NĚMEC, Jiří: Ochotnické divadlo v Havlíčkově Brodě. Diplomní práce. 1992 1.část

NĚMEC, Jiří: Ochotnické divadlo v Havlíčkově Brodě. Diplomní práce. 1992


Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval
samostatně a vyznačil jsem v ní všechny použité prameny a literaturu.

Jiří Němec
Dvorek 398
582 22 Přibyslav

V Hradci Králové dne 17. dubna 1992





ÚVOD
Předmětem mého studia je vývoj ochotnického divadla,
působícího v Německém Brodě, nyní v Havlíčkově Brodě.
Město Havlíčkův Brod leží na Českomoravské vrchovině.
Nachází se v těsné blízkosti velkých měst - Jihlavy a Žďáru
nad Sázavou.
Ve své práci jsem sledoval několik významných období
národních dějin, která měla vliv nejen na politické dění,
ale také na dění kulturně umělecké, tedy i na ochotnické
divadlo.
V první kapitole se zabývám historií ochotnického
divadla v Německém Brodě - od jeho vzniku roku 1836 do roku
1918, významného mezníku v dějinách naší státnosti. Druhá
kapitola je zaměřena na léta 1918 až 1938, na léta první čs.
republiky. Třetí kapitola popisuje období fašistické okupace
v období II. světové války -1939 - 1945 a období 1945 - 1948,
kdy moc ve státě přebrala Komunistická strana Československa.
Čtvrtá kapitola nám ukazuje období po II. světové válce, vliv
ideových tendencí, končí rokem 1968, rokem, kdy k nám násilně
vnikla spojenecká vojska bývalé Varšavské smlouvy. V páté
kapitole popisuji období posledních 20 let.
Ochotnické divadlo, pevěcké a taneční kroužky a vůbec
většinu estetické činnosti dětí a mládeže řídí dnes především
kulturní domy, Domy dětí a mládeže a pro část vyvolených
základní umělecké školy. Malou část této činnosti nám také
suplují zájmové dramatické oddíly organizace Pionýr. Kde ale
zůstává ona instituce, kde děti tráví většinu svého času -
škola? Z ní se nám postupem doby vytratila estetická výchova
- myšleno v celém jejím rozsahu. Kolik dětí ve vycházejících
ročnících základních škol, ale často i škol středních, by
poznalo některá významná díla našich hudebních skladatelů?
Kolik dětí by poznalo a dovedlo něco říci o obrazech našich
slavných malířů? Kolik znají naši žáci a studenti lidových
písniček a lidových tanců? Netroufám si vůbec odhadnout,
kolik dětí by bylo schopno toto vše skloubit a vystoupit na
jevišti amatérského divadla. V amatérském divadle vidím právě
místo, kde lze rozvíjet snad všechny estetické oblasti, které
působí na cítění dítěte.
Nyní je ale nutné si položit otázku, k čemu by nám
vlastně bylo, kdyby dítě umělo zpívat, recitovat a tančit?
Vždyť dnes se preferují počítačové jazyky, jazyky západních
států, ale náš jazyk, jazyk český a s ním spojené znalosti o
národě zatím opět pokulhávají. Základní chybu vidím v systému
školství, v nárazovosti na jednotlivé problémy: letos se
budeme učit cvičit, protože nám tělesně zaostává značná část
populace, další rok nám vyvstane otázka přechodu školství na
počítačovou techniku, honem všichni k několika počítačům,
které se podařilo řediteli školy sehnat. A nyní se snad
vrhneme na estetiku? Proč? Protože nám narůstá kriminalita
mládeže, alkoholismus, drogová závislost a prostituce. To vše
budeme na školách "léčit" mávnutím proutku formou estetické
výchovy? Budeme přesvědčovat žáka s nášivkami metalových
skupin, že ho spasíme 45 minutami týdně výkladu o umění? Zde
vidím obrovské nedostatky a rezervy našeho školství. Toho,kdo
nezíská základy ve škole /ty ovšem musí prohlubovat rodina/,
toho už těžko přesvědčíme na škole střední či vysoké, že
zabývat se také uměním bude patřit ke všeobecným znalostem
generace příštího tisíciletí. Je nutné se zamyslet zejména
nad formami přípravy žáků. Uvědomit si, že rodiče dnešních
školáků již značnou měrou absentovali při estetické výchově v
době svého vlastního vzdělání. Uvědomit si tedy, že ze strany
rodiny se velká podpora a pomoc škole nedá předpokládat. Je
proto nutné do výuky těchto předmětů zavést moderní techniku.
Právě přes znalost počítačů a další moderní techniky získávat
děti pro kulturu v nejširším slova smyslu. Vždyť jak se dnes
tvoří hudba? Skupina, která nemá nejdražší počítačovou
techniku, dnes nemá v konkurenci šanci. Jak se tvoří naše
domy? Tedy ne ty, ve kterých většina dětí bydlí, ale ty, ve
kterých bydlí děti za naší západní hranicí? Opět
nejmodernější počítačovou technikou. Kdo dnes navrhuje design
pro nás tak lákavých spotřebních výrobků? Opět počítače. Kdo
navrhuje obuv, oděvy a automobily? Zase počítače. Ale u
těchto dokonalých strojů musí sedět obsluha, člověk, který
má estetické cítění, dokáže špičkové výrobky včlenit mezi ostatní, aby se navzájem nerušily. To jsou podle mého názoru
základní směry výchovy dětí, které jistě v základním
vzdělávání dětí budou nutné i v dalším tisíciletí. Tím
vysvětluji koncepci tématu, které chci sledovat a jehož
zpracováním bych chtěl ukázat alespoň část umu a hlavně
nadšení našich předků, našich dědů, otců, ale i našich
současníků, kteří věnují většinu svého volného času právě této zálibě, tomuto koníčku. Snažím se ocenit práci
obyčejných lidí, kteří měli obrovský talent, lidí, kteří se
zde narodili, žili, hráli a uměli ocenit talent druhých. Zná
je naše vlast a mnozí jsou také známi za hranicemi.
Město Německý Brod od roku 1945 Havlíčkův Brod, má
bohatou historii a zajímavou současnost. Již v roce 950 se v
okolí dnešního města dolovalo stříbro. Dolování dosáhlo
největšího rozkvětu ve 13 století. Za husitských válek však
byly šachty zasypány. Poslední pokusy o těžbu stříbra jsou z
let 1851 až 1883, ale již bez valných úspěchů.
Město samo vzniklo na obchodní stezce, která vedla z
Jihlavy na Habry a dále na Prahu. Tato stezka přetíná v
místech, kde dnes město stojí, řeku Sázavu, a zde byl brod. V
okolí něho se postupně začali usazovat obchodníci, kteří zde
založili osadu jménem Brod. Když osada vzrostla - co do počtu
obyvatel, ale hlavně významem - stalo se z osady město.
Prvním majitelem byl Smil z Lichtenburka. Od roku 1269 měl v
držení hrad Lipnici. Od té doby se město nazývalo Brod
Smilův. Se vzrůstající prosperitou se také rozrůstal i počet
obyvatel, zejména německých obchodníků a řemeslníků. Ti
začali tvořit vlivnou měšťanskou složku obyvatelstva. Je
pravděpodobné, že vzrůstající německý vliv měl také za
následek přejmenování města z Brodu Smilova na Německý Brod.
První městský znak je na pečeti ze dne 8. června 1278.
Zakládající listina obsahuje i značná práva udělená městu.
Znak na pečeti je z bílého vosku. Roku 1488 povolil král
Vladislav II. užívání městského znaku a pečeti červené. Od
roku 1560 mělo město nový znak, který mu byl udělen hrabětem
Turnem. Nejdéle však platil znak z roku 1637, který městu
udělil císař Ferdinand III. Znak byl užíván do roku 1945.
Ekonomický rozvoj osady a později města byl vždy vázán
na těžbu stříbra a na obchod. Ale pouze těžba stříbra a
obchod nebyly nejdůležitější oblastí činnosti zdejších
obyvatel. Bylo to také zemědělství, jak je patrné z polohy
města na Vysočině, zejména pěstování brambor, lnu a řepy. Ale
ani řemesla nezůstávala pozadu. Již 21. září 1333 bylo městu
uděleno právo várečné. V letech 1346 až 1351 byl ve městě
vybudován vodovod. Rok 1397 je rokem založení špitálu pro
chudé u kostela sv. Kateřiny. Roku 1496 byly vybudovány
lázně. Rok 1613 se stal mezním rokem pro konání trhu. K
rozvoji vzdělanosti významně přispěl rok 1735, kdy Karel VI.
povolil otevření gymnázia. V roce 1828 byla vystavěna
papírna.V roce 1850 se město stalo sídlem podkrajského soudu.
V roce 1859 byla ve městě založena spořitelna. První
knihkupectví bylo otevřeno v roce 1865. O 5 let později byla
otevřena první tiskárna. Na přelomu 19. a 20. století došlo k
elektrifikaci města, k výstavbě elektrárny, byla otevřena
knihovna.V této době zde vycházely některé časopisy a noviny,
jako např. Havlíčkův kraj, Hlasy z Posázaví, Hlasy
Českomoravské vysočiny, Náš kraj, Sázavan, Naše snahy, Lidový
list, Hospodářský samostatný věstník, příležitostný tisk
Dobráček, Zábavy a nauky v Německém Brodě /vycházel česky a
azbukou/, Zora a Zprávy hospodářské. Ve městě žilo na přelomu
století 5 472 obyvatel. Tyto statistické údaje jsem čerpal z
knihy redaktora J. F. Olši - Z dějin a památností Německého
Brodu,1.
Nyní bych pro dokreslení doby ukázal stav a pracovní
rozvrstvení obyvatelstva. Na území města působilo celkem: 3
peněžní ústavy, 2 špeditéři, 7 drožkařů, 5 společenstev, 24
spolků. Pracovaly zde 4 velké továrny s celkovým počtem 1 590
dělníků. Dále zde působilo 274 živnostníků. Ze spolků, které
působily na přelomu století, bych uvedl následující:
Akademický spolek Barák /1885 - 1947/,Družstvo pro postavení
sokolovny /1895- 1921/, Farní jednota Cyrilská /1887-1946/,
Havlíčkova studentská kolej /1904-1913/, Konference na
Nebevzetí Panny Marie /1889-1941/, Krajinský spolek JUMŠ
/Jednota učitelstva měšťanských škol v Německém Brodě,
1901-1937/, Literátský sbor /1885-1938/, Malátova pěvecká
župa /1902-1948/, Místní odbor Husova fondu /1903-1918/,
Místní odbor Národní jednoty pošumavské /1896-1948/, Místní
odbor pro pražskou Národopisnou výstavu v Německém Brodě /1883-1911/, Místní odbor Ústřední matice školské
/1891-1898/, Občanská beseda v Německém Brodě /1884-1921/,
Občanský a podpůrný spolek Humanita /trvání nedatováno/,
Spolek vojenských vysloužilců v Německém Brodě /1891 - 1953/,
Řemeslnická beseda /1883-1928/, Spolek divadelních ochotníků
/od roku 1836 do současnosti/, Spolek na podporu chudých
studentů reálného gymnázia /1887-1943/, Spolek pro zvelebení
hudby v Německém Brodě /1890-1893/, Sokol /1867-1951, od r.
1990 do současnosti/, Učitelská jednota Budeč /1870-1940/.
Z tohoto výčtu je patrné, jak pestrý a bohatý byl život
obyvatel Německého Brodu.
Při dalším sčítání lidu v roce 1930 byl stav
následující: pracovalo zde 5 továren, 3 cihelny, 2 slévárny,
2 pily, 2 škrobárny, 2 lihovary, 1 továrna na lihoviny, 1
továrna na cukrovinky, 1 továrna na obuv, 1 parní mlýn, 1
pivovar, 2 tiskárny. Dále zde působilo 13 společenstev a
542 živností a obchodů./2.Čerpáno z knihy redaktora J.F.Olši,
- Z dějin a památností Německého Brodu, vydal Karel Neužil
v roce 1935./ Zde je tedy patrné, jakým směrem se orientoval
život obyvatelstva, kde byly pracovní příležitosti, a tudíž možnost obživy pro občana a jeho rodinu. V roce 1930 měl Německý Brod celkem 10 760 obyvatel, z
toho 142 Němců a 112 obyvatel jiných národností. V této době bylo registrováno na 201 spolků a sdružení, což vytvářelo spolehlivý základ pro kulturní činnost. Ke zjištění těchto
faktů jem použil knihy redaktora 3. J.F. Olši - Z dějin a
památností Německého Brodu, vydal Karel Neužil 1935.
Dnešní Havlíčkův Brod má více jak 30 000 obyvatel.
Působí zde 11 závodů a výrobních družstev. Tato čísla
koncentrace obyvatel a průmyslu nám nejlépe dokumentují, kam
směřoval vývoj životního stylu obyvatel města. Domnívám se
však, že tato čísla jsou podobná údajům i z jiných měst
našeho státu. V úvodu práce bych chtěl ještě poukázat na některé
nedostatky, které vznikly zejména neúplností některých pramenů. Jedná se zejména o některá jména vyskytující se v mé práci, ele i některé údaje, týkající se datování pramenů, nebo jejich autorů. Záznamy v kronikách a dalších pramenech jsou vedeny velmi pečlivě, ale právě v dnes již neznámých faktech nám dávají pouze kusou a neúplnou informaci.
VZNIK AMATÉRSKÉHO DIVADLA
Město Havlíčkův Brod může být právem hrdo na skutečnost,
že dějiny jeho ochotnického divadla jsou jedny z nejstarších v celé naší vlasti. Obecně se má za to, že ochotnické divadlo zavedl do
města Karel Havlíček Borovský na podzim roku 1844, ale není to tak zcela správné. Podle dostupných pramenů byl první ochotnický divadelní spolek v Německém Brodě založen již v roce 1836 a jeho výbor se skládal z těhto pánů a dam: Viktor Weidenhoffer - ředitel, Engelbort Ambrož - režisér,
JUDr. Bedřich Zlonický - jednatel, Otakar Švejda - pokladník, Leopold Louvar - správce dekorací, Ladislav Riedl - rekvizitář, Antonín Radil - nápověda, Vincencie
Louvarová, Fanny Čermáková, Terezie Seifridová - členky výboru. Spolek se skládal celkem z 12 dam a 23 pánů. Jaké hry se hrály a kde se hrálo, se mi podařilo zjistit jen částečně, všechny tituly uváděných her se nám, bohužel, nezachovaly. Složení prvního výboru ochotnického divadla jsem našel v 1. Okresním muzeu Havlíčkův Brod, A. Cikhart - Kronika divadelního spolku. Ochotnické divadlo v Německém Brodě se značně
aktvizovalo o hlavních prázdninách roku 1844, kdy byl Karel
Havlíček na studijní cestě v Rusku a studenti vysokých škol, nadšeni českým divadlem, se kterým se setkali na svých vysokoškolských studiích v Praze, zde ochotnicky vystupovali. Známe dokonce i jména některých studentů: Loos, Machek, Šrámek a Weidenhoffer. Tito studenti tehdy sehráli v Brodě několik divadelních představení. Zdá se také, že úspěch těchto prvních ochotnických představení nebyl valný a skutečně úspěšně se začalo hrát ochotnické divadlo teprve potom, kdy se vrátil Karel Havlíček z Ruska. Ocenil iniciativu studentů, a jelikož byl nadán značným organizačním talentem a překypoval energií, počal v obyvatelích města burcovat a šířit lásku k rodné řeči, lásku k probouzející se vlasti. Jedním z prostředků k tomu mělo být ochotnické divadlo. Společně se svým bratrem Františkem, přítelem Václavem Žákem a několika studenty a dívkami se ihned pustili do práce. Hrálo se v hostinci Na holubníku, v sále hlavní školy v parku, v sále, který vznikl zrušením staré kaple sv. Barbory v severním křídle této školy, které bylo po roce 1945 zbouráno. Prvním představením, pořádaným Karlem Havlíčkem, byla Kotzebuova hra Epigram,jejíž premiéra byla 25. listopadu 1844. Epigram měl úspěch jak u místních občanů, tak i u občanů z okolí. Jak vážně bral Havlíček úkol režiséra, svědčí nejlépe dopis poslaný 7. listopadu 1844 příteli Josefu Šrámkovi do Litomyšle. V tomto dopise podrobně líčí vše, co se dělo kolem připravované premiéry i v brodské společnosti /text je otištěn v 1.Pamětním listu divadelních ochotníků v Německém Brodě z roku 1893/. Mimo jiné se v dopise píše: "Nehráme zde divadlo an fur sich,jak Němci říkají, ale jen co podřízený účel, aby se čeština vštípila do mysli vyšším třídám německobrodských korholtářů. Proto jsem také hleděl, aby herci ochotníci byli patriciji. Fanny Weidenhofferová bude hrát Chládkovou. Studentům prefekt jenom násilím a půl
hubou dovolil hrát, a to pouze Kláukovi a Pyrchanovi.
Blaženka /Anna Kabeláčová/ hraje dosavad špatně. Snad by lépe dovedla podobné role, ale ne při sedmnácti argandských lampách. Radu Skočnožku bude hrát František Dokoupil, vrchní z Věže, Šťastnému a Šťastné musím dát vždy nejhlavnější role, protože jsou oba šťastní patriciové." Anna Šťastná hrála Karolínku, Antonín Šťastný doktora Hájka." Hlavní má role, na kterou se těším, ještě před prvním aktem - budu držet řeč vstupní, zasvěcující nové divadlo." /Použil jsem část dopisu
K. Havlíčka svému příteli Josefu Šrámkovi do Litomyšle./ Ve
hře hrál Karel Havlíček hlavní roli ředitele Chládka, jeho
manželku vytvořila Fanny Weidenhofferová./ Dále Havlíček
píše:" Celý Brod se na otevření divadla těší a půl Brodu se
dere a tlačí přijati býti mezi herce. Tam jsem vlastně mířil,
když jsem obsazoval Epigram. V zimě zde místo rektorského a
poetického bálu budeme držet českou besedu. Za to ale ve
svých věcech dělati nemohu, ani knihy celý čas nevidím." Zde
opět cituji dopis K. Havlíčka, který píše svému příteli do Litomyšle dne 7. 11. 1844. Havlíček měl pravdu. Sál byl
přeplněn a mezi diváky byli skoro všichni vrchní úředníci z
okolí. Hra se vydařila a publikum svou spokojenost dávalo
najevo častým tleskáním. Příjem ze hry byl 56 zl. 30 krejcarů
ve stříbře. V časopise Kwěty české z 21. 12. 1834 píše P.
Brodský /P. K. Seifert/: "O čem se dříve takřka jako o věci
nemožné povídalo, nyní se uskutečnilo, a my zde máme zbrusu
nové a vkusné divadlo. Každý při této hře přítomný odešel
spokojen a mezi hrou hojný potlesk je důkazem, že naši
ochotníci výborně úloze své dostáli. Jen ať na započaté dráze
s chutí pokračují."/ Tento úryvek je zanesen v Kronice
ochotnického spolku A. Cikharta./ Povzbuzeni tímto úspěchem,
pokračují ochotníci ve své činnosti dalšími hrami: 8. 12.
1834 - Zmatek nad zmatek, Karel Havlíček hrál pána z
Nemotěch, jeho paní opět hrála Fanny Weidenhofferová. Hra
měla velice vysokou návštěvnost. 22. 12. 1834 - Láska v domě
nárožním a Kéž bych se byl neoženil. Na Nový rok 1845
ochotníci připravili hru Pan Štěkavec /titulní úloha - Karel
Havlíček/. Později byla hrána hra Čtyři stráže v jednom
stanovišti. Méně je již známo, že Karel Havlíček uspořádal v
Německém Brodě i několik ochotnických představení německých,
aby jimi získal pro českou věc i odcizené panské a měšťanské
vrstvy a naklonil si i vrchnostenské úředníky, kteří jen
neradi dávali povolení ke hraní divadla, zejména
ochotnického./Tyto údaje jsem čerpal z 3.Kroniky ochotnického
spolku A. Cikharta./
Po tomto začátku vybojovaném Karlem Havlíčkem se hrálo
ochotnické divadlo v Německém Brodě velmi pilně. Tato
ochotnická představení měla, jak by bylo možno doložit,
nesmírný vliv na české uvědomění tehdy ještě vlastenecky
hodně vlažného Brodu. Hrálo se velice často a všechna
představení až do 23. května 1852 se konala v sále hlavní
školy, protože jiná místnost v Brodě nebyla. /4.Čerpáno z
Kroniky ochotnického spolku od A. Cikharta./ Jaká to shoda
okolností s dnešním stavem - nebo dědictví našich otců?/
Po odchodu Karla Havlíčka v dubnu roku 1845 do Prahy,
kde hledal pevnější materiální zajištění a kam jej lákala i
touha po širším okruhu působnosti, ujal se vedení spolku jeho
bratr František, přítel Václav Žák a Havlíčkova láska, Fanny
Weidenhofferová. Hrálo se sice dál, ale činnost spolku pomalu
upadala. Dne 15. srpna byla sehrána hra Šňupka a 24. srpna
1845 hry Pan Štěkavec a Rohovín Čtverrohý. Karlu Havlíčkovi
nastaly důležitější starosti a nemohl se již více o brodské
ochotníky starat. Ale přesto nelze pochybovat o tom, kdo
položil základy brodskému ochotnickému divadlu. Karel
Havlíček byl první významnou osobností spolku. V časopise 5. Divadelní ochotník z roku 1863 /díl II.,
svazek IV., str. 70./, je poznamenáno, že činnost
divadelních ochotníků v Brodě byla přerušena v roce 1846,
když tehdejší měšťanosta z popudu své manželky divadlo
zakázal. Ale ne nadlouho. Svoji činnost divadlo zahájilo opět
11. října 1848 hrou Panošova šelmovství. Noví ochotníci
založili koncem roku 1849 Společnost pro provádění her k
dobročinnému účelu a pevněji se zorganizovali. Ředitelem
společnosti byl Jan Příhoda, jednatelem Antonín Šťastný,
pokladníkem Vojtěch Weidenhoffer, režisérem Daniel Heřmánek.
Tehdejší správa obce nepohlížela však příliš příznivě na
divadelní společnost a dokonce sama s místodržitelstvím
kladla značné překážky uvádění her. V roce 1850 rada obce
žádá, aby ochotníci opustili prostory ve škole, a na další
výzvu z roku 1851 se museli ochotníci ze školního sálu
vystěhovat. Společnost byla postavena před skutečnost, kde
hrát? Z iniciativy tehdejších fukcionářů bylo v lednu 1852
přikročeno k adaptaci bývalé solnice na divadelní budovu.
Toto divadlo bylo otevřeno v září 1853 dramatickou básní V.
K. Klicpery Valdek a tím bylo zahájeno nové období ochotnické
činnosti. Všeobecně se uvádí, že spolek divadelních ochotníků
ve městě vznikl až v tomto roce. V tomto roce se společnost
ustavila statutárně tak, že teprve od tohoto roku tvoří
pevně organizovaný spolek. Avšak spolek skutečně existoval
již od roku 1844, třebaže na jiné organizační základně, a od
roku 1836 na bázi příležitostného vystupování. O spolku jsou bezpečné zprávy, že s ním bylo jednáno již od roku 1850 o vyklizení sálu v hlavní škole, kde pořádal svá představení, a že se oficiálně zúčastňoval jednání o stavbě divadla, o němž
se jednalo v letech 1846 až 1850. Další vývoj právního poměru města k ochotnickému spolku je vidět z výměru městské rady z roku 1860, že poměr mezi ředitelem a městskou radou se utužuje a že město vlastně přebírá celou hospodářskou správu divadla i spolku./6.Kronika spolku jasně vysvětluje vztahy mezi městem a ochotníky./ V té době byli režiséry pan D. Heřmánek /1853-1854/,
A.F. Riedl od roku 1854 do 1861, P. Klinkáček /1861 - 1862/. Řediteli spolku v té době byli: p. J.Příhoda /1853 - 1859/, A.Švejda /1859 - 1872/, A.Kalina /1872 - 1883/. Seznam režisérů je zaznamenán v Kronice ochotnického spolku - Cikhart, A. V té době se hrávalo velmi často, hlavně pro dobročinné účely. V repertoáru převládaly frašky. Velmi často se hrávala tehdy oblíbená "dušičková hra" Mlynář a jeho dítě. Za zmínku stojí i další úspěšné hry: Valdek, Bankrotář, Jan za chrta dán, Zvoník u Matky Boží, Lhář a jeho rod, Paní Marjánka matka pluku, Divotvorný klobouk, Epigram, Krvavý soud kutnohorský, Ženichové, Bídníci, Jan Žižka, Rozina Ruthardová atd. Seznam úspěšných her je uveden v 7. Kronice ochotnického spolku - Cikhart, A. Ke konci 60. let však činnost spolku ochabla. V letech
1870-71 jsou sehrány pouze 2 hry. K povzbuzení činnosti byla v lednu 1870 svolána valná schůze, které se zúčastnilo kromě stávajících členů i 16 nových, mladých ochotníků. Ředitelem byl zvolen A. Kalina, režisérem pan Havlena st., jednatelem prof. Škoda, dekoratérem A. Švejda, pokladníkem ing. F. Vanžura. Činnost sice trochu povzbudili, ale přesto, že v seznamu bylo uvedeno 60 osob je v protokolu hezká poznámka: "Mnoho na papíře, málo na jevišti." 8. Tento citát jasně ukazuje stav, který ovlivňoval činnost spolku. Bylo to však jenom načas, neboť spolek v letech 1876 -
1878 téměř zanikl. V té době byl za své zásluhy A. F. Riedl jmenován čestným členem spolku. Celá 3 léta spolek nehrál. Teprve v roce 1879 se ochotníci znovu probudili k práci zásluhou nových, mladých členů, kteří od toho roku prosazují vliv na vedení spolku. / 9. Čerpáno z osobních poznámek A. Cikharta v Kronice ochotnického spolku./ Roku 1883 přebírá vedení spolku do svých rukou mladý
dorost. Dne 17. března 1883 byl A. Švejda jmenován čestným členem a ředitelem byl jmenován dr. J. O. Forchheim, který se stal duší celého spolku. PhDr. J. O. Forchheim /levoboček J. K. Tyla/, nar. roku 1845 v Praze, profesor zeměpisu a dějepisu, je jednou z nejvýznačnějších osobností ochotnického divadla. Zděděná divadelní krev ho připoutala k vůdčí činnosti ve spolku, v němž byl v letech 1879 - 1890 režisérem a v letech 1883 až 1885 také předsedou. Za jeho působení se činnost spolku rozvinula do značných rozměrů. Různými přístavbami byla rozšířena divadelní budova, zdokonaleno jeviště a jeho zařízení. Za Forchheimova vedení byla sehrána celá řada her: Krásná Sidonie, Krejčí a švec, Dalibor Čermák, Svéhlavost, Duch času, Urození přátelé, Sedlák křivopřísežník, Jen žádný sněm, Jedenácté přikázání, Blázinec v prvním poschodí, Z české domácnosti, Naše ženy, Černé duše, Mlynář a jeho dítě, Těžké ryby, Hloupý kousek, Dobrodiní soužití. Na oslavu otevření Národního divadla v roce 1883 byla
hrána hra Primátor. Na oslavu 159 let trvání gymnázia v Německém Brodě se v roce 1884 hrála hra Únos Sabinek, Boj o nevěstu, Paličova dcera se slavnou herečkou Národního divadla Sklenářovou - Malou jako hostem. U příležitosti 79. výročí narození J. K. Tyla, dne 5. února 1887, se hrály hry Pan Měsíček, Obchodník, Ona něco ví, Vrah, Manžel z úslužnosti, Tři faraónové, Naše děvčata, Sedlák zlatodvorský, Rabínská moudrost, Jiskra, Paní mincmistrová, Dobročinné psaní, Čech a Němec, Probuzenci, Vodní družstvo, Bodří venkované, V panském čeledníku, Cassanova, Závist, Ravugioele, Zlatý pavouk atd.
Seznam her, které byly hrány k významným příležitostem je
uveden v 10.Kronice ochotníckého spolku A. Cikharta. Brodští ochotníci vždy s vděčností vzpomínali na tohoto
muže, který nedal zaniknout činnosti místních ochotníků, ačkoliv do toho nebylo tentokrát daleko, a svou vytrvalostí probudil již uhasínající lásku ke kulturní práci v tomto oboru. Vychoval si i nástupce, kteří již nedali zapadnout ochotnické myšlence, která v dalších letech vydala bohaté ovoce. Po jeho odchodu na slánský okres, kde byl jmenován školním inspektorem, činnost spolku trochu polevila, ale již v roce 1891 s příchodem mladých nadšenců, jako byli dr. Kotál, Havlena, Smolík, Ambrož, Zlonický, Štols, Kovář, Staněk, Vyskočil a jiní, se v započaté práci poračovalo. Dr. Forchheim byl za své zásluhy dne 27. února 1887 jmenován čestným členem spolku. /Údaj je citován ze zápisu z valné hromady spolku z února 1887./ Další významná éra divadla začíná roku 1903, kdy se
vedení ujímá továrník Václav Staněk. Za jeho působení se hrálo velmi pilně a dobře. Repertoár byl přístupný hlavně širším kruhům obecenstva, nevybočoval však z rámce ochotnických možností tehdejší doby. Tato bohatá éra trvala až do roku 1911. V té době se hrály následující hry: Pan
Měsíček, Obchodník, Uhlíři, Ona něco ví, Domov s M. Laudovou
/hostující herečkou Národního divadla/, Vodní družstvo, Černý kříž v lese, Dámy a husaři, Ideál, Samota, Pan manžel z Afriky, Blázinec v prvním poschodí, Dcery pana Zajíčka, Únos Sabinek, Za šlechtickým erbem, Otec, Chytrák nad chytráky, Liliputánské duše, Lokálka, Masky, Paní Dot. Bohužel data a ani jména autorů se mi z pramenů nepodařilo zjistit. Seznam her je sepsán v 11.Kronice ochotnického spolku A. Cikharta. Od roku 1911 až do vzniku republiky se ve spolku
vystřídali tito režiséři, někteří působili jen kratší dobu:
PhDr. B. Vyskočil, profesor gymnázia, S. Špringer, redaktor místního časopisu, J. Morávek, divadelní ředitel, A. Ptáček. Byli to pokrokovější režiséři, zvláště dr. Vyskočil, který uváděl v repertoáru i náročnější kusy, jako například Shakespeara, které však někdy byly i nad síly herců a jevištních možností. Naproti tomu pan Ptáček si vybíral hry ochotníkům i obecenstvu přístupnější. Za světové války působil jako divadelní režisér ředitel pan Morávek, který se dostal do zdejšího lazaretu, a uvedl zde mnoho her, výběr však nebyl příliš přísný. Názvy her a jména režisérů jsou uvedena v 12.Kronice ochotnického spolu A. Cikharta. K dokreslení doby a činnosti spolku jsem zpracoval v
pětiletých cyklech finanční hospodaření ochotnického divadla. Vzhledem k tomu, že použitá pokladní kniha a účty spolku jsou často nepřehledné, nelze proto zcela objektivně otázku financování spolku doložit. Nejstarší dochovaný finanční záznam je v účtech z roku 1850, končí rokem 1881, Účty jsou často nečitelné, a proto nesrozumitelné. Omezím se tedy pouze na slovní vystižení finančních operací bez použití konkrétních částek. Jako zdroj příjmů jsou zde zaneseny částky z příjmů ze vstupného. Výdajovou část tvoří výdaje na plakáty a propagaci, na lístky, dřevo, posluhu, nápovědu, garderóbu a dary místnímu sirotčinci a hasičskému sboru. Teprve finanční rok 1870 lze doložit číselně. V tomto roce činil příjem 289,12 zl.a výdaje 287,92 zl. V roce 1875 činily příjmy 410,65 zl a výdaje 404,70 zl. O pět let později v roce 1880 činily příjmy pouhých 204,65 zl a výdaje 107,15 zl. V roce 1885 jsou příjmy ve výši 592,47 zl a výdaje 562,23 zl. V dalším sledovaném roce, v roce 1890, činí příjmy již 895,85
zl a výdaje 854,40 zlatých. V roce 1895 činí příjmy 546,66 a výdaje 546,66 zl. Na přelomu století v roce 1900 bylo dosaženo příjmů 515,38 zl a výdaje činily 515,38 zl. Do roku 1900 se podařilo ochotníkům získat majetek, který měl hodnotu 771,18 zl. Rok 1905 je rokem, kdy byla provedena měna a částky jsou uvedeny v korunách. V roce 1905 byly příjmy 1443,03 K a výdaje 1366,86 K. Rok 1910 přinesl příjmy 1371,83 K a vydání činilo 1231,51 K. V době první světové války, v roce 1915, činí příjmy 663,83 K a výdaje 510,30 K. O příjmech a výdajích jsou údaje v 13.účtech spolku.
Nyní se domnívám, že je důležité napsat také něco o
historii divadelní budovy. Jak víme, ochotnické divadlo se hrálo v Brodě v letech 1836 - 1853 v sále hlavní školy a v hostinci Na holubníku. Jsou však dochovány zprávy o tom, že
již v roce 1846 bylo se spolkem divadelních ochotníků jednáno o vyklizení sálu v hlavní škole a že se spolek oficiálně zúčastňoval jednání o stavbě divadla, o němž bylo jednáno v letech 1846 - 1850. Když však v roce 1851 místo nového divadla dostal spolek výpověd ze sálu hlavní školy a ten musel vyklidit, byla společnost postavena před skutečnost, kde hrát. Ing. Vojtěch Holeček upozornil na to, že by se divadlo mohlo zřídit se staré solnice, která tehdy sloužila jako vojenské skladiště. Jako skladiště vojska sloužila již od roku 1790. Ochotníci se tohoto nápadu chopili s velkou horlivostí a zásluhou tehdejších funkcionářů J. Příhody, A. Riedla, A. Šťastného, A. Švejdy a V. Weidenhoffera bylo v roce 1852 přikročeno k adaptaci solnice na divadelní budovu a slavnostním představením hry V. K. Klicpery Valdek byla dne 6. září 1853 otevřena. Budova, která se v Brodě nazývala divadlem, byla původně špejcharem. Stopy jejího původního určení byly na ní až do zboření jasně patrny. Tento špejchar se připomíná již v polovině 17. století jako vlastnictví brodského primátora a rychtáře Jana Henrycha z Lewenfelsu a na Žďáře /jenž zemřel 12. května 1668/, který, jak se zdá, zdědil po svém tchánovi Janu Felixovi. Proto se tomuto špejcharu říkalo "Lewenfelsovský"./Na rozdíl od špejcharu obecního, kterému se říkalo od nepaměti "Humpolecký" a který stál na dolní části Rozmarku./ Od jeho pozdějších vlastníků, od rodiny Klobásovy, koupila tento špejchar v roce 1742 obec. Později byl pronajat státní správě na skladiště soli a v roce 1771 odprodán za 950 zl c. k. Správě bankovního důchodu, do jejíž kompetence obchod se solí patřil. Celých 60 let sloužila budova jako solnice a celé její tlusté zdivo bylo úplně prosáklé solí. V roce 1831 po změně solného obchodu koupila budovu opět obec za 1666 zl, částečně ji přestavěla a budova sloužila jako kontribuční sýpka. Za purkmistrování Petra Procházky v letech 1846 - 1850 bylo již uvažováno o stavbě samostatné divadelní budovy. K
tomuto účelu měl být přestavěn i obecní dům, nynější městský
úřad, ale po zvolení nového obecního představitelstva z toho sešlo. Proto bylo po vystěhování spolku ze sálu hlavní školy přikročeno k adaptaci solnice. Podle návrhů stavitele Martina Urbana si přestavba vyžádala pouhých 1281 zl nákladů. Obec na adaptaci přispěla částkou 700 zlatých na hotovosti a zaplacením stavebního materiálu, zbytek, 271 zlatých opatřili ochotníci. Upravená budova nevyhovovala ani těm nejzákladnějším bezpečnostním předpisům pro divadlo, ale přesto se v ní nejen hrálo, ale konaly se tam všechny kulturní a společenské podniky ve městě./ Složitou cestu zrodu nové budovy popisuje pan A.Cikhart, 14./ V důsledku velkého požáru Okružního divadla vídeňského dne 8. prosince 1881 bylo brodské divadlo z důvodů nedostatečných bezpečnostních zařízení výnosem c. k. Okresního hejtmanství ze dne 26. srpna 1885 uzavřeno, pokud nebudou závady odstraněny. Ochotníci toto opatření těžce nesli, naštěstí však netrvalo dlouhou dobu. Městská rada se rozhodla nešetřit náklady a co nejdříve vrátit budovu jejímu účelu. Tehdejší Ústřední list c. k. Okresního hejtmanství a školní rady napsal: "V měsíci květnu 1886 je přikročeno horlivostí p. p. A. Kaliny, V. Kabeláče ze strany městské rady k žádoucí přeměně vnitřku budovy. Do konce září je vystavěn zvláštní přístavek s odděleným schodištěm pro galerii a ukončeny všechny vyžadované opravy i provedeny mnohé novoty. Výzdobou hlediště se zabývali malíři J. Jeřábek a A. Kohout, jakož i vůbec všechny práce k vnitřnímu zařízení se nesoucí domácími řemeslníky pečlivě a vkusně byly vykonány." Po úpravě a obnově hlediště zůstalo však hlediště naprosto nevyhovující. Proto bylo na valné hromadě dne 11. září 1886 rozhodnuto provést opravu a modernizaci jeviště. V říjnu 1886 se začalo pracovat. Úprava jeviště byla po stránce dekorativní svěřena G. Kubešovi, ak. malíři z Prahy. Od listopadu roku 1886 do července 1887 byl zhotoven zcela nový průčelník, 19 prospektů, 58 kulis, 16 sufit, 47 různých
přístavků, a to z velké části na novém plátně a z části na plátně z kulis starých. Taktéž technické zařízení jeviště bylo podrobeno důkladné přeměně pod vedením Dr. J. Forchheima. Nad jevištěm bylo zařízeno nové prostorné provaziště, na proměnu scény byla zavedena mimo jiné rotační soustava kulis a zavírací způsob pokojových prospektů, k osvětlení bylo použito pohyblivého vrchního světla /celkem 32 velkých lamp/. Celkový náklad úpravy, který obec uhradila, byla částka 3500 zlatých, spolek sám uhradil 2040 zlatých 94 krejcarů. V lednu 1887 byly práce ukončeny a mohly se konat přípravy ke slavnostnímu otevření divadla. 5. února 1887 u příležitosti 79. výročí narození J. K. Tyla byla uvedena hra Paličova dcera. V nově zařízeném útulném divadle zavládl také nový čilý život, jak je patrné z bohatého seznamu her. V roce 1902 byl na místě bývalé staré sladovny, která s
divadelní budovou na severní straně sousedila a byla rozbourána, přistavěn obcí nákladem 3207 zlatých malý přístavek, ve kterém byly umístěny dvě malé herecké šatny. V roce 1904 bylo do budovy zavedeno plynové osvětlení. O vzniku nové divadelní budovy se také zmiňuje redaktor J. F. Olša, 17.
OCHOTNICKÉ DIVADLO V PRVNÍ REPUBLICE
Budu zde popisovat situaci ochotnického divadla od
vzniku Československé republiky až do roku 1938, tedy období
první republiky. V této době se na činnosti spolku významnou
měrou podílí režisér a pozdější ředitel spolku Antonín
Cikhart.
První roky činnosti po vzniku republiky jsou pro
divadlo značně důletižé. První uvedenou hrou v tomto období
byla hra Emigrant a další, která následovala bezprostředně po
ní, byla hra Poslední muž. Rozhodně však ani divadlo, ani
kultura všeobecně neměly v té době v nově vzniklé společnosti
snadnou pozici. A přece to bylo brzy po převratě, kdy
ještě bylo všude plno nadšení z nabyté státní samostatnosti.
Tohoto radostného vzrušení nedovedli ochotníci využít hraním
příležitostných her a mrhali časem studováním her
podprůměrných. A obecenstvo, které ještě do divadla chodilo,
se nechovalo rozhodně divadelně. Na uvedených hrách
bylo vidět, že herecký materiál by byl, ale co jim chybí, je
vedení. Každý hrál na svou pěst a celek tak působil
roztříštěně. Rovněž na znalosti textu a na hlasitém
napovídání bylo znát, že si režie nedala se zkouškami velkou
práci.
Další hrou, kterou ochotníci nastudovali, byla hra
Jánošík, která byla uvedena 24. a 25. března 1920. Režisérem
byl pan učitel Ptáček. Další představení Vějíř lady
Windermeerové od O. Wildeho nastudoval také pan Ptáček. Poté
následovala hra Oblaka, kterou režíroval jako svůj debut v
Německém Brodě Antonín Cikhart. Antonín Cikhart byl 1. 1.
1919 služebně přidělen do nové filiálky Živnostenské banky v
Německém Brodě. Dále budu citovat z jeho zápisu v Kronice
ochotnického spolku: "Samozřejmě, jakmile jsem se trochu
okoukal v novém působišti, vedla mne touha do divadla.
Nejdřív jsem okukoval budovu, které říkali v Brodě divadl
zvenčí. Kroutil jsem nad ní trochu hlavou, protože se žádnému
divadlu, které jsem až do té doby viděl, nepodobala. Byl jsem
zvědavý na vnitřek. A nejvíc jsem byl zvědavý na ochotníky a
jejich hraní. Brzy se mi dostalo příležitosti, abych všechno,
nač jsem byl tolik zvědav, zhlédnul. Nevím již přesně, kterou
hru jsem viděl jako první, zda to byl Emigrant či Poslední
muž, ale první dojem nebyl tak zlý. Předním úkolem ochotníků
je výběr dobrých her a jejich provedení. Tím si obecenstvo
navykne chodit na divadelní představení, jednak se zájmem
sledovat průběh hry a pak o jejím smyslu přemýšlet. Poněvadž
jsem měl v bance dosti práce, filiálka se teprve rozbíhala a
ke všemu přišlo známé Rašínovo kolkování rakouských bankovek,
neupozorňoval jsem úmyslně na sebe jako na divadelního
ochotníka a vyčkával jsem příležitosti, kdy bych se mohl
vřaditi do práce také na poli kulturním. Ale byl jsem přece
odhalen bez svého přičinění."
" Člen ochotnického spolku Dr. Richard Halík ml., viděl
mne hrát v Budilově družině v Praze, když bydlel za svých
univerzitních studií u rodičů jedné mé pražské kolegyně a
nyní se na mne upamatoval. Upozornil na mne ve spolku a tak
jsem byl asi koncem dubna 1919 překvapen,dosud jsem s rodinou
v Brodě nebydlel, nemaje bytu, návštěvou režiséra, odborného
učitele p. Ptáčka, který mne přišel oficiálně pozvat do
ochotnického spolku a přinesl mi dokonce hned roli do
příštího představení. Musel jsem však odříci. Vysvětlil jsem
panu režiséru, že se budu právě v době, kdy se mělo
představení konat, stěhovat do Brodu do Štefánkovy vily, kde
jsem dostal byt a pro tyto "stěhovací" starosti nemohl bych
se divadlu dobře věnovat. Slíbil jsem ovšem, že se sám
přihlásím ku práci, jakmile budu v Brodě plně usazen. Netušil
jsem ovšem, že to bude až na jaře příštího roku, kdy se mé
první vystoupení v Brodě uskuteční. Rozbolela se mi totiž
noha po štípnutí komárem při koupání pod splavem na Šlapánce
u Špitálského dvora a chodil jsem půl léta v bačkoře. Když se
mi noha zahojila a měl jsem hrát, dostal jsem tři dny před
představením tak silnou angínu, že musel za mne zaskočit pan
B. Unger. A tak k prvnímu vystoupení v Brodě došlo teprve v
březnu 1920." /1.Situaci dobře zachycuje Kronika ochotnického
spolku A. Cikharta./
"Mé prvé vystoupení v Brodě setkalo se sice s
uspokojením, vlídnou kritikou obecenstva, ne tak však u
příležitostného novinářského kritika Dr. Meissnera, který ve
své kritice rozdával "jedničky" a "pětky" z výkonů
jednotlivých herců a hereček, ale vlastní ocenění hereckých
výkonů bylo jen povrchně slovní. Ostatně týž kritik se již
při oceňování mé druhé role v Brodě rozplýval přímo chválou.
Podle mého názoru to však nebylo dobré představení. Má první
vystoupení v Brodě měla tedy příznivou odezvu v hledišti, ale
částečně nepříjemnou odezvu v zákulisí. To bývá horká půda
zpravidla v každém divadle.Jde obvykle o nějakou primadonu ať
ženskou či mužskou, která se cítí dotčena, když je trochu
zatlačena do pozadí. Zde to byla mužská "primadona", a to
sice pan Holenda, obchodní příručí u firmy Andrýs, který měl
dosud, jak se zdálo, výhradní právo na každou hlavní mladou
roli. Pojal vůči mně žárlivost a začal intrikovat. Ale tato
malá "palácová revoluce" byla brzy zlikvidována, když mi byla
výborem svěřena režie a já ukázal, jak se má divadlo dělat."
2. V uvedené kronice ochotnického spolku A. Cikharta se dále
píše :
"Brzy totiž po tomto představení jsem byl pozván do
výborové schůze a na té jsem byl požádán, abych se ujal vedle
dosavadního režiséra, pana Ptáčka, také režie já sám. Slíbil
jsem vyhovět. Bylo ustanoveno, že představení má být v
předvečer prvního máje. Měl jsem tudíž na přípravu a studium
celý měsíc. Rozhodl jsem se pro hru Oblaka, jednak z toho
důvodu, že v ní je málo jednajících osob, jednak proto, že se
dá výprava ze stávajících prostředků lehce a také levně
poříditi. Šloť tenkrát výboru také o finanční stránku, neboť
se pokladně před tím valně nedařilo. Do rolí jsem obsadil
slečnu Kovářovou, Dr. Havlíčka, sl. Prokšovou a pana Staňka.
Na začátku jsem však vysvětlil smysl hry, upozornil je na
závažné a rozhodující momenty a poté započal zkoušet. Bylo
hodně opakování, debatování, zkoušení ožehavých scén. Konečné
vystoupení bylo hodnoceno jako úspěch." Kritik Dr. Meissner
tenkrát napsal: "Bude-li ochotnický spolek pokračovati ve
výběru tak dobrých her, může být jist, že i obecenstvo si
navykne navštěvovati vážné hry a že i návštěva bude časem
větší, než byla při tomto představení."
Musím kriticky konstatovat, že v kronice pana Cikharta
není uveden zdroj tohoto článku. Dne 5. června 1920 byla
sehrána hra Václava Štecha Habarda a Jordán, opět v režii A.
Cikharta. A ještě dvě hry byly provedeny do valné hromady,
která se konala v říjnu 1920. Bylo to 4. července Mahenovo
Mrtvé moře a 20. září Balákovo Terno.
Dále z 3. kroniky A.Cikharta cituji : "Zmínil jsem se o
těchto svých představeních na počátku své divadelní činnosti
v Brodě podrobněji, poněvadž rozhodly o mém převzetí vůdčí
úlohy v brodském divadelnictví na dalších celých 28 let.
Celkem jsem hrál 121 hlavních rolí a režíroval 58 her."
Obecenstva přibývalo a zdálo se, že přichází dobrým hrám
na chuť. Na valné hromadě v říjnu byl jako šéfrežisér zvolen
A. Cikhart a režiséry Jaroslav Veverka a František Staněk.
Zatímco J. Veverka vytrval v pilné práci až do své smrti dne
26. 4. 1937 a režíroval 45 činoher a vypravil a dirigoval
úspěšně dvě operety, F. Staněk se pokusil o 3 režie a pak
odpadl. Načas se vrátil učitel Ptáček, zkoušeli to i
Budlovský, Augustin, Kubát, ale pro nedostatek divadelních
zkušeností toho brzy zanechali. Také L. Cihlář, Dr. Neuern,
prof. K. Stibral, E. Polc, později Dr. Fleischmann, Dr.
Kraus, Dr. Sommer, J. Valenta, J. Hudík, Dr. Leníček, Švorčík
a Jiří Cikhart zasáhli více méně účinně do jevištní tvorby a
režie. /V tomto odstavci jsem použil 4. zápis z valné hromady
spolku z října 1921./
Celkově možno shrnout činnost po vzniku republiky do
těchto bodů: 1/ Hledí se na dobrou reprodukci každé
inscenace.
2/ Repertoár je střídavý, hrají se hry
klasické i nové, moderní.
3/ Obecenstvo si zvyká na dobré herecké
výkony, dobře volené hry - prostě stává
se vybraně divadelní.
4/ Návštěvy v divadle se zvyšují, takže je
nutné hrát i reprízy.
5/ Soubor má několik významných talentů.
Brod žil v té době skutečně bohatým kulturním životem, neboť
dobře vedené divadlo povzbuzovalo i ostatní kulturní spolky
ke zvýšené činnosti. Po sehrání divadelní hry Herrmanna Bahra
Děti, dne 28. listopadu 1920, 3. prosince 1920 píše místní
kritik v 5.Hlasech z Posázaví : "Nově zahájená činnost našich
ochotníků zasluhuje zvýšenou pozornost a zájem naší
veřejnosti, která se ostatně projevila již nedělní hojnou
návštěvou a klidnou pozorností při hře." Jméno kritika
citovaného článku v Hlasech z Posázaví ze dne 3. 12. 1920 se
mi nepodařilo zjistit.
Začátkem roku 1921 se chystaly v Brodě oslavy stoletých
narozenin Karla Havlíčka Borovského. Vzhledem k zásluhám
Karla Havlíčka o ochotnické divadlo v Brodě nemohl ani
brodský ochotnický spolek chybět při těchto oslavách. Ve
dnech 15. a 16. května 1921 sehráli ochotníci divadlo v
přírodě. Byl to čin, o kterém se hovořilo hodně dlouho. Hráli
Stroupežnického hru Naši furianti. V Kotlině byla postavena
celá vesnice podle návrhu akademického malíře Otakara Štáfla.
Ve hře, ve které učinkovali všichni členové spolku za režie
A. Cikharta jako hlavního a Veverky a Staňka jako pomocných
režisérů, vystoupila pohostinsky i členka Vinohradského
divadla R. Šlemrová. Hra měla velký úspěch a všechen místní
tisk přinesl pochvalné kritiky. O tomto úspěchu psaly Hlasy
z Posázaví, Havlíčkův Kraj, Sázavan a Náš kraj. /V tomto
odstavci jsem použil zápisu z 6. Kroniky ochotnického spolku
A. Cikharta./
Rok 1922 je významným pro Německý Brod také tím, že na
divadelní scéně městského divadla na Smetanově náměstí byla
ve dnech 1. až 3. srpna uvedena premiéra Haškova Švejka, v
titulní roli vystupoval rodák Karel Noll. To, že Karel Noll
zemřel v Praze, je dokázáno, občas se však objevují
pochybnosti, zda se skutečně narodil v Německém Brodě.
Ověření této skutečnosti se zdá být jednoduché.7.Josef
Teichman v divadelním slovníku /Orbis 1949/ uvádí: "Karel
Noll - nar. 4. 11. 1880 v Německém Brodě, zemřel 1. 3. 1928 v
Praze, český herec, člen bývalého Burianova divadla, proslulý
výkonem v postavě Haškova Švejka."
V encyklopedickém časopise 8.Pyramida /vydavatelství
Obzor, duben 1981/ se mimo jiné dovídáme: "Karel Noll
/1880-1928/ český divadelní, kabaretní a filmový herec.
Zpočátku hrál v divadle u Vendelína Budila v Plzni, potom
odešel do Prahy. Vystupoval v Kabaretě Bum na Václavském
náměstí, kde pod vedením A. A. Longena hrála celá plejáda
komiků - Eman Fiala, Ferenc Futurista, Vlasta Burian, Saša
Rašilov. Když se z kabaretu Bum stala revoluční scéna, Hašek
upravil pro jeviště některé kapitoly Švejka. Karel Noll
dostal vynikající příležitost svůj jadrný herecký talent a
humor uplatnit.Už v jevištní postavě Švejka přesvědčil o svém
bohatém komediálním herectví. Uvedení Švejka odvrátilo krach,
protože pro Prahu se stalo uvedení šlágrem. O pět let později
r.1927 natočil K. Lamač film Dobrý voják Švejk a do titulní
role vybral Karla Nolla. Karel Noll nebyl však z rodu herců,
který se poslušně učí text a dělají jen to, co jim káže
režisér. Měl neposednou bohémskou povahu, zvědavost a nepokoj
ho hnaly z místa na místo."
Dík Karlu Nollovi zhlédla také německobrodská veřejnost
originálního Švejka v městském divadle. Premiéře byl též
přítomen autor Jaroslav Hašek. Byla to slavná doba pro oba.
Obecenstvo je zahrnulo potleskem. Autor Švejka i jeho první
představitel byli šťastni a tehdy, když byl Noll slavný, byli
na něho i Brodští hrdi. Avšak sejde z očí, sejde z mysli.
Dnes už se stěží dozvíme něco bližšího o tomto významném
herci. Neměl by však být nikdy zapomenut!
Dne 27. října 1922 v předvečer "Dne osvobození" byl hrán
Čechovův Strýček Váňa. Hrálo se také na památku toho, že se
právě před 250 lety začalo v Rusku hrát divadlo. Část čistého
výtěžku z tohoto představení měla připadnout
Herecko-literárně-hudební a umělecké federaci v Praze ve
prospěch nemajetných členů federace.
V letech 1923 - 1925 se pilně hrálo, jak lze vidět ze
soupisu her, který zařazuji pro značný rozsah jako
samostatnou část. O hře Ideální manžel, která se hrála ve
dnech 15 a 16. března 1925, se píše v kronice toto: "Při obou
představeních bylo hlediště naplněno. Z toho je zřejmo, že
obliba představení našich ochotníků stále stoupá, což jim
bude jistě pobídkou, aby hráli reprízy." Po silvestrovském
představení Piskořovy veselohry Radostná událost v roce 1927
kronika uvádí: " Obliba ochotnických představení je již tak
veliká, že po vyvěšení divadelních návěstí by bylo divadlo
zpravidla do několika hodin vyprodané. Je proto nutné hrát
alespoň jednu reprízu. Velké nepříjemnosti jsou s těmi, kteří
se opozdili a vstupenky nedostali. Více repríz než jednu
zatím z technických důvodů nebylo možno hrát." Až do té doby
se hrály hry pouze pro dospělé diváky. V roce 1932 se soubor
pokusil poprvé hrát pro děti. 14. února 1932 se hrála hra J.
Bartoše Kašpárek se učí míti strach. Jelikož hra měla u dětí
úspěch, hrála se v březnu 27. a 28. další hra, a to Kašpárek
a loupežník. Opět s úspěchem. /Uvedený citát je použit z
9. Kroniky ochotnického spolku A. Cikharta./
Rok 1933 byl pro spolek rokem jubilejním. V tomto roce
se vzpomínalo toho, že od "statutárního" ustanovení spolku
již uplynulo 80 let. Konaly se přípravy pro důstojné oslavy
této události. Výsledkem společných porad bylo rozhodnutí
uspořádat v měsíci dubnu operní představení. Ve dnech 20. až
23. dubna 1933 byla hrána opera V. Blodka V Studni, za řízení
sbormistra "Jasoně" B. Pojezdného a za řežie A. Cikharta.
Všechna představení byla vyprodána. U příležitosti této
oslavy blahopřáli ochotnickému divadlu mimo jiné:
- ředitel Státního reálného gymnázia Karla Havlíčka
Borovského pan Mazánek
- Tělocvičná jednota Sokol
- Národní vzdělávací beseda dělnická Čech - p. Chroustovský
- Athleticko-fotballový klub
- Okresní osvětový sbor - p. Bína
- Ženský odbor Národní jednoty pošumavské
- Spolek divadelních ochotníků v Humpolci.
Tyto uvedené spolky zaslaly na adresu ochotnického divadla
10.blahopřejné dopisy,které jsou uloženy v Okresním archivu v
Pohledě. Po těchto oslavách nastala krátká divadelní
přestávka. Přesto v jednatelské zprávě z valné hromady ze dne
25.ledna 1934,11, je zmínka o tom, že oslavy nebyly provedeny
tak, jak si to toto výročí zasluhovalo. Další kritiky pana
Valenty se týkaly malé činnosti spolku a přál si, aby se kruh
činných členů rozšířil o dorost, aby byla náhrada za
odcházející členy. Pan Hartmann vysvětluje, proč se vzdal
činnosti, ač by rád pracoval. Zdálo se mu, že byl přezírán a
že bylo přihlíženo jen k lidem s tituly. Nelíbí se mu
společenský život a nevidí přátelskou družnost mezi členy
spolku. Pracuje nyní v dramatickém kroužku, kde jsou poměry
zcela jiné. V roce 1934, v důsledku nutných oprav divadla,
dochází na čas k přerušení činnosti./Podklady pro tuto pasáž
jsem čerpal ze zápisu z valné hromady spolku z ledna 1934./
V roce 1935 se činnost spolku opět zlepšila a ožila.
Spolek se zúčastnil oslav 200 let trvání gymnázia v Brodě
jednak divadelními představeními, jednak výstavou. Stará
divadelní opona a část plakátů byly věnovány muzeu. V září
1935 píše 12.Havlíčkův kraj toto: "Poslední dva roky zastihly
ochotnický spolek v prachšpatné situaci /nekázeň herců, žádný
dorost atp./. Nejen, že se málo hrálo /téměř nic/, ale i když
se nějaké to představení dalo dohromady, nebylo na výši. Chci
však konstatovat, že posledních několik představení hovoří o
tom, že spolek vybředá ze své ospalosti a že má dost
schopných členů, kteří dovedou vytvořit dílo, jaké je hodno
skvělé tradici spolku." Na rozdíl od oslav vzniku spolku se
soubor začína opět aktivizovat a sjednocovat.
Činnost v roce 1936 byla poznamenána částečným únikem z
dosavadní dramaturgie, ale přesto byly sehrány v tomto roce
dvě operety: Na tý louce zelený a Zpekla štěstí. Ohlas na obě
představení byl značně rozdílný.
Na mimořádné valné hromadě ze dne 25. března 1937 byli
dva členové spolku jemenováni čestnými členy. Byl to Otakar
Švejda, který se dožil 80 let a byl dlouholetým činným členem
spolku, a Antonín Bartůšek, který byl 16 let ve spolku
předsedou. Oběma členům byly předány diplomy. Na této schůzi
se omlouvá ředitel Veverka, že provedení operety Polská krev
se o nějaký čas zdrží vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Dne
25. dubna 1937 zemřel ve věku 48 let. Působil ve spolku od
roku 1921 a režíroval celkem 47 her. Dne 6. června 1937
zemřel režisér Václav Valenta ve věku 34 let. /Zde čerpám ze
zápisu z 13.valné hromady spolku z března 1937./
Dne 16. března 1938 zemřel Otakar Švejda, čestný člen
ochotnického spolku, knihkupec, ve věku 81 let. Činnost v
roce 1938 trvala pouze do května. V srpnové mobilizaci bylo
divadlo zabráno vojskem a přes veškeré intervence jak u
starosty města, tak u velitele posádky nebylo možno divadlo
získat zpět a zahájit činnost. Tyto údaje jsem čerpal z
14. Kroniky ochotnického spolku A. Cikharta.
I v této druhé kapitole bych se rád zmínil o vývoji
divadelní budovy. V roce 1922 je do stávajícího divadla
nainstalováno elektrické osvětlení. V roce 1924 byl spolkem
založen Fond na stavbu divadla, do kterého se dávaly čisté
zisky ze všech divadelních představení. K dalším úpravám
divadelní budovy bylo přikročeno v roce 1926. Celkový náklad
včetně vnitřních úprav a doplnění inventáře činil 60 000 Kč a
ochotníci do něho přispěli částkou 15 000 Kč. V říjnu 1931 se
v novinách 15. Hlasy z Posázaví ze dne 16. 10. 1931 objevuje
polemika: "Dvě nebo jedna budova?",ve které se jedná o stavbu
nové sokolovny a divadla: "... kterážto stavba byla pro
nedostatečný kapitálový fond, který vzhledem ke stavebním
nákladům nepatrně roste, jakož i těžké době nejméně na
10 let naprosto znemožněna. Musíme říci, že pro
jedenáctitisícové město Havlíčkovo máme nemožnou divadelní
scénu i sokolovnu." V příštím čísle Hlasů z Posázaví ze dne
23. října 1931 vyšel další článek, ze kterého vyjímám:
"Divadlo u nás nebude stavět spolek, nýbrž obec. Spolek
divadelních ochotníků věnuje svůj fond na zařízení vzorného a
moderního jeviště. Oba fondy, městský a spolkový, které činí
dnes dohromady 600 000 Kč /mimo dva domy na Smetanově
náměstí/, i v nepříznivé době uspokojivě vzrůstají, takže
stavba divadla není odsunuta na dalekou dobu."Domnívám se, že
snaha všech divadelních ochotníků o vybudování nového divadla
byla veliká, a že si všichni zaslouží ocenění.
Místní noviny Naše hlasy 16.č.40 a č.48 ze dne 16. a 30
listopadu 1934 v článku "Rekonstrukce městského divadla v
Německém Brodě" píší: "Z bezpečnostních důvodů bylo město
nuceno provésti řadu úprav. Byla provedena ohnivzdorná úprava
stěny mezi jevištěm a hledištěn, postavena kabina pro
osvětlovače, na východní straně bylo postaveno skladiště pro
dekorace a na západní straně zřízeno visuté železné schodiště
jako nouzový východ z balkónu. Tyto a ještě další drobnější
úpravy si vyžádaly náklady zhruba 70 tis. Kč. Již tehdy
žehrala brodská veřejnost na to, že se investují peníze do
budovy, která naprosto nevyhovuje divadelním účelům, a
domáhala se rázného zákroku, který by dal Havlíčkovu městu
vyhovující divadelní stánek. Takovéto spory o výstavbu nového
divadla se vedou vlastně dodnes.
Při provádění těchto opravných prací v budově se znovu
objevil návrh na provedení velké rekonstrukce divadla, a to
tak, aby se naše divadlo stalo ozdobou a ne hanbou města.
Tento návrh ochotníci podporovali, vyskytli se však i lidé,
kteří nebyli proti, ale pro stavbu nového divadla neudělali
celkem nic. Byli to prof. F. Petr, právní rada Bartůšek,
statosta JUDr. Neuern, prof. F. Peřina. V této době předložil
ing. Šupich ml. městskému úřadu své náčrtky na rekonstrukci
divadla, na kterých se již dříve pracovalo. Městská rada
návrh odložila na pozdější dobu /a jak se ukázalo, navždy/.
Tento návrh navazoval na provedené opravy, takže by práce až
dosud provedené nepřišly nazmar. Měla se odstranit Seidlova
stodola, divadelní budova měla být prodloužena přístavbou
jižním směrem, čímž mělo být umožněno zřízení foyeru a nových
pohodlných šaten, hlubšího balkónu, a tím i více míst pro
diváky. Dvě symetrická kamenná schodiště a v obou patrech
vyhovující sociální zařízení. Byt pro domovníka, prostor pro
orchestr, komora pro filmového operatéra, 392 sedadel a 275
míst ke stání /celkem pro 667 osob, doposud bylo pro 400
osob/. Náklad byl odhadnut na 450 tis. Kč a nebyl tak značný,
aby nemohl být uhrazen, a byl rentabilní potud, že takto
upravená budova by získala na vzhledu a byla by jistě
vyhověla svému účelu na dalších 100 let. Takto přestavěnou
starou solnici by byl nikdo nepoznal. A co více, divadlo by
zůstalo na svém místě, ve středu města. A toto výhodné místo
bylo ztraceno, poněvadž nové divadlo, i kdyby třeba v
dohledné době k jeho stavbě došlo, by se vzhledem k
předpisům platným pro stavbu divadla na tomto místě stavět
nesmělo. / Problém je dobře zachycen v Kronice ochotnického
spolku, 17./ Již výše uvedené noviny,18. Naše hlasy, píší:"Jest nutno
ovšem řešiti zásadní otázku: zda má býti prostředků
divadelního fondu použito k této definitivní rekonstrukci, či
má zůstati všechno při starém, zatímco občané brodští se
budou těšit nadějí na vybudování nového divadla v daleké
budoucnosti. Město samo stojí před těžkými a nákladnými
úkoly, stavba škol, soudní budovy, kanalizace, mostu, atp., a
bude-li proto možno ulehčiti městu alespoň navrženou
rekonstrukcí divadla provedenou z prostředků jsoucích po ruce
- a bude-li možno v dnešní kritické době provésti za půl
milionu práce v našem městě, pak jistě nebude rozhodnutí
příliš obtížné, protože novostavby divadla se patrně málokdo
z našich současníků dožije." Jaká to pravda! Dožijeme se toho
my?/ Jak pravdivá úvaha z výše citovaných novin./
Na řádné valné hromadě, konané dne 27. ledna 1937, byla
opět vyvolána diskuse o stavbě nového divadla. Dr. Vašák
zdůrazňuje, že je v zájmu zdraví herců, aby se zákulisí a
scéna upravily tak, aby vyhovovaly po stránce zdravotní. Dr.
Neuern sděluje, že městský fond na stavbu divadla činí
431 383,80 Kč a dva domy, a kdyby nepřišla krize,mohlo se již
stavět. Prof. Peřina navrhuje požádat městskou radu, aby byla
opět utvořena divadelní komise, která by zahájila jednání,
směřující k brzkému uskutečnění rekonstrukce nebo stavby
nového divadla. /Jaká byla a je účinnost komisí dříve a dnes?
Asi stejná. To vidíme i v 19. zápise valné hromady spolku./
Na valné hromadě 31. ledna 1938 bylo konstatováno, že do
městské divadelní komise, která měla být opět zřízena a měla
uvést do chodu stavbu nebo rekonstrukci divadla, byli vysláni
A. Cikhart a prof. Peřina. Za celý rok se komise nesešla,
protože nebyla svolána. Podle pokladní zprávy činí divadelní
fond 203 295,- Kč a městský divadelní fond asi 400 000,- Kč
a s tím už lze něco počít. /Snaha ochotníků o nápravu věcí
byla veliká, ale na všechno musí být dvě strany, 20./
Nyní bych se opět jako v minulé kapitole zastavil u
finančních záležitostí činnosti spolku. V roce 1920 činil
příjem 8 067,82 Kč a vydání bylo ve výši 3 913,70 Kč. V roce
1925 dosáhly příjmy 43 059,91 Kč a výdaje činily 16 784,51
Kč i v roce 1930 byl značně vyšší příjem jak vydání. Příjem
činil 35 878,40 Kč a vydání 12 590,30 Kč. V roce 1933 činil
příjem 21 433,-- Kč a výdaje 18 582,05 Kč. Poslední dochovaný
finanční zápis v pokladních knihách a účtech z let 1870 -
1934 je z 19. ledna 1934. K tomuto datu má ochotnické divadlo
majetek v celkové výši 170 210,45 Kč. V zápisové knize ze
schůzí ochotnického spolku jsem našel další záznam o příjmech
a vydáních spolku z roku 1935. V tomto roce činily příjmy 22
950,60 Kč a vydání 23 697,60 Kč a čisté jmění spolku bylo ve
výši 180 456,85 Kč./Čerpáno z protokolů o schůzích, 21./