CHRISTOV, Petr: Prázdnota mediálního světa jako inscenační princip. AS 10. 5. 2013-Recenze.
Prázdnota mediálního světa jako inscenační princip
Inscenovat Váchalův Krvavý román, fenomenální dílko české literatury, ale i výtvarného umění, je vskutku lávavým počinem. Je to literatura až hmatatelná, tělesnými ostatky překypující a přitom (meta-teoreticky) bytostně spjatá s tzv. brakem, zejména v podobě šestákových románů, tedy úspěšného dobového tištěného média, jež svým konzumentům nabízelo jejich pravidelnou dávku emocí, strachu, slz a dojetí.
Ne že by dnes četba podobně tematizovaných textů čtenáře nelákala, zůstává však zpravidla v podobě pokročilé podoby černé kroniky na stránkách tabloidů. Svébytnou a velmi mocnou analogii však bezpochyby nalézáme ve světě médií audiovizuálních, zejména pak v prostředí televizní zábavy a (čím dál tím výrazněji) televizního zpravodajství, které již v sobě nutně nenese touhu či potřebu předat zprávu, ale především pobavit a uhranout – emocí, šokem, hnusem, soucitem.
Prostředí redakce televizního zpravodajství fiktivní soukromé televizní stanice TV PASEKA (s elegantním sloganem „z první ruky“) se proto stalo základním půdorysem pro inscenaci kladenského Divadla V.A.D. – jejich Krvavý román sleduje příběh jednoho perného dne redakčního štábu – s jeho laxními moderátory, znavenými, lehce exhibicionistickými redaktory, frajerským režisérem či citlivým depresivním kameramanem a střihačem v jedné osobě. Do jednotlivých reportáží pak vstupují některé z příběhů inspirovaných Váchalovým literárním dílem. Reportáže, v nichž se objevují co možná nejvíce nepravděpodobné situace a především jejich co možná nejbizarnější rozuzlování, v sobě nesou nemálo situačního, ba groteskního humoru. Půvabné je i jejich výtvarné řešení, kdy je černý základ (kostýmů i několika invenčně využívaných scénických objektů obloukovitého tvaru) v každém z příběhů doplňován jednou výraznou barevnou linií: zelení jsou ti, kteří mají co do činění s vraždami za městem, do červena je laděna linka španělská, reportáž o osudu námořních pirátů září modře…
Svým způsobem podstatnější se však může jevit spíše ta část inscenace, která je spjatá s prostředím mediální (resp. redakční) džungle, které navíc skončí vskutku tragi-komickým násilným vpádem krvavého románu této fikční reality. Dlužno podotknout, že inscenátoři mediální svět nahlížejí poměrně poučeně, neboť vztahy v mnohých tuzemských redakcích nejsou zde předváděným absurditkám nijak vzdálené, ba naopak, realita nabízí někdy snad ještě grotesknější a tragikomičtější situace. Přitom z divadelního hlediska je komika těchto situací výrazně odvislá zejména od toho, jakým způsobem jí vychází vstříc herecké provedení. Humor, s nímž soubor pracuje – a který je ostatně jeho poměrně standardním tvůrčím principem – vyžaduje lehkost, přirozenost a hravost. Pokud se v některých chvílích dostaví (jak se ostatně také stalo!) jistá mechaničnost či zautomatizování předváděného, zůstává sice vtipná „scénka“, ustupuje však hravost a vytrácí se možné, zjevně zamýšlené odkazy a kontexty.
Krvavý román Váchalův není brakem, ačkoli je brak jeho ústředním tématem. Krvavý román Divadla V.A.D. není marným pokusem o jeho zdivadelnění, ačkoli z mého (diváckého) pohledu byl spíše groteskním vyprávěním o světě násilně ubavené televizní zábavy kontaminované tak trochu navíc „černokronikovými“ zprávami, pro něž se Váchalovo bohaté a zdaleka nejen literární dílo stalo matérií, z níž čerpalo. Ale možná je v něm více, než jsem schopen nahlédnout. Podobně jako je v televizních zprávách více „infotainementu“ než by bylo záhodno.
V.A.D., Kladno / režie: V.A.D. Kladno (Wintrův Rakovník) Josef Váchal, Kazimír Lupinec: Krvavý román Psáno z reprízy 10. 5. 2013 ve Volyni
Petr Christov
Inscenovat Váchalův Krvavý román, fenomenální dílko české literatury, ale i výtvarného umění, je vskutku lávavým počinem. Je to literatura až hmatatelná, tělesnými ostatky překypující a přitom (meta-teoreticky) bytostně spjatá s tzv. brakem, zejména v podobě šestákových románů, tedy úspěšného dobového tištěného média, jež svým konzumentům nabízelo jejich pravidelnou dávku emocí, strachu, slz a dojetí.
Ne že by dnes četba podobně tematizovaných textů čtenáře nelákala, zůstává však zpravidla v podobě pokročilé podoby černé kroniky na stránkách tabloidů. Svébytnou a velmi mocnou analogii však bezpochyby nalézáme ve světě médií audiovizuálních, zejména pak v prostředí televizní zábavy a (čím dál tím výrazněji) televizního zpravodajství, které již v sobě nutně nenese touhu či potřebu předat zprávu, ale především pobavit a uhranout – emocí, šokem, hnusem, soucitem.
Prostředí redakce televizního zpravodajství fiktivní soukromé televizní stanice TV PASEKA (s elegantním sloganem „z první ruky“) se proto stalo základním půdorysem pro inscenaci kladenského Divadla V.A.D. – jejich Krvavý román sleduje příběh jednoho perného dne redakčního štábu – s jeho laxními moderátory, znavenými, lehce exhibicionistickými redaktory, frajerským režisérem či citlivým depresivním kameramanem a střihačem v jedné osobě. Do jednotlivých reportáží pak vstupují některé z příběhů inspirovaných Váchalovým literárním dílem. Reportáže, v nichž se objevují co možná nejvíce nepravděpodobné situace a především jejich co možná nejbizarnější rozuzlování, v sobě nesou nemálo situačního, ba groteskního humoru. Půvabné je i jejich výtvarné řešení, kdy je černý základ (kostýmů i několika invenčně využívaných scénických objektů obloukovitého tvaru) v každém z příběhů doplňován jednou výraznou barevnou linií: zelení jsou ti, kteří mají co do činění s vraždami za městem, do červena je laděna linka španělská, reportáž o osudu námořních pirátů září modře…
Svým způsobem podstatnější se však může jevit spíše ta část inscenace, která je spjatá s prostředím mediální (resp. redakční) džungle, které navíc skončí vskutku tragi-komickým násilným vpádem krvavého románu této fikční reality. Dlužno podotknout, že inscenátoři mediální svět nahlížejí poměrně poučeně, neboť vztahy v mnohých tuzemských redakcích nejsou zde předváděným absurditkám nijak vzdálené, ba naopak, realita nabízí někdy snad ještě grotesknější a tragikomičtější situace. Přitom z divadelního hlediska je komika těchto situací výrazně odvislá zejména od toho, jakým způsobem jí vychází vstříc herecké provedení. Humor, s nímž soubor pracuje – a který je ostatně jeho poměrně standardním tvůrčím principem – vyžaduje lehkost, přirozenost a hravost. Pokud se v některých chvílích dostaví (jak se ostatně také stalo!) jistá mechaničnost či zautomatizování předváděného, zůstává sice vtipná „scénka“, ustupuje však hravost a vytrácí se možné, zjevně zamýšlené odkazy a kontexty.
Krvavý román Váchalův není brakem, ačkoli je brak jeho ústředním tématem. Krvavý román Divadla V.A.D. není marným pokusem o jeho zdivadelnění, ačkoli z mého (diváckého) pohledu byl spíše groteskním vyprávěním o světě násilně ubavené televizní zábavy kontaminované tak trochu navíc „černokronikovými“ zprávami, pro něž se Váchalovo bohaté a zdaleka nejen literární dílo stalo matérií, z níž čerpalo. Ale možná je v něm více, než jsem schopen nahlédnout. Podobně jako je v televizních zprávách více „infotainementu“ než by bylo záhodno.
V.A.D., Kladno / režie: V.A.D. Kladno (Wintrův Rakovník) Josef Váchal, Kazimír Lupinec: Krvavý román Psáno z reprízy 10. 5. 2013 ve Volyni
Petr Christov
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.