Klapka, Václav: Už je to tady. Scénografický quodlibet s Renatou Grolmusovou.

Už je to tady!
Scénografický quodlibet s Renatou Grolmusovou

Rozhovor připravil Václav Klapka

Ahoj Renato, představ si, že mě z Artamy poprosili, abych s Tebou, jako významnou jubilantkou, udělal nějaké to interwiev.
Už je to tady.
Chceš tím říct, že jsi na to jubileum tak netrpělivě čekala?
Abych řekla pravdu, vůbec mě to nenapadlo. Až když mě pan Strotzer začal před divadlem v Děčíně různě fotit ze všech stran, začalo mi to docházet.
To jsem rád, takže na úvod, přijmi přání, ať ti ta pohoda, jako osobní tak divadelní vydrží co nejdéle. No a začneme s tím divadlem. Pamatuješ se ještě vůbec, jak to u Tebe vlastně začalo?
Tak tohle si náhodou pamatuju. Přivedl jsi mě tenkrát podívat se na Hamleta jako nezaujatou pozorovatelku zvenčí. Na mě to udělalo silný dojem, nadchlo mě to, ale zatím jsem vůbec neuvažovala o tom, že bych k tomu mohla nějak přispět. Dá se říct, že jsem velmi pozdní nadšenec divadla, protože jsem k němu přišla až zhruba ve svých 30 letech.
Já k tomu jen podotknu, že jsme se znali už dávno před tím, a tvůj názor mě tenkrát zajímal, protože jsem věděl, že jsi studovala výtvarnou školu v Kamenickém Šenově a že jsi i zaměstnáním výtvarnice.
Teď si uvědomuju, že jsem se v uměleckém prostředí pohybovala od dětství, protože jsem aktivně dělala balet, zpívala jsem – a to mimochodem s Tebou, a vůbec mě kumšt přitahoval.
Dobře. Zatím jsi byla jenom jako pozorovatel. A co bylo potom? Jenom na upřesnění, to bylo cirka v roce 1982 1983.
Takže jsem zůstala jako pozorovatel, konkrétně u vaší adaptace Oidipa. To jsem už ale s Vámi začala jezdit jako fanynka po různých přehlídkách. Byla jsem poprvé na Šrámkově Písku a taky na FEMAD v Poděbradech. Výtvarně jsem se ale na Oidipovi nepodílela.
Chceš říct, že ke snaze vstoupit do procesu aktivně tě přivedly ty přehlídky?
Ty mě načaly, ale konkrétní popud mi dal Karel Bělohubý, který nejen hrál, ale dělal i výpravy. Přišel za mnou s tím, že v nové inscenaci Jak se vám líbí, chce jenom hrát. Takže jsem to zkusila. Od začátku jsem věděla, že chci jen dva klacky s ramínky na kostýmy, ale technicky to pro mě byla španělská vesnice. S technikou mi pomáhali herci, konkrétně Miki Vik a výše zmiňovaný Karel Bělohubý. Poprvé v životě jsem objevila vrtík a stojku, úžasní pomocníci do budoucna.
Ještě k tomu „Líbíčku“. To jsi fakt od začátku věděla, že to budeme dělat netradičně se zdvojováním postav a vůbec po svém?
Chodila jsem do zkoušek a tam mi došlo, jak to bude a co to bude výtvarně potřebovat.
Ty jsi nikdy nedělala výpravu předem od stolu?
Nikdy. Naopak, téměř vždy jsem byla napomínaná, abych už začala něco dělat. Něco jiného je režisérský záměr, něco jiného přinesou v procesu herci. A já jsem to sledovala co nejdéle, aby pak moje práce skutečně podpořila myšlenku režiséra a herců, která z toho lezla a byla vždycky trochu jiná než na začátku. Pro mě to vždycky byla a je kolektivní práce, speciálně v Lípě, kde je kolektiv přátelský a tvůrčí. Vždycky jsem se snažila dělat svou práci na jednotlivé typy, vycházet z jejich potřeb a potřeb vznikajícího představení. Kolikrát jsem byla v pokušení dát si tam něco „extra“, ale vždycky jsem si uvědomila, že by to bylo špatně, kdyby nějaká složka výtvarna z té hry vyčuhovala. Naštěstí musím konstatovat, že v těchto momentech mi vždycky přispěchal na pomoc herecký kolektiv, který mě udržel v mezích nebo mi pomohl, když jsem nevěděla jak dál. A chci i zdůraznit, že ten pocit, nevím jak dál, co s hlavním tématem, ten jsem měla dost často. A pak třeba stačí, abych uviděla KUKA vůz na odpadky přikrytý sítí, a je tu centrální nápad na Sen noci svatojánský. Teď jsem si vzpomněla, že to slavný „Líbíčko“ mě napadlo v lese, když jsem uviděla starý vybělený větve.
Chceš tím říct, že jsi spíš zastánce chudé scénografie, nebo bys taky někdy ráda udělala něco jako monstr scénickou podívanou?
Nemůžu jednoznačně odpovědět. Na jedné straně obdivuju velké a kolosální výpravy, protože divadlo je pro mě od slova dívati se, ale spíš je mi bližší scéna, která se dokáže proměňovat, mít nějaký pohyb, a tam mi to vždycky vycházelo na tu prostší výpravu.
A nehrály v tom roli taky peníze a čas?
Peníze v amatérském divadle hrály určitě obrovskou roli. Potom taky nároky na dopravu. Velmi často se musela vejít výprava do kufru trabantu, aby pořadatelé vůbec reagovali a skupinu zvali.
Já se ptám proto, že mně taky tvoje chudá scénografie vyhovovala. Jde tak nějak na dřeň, není v ní nic falešného, zbytečného a prázdného. Ale někdy, konkrétně třeba u Odyssei jsem měl tu touhu mít obrovské pódium s obrovskými rekvizitami a kostýmy. A ty zas jen s těmi hadry. Bylo to přání, nebo to byly ty peníze a doprava?
Ne, pro mě to tak mělo být. Pro mě Odyssea byla plavba, tj. vlání prostorem a časem. Proto mi ty hadry nevadily. Tady bych chtěla říct, jak je pro mě důležitá spolupráce s osvětlovači, kteří moji práci můžou jak povýšit, tak i totálně pohřbít, viz Odysseus na Hronově. A herci: Život scénografii vždycky vdechují herci, kteří s ní pracují jako s partnerem
Teď mě napadá, že my rozebíráme nějaká představení, ale většina čtenářů je třeba ani nezná. Musím uvést, že jsi mockrát dostala ceny za scénu jak na národních přehlídkách, tak na Hronovech, ale i v zahraničí, třeba v Koreji za Višňový sad. Měl bych zmínit ty nejlepší věci: Jak se vám líbí, jak se vám líbí (1985), Mistr a Markétka (1989), Odysseus, Tři sestry a Višňový sad.
Tak vidíš, když to začneš shrnovat, tak mi dochází, kolik věcí člověk upatlal.
A kolik jich celkem bylo?
Fakt nevím.
Myslím, že jich bylo ke dvaceti, souhlasíš? Cítíš dnes po tolika letech nějaký rozdíl mezi tím, když jsi začínala, a mezi tím, co děláš dneska?
Zdá se mi, že časem se vracíme ke klasičtějšímu divadlu; jak herecky, tak námětově, a tím se ke klasice vracím i ve scénografii. Už bych nikdy nenutila své herce, aby se pohybovali v kombinézách à la Michaelin, tj. vycpaní molitanem a doplnění natahovacími gumami, na kterých pružili jak figurky (Král Lear).
No, když si vezmu, v čem musím chodit já jako představitel Dona Tichota (kostým je vyřezaný z pneumatik náklaďáku a ověšený pařáky na knedle), tak to s tím klasickým pojetím nevidím tak žhavě. Ale dobře. Myslíš si, že je to celkově usedlejší, tj. pracuje na nás věk?
Určitě, protože to bouřlivácké hledání nového způsobu vyjádření se věkem vyčerpává a zákonitě se vracíme k tomu, co je již osvědčené. Novou myšlenku už nemusíš za každou cenu vyjádřit někdy až krkolomným způsobem. Tím se nechci negativně vyjadřovat o mládí a jeho hledání. Je to osvěžující dívat se na novou avantgardu.
Jasně, ale v našich letech by to bylo, jako když pán v letech balí dvacítku. Zapomněl jsem taky na jednu věc, a to je realizace scény. Děláš to sama, máš na to lidi, nebo jak to vlastně je?
Celou řadu let jsem to když síly stačily dělala sama, s pomocí hereckého kolektivu. Kostýmy nemám ráda nové, příliš napudrované, vždycky chci, aby herec na premiéře vypadal, jako když v tom kostýmu už nějaký čas žije, a po skončení představení v něm bude žít dál. V poslední době mi začala pomáhat profesionální krejčová, která šije podle mých návrhů. Musím říct, že mě to stojí hodně práce, abych ji donutila udělat to tak, aby to vypadalo nošeně. Jinak je ovšem úžasná.
A scéna?
Ze začátku jsem ji dělala taky sama nebo s pomocí herců, postupně jsem zapojila rodinu, tj. nejdřív otce, který je báječný řemeslník, a v posledních letech i syna. Na Obrech dona Quijota se výrazně podílel jak výtvarně, tak i prakticky.
A co dál? Máš ještě nějaké přání, sny a potřeby… myslím tím divadelní?
Ono to všechno souvisí s okolnostmi života mimo divadlo. A ty nejsou vždycky příznivé. Každý věk, holt, přináší určité nároky, starosti a někdy je těžké najít prostor pro něco, co přesahuje každodenní frmol. Tím chci říct, že mě scénografie přestala zajímat jako profesionální náplň divadla, což vedlo k tomu, že jsem odmítla spolupráci mimo Českou Lípu – a takové nabídky jsem měla. Pokud by ale tady, v tomto kolektivu byla chuť a nálada na další představení, ráda se pokusím na ty nepříznivé okolnosti zapomenout a podpořit to nové svou scénografiií.
To by mohla být hezká a aspoň trochu optimistická tečka za tím naším povídáním, za které ti moc děkuju, a ne jen za to povídání, ale za celý ten báječný divadelní život, který jsem vedle tebe prožil.
Chci doufat, že místo tečky tam bude dvojtečka…