnosti prezentován v českém překladu dlouhý text z pera osoby jistě ke svědectví nadmíru povolané. Jak v něm jeho autor sám o sobě prozrazuje, byl nejen synem v roce 1893 prvního představitele Krista z hořických pašijových her, zdejšího učitele Johanna Bartla, v jehož rodině spatřil světlo světa v Hořicích na Šumavě poprvé dne 9. října 1890, ale hry samy na varhany doprovázel po celé období, kdy "za první republiky" celkem pětkrát v letech 1923-1936 ještě německy zazněly. Aťsi na to hledíme jakkoli, jejich katem se stala nekřesťanská ideologie národního socialismu a válka, jakož všechno, co po ní následovalo. Poté, co Franz Bartl 29. července 1970 v nemocnici bavorského města Aichach blízko Augsburgu po operaci uskřinuté pupeční kýly skonal ve svých nedožitých 80 letech, objevil se až v říjnovém čísle měsíčníku "Hoam!" spolu s parte nebožtíkovým (datovaným dnem úmrtí z Pöttmes, kde byl následně zřejmě i pohřben) také delší sloupek o něm. Autorem nekrologu byl sám zakladatel časopisu Adolf Webinger. Začíná obměněnou citací veršů Matthiase Claudia (1740-1815) z jeho básně "Am Grabe des Vaters": "Ach, sie haben einen guten Mann begraben! Uns (u Claudia je "Mir") aber war er mehr!" Dovídáme se, že Bartl byl domovem v hořické obecné škole, kde učiteloval i otec, že sám byl rozeným učitelem (učitelem byl ostatně i Adolf Webinger, který je i na webových stránkách Kohoutího kříže samostatně zastoupen), který měl vždy kontakt s lidmi a uměl se jim duchovně i lidsky vydat. Jeho pedagogické úspěchy spočívaly třeba ve schopnosti nahradit učební pomůcky, kterých se nedostávalo, svými vlastními výtvory. Webinger uvádí, že když poprvé spatřil třeba Bartlův závěsný nástěnný slabikář, domníval se, že jde o tisk. Po návratu z první světové války studovával prý Bartl dlouho do noci, aby dohnal mezery ve znalostech, způsobené svým vojenským nasazením. Vnitřní rovnováhu nacházel vždy ve vztahu k umění. Byl dobrým znalcem děl velkých malířů a básníků, zejména z éry německého romantismu. Zcela výjimečnou náklonnost projevoval pak k hudbě. Už v mladých letech dosáhl jistého stupně mistrovství v klavírní hře, což mu později pomohlo k ovládnutí varhan hořického kostela a pak i těch, doprovázejících pašijové hry. Aby zcela vnikl do jejich tématu, věnoval nemálo času studiu bible. Po odsunu připravoval ve švábském Pöttmes, svém druhém domově, stejně jako kdysi doma ke zkouškám na vyšší školy vděčné žáky, kteří tu pak nesli ke hrobu učitelovu rakev. V posledních letech života chystal prý Franz Bartl k vydání i knížku o rodných Hořicích na Šumavě, odkud pocházela i jeho žena Rosa, dcera někdejšího zdejšího řídícího učitele Antona Lenze. Oč krutější byla pro ně škola života, o to věrněji lpěli na sobě navzájem a na byť i často klamné, těžko však nahraditelné rodácké paměti. Uchovala i "v cizině" mnohé, co by jinak pohltilo lidské nenávratno.
- - - - -
* Hořice na Šumavě / † Aichach (BY)/ † † Pöttmes (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana
(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2014
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko
FRANZ BARTL
Hořice na Šumavě a jejich pašijové hry
Hořice na Šumavě jsou poprvé zmiňovány v roce 1272 jako opevněný statek rytíře Jindřicha z Kosové Hory (také z Kosovy Hory, v originále "befestigtes Gut des Ritters Heinrich von Amselberg"! Wikipediapoužívá tvaru "Amschelberg" - pozn. překl.) z rodu Vítkovců (Witigonen). Od něho získala později osada i své jméno. Z českého přídomku Kosova Hora (v originále "aus der tschechischen Übersetzung von Amselberg"!, ve skutečnosti jde o obec v okr. Příbram - pozn. překl.) je odvozeno pozdější "Horitz", "Höritz" (podle toho by patřilo místní jméno Hořic zřejmě k těm "obyvatelským", odvozeným z osobního jména držitelova jako označení "jeho lidí" /tj. plurál "ti Hořici"/, nikoli jako jiné české Hořice ze singuláru "ta Hořice", tj. "malá hora, hůrka" - pozn. překl.). Od Jindřicha z Kosovy Hory získal zboží jiný Vítkovec, totiž Záviš z Falkenštejna. Roku 1290 dali čeští páni (syn a následník českého krále Přemysla Otakara II., padlého v bitvě na Moravském poli /Marchfeld/, byl dosud nezletilý) pod hradem Hluboká nad Vltavou (Frauenberg) u Českých Budějovic (Budweis) stít, poněvadž ho podezírali, že baží sám po královské koruně. Poněvadž byl současně s tím prohlášen za velezrádce, mělo jeho jmění připadnout králi jako nejvyššímu lennímu pánovi. Závišův bratr Vítek z Krumlova (v originále "Wittigo von Krummau"! - pozn. překl.) však české pány předešel a prodal hořické zboží klášteru ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), než do Prahy došla zpráva o Závišově smrti. Poněvadž si tam nepřáli vyvolávat s klášterem nijaké nepříjemnosti, přešli protiprávní prodej mlčením. Až do pozemkové reformy zůstaly Hořice v majetku vyšebrodského kláštera. Duchovní péči v osadě, jejíž farní kostel je poprvé připomínán už v roce 1307, vykonávali však zprvu světští kněží ve službách kláštera. Za reformace přestoupil pak hořický farář i s obyvateli městyse k víře podobojí. Po založení jezuitského kláštera v Českém Krumlově byla i v Hořicích prováděna ostrá protireformační opatření, která měla přivést místní nazpět do lůna katolické církve. Je příznačné, že ještě za mého dětství jsem slýchal staré Hořické hrozit vzdorné mládeži slovy: "Dich werde ich schon noch katholisch machen!" (tj. "Já z tebe ještě udělám katolíka!" - pozn. překl.) Vzpomínka na násilí protireformace zůtávala tu tedy i po staletích živá.
Na základě pramenů, které se zabývají historií mých rodných končin, došel jsem k názoru, že pašijové hry pravděpodobně nepřinesli do Hořic vyšebrodští cisterciáci, jak se ještě po první světové válce často tvrdívalo.
Byli to krumlovští jezuité, kdo právě během protireformace chtěli pomocí náboženských her upevnit znovu katolickou víru mezi obyvatelstvem. Jako zdatní pedagogové si byli vědomi toho, že děti a prostí lidé jsou nejhlouběji zasaženi právě konkrétní divadelní inscenací i abstraktního tématu, zvláště když se na ní mohou sami herecky podílet. Je o jezuitech obecně známo, že uvádění náboženských her náleželo k jejich výchovnému programu. To se ovšem o cisterciácích říci nedá. Pokud by oni byli původci hořických pašijových her, neopomněli by to jistě zaznamenat ve svých dobře vedených klášterních kronikách, které se beze zbytku dochovaly.
Cisterciáci se mohli jako místní duchovní snad spíše naopak podílet na tom, že inscenace zprvu v hořickém kostele a později také před hřbitovem při něm byly zprvu postiženy zákazem. Je třeba ovšem dodat, že umělecké vedení pašijových her, jak je zajišťoval později ve své režii Deutscher Böhmerwaldbund, sledovalo ovšem jiné kulturní cíle a neslevovalo nikdy ze svých vysokých nároků na kvalitu.
Po první z obou světových válek zjistil předseda DBB Josef Taschek , že Češi nejsou nijak nakloněni iniciativám ochranného německého spolku a naopak by uvítali jeho konec. Proto prodal Böhmerwaldbund budovu pašijových her včetně veškerého inventáře a provozovacích práv levně obci Hořice na Šumavě, která v roce 1923 hry poprvé i samostatně uvedla. V prvních letech po světové válce panoval mezi obyvatelstvem opravdový hlad po něčem podobném a tak byla toho roku všechna představení beznadějně vyprodána. Musila být přidána mimořádná v náhradních termínech. Sedmnáct jich tehdy vyneslo půl milionu korun. Při ceně vstupenky od 5 do 30 korun vyneslo jedno vyprodané představení 30 tisíc. Hlediště divadla mělo kromě nouzových sedadel 1 554 míst.
Od té doby, co se obec Hořice stala provozovatelem pašijových her, získávalo místní duchovenstvo i stále větší vliv na jejich podobu. Sklouzávalo se někdy až ke kýči. Tak byla např. na přání duchovenstva scéna poslední večeře zcela nehistoricky "obohacena" o svaté přijímání apoštolů s hudebním doprovodem, jak to lze spatřit v každém kostele. Následkem podobných změn ovšem bylo, že vzdělaný divák se představení raději vyhnul, dražší místa zůstávala neobsazena a levnější byla naopak přeplněna, poněvadž mnoho farníků pořádalo na pašijové hry přímo poutní výpravy. Na herce působilo takové publikum tísnivě a na jeviště i do orchestru pronikla ledabylost, která byla za časů vlastního rozkvětu hořických pašijí (rozuměj v režii DBB - pozn. překl.) něčím nemyslitelným.
Pražská (rozuměj československá - pozn. překl.) vláda hořické pašijové hry jako podnik německé obce pro širokou veřejnost zprvu podporovala daňovými úlevami, později ovšem požadovala, aby obec přenechala veškerou propagaci české straně, která by pak také hradila náklady. Všechny vývěsní štíty a nápisy v obci i na pašijovém domě musely být uvedeny nejprve v češtině a pak teprve německy. Přirozeně Češi své ovlivňování her propagandisticky řádně využili především v zahraničí, kde byla prezentována jako podpora národnostních menšin na "švýcarský" způsob. Na druhé straně byl šikanováním na hranicích stále více omezován přístup návštěvníků na území nového státu. Početným autobusům z Rakouska a Bavorska byl odpírán vstup do země a tak návštěvnost z těchto zemí postupně opadala. Těch pár francouzských, anglických a jihoslovanských diváků, které sem do Hořic přilákala česká propaganda, nemohlo ovšem nahradit davy z rakouského a bavorského sousedství, které ke zhlédnutí her proudily před světovou válkou. Čeští návštěvníci byli většinou drze namyšlení a budili dojem, že přišli jenom proto, aby se popásli na novém státním majetku, který jim přiřkl versailleský diktát. Tak jako stálý divácký základ vytrvali jen němečtí obyvatelé Šumavy, Chebska a jihlavského jazykového ostrova a pro ty bylo konání her každé 3 roky až příliš časté. Během první světové války byly divadelní budovy značně poškozeny a tak se množily nutné opravy. Peníze ovšem plynuly teprve z výtěžku inscenací a tak samo udržení budov vyžadovalo jejich konání každé tři roky.
Jak se do Hořic za starých časů hry vůbec dostaly, zůstává zahaleno tajemstvím, poněvadž staré místní kroniky se staly obětí požáru. Jisto je, že po napoleonských válkách Hořičtí s často dlouhými přeryvy uváděli většinou o Velikonocích hru o utrpení Kristově (Leiden-Christi-Spiele) v jednom zdejším hostinském sále bez kulis jen ve svátečním nedělním ustrojení. U obyvatel okolí nacházela živý ohlas. Texty si herci sestavili sami podle starých podání a pašije v nich předcházela hra o vyhnání z ráje (Paradiesspiel), pastýřská hra o Narození Páně (Hirtenspiel zur Geburt Christi) a alegorie o dobrém pastýři (Allegorie vom guten Hirten). Textová knížka s letopočtem 1816, která byla údajně sepsána s použitím dílka kapucínského mnicha Martina Cochema "Das große Leben Christi" (tj. "Velký život Kristův" - pozn. překl.) z roku 1682, rozšiřovaného jako lidové čtení, označená na své poslední straně autogramem hořického tkalce Paula Gröllhesla coby svého písaře, byla i základem inscenací, konaných až do roku 1893. Koncem osmdesátých let devatenáctého století přišel na krumlovské gymnázium jako nový profesor Tyrolan Josef Ammann . Ten se horlivě zabýval šumavskou vlastivědou a národopisem a hned jak se dověděl o hořických pašijových hrách, vešel ve spojení s jejich herci a dal si od nich ukázat Gröllheslovu textovou knížku. Jako Tyrolan znal Ammann pašijové hry z Erlu a Brixleggu a rovněž ty z bavorského Oberammergau. V té době se i z vyšších míst usilovalo o to, otevřít Šumavu cizineckému ruchu, čemuž mělo napomoci zbudování lokální železniční tratě z Českých Budějovic do Želnavy. Ammann byl přesvědčen o tom, že právě pašijové hry v Hořicích by se mohly stát účinným prostředkem, jak na Šumavu přilákat návštěvníky odjinud. Nejen to: dokázal o tom s velkým idealismem přesvědčit i Hořické. O mnoha nedělích putovával z Krumlova sem do Hořic a nelitoval nijaké osobní oběti. Pak sestavil novou textovou knížku, ve které podle možnosti zachoval Gröllheslovo podání; mohl si tak troufnout i s ohledem na kriticky naladěné kruhy veřejnosti vydat ji následně tiskem. Zkoušel provedení s herci a nezištně radil obecní radě v jejím úsilí zřídit v Hořicích pro hry vlastní divadelní budovu.
Podle Ammannových plánů měly být inscenace dílem obce a obyvatelé Hořic a jejich okolí měli na stavbu a zařízení divadelní budovy společně přispět penězi, dodávkami dřeva i bezúplatným zajištěním stavebních prací a povozů, jak to bylo v dřívějších časech obvyklé třeba při stavbě kostela. Brzy se o hořických plánech objevily referáty v tisku. Tu se předseda DBB Josef Taschek, tehdejší poslanec a pozdější budějovický starosta, obrátil na Hořické s návrhem přepustit stavbu i vybavení budovy pašijových her, jakož i jejich samotnou inscenaci právě do rukou Böhmerwaldbundu, kterému by pak připadl i výtěžek z nich. Hořičtí by měli poskytnout toliko herecký ansámbl, který by byl placen rovněž Böhmerwaldbundem, vydělat by si pak obec mohla pohoštěním a ubytováním návštěvníků.
Zejména obchodníci a hostinští, kteří tvořili převážnou část tehdejší obecní rady, s touto tak pohodlnou nabídkou vyslovili svůj souhlas. Nyní dal DBB zbudovat velkou dřevěnou divadelní budovu s kamennou podezdívkou. Byla naděje, že během dvaceti let dosáhnou příjmy z inscenací pašijových her takové hodnoty, že ze spolkových rezerv bude lze nahradit dřevěnou stavbu novou, a to kamennou.
Tehdejšímu řediteli budějovické městské scény (Budweiser Stadttheater) Ludwigu Deutschovi, Židovi, velmi nadanému divadelnímu dramaturgovi a režisérovi, byla svěřena scénografie a výprava, kostýmy, obsazení rolí, vedení zkoušek s herci i režie inscenací. Deutsch znal nejúspěšnější firmy, zabývající se v Rakousku vybavením divadel a jeho inscenace pašijových her v Hořicích měla úroveň, která by na velkoměstském jevišti nedopadla lépe. Tak dal např. oponu vytvořit vídeňským divadelním malířem Zaludem, umělcem bohaté fantazie a značných schopností, jehož dekorace byly obdivovány i kolegy s akademickým diplomem. Deutsch zvolil i elektricky osvětlenou scénu namísto tak u pašijových her oblíbených představení pod širým nebem. Tehdy se ještě spokojovalo mnohé rakouské divadlo osvětlením plynovým. Světelné efekty, které umožňuje elektrická instalace, byly tehdy i pro velkoměstské scény podivuhodnou novinkou. Deutschových inscenací hořických pašijových her se v podstatě přidrželi všichni jeho následovníci a omezili se jen na nepodstatné obměny a přídavky. Bohužel měl talentovaný Deutsch i mnohé slabiny. Byl úskočný a pletichářský, měl korupční sklony a prohospodařil značné obnosy, takže se stal nakonec neúnosným i pro své obdivovatele v Böhmerwaldbundu.
Převzetí pašijových her Böhmerwaldbundem (DBB) zkřížilo Ammannovy plány. Právě řediteli Deutschovi se podařilo Ammanna zcela eliminovat z uměleckého vedení a režie her. Zásluhy a osobní oběti idealisty Ammanna byly brzy zapomenuty a rozmíšky s Deutschem a DBB, do nichž se zamíchal i "Budweiser Zeitung" nepravdivými nactiutrhačnými články proti Ammannovi, pohnuly napadeného k tomu, aby vznesl na Josefa Tascheka žalobu pro utrhání na cti a odňal DBB právo na další uvedení svého textu pašijových her. Protřelý Deutsch si však věděl rady. Zaslal režijní knihu, kterou sepsal podle Ammannova textu, literárně činnému proboštu Landsteinerovido moravského Mikulova (Nikolsburg), aby se dal do nového zpracování. Landsteiner v dobré víře krátil některá místa Deutschem zaslaného textu, aby vylepšil jeho účin, nově pak zbásnil veršované vstupy chóru a prolog s vysvětlením jednotlivých obrazů hry, vcelku ale ponechal původní text v podstatě beze změny. Když dal nato Böhmerwaldbund text vytisknout jako Landsteinerův, zažaloval Ammann Landsteinera pro krádež duchovního vlastnictví. Jako důkaz předložil Ammann soudu porovnání Gröllheslova, svého a Landsteinerova textu. Deutsch se při soudním jednání musil hájit vůči obvinění, že Landsteinera svou zásilkou mystifikoval. Šlo prý z Landsteinerovy strany jen o špatně pochopenou výzvu k přepracování. Zároveň Deutsch označil vlastnoručně psanou režijní knihu, nesoucí i jeho, tj. Deutschův, podpis, za své osobní vlastnictví. Landsteiner skutečně nenesl v celém případu žádnou vinu. Taschek se obrnil svou poslaneckou imunitou a Deutschem osnovaných piklů ryzí idealista a vědec Ammann prostě nedorostl. Přistoupil tak na dohodu, v níž se za skrovné odstupné práv na svůj text zřekl a postoupil je k volnému užití Böhmerwaldbundu jako provozovateli her.
Ammann poté rozčarován požádal o místo ředitele jednoho gymnázia v Tyrolích a obrátil se k Šumavě už provždy zády. Byl mu souzen týž osud, jaký v dřívějších dobách potkal mnohé z vynálezců, objevitelů a průkopníků, poněvadž duchovní vlastnictví bylo dosud zcela nedostatečně chráněno zákonem. Böhmerwaldbund skoupil nyní celý náklad knižního vydání Ammanova textu a dal je do stoupy. Deutsch mísil pak v dalších uvedeních her části Ammannových a Landsteinerových textů podle vlastního uvážení.
Hudební doprovod vystoupení chóru a podmalování živých obrazů i jednotlivých výstupů her živou hudbou byly svěřeny do rukou geniálního "Domkapellmeistera" (tj. "katedrálního kapelníka" - pozn. překl.) z Budějovic (tedy při tamní katedrále sv. Mikuláše - pozn. překl.) Jaroslava Jungmanna(v originále J. Jungmann, české Jaroslav či Jaroslaus německým autorům vesměs jaksi nejde do pera - pozn. překl.). Neměl žádné odborné hudební vzdělání, studoval práva. Poněvadž však hudba byla jeho živlem, svých studií se nakonec kvůli ní vzdal. To od něho pocházejí slova i nápěv písně "Wenn ich der Heimat grüne Auen" (tj. "Když k zeleným domovským nivám…" - pozn. překl.), zvané také "Böhmerwaldbundeslied". Ačkoli Jungmann žádná vlastní hudební čísla k živým obrazům a scénám pašijových her nesložil, zvolil z klasické a romantické hudební literatury ke zvolenému účelu skvěle padnoucí části vybraných skladeb a pořídil tak pro pašijové hry vysoce působivou scénickou hudbu, která všechny ostatní známé pašijové hry často kvalitou značně převyšuje. Jungmann zastával roli kapelníka hořických pašijových her až do své smrti v roce 1905.
V prvých letech účinkovala v Hořicích vojenská hudba z Budějovic pod vedením kapelníka J. Fleischera, který velice zručně instrumentoval i jeden jungmannovský sbor a zkomponoval navíc sám také sbor ke scéně Vzkříšení, jíž inscenace jásavě vyznívala. Později hry doprovázela schwarzenberská hornická kapela pod vedením Jungmannovým. Řada živých obrazů byla pro změnu podmalována tóny divadelních varhan, které byly dílem varhanické firmy Rieger ze slezského Krnova (Jägerndorf) a které se vyznačovaly nádherným zvukem. Skladby byly vybrány vesměs z romantické varhanní literatury. Varhany posilovaly i orchestr při doprovodu chórů a jednotlivých výstupech. Základním úkolem varhanního doprovodu bylo zaplnit mezihrami prodlevy, které nastávaly za nutné přestavby scénických dekorací. Prvým samostatným varhaníkem při hořických pašijových hrách byl pan Sauer, ředitel měšťanských škol v Budějovicích, který se chopil svého partu opravdu mistrovsky.
Elektrickou světelnou aparaturu obsluhoval až do první světové války jeden technik z Jablonce nad Nisou (Gablonz an der Neisse), který ke každému z představení dovážel speciální reflektor, schopný soustřeďovat světelný kužel na malou plochu. S tímto reflektorem byla např. ve scéně Ukřižování během zemětřesení, které se při zcela zatmělém jevišti simulovalo jen příslušným zvukovým doprovodem, z prostoru provaziště jediným kuželem světelných paprsků prudce ozařována jen hlava Spasitelova atp.
Prvním představitelem Ježíše Krista v inscenacích hořických pašijových her byl učitel Johann Bartl, o němž znalci shodně tvrdili, že byl v řadě ostatních, poctěných kdy touto rolí, rozhodně jedním z nejlepších. Stál věrně při Ammannovi a byl přesvědčen, že Ammannovy plány by byly z dlouhodobého hlediska prospěšnější než ty prosazované Böhmerwaldbundem. Bartl svou roli složil, když byl Ammann zcela odstaven stranou. Nástupcem Bartlovým se stal majitel zdejšího kamenolomu Jordan Wiltschko, který pak v roli Krista setrval až do let první světové války. Po první světové válce alternoval v letech 1923, 1927 a 1930 Krista řídící učitel Johann Cipin střídavě s majitelem kamenolomu Johannem Wiltschko, synem druhého z Kristových představitelů. V letech 1933 a 1936 hrál pak Johann Wiltschko Krista sám.
První představitelkou Marie byla služebná Perwolfingerová. Její hrou byl biskup diecéze nadšen natolik, že jí věnoval zlatý náhrdelník se zlatým křížem. Poté, co se provdala, hrála Mariinu roli až do roku 1923 dcera zdejšího pekaře Marie Kienzlová, po ní v roce 1927 Anna Erhartová z hořické měšťanské rodiny (v originále "die Bürgerstochter" - pozn. překl.). V roce 1930 spolu roli alternovaly Anna Kienzlová a Anna Massauerová, 1933 Anna Mugrauerová a Marie Ullmannová a v roce 1936 byla jedinou představitelkou Mariiny role Anna Mugrauerová.
Divadelní ředitel Ludwig Deutsch režíroval pašijové hry v letech 1893, 1894, 1895 (roku 1896 byla uvedena půldenní velikonoční hra na Landsteinerův text, která měla však návštěvu tak slabou, že už nebyla nikdy reprízována) a 1898. Bydlil po 10 let v Hořicích a od Böhmerwaldu přijal významné finanční obnosy. Po jeho odchodu převzal režii her v letech 1903, 1908 a 1912 divadelní ředitel Kunst. Ten musil sepsat při svém nástupu novou režijní knihu, poněvadž Deutsch vzal tu svoji prvou s sebou.
V roce 1923 se provedení her ujal režisér krumlovské scény "Südböhmische Schaubühne" Alfred Zaglauer, v roce 1927 řídící učitel v.v. a spisovatel Willibald Böhm, v roce 1930 divadelní ředitel Max Höller, v roce 1933 herec "Sudetenbühne" Ernst Novak a v roce 1936 děkan P. Paulus Heinrich , vyšebrodský cisterciák. Posledně jmenovaný byl už v letech 1927 a 1930 inspektorem a v roce 1933 po boku Novakově spolurežisérem her.
V letech 1903, 1908 a 1912 byl dirigentem divadelního orchestru budějovický katedrální kapelník Ludwig Schmidt. Orchestr tehdy sestával z hudebníků knížecí schwarzenberské granátnické kapely v Krumlově. Od roku 1923 dirigoval nový orchestr pašijových her, tvořený nyní hudebníky z místa a okolí, někdejší profesionální hudebník Franz Paydl, zaměstnaný u hořické filiálky českokrumlovské městské spořitelny (Krummauer Städtische Sparkasse).
Po první světové válce se množily stížnosti, že hudba k pašijovým hrám zní falešně. Jungmannovy úpravy měly přes krásné melodie a velký cit pro náladové odstíny mnohé harmonické slabiny, poněvadž jejich autorovi přece jen chybělo základní odborné vzdělání.
U předchozích dobrých orchestrů zůstalo jemným uším hudebně cítících návštěvníků her utajeno leccos, co o to křiklavěji vyniklo v provedení málo školených muzikantů místních. Obvykle bývali proto ti zdejší přece jen doplňováni alespoň dvěma či třemi hudebníky odjinud.
I tak byl po roce 1933 pověřen už zmíněný katedrální kapelník Ludwig Schmidt z Českých Budějovic překomponováním většiny sborů i hudby k jednotlivým výstupům. Schmidtova úprava zazněla pak s úspěchem při posledním uvedení her v roce 1936 v provedení budějovického symfonického orchestru pod taktovkou Paydlovou.
Po smrti varhaníka Sauera usedl za pult varhan hořických pašijových her talentovaný učitel Süß ze Světlíku (Kirchschlag) a v letech 1908 a 1912 pak učitel Franz Trnka.
Trnka studoval ve Vídni filosofii a v klavírní hře se stal tamním žákem profesora Adlera. Během svého vídeňského pobytu byl horlivým návštěvníkem Dvorní opery (Hofoper) a koncertů. Osvojil si tak nadmíru jemný hudební vkus, který mohl ve své varhanní hře plně uplatnit. Hrál dokonale, s opravdovým odevzdáním. Po jeho smrti byl v letech 1923, 1927, 1930, 1933 a 1936 varhaníkem pašijových her Franz Bartl, syn prvního z představitelů Krista v nich.
Když byla v říjnu 1938 Šumava přivtělena k Německé říši, bylo Hořickým ze župního vedení v Linci navrženo, aby připravili ukázkovou inscenaci pašijových her, kterou by snad měl navštívit sám Hitler, s ujištěním, že v případě, kdyby se hry líbily, mohly by Hořice "z prostředků strany" (v originále "aus Parteimitteln" - pozn. překl.) namísto sešlé už dřevěné divadelní budovy postavit pro zdejší pašije moderní a solidní areál nový. Nácvik provedení by ovšem zabral přinejmenším jednu zimu a vyžadoval náklady. Ještě než se Hořičtí mohli opravdu rozhodnout, navrhl pověřenec pro kulturu při krajském vedení "strany" (rozuměj samozřejmě NSDAP - pozn. překl.) v Krumlově (za války "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.) uvést v Hořicích selskou hru "Saat und Ernte" (tj. "Setba a žeň" - pozn. překl.) od Hanse Multerera . Cenné jevištní kulisy Zaludovy pro scénu, která při pašijových hrách byla schopna pojmout 300 účinkujících, byly nyní svěřeny jakémusi průměrnému aranžérovi k rozstříhání na přestavitelné kusy dekorací a k následné přemalbě. Nezbytnou se stala i přestavba celého proscenia na malé jeviště, navozující rozměry selské světnice a nárokující všeho všudy nejvýš deset herců pro jeden výstup.
Po dvou nebo třech uvedeních jinak hodnotné hry došlo se k poznání, že už její skromná výprava a krátká hrací doba nikdy sem do Hořic nepřilákají návštěvníky z odlehlejších míst a že v nijakém případě nemůže být náhradou za celodenní, komplexně působivé pašijové hry.
Grohmannpak ještě jednou přivedl do Hořic jednu ostravskou (v originále "Ostrauer", ovšem s otazníkem - pozn. překl.) hereckou skupinu, která zde uvedla Kleistova "Prince Bedřicha Homburského" (v originále "Prinz von Homburg" - pozn. překl.).
Stále se zostřující druhá světová válka učinila potom veškerým dalším pokusům "Kraft durch Freude" (KdF, národně socialistická organizace pro "utváření" volného času německého obyvatelstva - pozn. překl.) konec. Divadelní budova se nakonec stala skladem wehrmachtu, kde byly uloženy celé nákladní vlaky vojenských mundurů a všemožného zbrojního příslušenství, zejména pro Afrikakorps. Když posléze všechno padlo do rukou Čechům, vybavili tím tzv. Sbor národní bezpečnosti (SNB).
Poté, co po 8. květnu 1945 vtáhli do Hořic američtí osvoboditelé, pořádali o nedělích na scéně pašijových her taneční zábavy, jichž se ovšem německé "Amizonky" ("die Amizonen" bylo posměšné označení sexuálně "potřebných" německých žen, které ochotně navazovaly vztahy s americkými vojáky - jiným označením pro podobnou ženu se stalo "veronika" podle názvu amerického filmu z vojenské osvětové kampaně proti pohlavním nemocem "Veronika Dankeschön", tj. "Veroniko, děkuji pěkně" - pozn. překl.) horlivě účastnily. Z prostoru orchestřiště zaznívalo kvílení vojenské kapely s postříbřenými dechovými nástroji a na jevišti "šoupali" osvoboditelé své negerské tance (v originále "schoben die Befreier ihre Negertänze" - pozn. překl.).
Blahosklonní vítězové otevřeli divácké prostory pro lid a dovnitř teď plynuly, stejně jako kdysi k pašijovým hrám, zástupy německých obyvatel, aby obdivovaly spektákl na scéně.
Tak skončily s tolikerým idealismem a nadšením kdysi započaté, veškeré cti hodné pašijové hry v Hořicích na Šumavě tragikomedií, která dokázala nade vší pochybnost i to, jak nedůstojně se umí zachovat německý národ v neštěstí a jaký nedostatek instinktu provázel Američany vůči poraženým.
V létě 1948 uvedli Češi odpolední představení hořických pašijí na české texty, vytištěné už v roce 1923 jako překlad někdejší Landsteinerovy verze. Krista musel na scéně reprezentovat poslední jeho představitel z roku 1936 Hans Wiltschko, přivlékaný sem na každou inscenaci z nucených prací v papírně Pečkovský mlýn (rozuměj papírny v dnešním Větřní - pozn. překl.), zatímco jeho hlasový part odříkával za kulisami nějaký český herec, poněvadž Wiltschko česky neuměl.
Kapelník českobudějovické katedrály Schmidt byl už předtím vysídlen odsunem do Augsburgu. Češi měli ještě tu drzost, požadovat na něm českým dopisem jeho hudební doprovod her. Schmidt jim odpověděl německy, ačkoli český jazyk plynně ovládal, že nemůže dopis zodpovědět, poněvadž je psán řečí jemu nesrozumitelnou, následující německý dopis z Čech (v originále "aus der Tschechei" - pozn. překl.) pak nechal zcela bez odpovědi.
Komunistický převrat pak další představení her znemožnil ovšem i českým jejich pořadatelům (v originále "den tschechischen Christlichsozialen", tj. "českým křesťanským sociálům(!)" - pozn. překl.) úplně. To, co bylo z inventáře divadla ještě použitelné, rozebrala si česká divadla. Sníh později střechu divadelní budovy pašijových her prostě probořil svou vahou.
Češi, Slováci a Romové (v originále "Zigeuner" - pozn. překl.), kteří po vyhnání Němců Šumavu osídlili, směli mezitím tak jako tak podle vlastní potřeby spalovat dřevěné části její stavební konstrukce ve "svých" kamnech, poněvadž zestátněný les byl nedotknutelný a zásobování uhlím v zemi domácímu otopu rozhodně nepostačovalo.
Zur Heimatkunde des Böhmerwaldes - Beiträge aus der Monatschrift "Hoam!" 1948-1957 (2008), s. 108-116
P.S. Původně vyšel tento článek v prvých třech číslech 10. ročníku (1957) krajanského časopisu "Hoam!"
I s vývody místy dosti národnostně a rasově nedůtklivými je tu v úplnosti prezentován v českém překladu dlouhý text z pera osoby jistě ke svědectví nadmíru povolané. Jak v něm jeho autor sám o sobě prozrazuje, byl nejen synem v roce 1893 prvního představitele Krista z hořických pašijových her, zdejšího učitele Johanna Bartla, v jehož rodině spatřil světlo světa v Hořicích na Šumavě poprvé dne 9. října 1890, ale hry samy na varhany doprovázel po celé období, kdy "za první republiky" celkem pětkrát v letech 1923-1936 ještě německy zazněly. Aťsi na to hledíme jakkoli, jejich katem se stala nekřesťanská ideologie národního socialismu a válka, jakož všechno, co po ní následovalo. Poté, co Franz Bartl 29. července 1970 v nemocnici bavorského města Aichach blízko Augsburgu po operaci uskřinuté pupeční kýly skonal ve svých nedožitých 80 letech, objevil se až v říjnovém čísle měsíčníku "Hoam!" spolu s parte nebožtíkovým (datovaným dnem úmrtí z Pöttmes, kde byl následně zřejmě i pohřben) také delší sloupek o něm. Autorem nekrologu byl sám zakladatel časopisu Adolf Webinger. Začíná obměněnou citací veršů Matthiase Claudia (1740-1815) z jeho básně "Am Grabe des Vaters": "Ach, sie haben einen guten Mann begraben! Uns (u Claudia je "Mir") aber war er mehr!" Dovídáme se, že Bartl byl domovem v hořické obecné škole, kde učiteloval i otec, že sám byl rozeným učitelem (učitelem byl ostatně i Adolf Webinger, který je i na webových stránkách Kohoutího kříže samostatně zastoupen), který měl vždy kontakt s lidmi a uměl se jim duchovně i lidsky vydat. Jeho pedagogické úspěchy spočívaly třeba ve schopnosti nahradit učební pomůcky, kterých se nedostávalo, svými vlastními výtvory. Webinger uvádí, že když poprvé spatřil třeba Bartlův závěsný nástěnný slabikář, domníval se, že jde o tisk. Po návratu z první světové války studovával prý Bartl dlouho do noci, aby dohnal mezery ve znalostech, způsobené svým vojenským nasazením. Vnitřní rovnováhu nacházel vždy ve vztahu k umění. Byl dobrým znalcem děl velkých malířů a básníků, zejména z éry německého romantismu. Zcela výjimečnou náklonnost projevoval pak k hudbě. Už v mladých letech dosáhl jistého stupně mistrovství v klavírní hře, což mu později pomohlo k ovládnutí varhan hořického kostela a pak i těch, doprovázejících pašijové hry. Aby zcela vnikl do jejich tématu, věnoval nemálo času studiu bible. Po odsunu připravoval ve švábském Pöttmes, svém druhém domově, stejně jako kdysi doma ke zkouškám na vyšší školy vděčné žáky, kteří tu pak nesli ke hrobu učitelovu rakev. V posledních letech života chystal prý Franz Bartl k vydání i knížku o rodných Hořicích na Šumavě, odkud pocházela i jeho žena Rosa, dcera někdejšího zdejšího řídícího učitele Antona Lenze. Oč krutější byla pro ně škola života, o to věrněji lpěli na sobě navzájem a na byť i často klamné, těžko však nahraditelné rodácké paměti. Uchovala i "v cizině" mnohé, co by jinak pohltilo lidské nenávratno.
- - - - -
* Hořice na Šumavě / † Aichach (BY)/ † † Pöttmes (BY)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana
(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2014
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.