Texty: POKORNÝ, Jan: Děkuji Evě a rodičům! Tancem žiju! Orlický deník, 23. 11. 2009

Děkuji Evě a rodičům! Tancem žiju!

Ústí n. O. – Rozhovor s Vendulou Skalickou, tanečnicí a choreografkou ústeckého souboru C–Dance.

Únava ruku v ruce s euforiií a dalšími plány. To všechno se honí hlavou vycházející hvězdě nejen ústeckého scénického tance Vendule Skalické (21) krátce po sedmém celovečerním pořadu Běh na dlouhou trať, kde sklidila velký úspěch s projektem Stairway To Heaven na hudbu Led Zeppelin. Mladá choreografka a tanečnice, která „rejdy na baletizolu“ a vysokoškolské studium prokládá adrenalinovou jízdou na kole, poskytla, jak sama přiznala, svůj první opravdový rozhovor…

Je krátce po vystoupení a přišel čas bilancovat. Dá se hovořit o šťastné sedmičce, jaké pocity u vás převládají?

Asi taková euforie a radostná. Nikomu se nic nestalo a vše proběhlo jakž takž, jak mělo.

V kolika choreografiích jste při letošním Běhu účinkovala? Viděljsem vás na jevišti Roškotova divadla tak nějak pořád.

No skoro ve všech, netancovala jsem tři.

Jak dlouho trvaly přípravy na letošní Běh na dlouhou trať?

Každý rok si říkáme, že začneme kolem března, hned po plesové sezoně. A pak začneme tak nějak po prázdninách, nebudu lhát (smích).

Zásadní pro naše povídání je ale druhá polovina letošního Běhu na dlouhou trať, a sice váš projekt Stair〜way To Heaven. Když začneme od píky, co vás přivedlo zrovna k muzice Led Zeppelin?

Mám trošku jiný hudební styl, už jsem vychovaná od rodičů. Vyrůstala jsem na muzice Boba Marleyho, Janis Joplin, Jimiho Hendrixe. Hudba Led Zeppelin se pro mne před dvěma lety stala citovou záležitostí, nacházím v písničkách něco, co dál pokračuje.

Kolik času stála sobotní premiéra sedmi nových tanců?

V hlavě to začalo už minulý rok, hudbu jsem vybírala a choreografie začala tvořit letos od začátku prázdnin.

Jak probíhalo samotné nacvičování? Konzultovala jste tance s někým, nebo se držela čistě svých představ?

Největší pomoc přišla od tanečníků z našeho souboru. Každý studuje nebo pracuje někde jinde, ale pátky a někdy víkendy jsme se vídali. Využila jsem rad Veroniky Březinové, Káji Vaškové a Míši Benešové. Hodně mi pomáhaly, co jsem naučila je, učily pak další tanečníky. Každý choreograf může být rád, když mu někdo další poradí, je to o inspiraci. Také jsem nebyla zvyklá pracovat s kluky „netanečníky“, hodně pomohlo, co mi říkali.

A co hrálo roli při výběru konkrétních písniček do jednotlivých tanců?

Vůbec nevím. Prostě jsem jela, mám od Led Zeppelin všechna cédéčka a poslouchala jsem měsíc, dva jednu písničku za druhou. Měla jsem určitou představu, jak by měly tance vypadat.

O Led Zeppelin by se dalo udělat mnoho samostatných povídání, takže už raději jen stručně. Máte nějakou oblíbenou písničku, kterou tak nějak „obejmete“ a nechcete ji pustit?

Určitě Stairway To Heaven! Která dnes nezazněla, ale projekt se podle ní jmenoval. Je to pro mě jejich největší srdcovka, a právě proto nemohla zaznít.

Jsou tedy věci, které se ve scénickém tanci nevyjadřují, zůstanou „za kulisami“?

Stoprocentně. Já nedělám čistě čitelné věci. Každá část má svéjméno a je k ní věta, aby to diváka, který není zvyklý na taneční představení, někam nahnalo.

Jedna hypotetická otázka, která mne napadla přímo v sále. Pokud byste si mohla jednoho „Zeppelina“ vybrat a posadila jej do hlediště, kterého? Máte nejvíc ráda Jimmyho Page, Roberta Planta, nebo třeba bubeníka Johna Bonhama?

Jednoho nemohu říct. Přijdou mi celkově mystičtí, jejich životy a hudba. Jejich příběh je opředený tajemstvím, má hrozně emocí.

Teď už k samotnému vystoupení. Byla nějaká chvíle před premiérou v divadle, kdy jste říkala, že nácvik nestihnete a je to v háji?

Asi čtrnáct dní před vystoupením.

A jak ji mladá tanečnice překoná?

Musí se kousnout a jít dál. Pokud by se tance nedodělaly, tak by sedmý Běh nebyl.

Moc mne zaujal moment ve třetí části pojmenované Láska. Na konci skončí všichni spolu a vy odcházíte z jeviště sama. Z jakého důvodu?

Nejde o to, že já odejdu sama. V námětu jsem měla, že někdo odejde sám a najde útěchu v další části. V rodinném kruhu, u svých přátel.

Čerpala jste inspiraci přímo z vlastního života?

Myslím si, že každý choreograf čerpá z části ze svého života, z části ze života kamarádů a lidí, co potkává. Je důležité ostatní pozorovat.

Jestli jsem to ale dobře pochopil, tak nosné téma lásky končí míjením. A to není zrovna šťastný konec.

Dost otevřený, řekla bych. Tak to v životě je, někdo může mít toho druhého člověka a nepotká ho, někdo ano.

V Ústí jste díky scénickému tanci hodně známá, ale o vašich začátcích se už tolik neví. Vzpomenete si na své první taneční krůčky, kam vedly a kdo při nich pomáhal?

Ve čtyřech letech, kdy jsem ještě chodila do školky, mě rodiče přihlásili a já začala chodit k Evě Veverkové. Jí mohu děkovat naprosto za všechno, byla jakoby mojí druhou mámou, vídaly jsme se dvakrát týdně a přivedla mne už ve čtrnácti do souboru. Naučila mne o tanci přemýšlet. A musím také poděkovat rodičům, kteří mě v jednom kritickém období u tance přidrželi. Děkuju Evě a rodičům! Já tancem žiju!

Když jste zmínila zakladatelku C-Dance Evu Veverkovou, ta se během závěrečné děkovačky na pódiu objevila. Byl to hodně silný moment?

Pro mě strašně hřejivý. Když se tam objevila, doufala jsem, že se jí mé tance líbily.

Mluvily jste spolu po představení?

Neměla jsem možnost, ale přišla za námi a chválila (úsměv).

Ještě zpět. Kdy jste zjistila, že scénický tanec je pro vás něco víc než koníček, že jím doopravdy žijete?

Asi kolem čtrnácti, patnácti, když jsem přišla do souboru. Lidé tam chodí rádi a ne proto, že je rodiče přihlásili do kroužku a musí.

Vaše současnost je více než zajímavá. Studujete vysokou školu, do toho taneční konzervatoř. Jak vypadá školní rok Venduly Skalické?

Vypadá dost hekticky (smích). Přes týden v Praze na vejšce, jednou za čas se dostanu domů. Konzervatoř studuji dálkově, máme víkendové konzultace. Dá se to zvládnout.

A co je víc: titul, nebo tanec?

Strašně ráda bych dělala dál něco s tancem, ale vím, že u nás je těžké se prosadit, nadaných lidí, co mají dar od Boha, je moc. Studuju vysokou školu, která se snad dá skloubit s tancováním, uměním a sportem.

Nemáte třeba ambici učit tanec malé děti?

Neučím a myslím si, že nejsem dobrý pedagog (smích). Spíš choreografie pro starší.

Známe se už z gymnázia, takže vím, že jste vždy byla „živel“. Stejně jako dobrá půlka C-Dance se nebráníte společenské zábavě a třeba i cigaretě. Jde „retko“ s tancem dohromady, dá se to udýchat?

To tam nepiš (smích)!

Já ale říkal, že si rýpnu…

Dá se to zvládnout. Hodně jsem se zklidnila. Ale řeknu upřímně, že cigareta po vystoupení je nejvíc lahodná! Z člověka to spadne…

A nestalo se někdy, že mladý organizmus zaprotestoval?

Asi ne. Jsem hodně živelný člověk, k tomu jsem ještě začala jezdit na kole. Žiju naplno.

K tomu jsem se také chtěl dostat. Proč zrovna tahle adrenalinová zábava?

Mám park za barákem. Je to adrenalin, který potřebuju. Hrozně mě to chytlo.

Dokážete si představit život bez tance?

Ne.

Tím pádem je další otázka logická: co když si na kole zlámete obě nohy a ve dvaadvaceti přijedete na vystoupení maximálně na vozíku?

Samozřejmě mám strach. I když jezdím na kole, myslím na to, že musím chodit do školy, na konzervatoř, do souboru. Tancování je pro mě na prvním místě, kdykoliv by šlo do tuhého, kolo jde stranou, je to jen koníček.

Takže zodpovědnost?

Já myslím, že jsem zodpovědná dost.

Úplně na závěr, protože přítel už venku čeká…

Však on si počká (smích)!

Príma. Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Sbalím si věci a pojedu do Prahy do školy (úsměv). A dál? Pilně studovat, vystudovat, zkusit udělat kariéru. Ale také mít rodinu a žít šťastný, spokojený život.

Jde to dohromady, být v jednom kole a zároveň mít rodinu?

Pro mě je rodina strašně důležitá! Už kvůli tomu jsem celý projekt věnovala svým rodičům, kterým děkuji za veškerou podporu ve všem. Nejsem typ kariéristky, která by šla bezhlavě za prací, penězia tituly.

A závěrečná otázka: dnes to byli Led Zeppellin, co plánujete pro příští představení?

Mám nápad na příští projekt, i když jsem se zařekla, že už nikdy nic neudělám.

Třeba Hendrix, Doors, Carlos Santana?

Jméno neřeknu, jen ať přijdou lidi příští rok!

JAN POKORNÝ