Texty: POKORNÝ, Jiří: Stříbření 2004

Stříbření 2004
Krajská přehlídka dětského divadla Plzeňského a Karlovarského kraje se za podpory obou krajů, MK ČR, Města Plzně a IPOS-Artama Praha uskutečnila v Městském kině ve Stříbře v sobotu a neděli 17. a 18. dubna 2004. Hrálo se oproti původně plánovanému programu jenom v sobotu, což trochu narušilo program novinářům, kteří jak se stává pravidlem přijedou až k hotovému konci, tj. k vyhlášení, případně shlédnout poslední představení (aby se na obrazovce televizorů a na fotografiích v novinách „alespoň něco živého hýbalo - bylo vidět“.)
Pořadatelem přehlídky bylo centrum pro kulturní a sociální projekty Plzně - JOHAN o.s., konkrétně Eva Ichová a Roman Černík za fyzické podpory studentů PF z Plzně, bez jejichž obětavosti by se jinak dosti neútulné prostředí kina bez technického zázemí nemohlo stát místem pro přehlídku. Vytvořili nejen hrací prostor, ale také prostor pro setkání dětí a vedoucích, kteří pohrdli kanceláří a vzali útokem několik restauračních a kavárenských prostor, kde diskutovali o představeních.
A bylo o čem diskutovat. Díky rozumné dohodě, odvaze a já nevím čemu ještě se daří přehlídku uskutečňovat v symbióze dvou krajů. (Pro nepamětníky - před sametovou revolucí byla snaha rovněž o mezikrajové přehlídky, někde se to i dařilo). Tím je vytvořen větší prostor pro pestrost a počet inscenací a zároveň i možnost setkání většího počtu vedoucích souborů a jejich dětí. O ekonomické výhodnosti při sdružení prostředků nepochybuji. Ale teď co jsme viděli, čeho jsme byli svědky, o čem jsme si povídali:

MAX a spol. Klatovy: Lov na medvěda.
Samotná inscenace je složena ze dvou drobniček - inscenované básničky Jiřího Žáčka Eskymácká abeceda a textu V. Stanovského a J. Vladislava O nevděčném medvědovi. Co jsme viděli: Především dva hrací prostory, které poskytlo kino ve Stříbře. Na prvním se odehrál veršovaný text, kde se pracuje s kolektivním projevem, se sborovou „recitací“. Děti společně vytvářejí nádherné obrazy - sáňkuje se, kouluje, loví medvěd, atd. pomocí velkého igelitu. Ve druhém hracím prostoru pak opět s pomocí igelitové plachty, igelitových/mikrotenových sáčků vytváří prostor i postavy (vítr). Děcka hrají po celou dobu s chutí, je vidět, že přes různé etudy a situace mají své jednotlivé úkoly zvládnuté. O čem jsme mluvili:Udržet divadelní tvar je u tak malých dětí vždy neuvěřitelné umění a jakákoliv „fixace“ je vždy ošidná. To si byly vědomi obě vedoucí a režisérky. Z těchto důvodů ponechávají dětem dostatečnou volnost a snad si ani nevšimnou, že si děti v rámci hry tu a tam přidávají slovíčka, větičky - drobničky a tím ona přesnost a temporytmus inscenace poněkud ztrácí. To platí dvojnásobně i u sborové recitace, kde právě ona „přesnost“ ve výslovnosti i rytmu je žádoucí. Je na inscenátorkách, aby dostatečně propojily obě zatím samostatné poloviny - společné téma - lov na medvěda, použité scénografické materiály, atd. to vše se nabízí jako východisko. Nicméně jde o inscenaci, která je příkladná právě tím, jak vést tak malé děti k tvořivosti.

Divadlo v koši Plzeň: Indiánský příběh
Co jsme viděli: Z hlediště na jeviště přichází skupina dětí za výrazného bubnování na „africký buben“. Z této skupiny se vydělí menší skupina a ta rozehrává „dvoreček“ - babičko vypravuj nám pohádku a babička začíná vyprávět příběh o hodné a zlé sestře a jejich nápadnících a „neodbytném, smělém“ nápadníkovi, který musí - chce putovat za šperkem ze žlutého kovu, kdy musí - chce překonávat různé překážky - vodu, oheň, klubko hadů... Nakonec přináší „své“ vyvolené „zlé sestře hodné dívky“ náramek a ta jej odmítá a on je znovu v nebezpečí. Hadí král, kterého mimo jiné také zachránil, pak nechá uštknout, shořet tu zlou a dobrá dívka chce dát za Šina (doufám, že se tak jmenoval, že jsem jeho jméno nepřeslechl) život. To už není potřeba. Babička dovyprávěla pohádku, drží v ruce náramek ze žlutého kovu, divadlo končí.O čem jsme společně mluvili.Z dramaturgického hlediska jsme ocenili, že vedoucí, scénáristky a režisérky ve dvou osobách si po přečtení, vyprávění a hraní si s africkými pohádkami , vytvořily vlastní scénář, který respektuje možnosti dětí a umožňuje určitou variabilitu (některé části putování se mohou krátit, vynechat případně i přidat. Na druhé straně však „dvoreček“ je zcela zbytečný, navíc by bylo logické, aby babička byla zároveň tou „dobrou“, případně vysvětlila jak se k ní onen náramek dostal (je to její, po mamince?).Při vlastním inscenování se zdá, že je dobře „nakročeno“ – situace však dosud nejsou dost konkrétní, necítíme obavu o osud hrdiny při překonávání překážek. Např. při překonávání řeky je to spíše poklidná plavba než plavat ve víru, v peřejích, atd. Klíčová scéna záchrany hadího krále z rukou dvou lumpů se děje přes ponožku - zástupná postava krále - místo přes fyzický zápas... .. Kde lze pochválit - obraz ohně, hadů (včetně ponožek jako znaku hadů) ALE!!! náš hrdina neumí hrát na flétnu, která je však nástrojem, který oheň i hady „umravní“. Totéž platí o hudební stránce - bubnování s koordinací pohybu “herců“, kteří příliš rytmus nerespektují - nedodržují a chodí si, šlapou si po jevišti levá pravá, jak se komu chce.Výrazná barevnost triček - hnědá, oranžová, modrá - batikování v tomto často používaném způsobu kostýmování nevadí, naopak. Problém je v těžkopádnosti převleků. I přes výše uvedené připomínky lze konstatovat, že jde zatím zřejmě o nejucelenější a zároveň i nejzajímavější dosavadní práci těchto vedoucích.

HOP-HOP, ZUŠ Ostrov: Co dělají noční skřítci
Drobná inscenace je ukázkou citlivého převedení poetiky dětské sbírky Ivana Jirouse do jevištní podoby. Verše vnáší jako prvotní impuls vedoucí v roli učitelky mezi děti, které jsou uložené ke spánku. Těm se po odchodu učitelky Jirousovi skřítci stanou záminkou k rozjívenému večernímu řádění. Vedoucí vnáší dalšími vstupy učitelky do bezprostřední a autentické hry malých dětí řád a jistotu, ale i další impulsy a jemné dramatické momenty.Jako mírný problém se zatím jeví nedostatečná čitelnost prostředí, v němž se vše odehrává a postavy ztvárněné vedoucí souboru. Pozornost diváka tak odvádí otázka, zda se jedná o matku, která uspává své děti zmnožené v rámci divadelní stylizace chórem, nebo o vychovatelku v dětském domově, o učitelku s dětmi na škole v přírodě, či o vedoucí se souborem na soustředění či na přehlídce.Inscenaci zatím také chybí zcela přesvědčivý závěr - vzhledem k miniaturním proporcím celého tvaru a jeho malé dramatičnosti může divák vnímat celé představení jako pouhou expozici a potřebuje proto dostat jasnější signál konce.

Na poslední chvíli, ZUŠ Ostrov: A lidské cesty
Inscenace známého Havrana z kamene ve vlastní dramatizaci Lucie Veličkové, které se podařilo zhustit příběh do překvapivě stručné podoby, aniž by chyběla důležitá dějová fakta. Představení ve Stříbře bylo zjevně poškozeno neregulerními prostorovými podmínkami - především velká vzdálenost diváků od hráčů fyzicky bránila vytvoření „mostu“ mezi jevištěm a hledištěm. Přesto se zdá, že byl poměrně malý emocionální účinek představení zaviněn také některými problémy v režii inscenace. Nad akcemi a dramatičností příběhu poněkud převládá vnější estetická vycizelovanost. Zejména pohybové akce chóru (čarodějnice, stromy apod.) často trpí obecností v pocitu a ve výrazu, použitá hudba (především Iva Bitová) místy poutá přílišnou pozornost na úkor dění na jevišti a temporytmus představení je velmi pomalý. Vážný a pomalý průběh je svázán s určitým patosem, který v důsledku nenaplnění důležitých situací vyznívá naprázdno. Postavy nejsou dostatečně životné a živé a sebeobětování Mladé i její touze po lidském přátelství chybějí přesvědčivější motivace. Přes tyto problémy stojí inscenace na velmi pevném základě a náprava problémů by měla být záležitostí dotahování jednotlivých situací.

Inscenace Lov na medvěda a Co dělají noční skřítci byly doporučeny odbornou porotou ve složení Roman Černík, Jakub Hulák a Jiří Pokorný k přímému postupu na celostátní přehlídku (za Plzeňský a Karlovarský kraj).
Indiánský příběh a A lidské cesty byly navrženy do širšího výběru.

Zbývají tři inscenace, které se poněkud vymykaly z úrovně této jinak velice zdařilé přehlídky - vždyť tyto navržené soubory k postupu hovoří o úrovni přehlídky jako takové.

Soubor Radost z Františkových Lázní přivezl do Stříbra pohádku O poslušných kůzlátkách. Nevzrušivé, odvyprávěné a oddemonstrované představeníčko s paravánem, maňásci, kteří byli spíše nošeni mohlo být v době vzniku možná pro děti zajímavé... po delší době pak došlo pouze k formální reprodukci naučeného - škoda. Výhled do budoucna - zamlženo, paní vedoucí způsob práce vyhovuje a je sním spokojená.

Na první pohled i poslech ambiciózní Divadelní škola ze Sokolova přivezla dvě inscenace. Jak princezny spaly na hrášku - neuvěřitelná úprava pohádky Princezny na hrášku a Hru lásky a náhody, rovněž ve svérázné úpravě včetně záměny za paní Orgonovou. Obě měly mnoho dalšího společného - snaha o „velké divadlo, herecké hvězdy“. Režisérka a zároveň majitelka školy, za jeden rok chtěla zvládnout nemožné, připravit, vychovat herce - tj. zvládnout řemeslnou techniku, která se „i ve školách, kde ona studovala vyučuje minimálně čtyři roky“. Inscenace proto byly poznamenány typickým divadelním klišé, přehráváním až do šarže, kdy hlasové i pohybové kreace některých „hereček“ hraničily až s ohrožením jejich hlasového a pohybového aparátu (rvačky in natura, přepínání hlasu, atd.). Na druhé straně snaha o stylizaci projevu v neurčeném prostoru, který nedával mnoho šancí pro nezkušené „herečky“, vedl k monotónnosti až uspávající. Dramaturgická práce s textem samotným byla neuvěřitelně diletantská - náhodné škrty celých stránek, nijak nezdůvodněné a naopak ulpívání na detailech textu, který determinoval jednotlivé postavy do určitého prostoru - svědčila o tom, že režisérka rezignovala na jakékoliv téma. Totéž lze říci i o další složce - zvukové stránce představení. To v podstatě platí o obou inscenacích. Je škoda, že profesionální herečka či režisérka , absolventka divadelního institutu nerespektovala to, co je v těchto zařízeních obvyklé, rozvíjet postupně talent, dovednosti a schopnosti studentů. Stranou ponechávám samotný výběr předloh při absenci chlapců - milostné scény ve Hře lásky a náhody při vší úctě a odvaze paní režisérky mohly některým připadat a připadaly až nepatřičné a přinejmenším směšné.

Mimodivadelní program byl velice zajímavý - možnost pracovat se studenty PF Západočeské univerzity v Plzni v jednotlivých dílnách včetně užití si společenského večera. Nelze zapomenout na slušné ubytování v internátě, výborné stravování v nedaleké školní jídelně včetně vegetariánské stravy. Dva dny nabité divadlem, diskusemi, intenzivní prací v dílnách, setkáváním (které pravda ne všechny soubory a vedoucí využili - jejich škoda). Takové bylo STŘÍBŘENÍ 2004. Díky za ně.
Jiří Pokorný s použitím posudků postupujících souborů (J. Pokorný a J. Hulák