LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Sněhová a divadelní nadílka ve Vysokém. Amatérská scéna 2009, č. 6, s. 22 - 28.

Sněhová a divadelní nadílka ve Vysokém

Lenka Lázňovská

Sníh v první říjnové dekádě, tradičním termínu Krakonošova divadelního podzimu, patrně zaskočil každého. Účastníky přehlídky na letních gumách, drobotinu Slávky Hubačíkové při každodenním vítání souborů, vedení Kramářovy vily, kde došlo uhlí. I když prezidentka přehlídky Svatka Hejralová uklidňovala, že stoupne konzumace v divadle, takže budou vyšší příjmy. Větru ani sněhu však neporučíme, byť ještě před rokem 1989 to vypadalo, že tomu snad někteří opravdu věří.
Jubilejní, čtyřicátá Národní přehlídka venkovských divadelních souborů pod záštitou předsedy senátu Parlamentu ČR pana Přemysla Sobotky se mohla spolehnout na své tradiční jistoty. Na její plný sál zejména při večerním představení, na rituály vítání a loučení včetně tradičního trojitého obkroužení kostela, na schopný přípravný výbor, který sice počasí zaskočilo, ale jinak si poradil se vším. Tradiční tematický seminář na půdičce vedený Rudolfem Felzmannem, který se zabývá zhlédnutými představeními spíše prakticky, tj. analýza slouží k odkrytí základních inscenačních principů a posouzení jejich efektivity (15–
20 účastníků), byl doplněn dalšími vzdělávacími příležitostmi. Byl to KDP mládeži, seminář abecedy divadla, v němž deset studentů Gymnázia ze Semil pod vedením režiséra Milana Schejbala nahlíželo do základů divadla a Klub režisérů SČDO, v němž se dvaadvacet účastníků společně s režisérem Jiřím Hrašem zabývalo principy a prostředky comedie dell´arte. Současně společně s kolegy z městečka Trnávka nastudovali a předvedli Klicperovu komedii Potopa světa. Především k dalšímu vzdělávání sloužil rovněž každodenní rozborový seminář s porotou v čele s režisérem Františkem Laurinem. Dalšími členy poroty byl divadelní kritik Ladislav Vrchovský, režisér František Hromada, scénograf Petr Kolínský a moje maličkost. Přehlídku tradičně uspořádaly Svaz českých divadelních ochotníků jako vyhlašovatel, MěÚ Vysoké n. J. jako spoluvyhlašovatel, OS Větrov jako hlavní pořadatel. Finančně přispěli MK, Liberecký kraj, město a mnozí sponzoři.
KDP je však především vyvrcholením uplynulé sezóny venkovských divadelních souborů. Předchází mu maraton licencovaných postupových přehlídek. Zahájily jej v dubnu 2009 Klicperovy divadelní dny v Sadské, odkud si nominaci odvezl soubor TMA z Terezína za inscenaci komedie M. Cooneye Nájemníci pana Swana aneb Habaďůra. Z Trhových Svin porota nedoporučila nic. Z pěti inscenací uvedených ve Sněhovém Brněnci postoupilo Chvaletické divadlo Jen tak s erotickou komedií O. Šubrtové a M. Glasera Muž sedmi sester. Ze Štítiny byla doporučena inscenace DS Kotouč Štramberk hry V. Kanaan Drahoušek Anna, kterou však programová rada KDP nevybrala. Z Hanáckého divadelního máje bylo nominováno Ořechovské divadlo s Peškovou hudební komedií Babička v trenkách. Z Jarní divadelní sešlosti v Boleradicích postoupil Cikánský baron boleradického divadelního spolku. Z Josefodolského divadelního jara se do programu KDP dostal doporučený Limonádový Joe DS Krakonoš a nominované Rádobydivadlo Klapý s Hrubínovou Romancí pro křídlovku. Nominaci z Miletína získal Doveda Sloupnice s muzikálem Alelujá, dobří lidé. Tradičně poslední postupovkou bylo Žlutické divadelní léto, odkud byl nominován DS MKZ Horšovský Týn s fraškou G. Feydeaua a M. Desvalliérse Manželství na druhou aneb Barillonova svatba. Dohromady bylo tedy uvedeno osm soutěžních inscenací a dvě hostující. Skálova dramatizace Werichovy pohádky Lakomá Barka v podání Vlasteneckého divadelního spolku Vlastík z Vrchlabí a závěrečná Balada z hadrů W V v úpravě Jiřího Hlávky a ad hoc sestaveného souboru PŘI NE S LIH (Příležitostné nezávislé sdružení liboherců), v němž najdeme ochotníky z Boleradic, Dymokur, Libice n. C., Plumlova, Brna a Hustopečí. KDP obohatily rovněž už tradiční defilé Pohárku SČDO a nedělní beseda s umělcem (tentokrát to byl Martin Písařík).
Z hlediska žánrů převažovaly hudební komedie různého typu od muzikálu (Limonádový Joe a Alelujá), vaudevillu (Babička), operety v originální úpravě Straussovy hudby pro cimbálovou kapelu (Cikánský baron), až po zápletkovou komedii (Nájemníci), frašku (Manželství), erotickou černou komedii Muž tří sester. Vymyká se lyrická Romance pro křídlovku. I když na první pohled žánrové rozpětí nenapovídá nějakému velkému odchýlení od lehčích žánrů běžně uváděných venkovskými soubory (ostatně často slyšíme větu: „naše publikum nic jiného od nás nechce“), domnívám se, že by bylo trochu nespravedlivé neuvést např. fakt, že muzikál Alelujá, dobří lidé byl patrně českou premiérou na amatérském jevišti, rovněž komedie Muž tří sester a fraška Manželství nad druhou. Pokud se mýlím (vím pouze o inscenacích těchto her na profesionálních scénách, případně (Muž tří sester) inscenování jako školní práce na pražské konzervatoři a na DAMU), nejde rozhodně o hry běžně uváděné.
Nelze opomenout, že všechny čtyři hudební komedie pracují s živou muzikou na jevišti a že u Limonádového Joea a Cikánského barona jde o velká plátna, kdy na jevišti jsou aranžovány desítky účinkujících. Dát to dohromady, naučit se např. divadelnímu, tj. kaskadérskému zápasení (Joe), pracovat s neherci často poprvé stojícími na jevišti (Cikánský baron), naučit se sladit sbor se sólisty a vůbec nastudovat často poměrně těžké hudební party. Své o tom vědí např. Dovedové se Sloupnice, kteří se s muzikálem Alelujá, dobří lidé, jehož hudební nahrávku neměli, prali velmi dlouho. Ostatně právě tento muzikál, podobně jako komedie Muž tří sester, přináší vedle zábavy závažné společenské téma, tj. zamyšlení nad tím, co má v životě skutečnou cenu. To je samozřejmě svým způsobem spojuje s dramatikou úplně jiného typu. Mám na mysli Romanci pro křídlovku jako poetické bilancování života. Pro mě v tomto smyslu letošní Krakonošův divadelní podzim rozhodně nebyl tuctovou přehlídkou. Byť jednotlivým inscenacím lze leccos vytknout a ne všechny naplnily beze zbytku tvůrčí záměry inscenátorů. Takže se vraťme k jednotlivým soutěžním inscenacím tak, jak byly uvedeny.
Přehlídku nemohl otevřít nikdo jiný než domácí Krakonoš a jejich a Brdečkův Limonádový Joe. Pak už se museli věnovat pořadatelským povinnostem. Obdivuhodné velké plátno s filmovou dotáčkou. Ta na začátku filmovými obrazy z Vysokého slibovala muzikál z Vysokého. Škoda, že toto očekávání nebylo naplněno. Filmová invence došla a změnila se na pouhou ilustraci. Na druhé straně by bylo nespravedlivé nedodat, že se Vysočtí vyhnuli nebezpečí, že jejich inscenace bude „pouhou“ citací filmu. Skvělá živá muzika, zejména sólový part Josefa Hejrala byl lahůdkou. Zajímavé aranžmá, v němž jako jeviště slouží celé divadlo, takže diváci jsou spolutvůrci. Přitom scénografie je minimalistická. Hlavním objektem je trochu jevištně nevýhodný diagonální pult. Uvádět tuto hru (kromě samozřejmého sladění principů divadla, které mluví, tančí a zpívá) znamená najít představitele hlavních rolí, kteří typově vyhovují a režijně zvládnout záměrnou protikladnost hlavních postav. Míra nadsázky vyžaduje zvýraznění některých prvků postav, které mají často jednu hlavní strunu a pouští se do střetu s ostatními. Tady režisérka Marie Trunečková zůstala někde na půli cesty, i když typově se nemýlila. Dobrý je zejména představitel Limonádového Joea Adam Bartoň, současně také autor hudební úpravy a nastudování. Drží svou nadsázku s lehkostí, v níž, jak si ostatně Brdečka přál, „nejde o život“. Nejsilnější složkou inscenace jsou komparsové scény.
Johan Strauss, Milan Klapetek: Cikánský baron, divadelní spolek bří Mrštíků Boleradice. Autorská úprava, v níž z původní operety zůstala základní dějová kostra, árie byly redukovány a jsou rozrušovány sborovými scénami. Samostatný rámec tvoří ironická glosátorská rovina klesající občas až ke komunálnímu humoru. Originálním počinem je přepis a instrumentace symfonické hudby pro cimbálovou kapelu se strunnými nástroji (troje housle, viola, kontrabas, cimbál, kytara) a klarinetem. Autorem této úpravy je Martin Horák. Jde o pokus opustit žánr operety a vytvořit něco jiného, patrně komedii se zpěvy. Vznikl příběh restituenta v současně historické ambaláži. Tento protimluv je pojmenováním faktu, že klasickou operetu Boleradičtí dělat nechtěli, ale zůstalo něco mezi. Hostujícího režiséra Juru Merlíčka zradila nejednotnost hereckých prostředků. Najdeme zde pouhou nehereckou existenci na jevišti i dramatické postavy, takže herecká paleta sahá od civilního hraní až po pathos. Textová rovina nekoresponduje s výstavbou dramatických situací. Není patrné, zda jde o dramatické jednání nebo o pouhou deklamaci. Zůstalo u torza, u něhož nevíme, zda je zcizením původní předlohy do karikatury či pouhým torzem jako východiskem ke komediální zábavě.
Pietro Garinei a Sandro Giovannini, hudba Renato Rascel a Domenico Modugno: Alelujá, dobří lidé, Doveda Sloupnice. Doveda (Dobrovolný vesnický divadelní ansámbl) pod vedením Markéty Stuchlíkové zraje jako dobré víno. Zdobí je zajímavá dramaturgie, odvaha experimentovat a pouštět se do nelehkých projektů. Tuto inscenaci charakterizuje jasně definované aktuální a přitom nadčasové téma (snadnost manipulace s člověkem, který tak ztrácí vlastní identitu, a to vše bez moralizování a se zdravou mírou skepse) a ve všech složkách naplněný žánr muzikálu. Režisérka a zároveň autorka scény, kterou plně podřídila režijnímu záměru (minimalistická scéna, čistá z hlediska použitého materiálu – dřevo i scénických objektů), takže se podařilo vytvořit jevištní metaforu, má schopnost obrazného vyjádření ve formě poučené práce se znakem (např. scéna s pannou ďábelnou v kleci ve scéně vyhánění zlého ducha), využití světla jako stavebního atmosférotvorného prvku. Dramatické situace jsou dělány všemi prostředky, které má soubor k dispozici a s plným pochopením žánru. Určitě je třeba zmínit výborné zvládnutí přechodů z mluveného projevu do zpívaného, přičemž lze mluvit o hereckém zpívání. Herci hrají, zpívají, pohybují s maximálním nasazením, aniž by se dostávali do křeče, jsou pravdiví a věrohodní. Představení, které jsme viděli, ve druhé polovině vykazovalo určitou inscenační únavu, jako by se najednou nedostávalo režijní invence nebo hereckých sil. Inscenace si podle mého názoru právem odvezla cenu a byla jako jediná doporučena na příští Jiráskův Hronov.
Vlastimil Peška: Babička v trenkách aneb Aprílová komedie, Ořechovské divadlo. Soubor hrál na přehlídce podevatenácté a předvedl všechny své přednosti tentokrát v žánru vaudevillu, ve hře napsané režisérem Vl. Peškou na tělo svým hráčům, zejména Jaroslavu Lorencovi v hlavní roli. Těmi přednostmi jsou herecká souhra, výborná hudební složka s živou muzikou a nasazení, jehož energie by mohla pohánět elektrárnu. Souboru, který umí šlapat jako dobře namazaný stroj, však překvapivě chybělo řemeslo. Nehrají postavy, nýbrž figurky, chybí vnitřní herecká motivace. Nepomáhá jim textová předloha s dlouhou expozicí, po níž přijde jedna dramatická situace: babička v trenkách a pak se hraje epické divadlo s ukázkami děje. Základem této komedie je fraška, a fakt, že chybějí situace je v rozporu se zvoleným žánrem. Hraje se sice rychle, až překotně, ale chybějí kontrast a větší plasticita. K žánru patří i záměrný kontakt s publikem, který je určitě nedostatečný. Osobně znám soubor dlouho a vážím si Peškovy až „buldočí“ snahy dělat moderní lidové divadlo. Mnohé opusy Ořechovských jsou nezapomenutelné (za všechny Charleyova teta, Nitušky, Lucerna, Strakonický dudák). Je mi moc líto, ale Babička v trenkách k nim nepatří.
Jaroslav Havlíček, Olga Šubrtová, Martin Glaser: Muž sedmi sester, Chvaletické divadlo Jen tak. Černá erotická komedie na motivy stejnojmenné povídky J. Havlíčka, v dějinách literatury vždy označované za freudovsky skandální, má až groteskní rysy, s nimiž pojednává vysoce aktuální téma. „Normální život je tak trapnej“, říká jedna z postav hry. Musíme jej tedy něčím naplnit, a to něčím hodně adrenalinovým, žijeme přece ve společnosti, v níž je všechno dovoleno a neexistují žádné hodnoty. Je pravda, že text má mnohá slabá místa, s nimiž si ani režisér Ivan Loněk neporadil (mám na mysli např. nemotivované jednání party, v níž je každý za sebe a najednou pomáhají jednomu z nich a další). Inscenaci, v níž díky slušným hereckým výkonům většiny ze sester, a také Jana Bureše v roli Škvora, nejlépe vycházejí scény svádění, by patrně prospělo větší prokreslení situací (divák dostává málo informací), a také jasná tečka. Z několika konců byl pro mě nejsilnější ten, kdy se aktéři obracejí na publikum s otázkou: „A co s tím uděláte?“ Autory napsané zkratkovité až klipové situace musejí být udělány přesně, jinak to není pravdivé, tj. uvěřitelné.
František Hrubín: Romance pro křídlovku, Rádobydivadlo Klapý. Převzatá dramatizace autorů I. Krobota a J. Kovalčuka pracuje se dvěma rovinami – lyrickou, v níž zaznívají Hrubínovy verše bilancující život, který „je nad mé síly“, a epickou, v níž se odehrává příběh mladého Františka a jeho první opravdové lásky. Lyricko-epické divadlo má u nás díky E.F. Burianovi silnou tradici. Jeho inscenování předpokládá vytvoření bohaté struktury, která by dovolila převést slova ve vizuální obraz. Režisér Ladislav Valeš a scénografové Pavel Hurych a Jaromír Holfeuer zvolili simultánní scénu, jež dovoluje až filmové střihy souřadných dějů. Inscenace je nepopisná, pracuje se znaky a symboly a je velmi úsporná i v hereckých prostředcích. Jde vlastně o intimní zpověď, která se stále více mění na monolog. Klapáci jsou silní tam, kde jdou nad dramatizaci. Je to zejména patrné u postavy dědečka a otce, zejména ve scéně, kdy otec přichází k mrtvému dědečkovi. Pravdivý je i mladý František. Zrazuje je však lyrická rovina, která nemůže být vnímána kauzálně a kdy se herec musí pokusit předat divákovi svůj prožitek tak, aby jej mohl smyslově uchopit. To se Pavlu Macákovi překvapivě (býval velmi dobrým recitátorem) moc nedaří. Inscenace je tak jen neúplně schopna zodpovědět otázku, proč je život nad síly člověka. Trochu mě šokoval mimodivadelní fakt, že gymnazisté-maturanti z kurzu M. Schejbala Romanci nečetli.
Michael Cooney, Rupert Dubský: Nájemníci pana Swana aneb Habaďůra, TMA – divadlo Terezín. Inscenace v režii Evy Andělové prošla už řadou přehlídek. Já sama jsem ji viděla potřetí. Stojí a padá s dobrým obsazením hlavních figur a dobře udělanými situacemi. S tím si Eva Andělová poradila, což by konstatovala každá porota. Překvapilo mě, jak herecky vyrostl protihráč pana Swana, tedy Míra Letafka, v roli Normana Bassetta. Martin Soudský v hlavní roli je stále dobrý. Kdyby si pan Letafka ještě odpustil mimo mísu jsoucí lascivní gesta, kterými navíc kolegy totálně odboural, byli by pánové ještě lepší. Trochu více, než by bylo žádoucí, se ukázala občas chybějící partnerská zpětná vazba ostatních hráčů, neboť z ní vyrůstá komediální napětí.
Georges Feydeau a Maurice Desvalliérs (překlad a úprava Z. a D. Mošovi): Manželství na druhou aneb Barillonova svatba, divadelní soubor MKZ Horšovský Týn. Zkušený režisér Václav Kuneš se svým souborem s fraškou G. Feydeaua (mylně označenou za vaudeville) nesetkává poprvé. Zvláště úspěšná byla jeho inscenace hry Ten, kdo utře nos. Kuneš i tuto hru upravil a zpřehlednil. Osobně si myslím, že nepatří mezi nejlepší Feydauovy práce, takže úprava, až snad na zbytečné slovní aktualizace, jí rozhodně prospěla. Komická hříčka potřebuje lehkost, nadsázku a režijně udělané situace. Z důvodu, který neuměl vysvětlit ani režisér, se inscenace ve Vysokém zcela rozpadla. Byli jsme svědky místy až realistického kusu s figurkami, v němž chyběly situace, herecká souhra. Můžeme mluvit o rozporech v základním režijně-hereckém stylu inscenace. Velmi nečitelný je zkušený Michal Pivoňka v titulní roli. Jeho postava je pod tlakem, což vyžaduje aktivitu, tj. změny v temporytmu. Škoda, Hana Žáková v roli madam Jambartové tak ve stylu zůstala osamocena. Nepomohla ani pauza, navíc inscenaci půlící velmi nelogicky. Kostýmy i výprava jsou trochu klišé. Některé postavy jsou typově obsazeny proti žánru (např. subtilní mladík by se spíše než na starostu hodil na magistrátního úředníka). Každý den není holt posvícení.