DRTINA, Michal: Divadlo chce srdce, chuť a hlavně čas. AS 2011, č. 3.

Divadlo chce srdce, chuť a hlavně čas

Cesta do Josefova Dolu je tak trochu cestou na konec světa. Vyjedete na kopec a shůry přehlédnete malebné údolí plné domků. Z jednoho konce cítíte turistický ruch, z druhého tak trochu bohem zapomenutý kraj. Přesto i v této obci s tisícovkou obyvatel působí divadelníci, a to divadelníci velmi aktivní. Pokud se místních zeptáte na soubor J. K. Tyla, bez problémů vás pošlou do kina, kde nadšenci zkouší. Navíc zdejší krajová přehlídka vesnických divadel je vyhlášeným pojmem v celé oblasti.

S jednatelkou souboru Hanou Stuchlíkovu jsem si domluvil návštěvu na neděli, kdy soubor zkouší nejdřív od deseti hodin a potom ještě od třinácti. Neděle je ideální den, protože stihnou dorazit místní i přespolní, kteří v souboru vypomáhají. V průběhu týdne jsou všichni členové dostatečně vytíženi pracovními nebo školními povinnostmi. Pouze před premiérou se v Josefově Dole zkouší i v týdnu.

Paní Stuchlíková mě mile uvítala a hned mě provedla klubovnou, hereckými šatnami, jevištěm, sálem i osvětlovací kabinou. Mohl jsem si prohlédnout i pravděpodobně nejstarší funkční filmové promítačky v Čechách, protože sál občas slouží i jako kino. Další raritu, na kterou jsem byl upozorněn, představoval suchý záchod. Dá se na něj vyběhnout přímo z jeviště. Mnozí to jistě ocení.

A pak začal frmol, dorazili herci, herečky i režisér a hned byla klubovna plná zážitků. Na jedné straně se řešilo, jak si zkazit dovolenou, když se blíží premiéra a text neleze do hlavy, na straně druhé, kterou zástěru vybrat jako kostým či kdy se dodělá dekorace a kdy se inscenace nasvítí. A k tomu, jakého do sebe kopnout panáka na rozmluvení. A pak už režisér všechny hnal na rozcvičku, protože zkouška se tady bere opravdu vážně a času není nikdy dost.

Mezi tím jsem si však stihnul popovídat o souboru, o divadle, o přehlídkách a o spoustě dalších témat s Hanou Stuchlíkovu, Vladimírou Koďouskovou a Karlem Stuchlíkem. Ostatní totiž postupně raději utekli na jeviště. Prý museli zkoušet. Kolik členů má váš soubor?
Dvacet pět, ale v poslední době se mezi námi stále častěji objevují i členové z okolních souborů. Třeba Koďouskovi jsou z Desné a z Tanvaldu. S herci si vzájemně trochu vypomáháme, což je výhoda například vzhledem k tomu, že v Josefově Dole žije málo mladých lidí. Navíc, když je zajímá divadlo a jsou šikovní na jevišti, většinou jim jde dobře i učení a po maturitě se rozprchnou na vysoké školy a málokdo z nich se vrátí. Tady Vlaďka má jenom mladý soubor, a když už herce něco naučí, odmaturují a začíná se znovu.

Kolikrát do roka hrajete?
To záleží na tom, jak jsme pilní. Když se zadaří, uděláme jednu premiéru ročně a s inscenací pak objíždíme štace. Třeba Houpačku Olgy Scheinpflugové v režii a v úpravě Karla Stuchlíka jsme hráli třináctkrát. Tady v místě třikrát a potom v Desné, v Železném Brodě, v Tanvaldu i jinde. Chtěli bychom si zahrát i ve Vysokém, ale zatím jsme se nedohodli. Tamní ochotníci jsou na vyšší úrovni. Když přijedou k nám na Josefodolské jaro, většinou soupeří o postup na národní přehlídku s Klapákama, tedy s Rádobydivadlem Klapý. U nás v souboru teď zkoušíme Amanta od Pavla Němce, premiéru budeme mít 2. července, a na příští rok chystáme Molièrova Zdravého nemocného. I tak je toho na nás dost, vůbec si nedovedeme představit, jak to dělali naši předchůdci, když měli čtyři až pět premiér do roka.

Budova, v níž hrajete, je v majetku obce? A kdo soubor finančně podporuje?
Objekt, kde je divadlo, patří rodině Verhoefových. Pan Verhoef, původem Holanďan, a jeho žena jsou k našemu divadlu velice vstřícní a pronajímají nám budovu za symbolickou cenu. Jak jste viděl, máme k dispozici jeviště s velikým sálem, klubovnu, kde zkoušíme, a taky šatny a technické prostory. Finančně žijeme z příspěvků členů a snažíme se oslovovat místní firmy jako sponzory. Někdo dá tisícovku, někdo pět, jiný vypomůže věcným darem.

Obec vás nepodporuje?
Dává nám peníze především na krajovou přehlídku, což je takový vrchol naší činnosti. Dostáváme na ní peníze nejen od obce, ale také v rámci grantu od kraje. Letos jsme bohužel nestihli podat grant na ministerstvo kultury, protože se změnil termín podání žádostí. Každý rok byl stejný a letos se najednou přesunul o dva měsíce dopředu.

Jaká je návštěvnost vašich představení?
Hodně akcí děláme, když jsou tady „lufťáci“, hlavně o letních i jarních prázdninách a mezi Vánoci. Právě v zimě se naučili chodit na naše představení ti, kteří sem jezdí pravidelně. Domorodci přijdou na premiéru, kdo ji nestihne, přijde na reprízu, anebo až na derniéru. Ale třeba na Houpačku přišli mnozí i dvakrát. A to nám v době, když jsme hru chystali, říkali, že by si tuhle hru nevybrali. Při letošní přehlídce porota na hře ocenila a to režijní práci a herecké výkony. Pro nás však bylo nejpodstatnější, že diváci hru přijali skvěle.

A čím to bylo, že se Houpačka vašim divákům líbila?
Hra je o hospodářské krizi, takže jsme se asi trefili do současných problémů. Chodilo na ni i mnoho mladých lidí a byli spokojeni. Ono totiž, co je lidstvo lidstvem, bylo dobrým zvykem nadávat na poměry. Nadávalo se v Římě, za Karla IV., v minulém století i nyní. I teď se lidé sejdou v hospodě a nadávají na poměry. A o tom ta hra vlastně je, proto se divákům líbí.

Co vám dávají divadelní přehlídky, kterých se účastníte?
Jako soubor vystupujeme pouze na naší josefodolské přehlídce, ale dívat se jezdíme i na jiné. Třeba do Miletína, do Žlutic, do Lomnice, do Děčína. Na přehlídkách se dá ledacos pochytit pro naši práci, vidíte, jak tvoří jiní, slyšíte názory ostatních a porotců. Když potřebujete mít srovnání, je třeba na přehlídky jezdit. Je to docela nutnost, když chceme, aby naše představení nějak vypadala.

Navštěvujete i nějaké semináře?
Určitě, proto vlastně na přehlídky jezdíme. Hlavně rozborové semináře, protože jsou většinou zadarmo. Víte, my všechny peníze vrážíme do divadla, takže na placené semináře už nezbývá. I když třeba vloni jsem byla na letní herecké škole Václava Martince. Protože mě nadchla, během roku jsem našetřila a pojedu znovu a se mnou další dvě holky ze souboru. A Vlaďka místo na dovolenou k moři jezdí na Hronov a chodí do rozborového semináře k Rudovi Felzmannovi. Letos má dilema, protože by ji taky zajímal nový seminář Hany Frankové pro 45 . Musí si vybrat.

Když nepočítám finanční problémy, řešíte na přehlídce nějaké zásadní problémy, třeba s návštěvností nebo se soubory?
Teď máme problém, jak uspokojit všechny, kteří se na přehlídku přihlásí. Každý rok trneme, aby nechtělo přijet více souborů, protože už i letos se odehrálo hrozně moc představení a rozšířit jejich počet by už nebylo možné. Vůbec si nedovedeme představit, že bychom zájemce o účast na přehlídce museli odmítat. Pro soubory z Bozkova, z Desné, z Rakous, ze Zákup nebo z Poniklé je naše přehlídka vrcholem jejich snažení. Její termín žene herce a režiséry dopředu, aby udělali premiéru a mohli přijet. Oni se chtějí zúčastnit, chtějí být hodnoceni a cení si všech názorů, které jim hodně dají, a snaží se pak vyvarovat chyb. Většinou si zprvu myslí, že divadlo dělají dobře a na semináři se dozví, že to tak není. Výhoda je, že naši porotci to umí říct pěkně kulantně, ale podle pravdy.

Kdo vám jezdí na přehlídku do poroty?
Na Josefodolské divadelní jaro, což je krajová postupová přehlídka venkovských divadelních souborů, jezdí řadu let Rudolf Felzmann, Jaromír Kejzlar, Jiří Hraše. Letos nemohl ze zdravotních důvodů přijet František Hromada.

Myslíte si, že se dá s divadlem soutěžit?
To asi není to správné slovo. Spíš jde o porovnávání sil, předávání zkušeností. Ale nedej bože, aby se v pravidlech pro naše přehlídky zrušilo nominování, jako k tomu došlo u činoherních přehlídek. Když k nám někdo jede, chce ukázat to nejlepší, co v něm je. Takže ať tomu říkáte soutěž, nebo ne, postup někam dál je velké ocenění. A když nejsou nominace, jenom nějaké doporučení, tak vlastně o to ocenění přijdete. A ještě když se dozvíte, že z doporučených odborná rada nemusí nikoho vybrat, jako letos z Lomnice, říkáte si, jak je to možné?

Co považujete za typické pro divadlo, které hrajete?
Myslím si, že my a nám podobné soubory hrajeme pro své sousedy. Vybíráme si hry z minulého století, takové ty řachandy, nehledáme ve vážných kusech, protože ty jsou pro profesionální divadla. Myslím, že uvádění vážnějších kusů by bylo proti smyslu vesnického divadla. Naši diváci se sem jdou pobavit, odreagovat se. Je tedy pro vaši obec událost, když máte premiéru? Jak se to vezme. Je to taková piplavá práce všem říkat: hrajeme divadlo, přijď. Třeba letos se povedlo přivést na přehlídku mnoho diváků. Dokonce i při dopoledních představeních sál nezel prázdnotou. Ale že by naše premiéra byla nějaká zásadní kulturní událost, to se říct nedá.

Co byste řekli těm, kteří chtějí začít ve své obci s divadlem? Co k tomu především potřebují?
Především srdce a chuť a hlavně čas. Třeba my s manželem neděláme nic jiného než divadlo. Divadlem žijeme, jezdíme po přehlídkách a nemáme čas přemýšlet o tom, že nás někde něco bolí, že nemáme peníze. Prostě na jevišti nás nic nebolí. A když už divadlo děláte, nesmíte začít přemýšlet o tom, že dnes potřebujete napéct a proto nepůjdete na zkoušku. To nejde, protože tím vlastně trpí ostatní. Všechno musí stranou. V první řadě je divadlo, a pak teprve rodina. Nejlepší tedy je zatáhnout do divadla celou rodinu, aby nikdo netrpěl.

Když po našem rozhovoru z klubovny na jeviště zmizela i Hana Stuchlíková, dlouze jsem si povídal s Vladimírou Koďouskovou o přehlídkách, o nominacích, o Amatérské scéně, o tom, proč a jak jsou vnímány různé změny v zaběhnutých pravidlech. Bylo to pro mě hodně podnětné. A s hlavou plnou dojmů jsem došel okolo hotelu V nebi až k hotelu Peklo. Josefodolským však přeju, aby tou divadelní cestou chodili pouze obráceně.

Zlomte vaz.

Michal Drtina