Texty: AS 2001, č. 1, s. 8 - 10, Zuzana Jirsová.

Nadělení v Brně 2000

Tato velice příjemná akce nesoucí podtitul „Nesoutěžní přehlídka a dílna studentského a jiného mladého divadla“ se pomalu ale jistě stává tradicí, neboť na přelomu listopadu a prosince 2000 se v brněnských Lužánkách uskutečnila již pošesté. Tento ročník byl zároveň obohacen o účast dvou zahraničních souborů a Evropskou dílnu mladého divadla. Přání, myšlenka a pak už vše, co se schovává pod slovem organizace, je dílem souboru KŠANDY a Centra volného času Lužánky. Největší podíl na tom, že se setkání mladých divadelníků může uskutečnit a že se tu lidé cítí tak dobře, mají pak Tomáš Doležal, Petra Rychecká a Věra Belháčová. Nemalou měrou se na akci podílí též DiFa JAMU a její studenti a Divadlo Barka. Co vše bylo v necelých čtyřech dnech na NADĚLENÍ 2000 nabídnuto:
Multisouborové představení, v němž každý ze souborů dal o sobě něco vědět gestem, slovem, akcí. V docela krátkém čase a v příjemné a úsměvné atmosféře si tak každý z nás mohl uvědomit: Ano, teď to začíná, teď tu nějaký čas budeme spolu.
Třináct divadelních představení různých druhů a žánrů, které se pokusím krátce charakterizovat pomocí záznamů z diskusních klubů a recenzí uvedených v přehlídkovém zpravodaji, místy přidám subjektivní komentář.
Přehlídku otevřel soubor Útulek z Brna představením ÚTULEK XI-007, scénář a režie soubor. Pod vedením Josefa Zajíčka aktéři předkládali mozaiku obrazů ze života dospívajících. Přátelství dvou kamarádů, potkávání dalších lidí, rozchody, lásky, přátelství. Hlavním prostředkem byl pohyb a zvuky. Snad z potřeby ukázat co nejvíce z nápadů, docházelo k překrývání obrazů a menší čitelnosti, prodlužování představení. (Ostatně, každý z nás ví, jak těžké je nápady opouštět, neúprosně vybírat jen to, co slouží tématu.)
Kolektiv 11 z Gymnázia Matyáše Lercha v Brně nabídl k pobavení všech věkových kategorií hru Letní prázdniny aneb Příběhy z dobré vůle od Stanislava Zajíčka, který je zároveň režisérem a jedním z hrajících. V příběhu jednoho léta se díváme na svět dospělých pohledem dorůstajících dětí. Tyto dva světy se krásně a komicky střetávají. Scéna, rekvizity, informační tabulky oznamující změnu prostředí i deklamativní projev divadelních postav spolu ladí. Stylizují představení a spolu s hudbou, písněmi a muzikanty na scéně je příjemně odlehčují. Je možné, že k zvýraznění lehkosti a nadhledu by prospělo pokrácení některých scén, méně slov. Otázkou se též pro některé diváky stalo včlenění lyrické básně do závěru představení.
Brnkadla - Staříci z Brna si vybrali ke zpracování Bulgakovovu novelu Psí srdce, text složitý a náročný nejenom svou závažností, ale obtížný i co do přetvoření v divadelní hru, v postižení charakterů postav, zdivadelnění proměny psa v člověka... Proto také má představení své problémy. Na tvůrcích je však patrné velké zaujetí, chuť hrát divadlo, skutečnou činohru, i přemýšlet o zdokonalení způsobů sdělení. Scénář i režie je dílem skupiny, možná že právě zde by mohla být cesta k dotažení ve spolupráci s někým zvenčí.
Kšandy „H“, další brněnský soubor, který vystoupil s ukázkou z připravované inscenace Malé ženy podle L.M. Alcottové. Scénář a režii tvoří soubor pod vedením Tomáše Doležala. Už v tomto náčrtu budoucí podoby představení byla patrná dobrá práce se světlem jako stavebním prvkem rytmizujícím děj. Vzhledem k fázi, ve které se představení nachází, je pak patrná nevyváženost v propracování jednotlivých postav, zobrazení jejich charakterů a tím se posouvá i téma. Ze hry samotné i z diskusí s hrajícími členkami souboru pak čiší upřímný a pokorný zájem o své „malé ženy“, vědomí potřeby hledat a nacházet v postavách motivace k postojům, vztahům. Podle mého názoru mají Malé ženy šanci na představení, které diváka osloví.
Kšandy „S“ a představení na dobrou noc Slavík a růže podle stejnojmenného příběhu O.Wildea. Scénář zpracoval soubor, režii a hudbu tvořila dvojice Radka Chaloupková a Michal Gagamov. Scénu tvořil setmělý park. Dalším výrazným prostředkem bylo světlo v podobě plápolajících loučí a hra na flétnu, dále loutka - slavík i opona, za níž se v určité fázi hry jevil děj formou stínohry, živí herci. Právě kolem prostředků, jejich účelů a smyslů sdělení se rozpoutala názorově pestrá debata. Například živý oheň pro některé diváky podtrhoval poetiku hry, pro jiné byl tak výrazným prvkem, že odpoutával pozornost od děje. To, že sloužil od začátku jako osvit scény, což ubíralo síle působení v klíčovém momentě, kdy zobrazoval rudou růži. Jednou z otázek bylo využití či nevyužití prostoru ke hře i prostoru pro diváky. Další pak podoba loutky slavíka. Představení, které je na jedné straně diváky přijímáno bez výhrad a u další části diváků provokuje otázky, je vždy přínosem, neboť v diskusi je pak co pojmenovávat, je o čem přemýšlet.
Studentský soubor Giminikis z rakouského St. Poltenu ve svém představení IN - SEIN - OUT poukázal na témata pro mladé lidi aktuální: skupinový tlak a outsideři, hledání vlastní identity a místa ve společnosti, teprve tragédie sblíží lidi si vzdálené... Příběh sourozenců snažících se zapojit do nového prostředí byl složen z obrazů oddělovaných hudbou a zhasnutím světel. Hudba zároveň výrazným způsobem signalizovala dění a vytvářela atmosféru. Postavy byly znázorněné stylizovaným herectvím, jasným typizováním, vztahy mezi nimi načrtnuté drobným jednáním herců. Sdělnosti témat by patrně napomohlo více prostoru pro budování napětí v jednotlivých scénách. Režii měl vedoucí souboru Christian Huber.
Hop - hop z Ostrova upoutal diváky baladickým příběhem dvou přátel Ondráš nebo Juráš. Hra nastolovala tyto otázky: Je běh lidského života předurčen, nebo ho můžeme ovlivnit? Proč chceme to, co nemůžeme dostat, a nevšímáme si toho, co je nadosah? Společným jmenovatelem pro prostředky sloužící tématu je v tomto představení stylizace. Projevuje se nejen v utváření scény, v kostýmech a hudbě, ale i ve výběru scén a způsobu herectví - v jevištní zkratce. Diváci ocenili tempo a spád představení, vybavenost členů souboru, jejich fyzické výkony i souhru, muzikálnost, vzájemnou navázanost, „profesionální“ přístup, do detailu propracované scény. Velmi se líbila hudba, která představení nejenom rytmizovala, ale často předznamenávala děj. Na kvalitě představení ubíral nevyhovující prostor, a z toho vyplýval nepřesný osvit scény a místy nižší srozumitelnost. Hra vznikla na námět J. Kovalčuka, autorem hudby je L. Velička, režie Irena Konývková.
RabŠah z třeboňského gymnázia převedl do jevištní podoby povídku G.B. Shawa Nebeský fotbal. Hra vyprávěla o cestě opilé posluhovačky a váženého biskupa do nebe. Divákům pak přišla na mysl tato témata: Všichni jsou si v nebi rovni - služka, biskup, kůň / Jak se věci jeví a co může být za tím / O relativitě pohledu = jak služku vidí lidé, jak andělé/ Kdo jsem? Jsem schopen sebe vidět, jaký jsem? A dokážu se přijmout takový, jaký jsem? Základním principem volby prostředků pro sdělení tématu je v tomto představení kontrast. Příkladem bylo zobrazení Země použitím tmavých kostýmů, slabého osvitu, slov o blátě a špíně, Země s hlukem, chaosem a pomluvami, oproti světlu, hudbě, čistotě, odlehčené komunikaci bez přetvářky, která ukazuje lehkost nebe. V protikladu jsou i prostředky napomáhající charakterizaci hlavních postav a zároveň symbolizující jejich pozemské hříchy - nablýskaná a vznešenost podtrhující biskupova koloběžka versus staré, rozvrzané a vratké brusle posluhovačky. Temporytmu představení prospěje prokreslení těchto pasáží: úvod, tanec, fotbal. Další radou bylo, ve spěchu neztrácet kontakt s diváky. Dramaturgii, scénář, hudbu tvořili členové skupiny, režie Zuzana Jirsová.
Studio Gong a DS Lano z Bratislavy a jejich Nebojsa bylo posledním večerním představením v druhém dni přehlídky. Ač hrající nastoupili v pyžámkách a nočních košilích, rozhodně představení nepůsobilo uspávacím dojmem, loutkové divadlo s prvky „rakvičkárny“ příjemně pobavilo a rozesmálo. Výrazným rysem bylo pohrávání si s prostředky a jejich maximální využití, hra s efekty, výrazná mluva, humor ve slovu i v akci. Představení je čerstvě narozené, je vlastně ve fázi dolaďování a čistění. Z fází hry, které si v tomto ohledu zasluhují pozornost, je to zejména klíčová scéna s dítětem, vyhozeným do vzduchu. Tento moment, kdy se divákovi obnaží téma - bát se něčeho není to samé jako bát se o někoho - vyžaduje jasnější způsob zobrazení. Vedoucím souboru je Daniela Pápayová, scénář a režie Peter Varga.
Eden, těšínský soubor ze střediska pro mentálně postiženou mládež, zahrál představení Hle, člověk! Na námět W. Breinholsta scénář zpracovala Marie Szymaniková, která je též režisérkou a vedoucí souboru. Inscenace o vzniku člověka a jeho životě ještě před narozením ukazovala jeho touhy, očekávání i obtíže. Důležitým prostředkem vyjádření bylo spojení hudby s pohybem. Hudba napomáhala oddělovat jednotlivé scény a zároveň udávala temporytmus představení. Pruhy červené a modré látky zavěšené shora pomocí hrajících vytvářely prostředí - domov vyvíjejícího se člověka, „pokojíček“ maminčina bříška. Silně působícím prvkem bylo soustředění herců i jejich spontánní radost ze hry a reakcí diváků. V diskusi pak zazněly různé výklady použití barev jako určitých symbolů, diskutující se zajímali o okolnosti vzniku představení. Způsob, jakým Marie Szymaniková na otázky odpovídala, nenechal nikoho na pochybách, že je člověkem na svém místě. A já sama za sebe připojuji: Klobouk dolů!
Dividlo - Bráškové z Ostravy se pokusili ve své COMÉDYI o klasický žánr comedie dell‘arte, přičemž scénář, scénografie a režie je dílem všech členů souboru, který vede Saša Rychecký. Prostřednictvím Kolombíny a způsobů, jakými řešila problémy, bylo dle vyjádření diváků zobrazeno téma: ženská, když něco chce, tak si to prosadí. Výrazným prostředkem byla scéna a podobnost kostýmů k sobě patřících dvojic. Vzhledem k tomu, že v comedii dell‘arte jsou postavy určitými typy, nebylo zcela naplněno očekávání diváků právě ve vykreslení typů, ve stylizaci postav. Diváci též očekávali více pohybu, akcí a jednání, které by vytvářelo humorné situace a příznivě ovlivnilo temporytmus představení. Ač comedie dell‘arte působí uvolněně, není lehké ji zahrát. Bráškové se tedy mají s čím potýkat. (Potom, co jsem vloni viděla Jeptišky, myslím, že se jim to může povést.)
DS Vavřinec je divadelní společnost z Prahy zabývající se loutkovým i činoherním divadlem. Jejich Dekameron se skládá z pěti převzatých povídek, které spojuje téma nevěry. Scénář a režii tvořil soubor pod vedením Radky Svobodové. I zde byly dvojice postav patřící k sobě označeny již v barevném ladění decentních dobových kostýmů. Vztah mezi předlohou a výsledným tvarem, otázka propojení postav občanů, vyprávějících si příběhy, s příběhy hranými loutkou, a využití možností, které loutka jako taková nabízí - to byla jedna z otázek, kterou se pak diskutující zabývali. Diváci si z představení odnášeli poměrně rozdílné dojmy: Přijetí a pobavení, ocenění pestrosti nápadů na straně jedné, potřebu ozvláštnění, „stylizované naturalizace“, osobního nasazení herců, spádu a jiskření na straně druhé.
Prkno čili Silně amatérský divadelní spolek Prkno z Veverské Bitýšky vystoupil jako host a přehlídku uzavíral. Silně amatérské - to by bylo asi to poslední, co by diváky napadlo po shlédnutí jejich hry „... a pelikáni v pustině“. V první části představení svou virtuózní komikou vyvolávali salvy smíchu... aby pak už v jejím závěru nechali smích zmrznout a poslat divákům první zprávu o tíze osamocení. Tento náhlý pocit odhalil téma, které obě části propojovalo. První část byla obrazem soubytí manželů - a také soukromých snů a tužeb každého z nich. Dvě bytosti, dva ostrovy... pod jednou střechou... V části druhé se pak jeviště stalo současně několika světy, kde paralelně probíhaly příběhy lidí, jejichž žití je poznamenáno samotou. Co postava, to jiná podoba osamocení, jinak sdělovaná potřeba se ze samoty vyprostit. Přesvědčivé jednání postav svým prostým, pokorným a cudným zobrazením tématu, představením, které doznívalo i v děkování se divákům, dalo mnohým z nás zažít onen zvláštně smutný a zároveň sváteční pocit, kterému se říká katarze. Autorem námětu je V. Krasnogor, scénář a režie Pavel Vašíček, výprava soubor.
Pět dílen na stejný námět gesto, slovo, akce - s různým přístupem, dle volby a založení lektora. Účastníci přehlídky si mohli vybrat podle charakteristiky uvedené ve zpravodaji. Výsledkem byly pracovní skupiny (více či méně) namíchané z různých souborů. Pro české studenty bylo kromě hlavního zacílení dílny přínosem i to, že mohli pracovat u Radky a u Christiana podle instrukcí v angličtině.
Lektoři: Irena Konývková, Radka Svobodová, Marek Jovanovský + Milan Rožťek, Saša Rychecký, Christian Huber (Rakousko).
Diskuse diváků a tvůrců představení, které moderovali a reflektovali studenti Romana Černíka a Evy Lukavské z PF Plzeň. Již prvního večera vyslovil Roman základní doporučení pro fungování rozhovorů:
Snažte se popisovat to, co jsme viděli.
Neuchylujte se k hodnocení.
Využijte příležitosti poskytnout hrajícím zpětnou vazbu o oblastech, které vám byly srozumitelné a oslovily vás. A naopak, popište místa nejasná a ptejte se členů hrajícího souboru na důvody, pro které právě tento způsob vyjádření volili.
První diskusní klub se rozjížděl pomalu, poněkud rozpačitě, snad proto, že studenti, kteří rozhovor odstartovávali, nemají sami mnoho zkušeností, i proto, že diváci zapomínali na Romanovy rady a místo popisu pronášeli své soudy. Dalšího dne byly ze strany vedoucích diskuse pokyny zopakovány a rozšířeny:
Popište, co jste viděli. Převyprávějte příběh. Nehodnoťte.
O jaký divadelní žánr šlo?
Uveďte, jaké divadelní prostředky soubor zvolil.
Jaké bylo téma - a jak prostředky sloužily k jeho sdělení?
Studenti sepsali osnovu, pověsili ji tak, aby na ni diskutující viděli a mohla jim být ku pomoci při formulování výpovědi. Pravda, příspěvků ze strany mladých účastníků nebylo nikterak příliš, ale snaha spíše popisovat, nekritizovat, vhodně a výstižně formulovat byla patrná. Takto obsáhle se o formě diskusí zmiňuji proto, že v tomto způsobu vidím možnost, jak učit diváky i moderátory uvažovat o představení, jak diskutující zbavovat ostychu (vždyť diskusi vedou lidé jen o něco málo starší) a jak kultivovaně vyjádřit své mínění.
Další podobu zpětné vazby poskytovaly glosy k představení vpisované na velké papíry hned u východu ze sálu. Jediný nedostatek spatřuji v nedostatku času na diskuse - řešením by asi bylo méně divadel - ale to hned beru zpět, protože akce jako celek je velmi dobrá, a právě proto, že se sejde hodně hrajících souborů, hodně různých představení.
Přehlídkový zpravodaj KŠAJTUNG poskytoval účastníkům všechny potřebné informace. Obsahoval recenze představení, shrnutí z diskusních klubů, postřehy účastníků dílen, rozhovory s vedoucími dílen, program, orientační mapky - a znovu zhuštěně to nejdůležitější z čísla v angličtině. Přičemž převážná část redakce se skládala z mladých brněnských divadelníků z různých podskupin souboru KŠANDY.
Společenský večer s rozdáváním cen a upomínkových předmětů, se štěkotem Pecčina pudlíka a posléze s živým hudebním doprovodem k tanci a křepčení. Milé bylo, že se brněnští muzikanti nebáli později přizvat do svých řad i housličky a kytaru z jižních Čech a vytvořit tak pro změnu malou Moravskočeskou divadelnickohudební společnost. Večer končil nad ránem, všichni byli spokojení. Není co dodat. Snad jen to, co druhý den říkali ospalí chlapci ze souboru RabŠah: „Tenhle večírek s muzikou měl být taky první den, abychom se víc poznali s lidmi z jiných souborů hned na začátku.“
Gestem, slovem a akcí „O DÍLNĚ“ - v příjemné atmosféře presentovaly jednotlivé dílny svou práci v seminářích. Přestože šlo o malé útvary, byl v jednotlivých výstupech zřetelný rukopis lektorů, způsob vedení skupiny, východisko pro uchopení klíčových pojmů (gesto, slovo, akce).
V dílně Ireny Konývkové byla východiskem především rituální a etnická hudba. Jaké představy vyvolává? Jaké emoce v nás budí zvuk, jeho dynamika, barva, tempo? Vybubnovávaný, vyťukávaný či všemožně jinak ztvárňovaný rytmus pak byl nedílnou součástí pohybu a zobrazování v prostoru.
Barevné stopy (či stopy barev...), hudba, která se namaluje. Těmito impulzy bylo ovlivňováno gesto, výraz a divadelní akce předvedené učedníky Saši Rycheckého.
Hledání kvality zvuků a pozdější charakteristika nonsensové poezie jejich prostřednictvím dala vzniknout drobným lehounkým a úsměvným výstupům skupiny vedené Christianem Huberem.
Radka Svobodová vedla své seminaristy cestou strukturovaného dramatu, procesem, který cíleně obnažuje vztahy a situace podnětné pro zkoumání tématu fiktivního příběhu. Protože tento proces není určený divákům, ukázka práce byla spíše zobrazenou reflexí toho, čím skupina v semináři procházela.
Milan Rožťek a Marek Jovanovský nabídli ukázku zajímavého cvičení, kdy skupina se stává smečkou vlků. Chování jednotlivců je ovlivňováno chováním vůdce. Přestože jde o „pouhé“ cvičení, akce je pro diváka nesmírně zajímavá, neboť nabízí pohled na koncentrovanou, na sebe navázanou a reagující skupinu, která úsporností a čistotou gest vyjadřuje úmysly i pocity. Minimalizace, soustředění a silné vnímání dění ve skupině může poskytnout maximální účinek jak hráčům ve skupině, tak sdělovat ven. Bohužel, toto krásné cvičení zde nemohlo v plné síle vyznít ani na jednu stranu, protože bylo neplánovaně obohaceno o vrčení skutečného pejska, který ve smečce spatřoval silnou konkurenci a také to dával najevo.
Na NADĚLENÍ je mi velice sympatické, že na běhu přehlídky se mladí divadelníci podílejí v mnoha různých oblastech. Od práce v redakci po světla, od vedení diskuse po živou hudbu, od roznášení snídaní po hru na jevišti atd, atd. Přehlídka tak kromě podívané a vlastních divadelních zážitků nabízí pořádajícím souborům mnoho příležitostí k získání zkušeností. Brněnští hostitelé v ničem nevidí problém - a když, tak ho řeší. V tomto ohledu patří můj dík a poklona samozřejmě i Tomášovi Doležalovi a Petře Rychecké. Na NADĚLENÍ 2000 překonávali problémy se změnami v organizaci a programu či neustálé „Tomáši, my potřebujeme... Petro, my budeme muset... kde máte?...“ s ochotou a laskavostí, která dotvářela atmosféru a způsobila, že všichni odjížděli spokojeni. Děkuji za to, že jsem se svým souborem mohla na NADĚLANÍ být, neboť je to akce příjemná a v mnoha směrech obohacující.
Zuzana Jirsová