Miletín, Muzeum, Téze expozice 1. sálu, 2007

Téze expozice 1. sálu

Obyčejové tradice a lidová religiozita
- základní prameny lidového divadelnictví


Od svých pravěkých počátků bylo divadlo součástí kultových jednání. Sdělovalo obsah výročních slavností – svátků, jejich mýtů, ale také uspokojovalo ludické (hravé) potřeby a schopnosti člověka. Svobodná aktivita prostupovala všechny světské i náboženské, pohanské i křesťanské kolektivní společenské akce.

Divadlo zvyků a obyčejů
Lidové zvyky a obyčeje, které ve výročním kalendáři vyprávějí příběh (dorota, tři králové jdoucí do Betléma za hvězdou apod.), či zdůrazňují nějakou postavu (mikuláš), nebo pořádají obecní slavnost, jako masopustní veselí, pouť či posvícení, jsou zpracovány jako divadelní produkce, když v nich dochází k hereckému ztvárnění proměnou účinkujícího v jinou postavu s použitím dramatického textu, mimiky, gestikulace, masky (líčení), rekvizit a vyhrazeného prostoru. Režisérem je tu tradice, jejich hodnota je v tom, že se každoročně opakují.

Průvod je prastarou a základní složkou lidového divadla.
Je cestou obcí se zastaveními v jednotlivých chalupách, na dvorech, návsích či v hospodách. Má svůj řád: přehledný pořad kostýmovaných účinkujících s dominantní postavou uprostřed.

Základní inspirace – betlém


Už od raného středověku byl obraz betlémských jeslí obklopen doprovodnými hereckými akcemi pastýřů a tří králů. Vytvořený betlém se stává základní scénou a dekorací vánočních koledních akcí a her. Pokud se v něm postavičky pohybují, je svérázným mechanickým divadlem, které vzbuzuje v divákovi pocit, že je přítomen biblickému ději, jako by byl svědkem události.

Výjimečným projevem lidové kultury je tzv. sousedské divadlo. Objevuje se v postbarokní době kolem poloviny 18. století v několika regionech Čech. Nejhouževnatěji, až klasicky modelově žilo během 150 let na Železnobrodsku a Semilsku do konce 19. století. Do rozvoje divadla nezasáhlo, zaostávalo za rozvojem a skončilo (1891) ve slepé uličce. V menší míře a v kratším čase je dosvědčeno také ve východní oblasti, v Podorlicku.


Kolébka sousedského divadla – Podkrkonoší

V biblických historiích nacházeli lidoví divadelníci nejen podklady pro sepsání dialogu, ale i inspiraci k jevištnímu řešení nebo k ztvárnění hereckého jednání.


Sousedské divadlo se projevovalo žánrovou a inscenační rozmanitostí, četností dramatických textů, svérázností jednotlivých středisek a vedoucích osobností. Od veškeré profesionální a ochotnické divadelní tvorby své doby se zásadně až ostře odlišovalo především návazností na středověké tvary, postupy a obsahy, i tím, že opomíjelo soudobé osvícenské a obrozenecké ideály.
Sousedská divadelní díla vznikala z místní lidové iniciativy. Zpravidla jeden ze společenství se ujal složité organizace představení, dle nějaké literární předlohy vypracoval dramatický text, až konečně s místními sousedy – herci, muzikanty a technickými pomocníky - nabídl svým sousedům nazkoušené představení. Každá z obcí této divadelní oblasti se reprezentovala ”vlastní” originální inscenací na rozmanitých jevištích.


Ohniska sousedského divadla

Nejstarší zpráva o českém divadle v Podkrkonoší

Pašijové hry v Zásadě

Zrcadlo umučení v Železném Brodě
Pašijové mystérium Teatrum passionale…anebo Zrcadlo umučení.. Ježíše Krista… bylo vypraveno v Železném Brodě devětkrát v letech 1752 – 1791.

Zákazy produkcí

Poslední představení Umučení Páně ve Vlastiboři v roce 1891.

Stanový

Sousedské divadlo v Poorličí


Repertoár sousedského divadla
nabízel hry se starozákonními příběhy, vánoční hry, pašijové a velikonoční hry o ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které patřily k vrcholným dílům sousedského divadelnictví, hry o svatých, světské hry a tzv. morality, tj. hry o ctnostech a nectnostech. Dramatické texty, které jsou převážně divadelním vyprávěním příběhu, mají různý rozsah od jednoho do tří tisíc veršů, ve všech je místo pro zpěv.



Druhý život lidového divadelnictví

Dlouho bylo lidové divadelnictví považováno za archaické a naivní. Prvně se o něm dověděla česká veřejnost až v roce 1845 a za deset let F. B. Mikovec o něm napsal první obsáhlou teatrologickou studii. Teprve poválečná avantgarda se po objevném studiu odvážila uvést texty lidových her na jeviště, pokusit se rekonstruovat principy jejich uvádění a objevit v nich pro divadelní umění životodárné síly.

Nejstarší popisy sousedského divadla


Teatrologické studie


Novodobé inscenace profesionálních scén
První věnovali pozornost sousedskému divadlu Jan Port (1894-1970) a Bohuš Stejskal (1896-1955) na profesionálním jevišti Vinohradského divadla v roce 1935.
K největším znalcům, obdivovatelům a především inscenátorům ¨několika lidových her patřil režisér E.F.Burian (1904-1959).
Zvláštní smutnou kapitolou bylo uvedení starozákonní Vodseďálkovy hry Ester, o židovské královně, která svou statečností zachránila židovský národ v židovském ghettu, v Terezíně v roce 1944. Režisér: Norbert Frýd (1913-1976).
V 60. letech 20. století otevřel cestu uvádění těchto her Jan Kopecký. Dramaturgicky přípravil Komedii o umučení a slavném vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista 1965 pro Státní divadlo v Brně v režii Evžena Sokolovského.
V roce 1966 měla táž hra svou premiéru v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze v režii Karla Palouše.
Následovala řada zajímavých a velmi úspěšných inscenací na profesionálních i amatérských jevištích, vrcholící v roce 1998 uvedením textu Pašije aneb Teatrum passionale aneb Zrcadlo umučení a vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, který zpracovali Vojtěch Ron, Miloslav Klíma a Zbyněk Srba v Národním divadle v Praze v režii Z. Srby.

Inscenace ochotnických souborů