HRUŠKA, Jaromír a ANDERLE, Jiří: Přehlídka venkovských divadel Trhové Sviny 2010. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 40 - 41.
Přehlídka venkovských divadel Trhové Sviny 2010
Jaromír Hruška a Jiří Anderle
Ve dnech 23.–25. dubna 2010 se v Kulturním domě v Trhových Svinech uskutečnila Krajská postupová přehlídka divadelních souborů v kategorii venkovských divadel. Jako každoročně byly jejími pořadateli Městské kulturní středisko a město Trhové Sviny. Tato divadelní přehlídka byla realizována za finanční podpory Jihočeského kraje a ve spolupráci s NIPOS–ARTAMA Praha.
Prvním představením letošního ročníku byla inscenace Divadla Otty Schwarzmüllera z Trhových Svinů, Antonín Procházka: Celebrity s. r. o. Souboru zřejmě poetika autora vyhovuje. Herci si hraní užívají a v kontextu sousedského divadla jistě zakoušejí úspěch. Text používá svou vnitřní logiku a dramatickou výstavbu. Herci jdou repliku za replikou a sledují onu zábavnou funkci. Zajímavé herecké výkony retardují v temporytmu inscenace. Přes veškerý um a energii, který soubor vkládá do inscenace, jiskra nepřeskočila. Ale to se prostě stává.
Druhou hrou letošní přehlídky byla dopolední pohádka Jiřího Miškovského O zlém čaroději a hodných strašidlech v podání divadelního spolku Rolnička z Hořic na Šumavě. Vypráví o velké lásce mezi princeznou Zuzkou a prostým Ondrou. Alespoň tak se píše v anotaci. Od uvedení v Českém Krumlově doznalo představení výrazných změn, které byly jen ku prospěchu. A tak mohu s potěšením napsat: Vztahy mezi jednotlivými postavami se vyjasnily. Text s chabou dramatickou výstavbou nejvíce překáží inscenátorům v jasném a přesvědčivém vyznění inscenace. Ta se již fakticky stala živou a dějově bohatou, obsahově toho sice stále mnoho nepřináší, ale děj i jeho průběh je snesitelný. Boj Ondry se zlým čarodějem Pukavcem o princeznu Zuzku graduje a šťastný konec je uvěřitelnější, i když je stále spíše okolností danou textem než faktickou skutečností. Zlo představované Pukavcem nepůsobí prvoplánově, protože pracuje s motivací. Zručnost herců a režiséra doznává posunu a proměňuje pohádku divákům před očima. Vyzdvihnout musím opět výpravu, která je obdivuhodná a naturalistická, stylové kostýmy a zpěv princezny Zuzky. Těšíme se, až se tento soubor dramaturgicky trefí a nebude opět brzděn nekvalitní předlohou.
V sobotu se nám představil pravidelný účastník přehlídky Divadelní a osvětový spolek FIKAR z Nadějkova. Uvedl hru Ladislava Hánka Milenka pana Brumlíka. Předesílám, že Nadějkov mám rád a vždy se na ně těším. Líbí se mi jejich přístup k divadlu. Hledají, přemýšlejí a zpředmětňují divadelní texty se zvláštním pohledem a poetikou. Nadějkov se pustil do prvorepublikového textu!?! Proč ne! S jejich humorem bychom se mohli dočkat povedené taškařice! Taškařice se nekoná! Podivný text zaprášené situační komedie má jediný klíč. Jednoduchost, nadhled, grotesknost, přímočarost. Ta se ovšem objevila pouze u jedné s figur. Generál Fernando pana Veselého naplňuje všechny výše uvedené postupy. Je žárlivý, nese znaky vysoké stylizace a herec s dramatickou postavou pracuje promyšleně a cílevědomě. Kdyby byla takto postavena celá komedie, dočkali bychom se jistě skvělého divadelního zážitku. Nicméně už se těším za rok!
Posledním představením tohoto dne byla inscenace Ženského amatérského spolku ŽAS Homole: Marie aneb Fakt fiction. Velmi slibuje. Ať již je to hned úvodním upozorněním na prolínání faktů a fikce, podpořené „odplutím“ a přesunutím „pevných“ stěn scény. Rovněž tak neustálá výměna hereček v roli hlavní představitelky dává tušit, že zde půjde spíš o všeobecný úděl žen než o vlastní převyprávění životopisu Marie Curierové–Sklodowské. Především je to ale tím, že ze všeho dění čiší jednoznačné vědomí, že zde nic není náhodné, vše je vpravdě s ženskou pečlivostí dokonale vymyšleno, připraveno a propracováno. A divák je stále překvapován dalšími nápady a gagy i vlastním řešením jednotlivých situací. A i když všechno toto uznávám a velmi oceňuju, postupně zjišťuju, že mne děj s sebou tolik nestrhává, jak bych očekával a častokrát i chtěl. Vše se stává poněkud stereotypní a já si začínám pokládat otázku, čím to je? Je to tím, že inscenátoři částečně opustili linii „hořké“ komedie, kde bych se měl od začátku bavit mistrně vystavěnými a provedenými gagy a vtipy a postupně si uvědomovat, čemu že se to vlastně směju? Nebo je to spíš jen místy vtipně okořeněný „běžný“ život ženy a já bych si měl uvědomovat jeho stereotyp a možná i obtížnou změnu? Ale i zde bych však potřeboval něčím udržovat v napětí. Osobně si myslím, že v této dobře vystavěné hře se velmi projeví případné nepřesnosti vlastní herecké práce, ba dokonce mistrovství jednotlivých členek souboru. Každopádně pro jistou rozpačitost a lehčí rozvolněnost v herectví zde prostor příliš nebude. A zdá se, že i dámy z ŽASu jsou si toho vědomy.
Třetí den přehlídky otevřel Divadelní ochotnický soubor SUchdolské divadlo ze Suchdola nad Lužnicí svým představením Stanislava Tomka, Jak to bylo s Růženkou. Tato lechtivá pohádka, která v záměru pracuje s prvky tzv. převlekové komedie, vycházela z možností, a to jak dramatických, tak i invenčních. Převlek komorníka za princeznu by mohl za jistých okolností posouvat dějem a tvořit zajímavé komické situace. Dokonce by se to dalo u převlekové komedie předpokládat. Tento záměr byl po radikální úpravě naplněn jak režijně tak i herecky. Na rozdíl od představení, které jsem viděl v Českém Krumlově, bylo více naplněno řešení jednotlivých situací skrze konkrétní jednání. Alternace prospěla a Suchdolští předvádějí opět dryjáčnickou frašku na motivy známé pohádky. Herci hrají s chutí a nekompromisním stylem drtí autorovy situace právě oním polopatismem, se kterým je on napsal. V kontrastu k tomu, ale z logiky věci, zde báječným způsobem funguje hudební plán. Ten jasně určuje nadhled a nadsázku, s jakou musíte tuto inscenaci sledovat. Ono hudební provedení, prostřednictvím živého orchestru, je navýsost profesionální. Jeviště se baví a hlediště též. To bývá ojedinělé. Představení je pro nás vítaným relaxem i zamyšlením nad tím, jak nakládat s nekvalitní předlohou. Odpověď je jasná. Buď ji neinscenovat, anebo s ní zacházet, jak si zaslouží. Nejsme tu svědky variace na Šípkovou Růženku, ale parodií na text autora. Herecky slušně vybavený soubor zvolil svůj vlastní pohled na tento nepříliš povedený hudebně-dramatický útvar a udělali, a to musím zopakovat, dobře.
Posledním soutěžním představením byla inscenace Divadelní společnosti Podkova, jihočeského folklorního souboru Kovářovan z Kovářova. Vychází z autorského díla manželů Škochových. Všeobecně je třeba říct, že texty této autorské dvojice stojí za pozornost, neboť se svou hodnotou dost vymykají nevalné produkci předloh divadla pro děti z minulosti, ale i současnosti. Ovšem shodou okolností právě vlastní text hry Pohádky od lesa byl největším kamenem úrazu celé inscenace. Sám o sobě bohužel nenabízí skoro žádné dramatické situace a spíše obsahuje několikanásobně se opakující vysvětlování a opisování děje. Skutečnost, že se jeden z autorů předlohy ujal i režie, přispěla spíš k ještě většímu prosazení odříkávaní textu. Herci, jejichž existence na jevišti byla neobyčejně příjemná a v mnohých ohledech velmi jistá, tak ani nebyli vedeni k vlastnímu jevištnímu jednání, neměli se o co opřít a zůstali v nepříliš zajímavé vyprávěcí rovině. Hlavní postavě – čertovi Tafrielovi, který má přinést do pekla špatnou duši, nejsou v jeho úsilí kladeny žádné překážky, které by musel překonávat. A to se nejedná jen o překážky ve smyslu vlastního zmocnění se lakomé baronky, ale i například takové, které by třeba jen spočívaly ve vlastním rozlišení, kdo do pekla patří a kdo ne. A podobné je to i u dalších postav. Vše směřuje k jednomu jedinému, dopředu známému konci – potrestání baronky a následnému polidštění čerta. Divák tak bohužel ztrácí pozornost, která by vyplývala z potřeby sledovat, buď zda vůbec bude cíle dosaženo, nebo jakým způsobem je ho dosahováno. Každopádně trend kovářovské divadelní společnosti pracovat s vlastními autorskými hrami je velmi příkladný a i přes některé neúspěchy by mohl naznačovat správnou cestu k dobrému divadlu pro děti.
Odborná porota (Jiří Anderle – herec a režisér, Silvie Vojíková – divadelní kritička, Jaromír Hruška – divadelní režisér a dramaturg) nenominovala žádné představení. Doporučeny k postupu na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou byly inscenace souborů ŽAS Homole Marie aneb Fakt fiction a SuD Suchdol nad Lužnicí Jak to bylo s Růženkou. Inscenace byly doporučeny bez udání pořadí.
Poděkování patří realizátorům a partnerům této přehlídky: Františku Herbstovi – řediteli Městského kulturního střediska, NIPOS–ARTAMA Praha i všem ostatním, kteří se na jejím úspěšném průběhu podíleli jak organizačně tak i technicky.
Jaromír Hruška a Jiří Anderle
Ve dnech 23.–25. dubna 2010 se v Kulturním domě v Trhových Svinech uskutečnila Krajská postupová přehlídka divadelních souborů v kategorii venkovských divadel. Jako každoročně byly jejími pořadateli Městské kulturní středisko a město Trhové Sviny. Tato divadelní přehlídka byla realizována za finanční podpory Jihočeského kraje a ve spolupráci s NIPOS–ARTAMA Praha.
Prvním představením letošního ročníku byla inscenace Divadla Otty Schwarzmüllera z Trhových Svinů, Antonín Procházka: Celebrity s. r. o. Souboru zřejmě poetika autora vyhovuje. Herci si hraní užívají a v kontextu sousedského divadla jistě zakoušejí úspěch. Text používá svou vnitřní logiku a dramatickou výstavbu. Herci jdou repliku za replikou a sledují onu zábavnou funkci. Zajímavé herecké výkony retardují v temporytmu inscenace. Přes veškerý um a energii, který soubor vkládá do inscenace, jiskra nepřeskočila. Ale to se prostě stává.
Druhou hrou letošní přehlídky byla dopolední pohádka Jiřího Miškovského O zlém čaroději a hodných strašidlech v podání divadelního spolku Rolnička z Hořic na Šumavě. Vypráví o velké lásce mezi princeznou Zuzkou a prostým Ondrou. Alespoň tak se píše v anotaci. Od uvedení v Českém Krumlově doznalo představení výrazných změn, které byly jen ku prospěchu. A tak mohu s potěšením napsat: Vztahy mezi jednotlivými postavami se vyjasnily. Text s chabou dramatickou výstavbou nejvíce překáží inscenátorům v jasném a přesvědčivém vyznění inscenace. Ta se již fakticky stala živou a dějově bohatou, obsahově toho sice stále mnoho nepřináší, ale děj i jeho průběh je snesitelný. Boj Ondry se zlým čarodějem Pukavcem o princeznu Zuzku graduje a šťastný konec je uvěřitelnější, i když je stále spíše okolností danou textem než faktickou skutečností. Zlo představované Pukavcem nepůsobí prvoplánově, protože pracuje s motivací. Zručnost herců a režiséra doznává posunu a proměňuje pohádku divákům před očima. Vyzdvihnout musím opět výpravu, která je obdivuhodná a naturalistická, stylové kostýmy a zpěv princezny Zuzky. Těšíme se, až se tento soubor dramaturgicky trefí a nebude opět brzděn nekvalitní předlohou.
V sobotu se nám představil pravidelný účastník přehlídky Divadelní a osvětový spolek FIKAR z Nadějkova. Uvedl hru Ladislava Hánka Milenka pana Brumlíka. Předesílám, že Nadějkov mám rád a vždy se na ně těším. Líbí se mi jejich přístup k divadlu. Hledají, přemýšlejí a zpředmětňují divadelní texty se zvláštním pohledem a poetikou. Nadějkov se pustil do prvorepublikového textu!?! Proč ne! S jejich humorem bychom se mohli dočkat povedené taškařice! Taškařice se nekoná! Podivný text zaprášené situační komedie má jediný klíč. Jednoduchost, nadhled, grotesknost, přímočarost. Ta se ovšem objevila pouze u jedné s figur. Generál Fernando pana Veselého naplňuje všechny výše uvedené postupy. Je žárlivý, nese znaky vysoké stylizace a herec s dramatickou postavou pracuje promyšleně a cílevědomě. Kdyby byla takto postavena celá komedie, dočkali bychom se jistě skvělého divadelního zážitku. Nicméně už se těším za rok!
Posledním představením tohoto dne byla inscenace Ženského amatérského spolku ŽAS Homole: Marie aneb Fakt fiction. Velmi slibuje. Ať již je to hned úvodním upozorněním na prolínání faktů a fikce, podpořené „odplutím“ a přesunutím „pevných“ stěn scény. Rovněž tak neustálá výměna hereček v roli hlavní představitelky dává tušit, že zde půjde spíš o všeobecný úděl žen než o vlastní převyprávění životopisu Marie Curierové–Sklodowské. Především je to ale tím, že ze všeho dění čiší jednoznačné vědomí, že zde nic není náhodné, vše je vpravdě s ženskou pečlivostí dokonale vymyšleno, připraveno a propracováno. A divák je stále překvapován dalšími nápady a gagy i vlastním řešením jednotlivých situací. A i když všechno toto uznávám a velmi oceňuju, postupně zjišťuju, že mne děj s sebou tolik nestrhává, jak bych očekával a častokrát i chtěl. Vše se stává poněkud stereotypní a já si začínám pokládat otázku, čím to je? Je to tím, že inscenátoři částečně opustili linii „hořké“ komedie, kde bych se měl od začátku bavit mistrně vystavěnými a provedenými gagy a vtipy a postupně si uvědomovat, čemu že se to vlastně směju? Nebo je to spíš jen místy vtipně okořeněný „běžný“ život ženy a já bych si měl uvědomovat jeho stereotyp a možná i obtížnou změnu? Ale i zde bych však potřeboval něčím udržovat v napětí. Osobně si myslím, že v této dobře vystavěné hře se velmi projeví případné nepřesnosti vlastní herecké práce, ba dokonce mistrovství jednotlivých členek souboru. Každopádně pro jistou rozpačitost a lehčí rozvolněnost v herectví zde prostor příliš nebude. A zdá se, že i dámy z ŽASu jsou si toho vědomy.
Třetí den přehlídky otevřel Divadelní ochotnický soubor SUchdolské divadlo ze Suchdola nad Lužnicí svým představením Stanislava Tomka, Jak to bylo s Růženkou. Tato lechtivá pohádka, která v záměru pracuje s prvky tzv. převlekové komedie, vycházela z možností, a to jak dramatických, tak i invenčních. Převlek komorníka za princeznu by mohl za jistých okolností posouvat dějem a tvořit zajímavé komické situace. Dokonce by se to dalo u převlekové komedie předpokládat. Tento záměr byl po radikální úpravě naplněn jak režijně tak i herecky. Na rozdíl od představení, které jsem viděl v Českém Krumlově, bylo více naplněno řešení jednotlivých situací skrze konkrétní jednání. Alternace prospěla a Suchdolští předvádějí opět dryjáčnickou frašku na motivy známé pohádky. Herci hrají s chutí a nekompromisním stylem drtí autorovy situace právě oním polopatismem, se kterým je on napsal. V kontrastu k tomu, ale z logiky věci, zde báječným způsobem funguje hudební plán. Ten jasně určuje nadhled a nadsázku, s jakou musíte tuto inscenaci sledovat. Ono hudební provedení, prostřednictvím živého orchestru, je navýsost profesionální. Jeviště se baví a hlediště též. To bývá ojedinělé. Představení je pro nás vítaným relaxem i zamyšlením nad tím, jak nakládat s nekvalitní předlohou. Odpověď je jasná. Buď ji neinscenovat, anebo s ní zacházet, jak si zaslouží. Nejsme tu svědky variace na Šípkovou Růženku, ale parodií na text autora. Herecky slušně vybavený soubor zvolil svůj vlastní pohled na tento nepříliš povedený hudebně-dramatický útvar a udělali, a to musím zopakovat, dobře.
Posledním soutěžním představením byla inscenace Divadelní společnosti Podkova, jihočeského folklorního souboru Kovářovan z Kovářova. Vychází z autorského díla manželů Škochových. Všeobecně je třeba říct, že texty této autorské dvojice stojí za pozornost, neboť se svou hodnotou dost vymykají nevalné produkci předloh divadla pro děti z minulosti, ale i současnosti. Ovšem shodou okolností právě vlastní text hry Pohádky od lesa byl největším kamenem úrazu celé inscenace. Sám o sobě bohužel nenabízí skoro žádné dramatické situace a spíše obsahuje několikanásobně se opakující vysvětlování a opisování děje. Skutečnost, že se jeden z autorů předlohy ujal i režie, přispěla spíš k ještě většímu prosazení odříkávaní textu. Herci, jejichž existence na jevišti byla neobyčejně příjemná a v mnohých ohledech velmi jistá, tak ani nebyli vedeni k vlastnímu jevištnímu jednání, neměli se o co opřít a zůstali v nepříliš zajímavé vyprávěcí rovině. Hlavní postavě – čertovi Tafrielovi, který má přinést do pekla špatnou duši, nejsou v jeho úsilí kladeny žádné překážky, které by musel překonávat. A to se nejedná jen o překážky ve smyslu vlastního zmocnění se lakomé baronky, ale i například takové, které by třeba jen spočívaly ve vlastním rozlišení, kdo do pekla patří a kdo ne. A podobné je to i u dalších postav. Vše směřuje k jednomu jedinému, dopředu známému konci – potrestání baronky a následnému polidštění čerta. Divák tak bohužel ztrácí pozornost, která by vyplývala z potřeby sledovat, buď zda vůbec bude cíle dosaženo, nebo jakým způsobem je ho dosahováno. Každopádně trend kovářovské divadelní společnosti pracovat s vlastními autorskými hrami je velmi příkladný a i přes některé neúspěchy by mohl naznačovat správnou cestu k dobrému divadlu pro děti.
Odborná porota (Jiří Anderle – herec a režisér, Silvie Vojíková – divadelní kritička, Jaromír Hruška – divadelní režisér a dramaturg) nenominovala žádné představení. Doporučeny k postupu na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou byly inscenace souborů ŽAS Homole Marie aneb Fakt fiction a SuD Suchdol nad Lužnicí Jak to bylo s Růženkou. Inscenace byly doporučeny bez udání pořadí.
Poděkování patří realizátorům a partnerům této přehlídky: Františku Herbstovi – řediteli Městského kulturního střediska, NIPOS–ARTAMA Praha i všem ostatním, kteří se na jejím úspěšném průběhu podíleli jak organizačně tak i technicky.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.