Hradec Králové, Divadlo Jesličky, Saša Gregar: Marjánka v barvě lila (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku). Hromada, jaro 2012
Divadlo Jesličky: Marjánka v barvě lila
Jan Dvořák je notorickým laureátem ocenění z nejrůznějších přehlídek. Především za své osobité dramatizace, adaptace, dramaturgické úpravy a podobné koncepty. Vzpomeňme na jeho čechovovské, jirotkovské a dokonce shakespearovské opusy. Vždy dovede vybrat z podstaty zvolené předlohy podstatné a navíc témata obohatit o vlastní „přidanou hodnotu“, spočívající většinou v jemné aktualizaci, v ironickém nadhledu či parafrázi. Dodnes se připomíná jeho legendární Mamzelle Nitouche, ze stejného rodu byl i Vančurův Konec starých časů či J. Klapky Jerome Muži ve člunu. Dvořák umí ušít postavy na tělo a přestože hercům slouží, jeho tvůrčí přínos tím není oslaben. Naopak, různorodému hereckému potenciálu, zpravidla dospělým či dospělejším frekventantům, absolventům nebo i „stále hostujícím“ dospělcům umí v Jesličkách připravit zvládnutelný a smysluplný jevištní projev, navíc v duchu jejich schopností a dovedností.
Nejinak je to u Paní Marjánky, matky pluku. Je to inscenace v mnohém netradiční, byť ne zcela „alternativní“. Tylovskou opuletnost postav redukoval Dvořák na nejnutnější potřebu, řadu vedlejších zrušil, namísto hostinského nechal jednat hostinskou (pravda, tak to udělali i někteří inscenátoři v minulosti), dokonce jí připsal další dceru. Společně s Monikou Janákovou doplnil hru o řadu písní zřejmě z obrozenských zpěvníků, zpívaných bez doprovodu, prostě, mnohdy i dojemně či s jistou ironickou nadsázkou. A to včetně nápěvu české hymny, kterou se hra začíná i končí. Zazní i Máchovské verše.
Herecky dominují zkušení pánové – Jaroslav Pokorný, Pavel Pešek a letos osmdesátiletý Rudolf Faltejsek, jehož (vedlejší) postava Profouse Pouteckého má v inscenaci místo nepřehlédnutelné: Rudolf ji hraje zábavně, s velkým šarmem a smyslem pro nadsázku, jadrně, je hvězdou večera. V podstatě není na překážku, že herecká kompanie není až tak sourodá - mladí herci sice nevládnou tak sytou energií, jako „staří borci“, ale zaujmou přirozeností a opravdovostí. Zvláště představitelka Marjánky nemá úkol zcela snadný, aby byla v kontextu hry a partnerů přesvědčivá, musela by možná být o deset let starší či o deset centimetrů vyšší...
Jana Portyková hraje starou Vorlickou na trochu temnou strunu. Ostatně celou inscenací, bez ohledu na její komediální povahu, prostupuje jakási truchlivost a tragično, nebezpečno. Scénou počínaje - černobílé akcenty, uschlé haluze, chodník s lávkou z hrubě sbitých prken jako z Višňového sadu. Nejvíc je to patrné v kostýmech - namísto bílých vojenských kabátců s červenými doplňky, v nichž se Marjánka zpravidla hraje (což vychází z převážné barevnosti rakouských uniforem - černého v nich v 1. pol. 19. století bylo pomálu), si v Jesličkách vymysleli uniformy černé s fialovými čapkami. I u ostatních postav převládá v kostýmu černá a fialová, a přestože je hra v podstatě dramatickou, jakousi tragikomedií (s dobrým koncem), je tato volba spíš tušenou, než zcela jasnou charakteristikou. Ale to jen na okraj. Důležité je, že se Janu Dvořákovi a jeho star podařilo Tylovu hru oživit srozumitelně a současně, v lehkém pohrávání s tématy, slovy i příběhem, který i dnes osloví (i dojme).
Saša Gregar
Jan Dvořák je notorickým laureátem ocenění z nejrůznějších přehlídek. Především za své osobité dramatizace, adaptace, dramaturgické úpravy a podobné koncepty. Vzpomeňme na jeho čechovovské, jirotkovské a dokonce shakespearovské opusy. Vždy dovede vybrat z podstaty zvolené předlohy podstatné a navíc témata obohatit o vlastní „přidanou hodnotu“, spočívající většinou v jemné aktualizaci, v ironickém nadhledu či parafrázi. Dodnes se připomíná jeho legendární Mamzelle Nitouche, ze stejného rodu byl i Vančurův Konec starých časů či J. Klapky Jerome Muži ve člunu. Dvořák umí ušít postavy na tělo a přestože hercům slouží, jeho tvůrčí přínos tím není oslaben. Naopak, různorodému hereckému potenciálu, zpravidla dospělým či dospělejším frekventantům, absolventům nebo i „stále hostujícím“ dospělcům umí v Jesličkách připravit zvládnutelný a smysluplný jevištní projev, navíc v duchu jejich schopností a dovedností.
Nejinak je to u Paní Marjánky, matky pluku. Je to inscenace v mnohém netradiční, byť ne zcela „alternativní“. Tylovskou opuletnost postav redukoval Dvořák na nejnutnější potřebu, řadu vedlejších zrušil, namísto hostinského nechal jednat hostinskou (pravda, tak to udělali i někteří inscenátoři v minulosti), dokonce jí připsal další dceru. Společně s Monikou Janákovou doplnil hru o řadu písní zřejmě z obrozenských zpěvníků, zpívaných bez doprovodu, prostě, mnohdy i dojemně či s jistou ironickou nadsázkou. A to včetně nápěvu české hymny, kterou se hra začíná i končí. Zazní i Máchovské verše.
Herecky dominují zkušení pánové – Jaroslav Pokorný, Pavel Pešek a letos osmdesátiletý Rudolf Faltejsek, jehož (vedlejší) postava Profouse Pouteckého má v inscenaci místo nepřehlédnutelné: Rudolf ji hraje zábavně, s velkým šarmem a smyslem pro nadsázku, jadrně, je hvězdou večera. V podstatě není na překážku, že herecká kompanie není až tak sourodá - mladí herci sice nevládnou tak sytou energií, jako „staří borci“, ale zaujmou přirozeností a opravdovostí. Zvláště představitelka Marjánky nemá úkol zcela snadný, aby byla v kontextu hry a partnerů přesvědčivá, musela by možná být o deset let starší či o deset centimetrů vyšší...
Jana Portyková hraje starou Vorlickou na trochu temnou strunu. Ostatně celou inscenací, bez ohledu na její komediální povahu, prostupuje jakási truchlivost a tragično, nebezpečno. Scénou počínaje - černobílé akcenty, uschlé haluze, chodník s lávkou z hrubě sbitých prken jako z Višňového sadu. Nejvíc je to patrné v kostýmech - namísto bílých vojenských kabátců s červenými doplňky, v nichž se Marjánka zpravidla hraje (což vychází z převážné barevnosti rakouských uniforem - černého v nich v 1. pol. 19. století bylo pomálu), si v Jesličkách vymysleli uniformy černé s fialovými čapkami. I u ostatních postav převládá v kostýmu černá a fialová, a přestože je hra v podstatě dramatickou, jakousi tragikomedií (s dobrým koncem), je tato volba spíš tušenou, než zcela jasnou charakteristikou. Ale to jen na okraj. Důležité je, že se Janu Dvořákovi a jeho star podařilo Tylovu hru oživit srozumitelně a současně, v lehkém pohrávání s tématy, slovy i příběhem, který i dnes osloví (i dojme).
Saša Gregar
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.