CÍSAŘ, Jan: Meze Hronova 2010 - Nevěsta. Amatérská scéna 2010, č. 5, s. 26 - 30.

Koneckonců: jedna z vrcholných činoherních inscenací 80. JH přicházejících z Divadelního Děčína, Nevěsta souboru Jana Honsy z Karolinky, je rovněž v mnohém pod vlivem post-postmodernismu. Martin Františák se souborem pokračoval v cestě, již nastoupil v inscenaci svého textu Doma, která nesporně představuje jeden z vrcholů českého amatérského divadla posledního desetiletí. Tentokrát výrazně posílil postupy post-postmodernismu. Už v textu vytvořil dvě roviny: Vyprávění o temné minulosti existuje vedle přítomnosti valašské vesnice podléhající ve všech směrech devastaci současné civilizace. Františák vede minulost i přítomnost vedle sebe, každá po svém, samostatně osnuje jedinečný pohled na určitou realitu. „Minulostní“ rovina je ryze fiktivní, byť vznikla na základě nalezených deníků a textu dodala především obraznost a poetičnost. Zatímco současnost je syrově, drsně reálná a utváří situace pevně zakotvené v konkrétním čase i prostoru způsobem realistického zobrazení.
V hodnoceních a postřezích o této inscenaci se ve Zpravodaji č. 6 ozval pojem magický realismus. Podstata je ovšem v tom, že její scénický tvar utváří jeden ze základních principů post-postmodernistického uspořádání. Schematicky a velmi jednoduše (ne-li přímo zjednodušeně) řečeno, znají dějiny evropského divadla od renesance tři základní způsoby tohoto uspořádání. První je chronologicky-kauzální, jež postupně řazením příčin a následků postupně poznává nějakou skutečnost, k níž odkazuje; princip tohoto uspořádání formuloval už Aristoteles svou mimésis a vytvořil tak fundamentální tradici západního divadla včetně dramatu. Modernismus se opřel o montáž, kdy položením dvou i více samostatných významů vedle sebe vzniká ve vztahu mezi nimi, jejich strukturální vazbou, význam nový. Postmodernismus ponechává tuto samostatnost významových částí, neuskutečňuje jejich syntézu, neusiluje o jejich sjednocení a nechává na vnímajícím, aby se s vlastní nemalou tvořivou imaginací dobýval ke smyslu celku.
Na této bázi se v amatérském divadle vždycky pohybují ty druhy, kdy na místě prvém jde o sebepotvrzování a sebeprezentaci, a minimálně nebo vůbec ne o odkaz k nějaké skutečnosti.