CÍSAŘ, Jan: Meze Hronova 2010 - Nevěsta. Amatérská scéna 2010, č. 5, s. 26 - 30.
Koneckonců: jedna z vrcholných činoherních inscenací 80. JH přicházejících z Divadelního Děčína, Nevěsta souboru Jana Honsy z Karolinky, je rovněž v mnohém pod vlivem post-postmodernismu. Martin Františák se souborem pokračoval v cestě, již nastoupil v inscenaci svého textu Doma, která nesporně představuje jeden z vrcholů českého amatérského divadla posledního desetiletí. Tentokrát výrazně posílil postupy post-postmodernismu. Už v textu vytvořil dvě roviny: Vyprávění o temné minulosti existuje vedle přítomnosti valašské vesnice podléhající ve všech směrech devastaci současné civilizace. Františák vede minulost i přítomnost vedle sebe, každá po svém, samostatně osnuje jedinečný pohled na určitou realitu. „Minulostní“ rovina je ryze fiktivní, byť vznikla na základě nalezených deníků a textu dodala především obraznost a poetičnost. Zatímco současnost je syrově, drsně reálná a utváří situace pevně zakotvené v konkrétním čase i prostoru způsobem realistického zobrazení.
V hodnoceních a postřezích o této inscenaci se ve Zpravodaji č. 6 ozval pojem magický realismus. Podstata je ovšem v tom, že její scénický tvar utváří jeden ze základních principů post-postmodernistického uspořádání. Schematicky a velmi jednoduše (ne-li přímo zjednodušeně) řečeno, znají dějiny evropského divadla od renesance tři základní způsoby tohoto uspořádání. První je chronologicky-kauzální, jež postupně řazením příčin a následků postupně poznává nějakou skutečnost, k níž odkazuje; princip tohoto uspořádání formuloval už Aristoteles svou mimésis a vytvořil tak fundamentální tradici západního divadla včetně dramatu. Modernismus se opřel o montáž, kdy položením dvou i více samostatných významů vedle sebe vzniká ve vztahu mezi nimi, jejich strukturální vazbou, význam nový. Postmodernismus ponechává tuto samostatnost významových částí, neuskutečňuje jejich syntézu, neusiluje o jejich sjednocení a nechává na vnímajícím, aby se s vlastní nemalou tvořivou imaginací dobýval ke smyslu celku.
Na této bázi se v amatérském divadle vždycky pohybují ty druhy, kdy na místě prvém jde o sebepotvrzování a sebeprezentaci, a minimálně nebo vůbec ne o odkaz k nějaké skutečnosti.
V hodnoceních a postřezích o této inscenaci se ve Zpravodaji č. 6 ozval pojem magický realismus. Podstata je ovšem v tom, že její scénický tvar utváří jeden ze základních principů post-postmodernistického uspořádání. Schematicky a velmi jednoduše (ne-li přímo zjednodušeně) řečeno, znají dějiny evropského divadla od renesance tři základní způsoby tohoto uspořádání. První je chronologicky-kauzální, jež postupně řazením příčin a následků postupně poznává nějakou skutečnost, k níž odkazuje; princip tohoto uspořádání formuloval už Aristoteles svou mimésis a vytvořil tak fundamentální tradici západního divadla včetně dramatu. Modernismus se opřel o montáž, kdy položením dvou i více samostatných významů vedle sebe vzniká ve vztahu mezi nimi, jejich strukturální vazbou, význam nový. Postmodernismus ponechává tuto samostatnost významových částí, neuskutečňuje jejich syntézu, neusiluje o jejich sjednocení a nechává na vnímajícím, aby se s vlastní nemalou tvořivou imaginací dobýval ke smyslu celku.
Na této bázi se v amatérském divadle vždycky pohybují ty druhy, kdy na místě prvém jde o sebepotvrzování a sebeprezentaci, a minimálně nebo vůbec ne o odkaz k nějaké skutečnosti.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.