Texty: DUCHEK, Jan. Bürgermeister čí? Recenze na inscenaci Bürgermeister náš. Online. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2024

Recenze Jana Duchka na inscenaci Bürgermeister náš.

V Sokolovně rozbilo štafle Úplněnahé divadlo z Veselí nad Moravou. Příprava scény se odehrávala průběžně již během příchodu diváků, což je u divadla na divadle, kterým Bürgermeister náš do značné míry je, logický postup na hranici nutnosti. Soubor se přípravě scény věnoval tiše a soustředěně a následné hlasité povely osvětlovači pak zcela přirozeně a nenásilně přenesly diváka do „horké fáze“ inscenace. A horko tedy rozhodně bylo, víc, než je v Sokolovně běžné. Palec nahoru (i s tím ikonickým zvukem).

Samotný příběh je v kostce jasný: Amatérský soubor zkouší politicky angažovanou inscenaci prodchnutou velmi konkrétními odkazy na československé a české reálie, je poněkud v časovém presu a zhádá se u toho tak strašlivě, jak se to při zkoušení inscenací občas stává. Režisér se postupně radikalizuje, herců ubývá, emocí přibývá. Palec nahoru.

Prolínání činoherních prostředků s loutkovými, přepínání mezi rovinami divadla a divadla na divadle, probíhají naprosto hladce. Úvod se netáhne, vtáhne naopak diváka in medias res, jak by jistě řekli Voskovec s Werichem jako oběti klasického vzdělání. Vůbec způsob, jakým se autorům podařilo dotknout kontinuity dějinných období od C a K mocnářství přes první republiku a komunismus až k současnému uspořádání (schválně zatím nepíšu k demokracii), je ve skutečnosti důmyslný. Moc se mi líbilo, jak nenápadně zdrojují, pokud by divák snad zaváhal, odkud pochází citovaný originál. Palec nahoru. Dál už si ale zdaleka nejsem tak jist, zejména hlavním tématem inscenace.

Zřejmě jím není válečné nebezpečí ze strany Německa jako u V W. Je jím vývoj české politiky posledních 40 let? Patrně také ne. Jednak nevěřím, že by opoziční smlouva ležela tvůrcům na srdci, a za druhé, hrála-li by se ona připravovaná „agitka“ přímo, bez divadla na divadle, asi by neobstála (tedy krom skvělého úvodu se srpem a kladivem). To podstatné se tedy děje v procesu zkoušky, do níž nám tvůrci dávají nahlédnout. Dává to i generační smysl, vždyť soubor už s komunismem reálnou zkušenost mít nemůže (autorovi této recenze bylo v době cinkání klíči šest let). Ale o demokracii toho herci vědí zřetelně spoustu. Vědí, co já, odchovaný jen pomalu se transformujícím postsocialistickým školstvím, patrně vědět nemohu. Já nevím, že „to nemusím vydržet“, já nevím, že při kolektivní práci stačí říct: „Nechci, protože se u toho necítím dobře“. Tady se naše demokracie už rozcházejí.

Je hlavním tématem efektivita, jako imperativ kapitalismu dávno ovládající i naše soukromé životy, versus svoboda jako zdlouhavé a často neuspokojivé hledání konsensu? Mohlo by. Martin s pomyslnými stopkami v ruce k tomu dává slibný základ, který se dál nerozvine.

Z programové brožury je zřejmé, že civilní jména herců odpovídají jménům používaným na jevišti. Soubor mi tak říká: Je to o nás, ten Bürgermeister je náš režisér, resp. my jsme taky trochu ten Bürgermeister. Byla-li by to pravda, byť třeba notně nadsazená, byl bych jako divák i občan stižen brutální katarzí. Tuhle subversivní hru o vlastních tíživých pochybnostech se mnou Veselští těsně neuhráli, protože k tomu neodkryli důvěryhodné motivace, a to zejména u cholerického režiséra. Kdybychom v sále zažili, proč má režisér v souboru vůbec nějaký respekt, kdybychom znali důvody, které ho vedou k tomu chovat se, jak se chová, kdyby věta: „Ten tanec je projev radosti, lásky k divadlu a toho, že nás to spolu baví“ zazněla jako opravdové přesvědčení režisérovo, byl by dopad skutečně zničující. (Nakonec výstavba písně Konšelská by tomu zcela odpovídala, Bürgemeister na začátku pašák opravdu je!)

Možná že autoři trochu ucouvli a spokojili se s útokem na slaměného panáka v podobě tupého autoritativního zla bez příčiny. Souborová demokracie si s ním však v průběhu ani na konci neví rady a ukazuje se podivuhodně bezbranná a ublížená, hlasuje pouze nohama. Výborně je v tomto smyslu vystižena postava Martina, který z legitimních důvodů pomáhá zlo budovat, a když jej toto zlo přeroste, zvolá geniálně groteskní claim: „Stopni to, já mám taky názor!“ Fascinující je, že režisér sám vyšvihne na konci taneční číslo s takovou jistotou a vervou, že se sdělení vystačím si sám jeví jako neotřesitelná pravda. My ale vlastně nevíme, jestli to znamená, že odteď je jeden nový single performer a vedle jeden konsensuální soubor, kterému bude lépe bez režiséra, čímž se zvýší diverzita, nebo jestli jsme se právě dozvěděli, že ten, kdo odmítá hájit sdílený prostor, když mu to není příjemné, o tento svůj jediný prostor nenávratně přijde. Pro demokracii jsou to dvě velmi různé zprávy.

Souboru patří obrovské díky za hromadu zajímavých a aktuálně tíživých otázek, které svojí inscenací otevřel, a to je mimořádně cenné. Nemyslím, že se vyjádřil tak docela jasně, ale věřím, že každý divák má svého osobního Bürgermeistera a svoji vlastní verzi demokracie, kterou v inscenaci našel.

DUCHEK, Jan. Bürgermeister čí? Recenze na inscenaci Bürgermeister náš. Online. Web Jiráskův Hronov 4. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/burgermeister-ci [cit. 2024-08-06]