AS 2003, č. 2, s. 46 - 47, Eva Kunclová a Veronika Rodriguezová.

PRIMA SEZÓNA 2003
Brno 17. – 21. 3. 2003

Krajské kolo soutěžní přehlídky studentských divadelních souborů se konalo v Brně ve dnech 17. – 21. března 2003. Hlavním organizátorem přehlídky byl DDM Brno, Kyjevská 2, který přihlášeným souborům nabídl divadelní sál ve svém CVČ Ulita. Vydatnou přátelskou pomoc a radu včetně divadelních prostor nabídli zkušení organizátoři divadelních přehlídek a festivalů ze Střediska dramatické výchovy Lužánky Brno, Petra Rychecká a Tomáš Doležal. V průběhu týdne měli diváci a porota možnost vidět 14 soutěžních a 1 nesoutěžní představení. Většinu inscenací tvořily autorské texty.
Přehlídku zahájil kolektiv studentů gymnázia Elgartova, Brno inscenací Zastávka. Příběh starého bezdětného páru, čekajícího na autobus, vyčítajícího si cokoli, kdekoli, kdykoli. Do čtyř postav starého páru, konfrontujícího se s mladou dvojicí, obsadil autor scénáře, režisér a pedagog v jedné osobě čtveřici studentů, vesměs divadelních začátečníků. Těm ale neumožnil větší pohyb na scéně, většina děje se odehrávala staticky, pouze ve verbální rovině. V inscenaci se objevilo plno závažných témat a střetnutí (generační problémy, globální ohrožení světa atd.), ale vše bylo pouze řečeno, z jednání postav se o jejich vztazích divák dozvěděl jen málo.
Soubor z ISŠ Purkyňova, Brno, se představil dvěma představeními. S.M.R.T.- (stvoření, milost, roky, tikot) bylo pokusem o generační výpověď. Hrdina si přestává rozumět s rodiči, začíná mít problémy ve škole, od maturity ho vyhodí, odchází z domova, seznamuje se s dívkou, do níž se na první pohled zamiluje, dívka však umírá. Příběh, zdá se, pro aktéry velmi blízký, se bohužel nepodařilo účinně převést na jeviště. Divák tápe, zvláště na konci příběhu; není jasné, co hlavní hrdina pochopil, k čemu došel. Aby divák neztrácel přehled, co se vlastně děje, vymyslel soubor divadelně problematickou postavu „stojan“, která je neustále přítomna na scéně a má na tričkách, které postupně odkládá, napsanou aktuální situaci (chlapec roste...., léta jdou...., roky...., tikot..... atd.).
Druhá autorská inscenace ISŠ Purkyňova, Hra o ztraceném vejci je napsaná v hanáckém nářečí a odehrává se u česko-rakouských hranic. Téma vesnických „buranů“ a jejich zabedněnosti nám soubor prezentoval pomocí rádoby vtipných postav (homosexuální transvestita, debilní Němec, všudypřítomný Indián, atd.) a je zřejmě adresováno vrstevníkům. Inscenace vyzněla monotónně, negradovala, postavy nefunkčně užívaly vulgarismy, ale porota ocenila s jakou chutí a spontaneitou se mladí lidé chopili obou témat. Slabé vyznění obou představení pak padá hlavně na vrub jejich divadelní nezkušenosti.
Zajímavé bylo srovnání obou souborů, podobných v půdorysu – učitel a skupina žáků. V prvním případě šla veškerá iniciativa (scénáristická i režijní) od učitele, v případě druhého souboru iniciativu převzali studenti.
ZUŠ Vl. Ambrose z Prostějova obeslala přehlídku dvěma soubory a třemi představeními. Divadelní soubor Hugo se představil inscenací, nazvanou Životu se neubráníš, složenou ze dvou zdánlivě nijak nesouvisejících příběhů. První, inspirován povídkou L. Andrejeva Fixní idea, nás zavede na konec 19. století do carského Ruska a svou atmosférou se hlásí k tradici ruských blázinců a vyděděnců v nich žijících. Hrdinou je lékař, který vypráví ošetřovatelce příběh svého života, retrospektivně divákům odkrývá důvod, proč byl do blázince zavřen. Zdánlivě bezdůvodně zabil svého přítele.
Druhá povídka nás zavádí do současnosti blíže neurčené země (předlohou inscenace je povídka Figurína britského prozaika I. McEwana). Mladík David obdivuje dokonalost figuríny ve výkladní skříni, stále více pociťuje odcizení svých vrstevníků, prázdnotu jejich žvanění. Nakonec zcela propadne kouzlu figuríny, a pojme ji za partnerku.
V obou případech jsme byli svědky velmi zajímavého expresivního herectví. Při sledování příběhů podivínských samotářů, neschopných žít ve společnosti jiných lidí, přijmout tzv. normální vztahy, si porota kladla otázku kdo je adresátem takto interpretovaných příběhů, komu je příběh určen a co nám chtěli protagonisté sdělit. Inscenace upoutala výraznou scénografií, pojítkem obou příběhů byla postel, v prvním případě místo, odkud se hrdina vydává na svou pouť do minulosti, ve druhé povídce místo, kam se s milovanou figurínou uchýlí, kde je v bezpečí před okolním světem. Škoda, že se aktuální téma odcizení podařilo pouze naznačit, konkrétní motivace jednání obou hrdinů a to, co oba příběhy spojuje, se souboru sdělit nepodařilo.
Druhý prostějovský soubor Třeba i…, se představil s inscenací známého detektivního příběhu Agathy Christie Deset malých černoušků. Autoři zvolili cestu konverzační komedie, což se ukázalo jako problematické, zvláště vzhledem k věku herců. Inscenace byla velmi zdlouhavá, málo dynamická, negradující, divák se těžko orientoval ve velkém počtu postav. Největším problémem byly herecké výkony členů souboru, věkově kolem hranice 15ti roků.. Snaha přiblížit se psychologickému herectví nebyla dobře zvolenou cestou, postavy vycházely nevěrohodně, splývaly jedna s druhou nebo si pomáhaly povrchní gestikou. Přes všechny tyto výhrady jsou oba prostějovské soubory neopomenutelné, zvláště v herecké práci s mladými lidmi.
Divadelní soubor Hopla z brněnského gymnázia Bystrc si vybral hru z dílny Zd. Svěráka a L. Smoljaka, Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem. Inscenace vznikla vlastní iniciativou dívek z jedné třídy. Bylo vidět, že se dívky hrou baví a že jim nešlo o umělecký záměr, ale o recesistickou hříčku určenou spolužákům. Děvčata se snažila vytvořit přesnou kopii originálu, včetně výpravy a rekvizit (zimní oblečení, lyže, sáňky). Text Smoljaka a Svěráka je sám o sobě dobrý a vtipný, ale je pozoruhodné, jak v podání jiných interpretů, zvláště těch méně zkušených, většina slovního i situačního humoru uniká. Na scéně nešlo ani o situace, ani o vztahy; mladým herečkám šlo jen o dokonalé napodobení originálu. Fakt, že mužské role hrají mladé dívky, který bylo možné divadelně rozvinout, však děvčata nepřijala a nijak s ním na scéně nepracovala. Díky herecké nezkušenosti často nedokázaly vypointovat slovní a situační humor hry, a tak výsledek vyzněl spíše rozpačitě a místy i nudně.
Divadelní soubor Útulek č. 33 z Domova mládeže Brno, častý účastník nejrůznějších divadelních setkání, tentokrát divákům nabídl představení Na poslední chvíli. Těžko se zde dá mluvit o divadelní inscenaci, jelikož soubor se - podle vlastních slov - pohybuje na poli divadelní improvizace. Na rozdíl od improvizačních zápasů, organizovaných sdružením PRA.L.I.NY., které mají pevná pravidla a časové omezení a které počítají s divákem nejen jako aktivním účastníkem zápasu, ale i s jeho divadelním vnímáním, soubor pracuje volnou formou improvizace. Cokoliv, co před zraky diváků vzniká, je spíše nahodilá záležitost bez jasných pravidel a často i bez konce, vyústění, pointy. Je otázka, kde končí exhibice a začíná nabídka divákům. Zvláště když tentokrát Útulek č. 33 nabídl změť nápadů, nálad a etud, bez tématu, děje, ladu a skladu.
Divadelní soubor Dekor ZŠ J.A. Komenského, Nám. Republiky, Brno vystoupil s vlastní dramatizací, nazvanou Blondýna a brunet u moře. Parodie na pohádku Popelka změnila ženské hrdiny za mužské a zajímavě pracovala s transvestitními převleky. Hlavní hrdina, Popelín, je ponižován a utiskován svou matkou, hranou mladým mužem, a přihlouplým bratrem. Představení bylo nápadité, úsměvné, s velmi slušnými hereckými výkony. Aktéři cítí situace, pružně reagují, přesně zobrazují charaktery a vztahy mezi postavami. Inscenace je plná slovního humoru, určeného divákům-vrstevníkům. Po stránce výtvarné šlo o inscenaci výrazně osobitou a stylově čistou. Je škoda, že „pohádka naruby“ zůstala jen na úrovni adolescentní hříčky a chybělo hlubší vyznění. Divák se na konci mohl právem ptát, co tím tvůrci a interpreti vlastně mysleli, co chtěli jiného, než se vyřádit a předvést před vrstevníky. Porota nabídla k zamyšlení nutnost dořešení postavy Uršuly, která je na začátku výrazněji exponovaná, v důsledku však je postavou pouze okrajovou.
Divadelní soubor B.U.M. z Klvaňova gymnázia Kyjov v inscenaci Bar u Maruš nabídl nejasný příběh „ztracených existencí“, kterým v životě zbyl už jen alkohol. Sledujeme snahu hrdinů zvednout se ze dna, která však končí opětovným pádem. V dějové logice však byly mnohé nesrovnalosti. Veškeré důležité informace se divák dozvěděl pouze z kazetové pásky, což je z divadelního hlediska vždy poněkud riskantní a v tomto případě se úskalí takto nesených informací projevilo. Studenti si zvolili muzikálový žánr, měli jsme tedy možnost slyšet velmi zajímavé hudební aranže, většinou čisté vícehlasy, zpívané s plným nasazením, bohužel zprostředkované technickým médiem. Byla to škoda dvojnásobná, zvláště ve chvílích, kdy hlavní hrdina, boxer Rocky (a autor hudby), hrál v playbacku na skutečný klavír. V mluveném projevu měl však soubor značné rezervy, zjevně nezvládli ani základní techniky hlasové a dechové průpravy a projev některých protagonistů se chvílemi stával až zdraví nebezpečným.
Divadelní soubor z Uherského Hradiště Dohráli jsme přivezl do Brna dvě zajímavé inscenace. První z nich, Morgiana, známý příběh A. Grina, zvláště díky nezapomenutelnému filmovému zpracování s Ivou Janžurovou v hlavní roli. Příběh dvou sester a jejich vztahů. Zlá a ošklivá Morgiana trpí vedle své krásné a oblíbené sestry. Nakonec ji otráví a sleduje, jak sestra den po dni odchází. Uherskohradišťská inscenace je velmi komplikovaná, s nejasnými vztahy. Soubor navíc hrál v akusticky problematickém prostoru, hercům nebylo často rozumět, divákům unikaly důležité dějové informace. Scénograficky velkolepá inscenace byla osvěžením po stránce stylové čistoty rekvizit a kostýmů, která se blížila profesionální úrovni. Skupina mladých lidí, vedených zkušenou Hanou Nemravovou, překvapila přirozenými a přesvědčivými hereckými výkony, Milena Halodová obdržela ocenění za výkon v roli Morgiany. A nesmíme zapomenout na scénickou hudbu, organicky spojenou s příběhem, vznikající přímo na scéně a provedenou na profesionální úrovni. Doufejme, že se souboru podaří vyjasnit problematické pasáže tohoto pozoruhodného představení. Pokud se tak stane, ještě o Morgianě pravděpodobně uslyšíme.
Do celostátního kola přehlídky studentského divadla v Náchodě porota nominovala divadelní soubor Brnkadla s inscenací Koně se přece střílejí. Předlohou inscenace je stejnojmenná kniha H. McCoye, známá též z filmového zpracování. Divácky poutavý příběh Roberta, který stojí před soudem, protože zastřelil mladou dívku, je vyprávěn retrospektivou. Divák má možnost postupně odhalovat motivy jeho činu. Robert potkává dívku Glorii, unavenou světem a neustálou honbou za jeho povrchní marnivostí, prezentovanou jako společenská a existenční nutnost. Znovu se však nechá zlákat vidinou snadného bohatství a přihlásí se s Robertem do soutěže v tanečním maratónu. Postupně jsme svědky odkrývání pravé podstaty a ohavného zákulisí třpytivé soutěže ve světle reflektorů. Příslib snadného zisku splaskne jako mýdlová bublina a Glorie stojí tam, kde na počátku, chudší o naději a bohatší o další zkušenost se světem „úspěšných“. To je nad její síly a proto požádá Roberta o „pomoc“.
Velmi silný příběh zaujal porotu nejen aktuálností tématu, ale také formou. Taneční maratón se zde stává znakem dnes tak rozšířených televizních her, jejich zákulisí a skutečného významu. Soubor pracuje s nadsázkou, např. tzv. derby, závody v běhu, kterými je maratón přerušován a které mají urychlit vyřazování. Problémem je malá gradace a herecky slabé vybudování těchto zpomalených sekvencí. Vidíme kvalitní herecké výkony, např. postava konferenciéra, jeho pomocníka či jednotlivé páry. Výběr dobové hudby – klasické rokenroly 50. let – posunul děj z období hospodářské krize ve 30. letech do epochy americké poválečné prosperity. Tím se mění i motivace Gloriina jednání.
Do širšího výběru na prvním místě porota navrhla prostějovskou inscenaci Svatební košile divadelního souboru Hugo. Jedná se o výtvarně i hudebně poměrně čisté a citlivé zpracování Erbenovy balady. Výrazná scénografie, účinně pracuje s velmi jednoduchými prvky dřevěného praktikáblu a bílé látky, které se rychle a plasticky proměňují v zajímavé obrazy (zvon bijící v kapličce, dveře márnice, které dívku oddělují od mrtvého milého, překonávání hřbitovní zdi apod.). I v této inscenaci potvrdili prostějovští studenti své dobré herecké předpoklady, zde je však zúročili nejlépe. Jan Kohoutek obdržel za výkon v roli umrlého milého cenu Prima herec. Slabinou inscenace je retrospektivní rámování příběhu, celý příběh osudné noci dívka vypráví vesnickým sousedkám. Závěrečné ponaučení vesničanek pak vyznívá poněkud didakticky a je zklamáním oproti vlastní baladě, která je vyprávěna jazykem působivých metafor a jevištních znaků. Celý příběh postupně graduje v dynamických situacích s velmi dobrým temporytmem, podpořen působivou živou hudbou. Vyprávěný konec proto divák vnímá spíše jako vyčerpání nápadu než jako přirozené doznění působivého celku. Otázkou jsou i některé výkladové detaily, např. Erbenova jedenáctá hodina zde není chápána jako hodina noci, ticha, samoty, ale jako nejrušnější hodina, kdy vesničané chodí ze zábavy, což oslabuje téma opuštěné dívky prosící za návrat milého, kdy stupňující se úpěnlivost modlitby je přerušena výstupem dotěrného opilce.
Jako druhou inscenaci do širšího výběru porota doporučila Hodinu tance souboru ZUŠ Uherské Hradiště Dohráli jsme. Inscenace podle předlohy Pavla Kohouta, Hodina tance a lásky nás zavádí do uzavřeného, zpočátku zdá se internátního prostředí, kde sledujeme vztahy tří dívek. Přísné a předčasně zatrpklé Marlen, živočišné a po úspěchu toužící Mariany, a Marleniny dětsky naivní a dychtivé sestry Kristýny, která se chce stát baletkou. (Cena za herecký výkon Mileně Halodové) .Teprve postupně a v přesně odměřených dávkách se divák dozvídá pozadí tohoto zdánlivě banálního příběhu. Ocitáme se v Německu za druhé světové války, dívky jsou dcerami nacistických důstojníků, velitelů koncentračního tábora za řekou. Situace se vyhrotí, když Mariana ze msty přivede do luxusního světa dcer pohlavárů Třetí říše maďarskou židovskou primabalerínu, kterou odtrhne od rodiny čekající na transport. Tématicky velmi silné představení je emocionálním i racionálním zážitkem. Soubor jej předává velmi citlivě a zkušeně, můžeme mluvit o vysoké úrovni práce herecké, pohybové i výtvarné. Inscenace velmi přesně pracuje se znakem, počítá s vnímavým divákem, kterému jsou šetrně podávány informace kde se příběh odehrává, později kdy a až téměř nakonec do sebe všechna fakta zapadnou a před námi se objeví celá nelidskost vyhlazovací mašinérie. Dívky na sebe reagují přirozeně, jednají na základě přesvědčivě zahraných vztahů. Jedná se o obnovenou premiéru - v některých momentech jakoby se vytratila původní motivace jednání postav, např. porota řešila otázku, co vlastně vyjadřuje Marlenina monotónnost, která někdy vyznívá naprázdno a bezobsažně.
Třetí divadelní počin, který by v Náchodě neměl chybět, je inscenace Muž v tom, pohybového studia Cyranovy boty. Krátká rytmicko-pohybová hříčka nás zavádí do restaurační kuchyně, plné ženského personálu, který se snaží plně vyhovět mužskému hostovi. Inscenace je výsledkem zvukově-pohybové dílny a jsme svědky celé řady překvapivých nápadů. Základem je rytmus kuchyňského náčiní (nožů a prkýnek, utěrek, šlehače, hrnců naplněných luštěninami, atp.) motivovaný a pointovaný přípravou pokrmu pro hosta, nic netušícího muže. Epizody přípravy pokrmu (krájení cibule, vaření v hrnci atp.) jsou ztvárněny s humorem a nadsázkou, oscilujícím mezi světem žen–hospodyňek a žen–lovkyň mužů. Diskusi o představení provázely otázky nad řešením prostoru a jeho vyzněním vůči příběhu (přicházející host jakoby vidí do kuchyně a tak chvíli trvá, než si je divák jist prostředím restaurace) a otázky gradace a pointování jednotlivých fází vaření, které mohou leccos ještě zpřesnit a vyjasnit. Toto představení bylo po celou dobu provázeno veselým smíchem diváků.

Prima sezóna byla po okraj naplněna. Kromě hereckých výkonů porota ocenila i nápaditou scénografii a režii. Cenu Prima scénografie získal soubor Hugo inscenací Svatební košile, cenu Prima režie obdržela Petra Rychecká za práci na inscenaci Koně se přece střílejí.
Můžeme s potěšením konstatovat, že první, do jisté míry zkušební ročník, dopadl nad očekávání úspěšně. V jihomoravském kraji existuje velký počet studentských souborů, pokoušejících divadelní múzu na různých úrovních. Budiž jim do dalších let přáno, ať vytrvají a kéž je chuť, vstupovat na prkna znamenající svět, neopouští. Věříme, že je tato přehlídka neodradila, ba že jim dodala chuti do dalších pokusů a věříme, že k tomu přispěla i laskavost a bystré postřehy odborné poroty, ve které zasedali Luděk Richter, Eva Kunclová, Vít Závodský a Vladimír Michal.
Eva Kunclová, Veronika Rodriguezová