CÍSAŘ, Jan: Jeden celý a dvě poloviny dne v Písku - Zvěstování Bohunce. Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 20 - 23.

A tak scénický tvar fungující a existující mezi skutečností a fikcí uskutečnil důsledně, a předvedl tak jeho možnosti, Petr Macháček ve svém Zvěstování Bohunce, s nímž do Písku přijelo pražské Divadlo Kámen. Macháček uplatnil všechny dlouholeté vyzkoušené a prověřené prvky svého minimalismu, jež abstrahuje životní stereotypy a konvence a krůček za krůčkem buduje jejich scénický obraz jako výraz opakující se únavnosti sociálního bytí. Už v Žábách ovšem vsunul do této „sociální abstrakce“ fiktivní motiv racionálně nevysvětlitelný, iritující svou neuvěřitelností. Konání a bytí lidí se vyjevovalo – a chcete-li i zhodnocovalo – přes tuto neuvěřitelnost. Ve Zvěstování Bohunce postoupil v tomto směru Macháček dál. Jak už ukazuje sám pojem zvěstování, jde o neobyčejné, slavnostní ohlášení, které přesahuje všední zkušenost člověka a je znamením čehosi naprosto mimořádného, co ani není z tohoto světa. Koneckonců – ten pojem se používá především pro záležitosti náboženské: zvěstováno je evangelium, v katolické církvi existuje svátek Zvěstování Páně. A tak „prosté normální dívce“ Bohunce se dostane hned trojího zvěstování: je jí nabídnut naprosto nový model mobilního telefonu, kameník jí ohlásí, že udělal „pěknej kámen“, jenž jí věnuje a dá do bytu, a konečně Anděla, „bílá a dost dokonalá“ jí zvěstuje, že se jí za dvanáct měsíců narodí dcera a Bohunka se má rozhodnout, jak se bude jmenovat. A tak se ta „prostá, normální dívka“, kterou nám inscenace předvádí přesně v minimalismem abstrahované rovině jejího „reálného sociálního světa“ domova a kanceláře, ocitne uprostřed nepochopitelných, zázračných fiktivních událostí, které nečekaně ovlivňují její život až k osvobozujícímu závěru, neboť ve zvěstování je také zážitek, jenž přináší harmonii z poznání něčeho velkého, radostného, byť neuchopitelného, nevyjádřitelného. Velkolepá událost „zvěstování“ proměňuje únavnost životních stereotypů a uskutečňuje fiktivní svět nekonečných možností. O tom svědčí dva další komponenty této inscenace: gorila a hudba, která zní živě z klavíru, jenž je umístěn v pozadí na jeviště. Chápu tuto hudbu i gorilu jako opakování jistých stavebních – a mohli bychom říci i motivicko-tematických – principů, z nichž roste fikce. Ostatně: všechny prvky, jimiž Macháček dosahoval a dosahuje oné abstrakce sociálního bytí jsou vlastně provedením rétorické figury klimaxu jako opakování spojení a výrazů blízkého významu vyjadřujících stupňování a zesilování. A tak se na závěr všech situací inscenace objevuje gorila, zprvu jen pasivně stojící, ale čím více události spějí k onomu radostnému konci, tím aktivněji se svou aktivitou stává zhmotněním, zpodobením, prezentováním, ukázáním duchovního rozměru fikce. A hudba uplatňuje totéž: stupňuje očekávání, napětí, stává se spolutvůrcem kompozice tím, že zvyšuje naléhavě a trvale přítomnost neznámého, ale přitažlivého fiktivního světa.