AS 2001, č. 5, s. 21 - 22, Roman Černík.
Tráva na rozcestí
Drobná reflexe letošního festivalu souborů hrajících v trávě
Bechyně 27.7. – 29.7. 2001
Když na začátku devadesátých let přišli sudoměřičtí Tatrmani ve spolupráci s Kulturním domem v Bechyni s myšlenkou nabídnout klášterní zahradu v Bechyni uprostřed léta divadelníkům, aby si vyzkoušeli jaké to je hrát v otevřeném prostoru, byla to neobvyklá a lákavá novinka. Byla to skutečná výzva ozkoušet si fenomén v té době ještě objevovaný a v Čechách málo známý. V krásném prostoru bechyňské klášterní zahrady se představily mnohé soubory, z nichž některé se postupně staly špičkou plenérového nebo pouličního divadla (Continuo, Kvelb, Kejklíř a další). Festival v průběhu let doplnila tvůrčí dílna zaměřená na práci v prostoru a s prostorem zahrady. Postupně se zrodila velmi příjemná tradice setkání divadelníků uprostřed léta, které bylo zajímavé společným pobytem zúčastněných, diskusemi po představeních, ale také divadelním průvodem a všemi drobnými recesistickými radovánkami, jež připravoval, a s neutuchající chutí stále připravuje, duchovní otec celé akce, Josef Brůček (např. odpalování trávy, Popelčina nejoblíbenější hra, vyhlašování nejlepších souborů ze všech nejlepších souborů v trávě hrajících …).
Letní hraní na ulici, na hradech, v zámeckých zahradách se i díky bechyňské „travní“ inspiraci během let stalo i u nás běžné a normální. Letos snad nebyl letní týden, aby se nekonal nějaký festival pouličního divadla, na mnoha hradech a zámcích se konaly produkce profesionálů či amatérů, dokonce mnohé letní open air hudební festivaly měly v programu divadelní produkci. Z bechyňské zvláštnosti a vyjímečnosti se stala akce jedna z mnoha. Ubylo i finančních zdrojů, už není jednoduché sezvat to nejlepší, už není jednoduché udržet zúčastněné po celou dobu společně ve sparťanském ubytování, u mnohých už se vytratila i chuť společně reflektovat. Letos se nenaplnila tvůrčí dílna. Tento úvod píši proto, abych vymezil společenský prostor, v němž se letošní Tráva odehrávala. Trávě letos přálo počasí, slunce po všechny dny pálilo a večery byly mile teplé. Klášterní zahrada, opět nazdobená výsledky keramického sympozia, přímo vybízela k návštěvě. Novinkou bylo občerstvení. Připomenu-li ještě, že o „travní“ sobotě v Bechyni probíhá tradiční Koloběžková Grand prix, nabízí se představa spíše letní fiesty než divadelního festivalu. Tomu jako by i program vycházel vstříc.
Připomenutím původního smyslu „Trávy“ bylo představení Pohádky bechyňských studentek (studentský soubor Tatrmani). Pětici pohádek nejrůznější provenience (od exotických lidových až po O. Wilda), provedených různými loutkářskými technologiemi, nabídly studentky na pečlivě a uvážlivě vybraných místech klášterní zahrady a umožnily tak početnému publiku nejen možnost prožít vztah prostředí ke konkrétnímu příběhu, ale i nevšední, společným putováním ozvláštněný pohled na samu zahradu. Podobně s uvážlivým umístěním pracoval soubor Bateteba v představení Indiánská balada. Asi nejinspirativnější příklad možností pouličního divadla nabídl zkušený Kvelb ve své vděčné výtvarně i hudebně pestré variaci na známou pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Pro mne osobně byl asi největším objevem Marcinovo bílý balet mezi divadly, jež se představil se svou dadaistickou eskapádou Esence. Poetický vichr metafor a obrazů v podání urostlých postpunkových pořezů, který byl minimalisticky doplňován pohybem a absurdními rekvizitkami. Zralí muži si hráli s chutí se sebou, se slovy i s prostorem. Na prostor nezapomněli ani pubertální žáci ze souboru DS Z. Čelikovského z Petrovic ve svém představení Lavička, jež bylo vystavěno z improvizací a naposlouchaných vrstevnických dialogů, ale neslo bohužel stopy malé divadelní vybavenosti.
Bohužel jinak letos převažovala v zahradě představení, jež je v podstatě možno hrát kdekoli (3x Cami – soubor Golf Semily). Málokterý ze souborů cíleně pracoval s možnostmi, jež zahrada svými terasami, zákoutími, horizonty a průhledy nabízí. Bohužel mnohdy tato nevyužitá šance šla i proti duchu představení (Láska dona Perlimplina a vášnivost - DS Benešova Hora). Asi nejlépe pak z této kategorie vyznělo podle ohlasů diváků představení souboru V.A.D. Kladno Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Inscenace postavená na svižných dialozích se silným satirickým podtextem, velmi dobře vystavěných komických typech a pracující i s atakem na diváka (výběr obětí do zubařského křesla nebo rozhodováním o dalším odvíjení příběhu), byla skutečně vtipnou parodií pokleslé televizní produkce. Asi největší rozpaky jsem naopak prožil při Filipínské operaci (Josef Kaiser), snad pokusu o moderní variaci na mastičkářskou notu ve stylu lidového bavičství.
Už loni jsem přemýšlel kudy se Tráva může dál vydat. Cesty jsou známy, buď se v zahradě bude odehrávat na divadelních představeních postavená lidová slavnost, nebo může jít o hledačskou tvůrčí dílnu. Bezbřehost dramaturgie, jež je bezesporu statečným činem (postavit vedle sebe nejroztodivnější produkce je náporem na diváckou orientaci), sebou ale také nese nebezpečí, že všechno pro všechny může být také ničím pro nikoho. Ve prospěch Bechyně hraje stále inspirativní prostor zahrady, milí a šikovní organizátoři, a dnes určitě i ta tradice. V dnešní záplavě letních divadelních akcí a akciček je ale asi třeba přemýšlet o cíleném publiku (nebo raději účastnících?).
Roman Černík
Drobná reflexe letošního festivalu souborů hrajících v trávě
Bechyně 27.7. – 29.7. 2001
Když na začátku devadesátých let přišli sudoměřičtí Tatrmani ve spolupráci s Kulturním domem v Bechyni s myšlenkou nabídnout klášterní zahradu v Bechyni uprostřed léta divadelníkům, aby si vyzkoušeli jaké to je hrát v otevřeném prostoru, byla to neobvyklá a lákavá novinka. Byla to skutečná výzva ozkoušet si fenomén v té době ještě objevovaný a v Čechách málo známý. V krásném prostoru bechyňské klášterní zahrady se představily mnohé soubory, z nichž některé se postupně staly špičkou plenérového nebo pouličního divadla (Continuo, Kvelb, Kejklíř a další). Festival v průběhu let doplnila tvůrčí dílna zaměřená na práci v prostoru a s prostorem zahrady. Postupně se zrodila velmi příjemná tradice setkání divadelníků uprostřed léta, které bylo zajímavé společným pobytem zúčastněných, diskusemi po představeních, ale také divadelním průvodem a všemi drobnými recesistickými radovánkami, jež připravoval, a s neutuchající chutí stále připravuje, duchovní otec celé akce, Josef Brůček (např. odpalování trávy, Popelčina nejoblíbenější hra, vyhlašování nejlepších souborů ze všech nejlepších souborů v trávě hrajících …).
Letní hraní na ulici, na hradech, v zámeckých zahradách se i díky bechyňské „travní“ inspiraci během let stalo i u nás běžné a normální. Letos snad nebyl letní týden, aby se nekonal nějaký festival pouličního divadla, na mnoha hradech a zámcích se konaly produkce profesionálů či amatérů, dokonce mnohé letní open air hudební festivaly měly v programu divadelní produkci. Z bechyňské zvláštnosti a vyjímečnosti se stala akce jedna z mnoha. Ubylo i finančních zdrojů, už není jednoduché sezvat to nejlepší, už není jednoduché udržet zúčastněné po celou dobu společně ve sparťanském ubytování, u mnohých už se vytratila i chuť společně reflektovat. Letos se nenaplnila tvůrčí dílna. Tento úvod píši proto, abych vymezil společenský prostor, v němž se letošní Tráva odehrávala. Trávě letos přálo počasí, slunce po všechny dny pálilo a večery byly mile teplé. Klášterní zahrada, opět nazdobená výsledky keramického sympozia, přímo vybízela k návštěvě. Novinkou bylo občerstvení. Připomenu-li ještě, že o „travní“ sobotě v Bechyni probíhá tradiční Koloběžková Grand prix, nabízí se představa spíše letní fiesty než divadelního festivalu. Tomu jako by i program vycházel vstříc.
Připomenutím původního smyslu „Trávy“ bylo představení Pohádky bechyňských studentek (studentský soubor Tatrmani). Pětici pohádek nejrůznější provenience (od exotických lidových až po O. Wilda), provedených různými loutkářskými technologiemi, nabídly studentky na pečlivě a uvážlivě vybraných místech klášterní zahrady a umožnily tak početnému publiku nejen možnost prožít vztah prostředí ke konkrétnímu příběhu, ale i nevšední, společným putováním ozvláštněný pohled na samu zahradu. Podobně s uvážlivým umístěním pracoval soubor Bateteba v představení Indiánská balada. Asi nejinspirativnější příklad možností pouličního divadla nabídl zkušený Kvelb ve své vděčné výtvarně i hudebně pestré variaci na známou pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Pro mne osobně byl asi největším objevem Marcinovo bílý balet mezi divadly, jež se představil se svou dadaistickou eskapádou Esence. Poetický vichr metafor a obrazů v podání urostlých postpunkových pořezů, který byl minimalisticky doplňován pohybem a absurdními rekvizitkami. Zralí muži si hráli s chutí se sebou, se slovy i s prostorem. Na prostor nezapomněli ani pubertální žáci ze souboru DS Z. Čelikovského z Petrovic ve svém představení Lavička, jež bylo vystavěno z improvizací a naposlouchaných vrstevnických dialogů, ale neslo bohužel stopy malé divadelní vybavenosti.
Bohužel jinak letos převažovala v zahradě představení, jež je v podstatě možno hrát kdekoli (3x Cami – soubor Golf Semily). Málokterý ze souborů cíleně pracoval s možnostmi, jež zahrada svými terasami, zákoutími, horizonty a průhledy nabízí. Bohužel mnohdy tato nevyužitá šance šla i proti duchu představení (Láska dona Perlimplina a vášnivost - DS Benešova Hora). Asi nejlépe pak z této kategorie vyznělo podle ohlasů diváků představení souboru V.A.D. Kladno Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Inscenace postavená na svižných dialozích se silným satirickým podtextem, velmi dobře vystavěných komických typech a pracující i s atakem na diváka (výběr obětí do zubařského křesla nebo rozhodováním o dalším odvíjení příběhu), byla skutečně vtipnou parodií pokleslé televizní produkce. Asi největší rozpaky jsem naopak prožil při Filipínské operaci (Josef Kaiser), snad pokusu o moderní variaci na mastičkářskou notu ve stylu lidového bavičství.
Už loni jsem přemýšlel kudy se Tráva může dál vydat. Cesty jsou známy, buď se v zahradě bude odehrávat na divadelních představeních postavená lidová slavnost, nebo může jít o hledačskou tvůrčí dílnu. Bezbřehost dramaturgie, jež je bezesporu statečným činem (postavit vedle sebe nejroztodivnější produkce je náporem na diváckou orientaci), sebou ale také nese nebezpečí, že všechno pro všechny může být také ničím pro nikoho. Ve prospěch Bechyně hraje stále inspirativní prostor zahrady, milí a šikovní organizátoři, a dnes určitě i ta tradice. V dnešní záplavě letních divadelních akcí a akciček je ale asi třeba přemýšlet o cíleném publiku (nebo raději účastnících?).
Roman Černík
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.